Pavel Kosek, Tomáš Slavický, Marie Škarpová

Ad Jesličkové rozjímání

V předchozím čísle tohoto časopisu byla publikována poměrně obsáhlá recenze J. Linky na naši edici kancionálu F. Bridelia Jesličky, staré nové písničky. Recenzent se mj. zaměřil na hledání "koncepčních nedostatků" v naší práci, za něž označil zejména naši transkripci editovaných textů a naše interpretace dobového určení kancionálu Jesličky; vedle toho vyslovil výhrady k našemu citování "recentní domácí produkce k tématu". Užité výrazivo, s jehož pomocí své výtky zformuloval, přitom svědčí o dosti výrazném znepokojení, jež v něm naše edice vyvolala. Toto znepokojení si tak přímo žádá upokojující reakci.

Tedy popořadě. Na s. 190 recenzent píše: "Jazyková úprava textu Brideliova kancionálu je totiž spíše transliterace (včetně interpunkce), v níž jsou jen některé dobové znaky zaměněny za dnešní, ponecháno je kolísání dobového grafického záznamu u takových jevů, jako je pravopisná bohemizace catechysmus x katechysmus, spodoby znělosti (většinové spívati x zpívati [s. 78], kvantity (ó x o; tíchá x tichá), rezignace na grafické možnosti záznamu textu se týká i takových prvků, jako je spojovník (měli [= měli; s. 98])...". Textový útvar recenze jistě chtě nechtě vede formulace k nutnému zjednodušování, neboť je třeba soustředit se na podstatné rysy posuzovaného textu. Bohužel v tomto případě se recenzent soustředil naopak na jevy méně podstatné (i když důležité) a na jejich základě generalizoval. Text edice není ani transliterován, a ani "spíše transliterován" - text je transkribován. Jestliže by jazyková úprava byla transliterací, pak by např. ony recenzentem citované "transliterované" formy měly znít: Catechy'3fmus/ Katechy'3fmus, '3fpjwat (spívati a ani zpívat(i) originál Jesliček nezná), tjchá. Je škoda, že se J. Linka pozapomněl zmínit o jedné podstatné věci, která je s transkripcí jazykově českých textů 16.-18. století spjata: obecně platná a všemi akceptovaná transkripční pravidla neexistují. Jistě, jako základní vodítko slouží transkripční pravidla formulovaná J. Vintrem (Zásady transkripce českých textů z barokní doby, Listy filologické 121, 1998, s. 341-346), přesto se v několika konkrétních oblastech na Vintrových návrzích vědecká obec neshodne a vede se o nich stále neukončená (a patrně zřejmě neukončitelná) diskuse: 1) míra uchování dobové kvantity, 2) psaní předložek a předpon s/z, s-/z-, 3) rozsah majuskulí, 4) grafická podoba slov cizího původu a konečně 5) ona nešťastná interpunkce. Samozřejmě bychom mohli dále o našich pravidlech diskutovat (a také jsme o nich s recenzentem při několika příležitostech diskutovali a určitě ještě budeme), ale nemá smysl přetěžovat naši reakci argumenty již mnohokrát vyslovenými. Jsme si samozřejmě vědomi faktu, že v oblasti majuskulí, interpunkce a slov cizího původu naše transkripční pravidla nerespektují současná pravidla českého pravopisu, nicméně tím nabízíme čtenáři informace a) o míře zdomácnění cizích slov, b) o textové funkci nebo alegorickém významu některých substantiv (majuskule), c) o zvukovém členění výchozího textu (distribuce čárky).

K výše uvedené druhé výtce lze podotknout snad jen tolik, že se jistě s J. Linkou shodneme na tom, že má smysl ptát se nejen na to, k čemu (všemu) byly Jesličky svým tvůrcem zamýšleny, ale také hledat svědectví toho, zda a jakým způsobem byly recipovány a užívány. Postavit hledání odpovědi na tyto otázky na analýze dodatečného přívazku do jednoho ze tří dochovaných exemplářů Jesliček je sice nepochybně efektní, nicméně nereflektované směšování empirického a modelového ("ideálního") čtenáře nás (zatím) k přesvědčivé odpovědi nedovedlo. S tím, že Jesličky mohly v době svého vydání sloužit (také) jako výchozí podnět k rozjímavé modlitbě, nelze nesouhlasit. Háček je pouze v tom, že prakticky totéž lze říci o každém jiném kancionálu či o každé jiné knize včetně "knihy přírody", vždyť podnětem k rozjímání se může pro křesťana stát prakticky cokoli ze světa, v němž žije, jestliže k němu přistupuje jako ke stvoření odkazujícímu ke svému Stvořiteli. Jiná věc je, že některé písňové texty Jesliček jsou zjevným pokusem (někdy více, někdy méně zdařilým) o rétoricky vytříbené zpodobení vlastního aktu rozjímání, o literárně ambiciózní realizaci rozjímavé modlitby či aspoň některé její části (k tomu viz více v naší edici na s. 150, 153, 157-159 aj.). A opět jinou věcí je, že již jezuité prvních generací začali s vytvářením speciálních textových, resp. textově-obrazových manuálů, které nabízely vhodná témata či přímo "didakticky zpracovaný" materiál pro rozjímání jezuitského typu, tj. byly koncipovány jako pomůcky pro začátečníky v meditaci (mimochodem, několik příruček tohoto typu přeložil do češtiny i Bridelius).

A konečně nám recenzent vyčítá, že jsme v edici zapomněli uvést CD s názvem Jesličky, staré nové písničky (Michael Pospíšil & Ritornello, 2000) a zprávu J. Kvapila o nálezu přímé textové předlohy k Michnově Loutně české z r. 2004. Nálezovou zprávu jsme necitovali jen proto, že v edici zmiňujeme pouze ty práce, které se vztahují k editovanému prameni, tj. upozorňují na cizojazyčné textové a hudební předlohy písní Jesliček (jde o stať V. Bitnara z r. 1939, J. Vašici z r. 1938, J. Sehnala z r. 1975, W. Lipphardta z r. 1977 a P. Pešla z r. 1978), resp. se pokoušejí o rekapitulaci aktuálního stavu poznání (monografie J. Malury z r. 2010). To samozřejmě neznamená, že nálezovou zprávu J. Kvapila neznáme či že si snad jeho badatelské práce nevážíme. Osobně jsme J. Kvapilovi zavázáni za ochotné poskytnutí kopií mnoha německých kancionálů raného novověku, za což mu také upřímně děkujeme jak zde, tak v naší knize. Mimochodem při práci na edici se jako neméně důležité ukázaly vazby k hymnografii latinské; to ostatně potvrdil i nález latinských předloh u některých dalších písní Jesliček, který učinila po vydání naší edice K. Smyčková (viz stať Innsbrucké tisky J. Stadlmayra a Ch. Sätzla - neznámé předlohy českých vánočních písní v Brideliových Jesličkách, Michnových zpěvnících i rukopisných kancionálech, Hudební věda 51, 2014, s. 277-282).

Co se týče necitovaného CD Jesličky, staré nové písničky, v němž bylo nahráno mj. sedm písní z repertoáru Jesliček, recenzent by nám správně měl vytknout také neodcitování jiné Pospíšilovy nahrávky, Missa super Již Slunce z hvězdy vyšlo, kde je Pospíšilovo vynikající podání Brideliova Rozjímání o nebi, konfrontované s písní Již Slunce z Hvězdy vyšlo a jejím zpracováním ve vánoční mši A. Michny z Otradovic. Případně i neuvedení dalších Pospíšilových CD, v nichž jsou dokumentovány různé historické podoby písně Narodil se Kristus Pán, či opomenutí nahrávek vybraných písní Jesliček od jiných interpretů, nemluvě o neodcitovaných nahrávkách zahraničních, z nichž budiž příkladem za všecky vynikající A Christmas legend: Resonet in laudibus (red. Conrad Ruhland, Sony classical 1995). Skutečnost, že jsme v edici necitovali zvukové nosiče (v situaci, kdy nám recenzent beztak vytýká přemíru informací), byla primárně dána tím, že naše přiložené CD je koncipováno jinak než "klasické" nahrávky. Je uspořádáno jako hudební průvodce edicí (více viz s. 220), který má zprostředkovat čtenáři základní představu o hudební podobě celého repertoáru. Z rozsahových důvodů je naše hudební realizace zkrácena na co nejmenší míru (poměr 49 písní a 80 minut CD-nosiče si vyžádal velké textové redukce). Jelikož jsme se vydali jinou cestou než M. Pospíšil či jiní interpreti, nezmínili jsme jejich nahrávky v komentářích. No a pak se stalo, že nám vypadly ze seznamu literatury. Toto opomenutí, na které upozornil již J. Ivánek v recenzi Již Slunce z Hvězdy vyšlo? (Česká literatura 63, 2015, s. 277-283), nás pochopitelně velmi mrzí a omlouváme se za ně především M. Pospíšilovi a všem dalším interpretům. Neméně nás však mrzí, že se toto nedopatření recenzentovi stalo záminkou pro naše osočení.

Celkově nás totiž zarmoutilo především to, v jakém tónu je recenze koncipována. Jsme si samozřejmě vědomi toho, že autor je vydán recenzentovi všanc a musí snést leccos, např. i to, že se v lehkém tónu naše transkripční pravidla označují jako "prazvláštní" či celek edice jako "luxusně vydané přípravné materiály pro nějaký seminář". Vydáním edice jsme šli s kůží na trh, takže počítáme s tím, že někdo do naší kůže zatne drápkem. Nicméně podezírání z profesní rivality (viz např. formulace typu "Pak by ovšem zamlčení Pospíšilova přínosu, ať už ho hodnotíme jakkoli, bylo obzvlášť obskurním příkladem maloměšťácké povýšenosti, v jistých kruzích nikoli neobvyklé." - s. 192) je opravdu přitažené za vlasy a recenzenta nedůstojné. Nepozapomněl, že jeden z nás spolupracoval s M. Pospíšilem na edici Slavička rájského? Nezapomněl na to, že M. Pospíšil přispěl celovečerním (mimochodem opravdu vynikajícím) koncertem do kulturního projektu Bridelius a Kutná Hora (2008), do jehož organizačního výboru jsme patřili? Vskutku nechápeme, proč bychom měli být v rámci debaty o vydávání děl raného novověku konfrontováni s výpady, které nám podsouvají nečestné úmysly.