Pavel Mareš

Redaktor hájí svého autora

Je samozřejmě na publicistovi a badatelovi v jedné osobě, jak v kulturní revue zrecenzuje knihu k jakémukoli tématu. Může všechno, ne všechno ale prospívá. Co udělal Martin Nodl? Prostě Pospíšilovu knihu o odkazu Jana Husa ztrhal (srov. Souvislosti 2/2015).

Jako nakladatelský redaktor, který knihu připravoval, se necítím dotčen samotným faktem, že můj autor "dostal po čuni". Ale přece jen mi záleží na tom, abych si mohl přečíst kritiku solidní. Chci mít jistotu, že se recenzent při tom ztrhávání aspoň trochu namáhal. Mám pár důvodů domnívat se, že se nenamáhal. A tak pochybuji o recenzentově poctivém přístupu, o jeho schopnosti pozorně číst - ne-li mezi řádky a napříč textem, pak aspoň to, co bylo vytištěno.

Martin Nodl C. V. Pospíšilovi vyčítá, že nepřináší nic faktograficky nového. Opravdu? Inu, nebylo to ani autorovou ambicí, když na straně 13 Husovských dilemat píše: "[...] z čistě historiografického hlediska mé snažení nemůže nemít jiný než popularizační ráz." To, že Pospíšil žádá o shovívavost kolegů historiků, je tu poměrně zbytečné zmiňovat. Požádejte vyhladovělého vlka v lese, aby vám dal pac...

Nodl svou tezi, že Pospíšil "nepřináší nic nového ani myšlenkově či interpretačně", doprovází toliko zesměšněním Pospíšilovy "vyznavačské" metodologie - výroku, že hluboce věřícímu Husovi může opravdu porozumět zase jenom hluboce věřící křesťan (s. 87). Pospíšilova teze si zaslouží hlubší diskusi, protože je tu riziko konfesního zaškatulkování. Ta teze ale stojí jako výzva všem nereflektovaným metodologiím, které dávají do závorky, respektive považují za samozřejmé negativní vymezení vůči věcem víry a církve.

A v tom je jádro pudla. Nodl samozřejmě velmi účelově nezmiňuje kontext Pospíšilova výroku. Ten totiž na daném místě nejprve vzdává hold evangelickým historikům A. Molnárovi a F. M. Bartošovi a mluví o ekumeně mezi věřícími vědci. Pak následuje poměrně ostrá Pospíšilova formulace: "Současné vědecké publikace sice přinášejí zcela nesporné obohacení poznání skutečností, zejména statistického, ekonomického a sociologického rázu, nicméně většinou nemají čím rozehřát naše srdce. V některých dnešních monografiích se dokonce setkávám výroky, které nejsou vůči křesťanskému přesvědčení právě korektní" (s. 87). O co a o koho tu jde, se dozvídáme z poznámky pod čarou. Citovány tu jsou - i podle mého názoru nevědecké a spíše politováníhodné - výroky Františka Šmahela o tom, že "Bůh nechal Husa navzdory jeho důvěře na holičkách jako všechny jemu podobné" nebo že biblická exegeze je rozumování o nerozumném. Pan profesor má samozřejmě právo si něco takového myslet a "lajsnout". Otázka opět zní, jestli to něčemu prospívá: jestli je to projev jeho akribie, staříkova ironie nebo zcela běžně rozšířené (v Česku populární) pohrdání věcmi víry. Dodejme, že Šmahel zůstává pro Pospíšila "věhlasný historik, jehož odborných přínosů si nelze nepovažovat".

Nodl po mém soudu v otázce učení o eucharistii nedoceňuje hloubku polemiky C. V. Pospíšila s profesorem Sousedíkem a navázání na teze Vooghtovy. Předností Pospíšilova díla je usouvztažnění interpretace Husa se současnou "hermeneutikou mystéria" (jde zejména o hermeneutické texty z dílny Mezinárodní teologické komise, expertního sboru papeže). Pospíšil věnuje značný prostor tomu, proč Hus nemůže být označován za heretika v žádném ohledu toho slova, což je věcí, která zaujala jeho kolegy teology i širokou věřící veřejnost napříč konfesemi. Kritiky (ovšem jiné než nodlovsky zploštělé) se dostalo Pospíšilově tezi o Husovi jako disidentovi. Je samo sebou na samostatnou diskusi, zda psát o Husovi souhrnné práce sto-, či třísetstránkové.

Většina Nodlových argumentů nese charakteristiku ad hominem. Pospíšil prý "staví na odiv své ambice", "rádoby učenecké soudy" "postrádají jakýkoli metodologický základ". Pokud Nodlovi prostě věříte, pak Husovská dilemata vůbec neotevírejte. Ale řídíte-li se vírou, kterou osvětluje racionalita, pak si jeho Husa přečtěte. Ta kniha si myslím zaslouží víc než jedno nepovedené poštěknutí.