Marta Ljubková

Litera za prózu 2016

Od vyhlášení letošních výsledků Magnesie Litery je skoro stejně daleko jako do vyhlášení výsledků ročníku příštího. Pamatujeme si ale vůbec ještě, kdo zvítězil a v jaké konkurenci? Kritizovat rozhodnutí poroty, a to snad jakékoli ceny, je činnost maximálně opojná - z jistého hlediska stejně opojná jako být v ní, probírat se několika desítkami titulů a podílet se na výběru. U Magnesie Litery méně příjemnou část práce porotců představuje výběr finalistů (v případě Litery za prózu jich je šest), zato shodnout se na vítězi už tak těžké nebývá. Mluvím o pocitech, které jsem prožila jako recenzentka i jako porotkyně: přešlapující kritikové a čtenáři se vrhají na finalisty, a zatímco je cupují na kusy, krev stříká z porotců. Vteřinu štěstí, kdy si pro ocenění jde skutečně skvělý autor nebo výjimečná autorka, moment radosti, že se o útlé novele dozvědí i ti, kteří by na ni nikdy nenarazili, a nakladatel že pak musí vydat dotisk, roztříští jeden jediný výrok neporotců: Proč proboha zrovna tenhle titul?!

V prozaické porotě Magnesie Litery jsem byla tři ročníky - vždycky vyhrál můj absolutní favorit, kniha, o níž jsem neměla nejmenší pochybnosti, dílo, které jsem pak s nejlepším vědomím doporučovala dál a sama radostně kupovala jako dárky při nejrůznějších příležitostech. Z té "bez-dvou-dvacítky" titulů bych pak dokázala označit možná pět dalších, o jejichž kvalitách nemám pochyb, a následoval by kompromisní zbytek. Potřeba označit každoročně šest výjimečných knih vede porotu k ústupkům, přetlačování, slabší povahy k traumatům, když je potřeba zodpovědět v televizním pořadu, proč byl nominován zrovna ten a ten titul... Nemluvě pak o zvláštním paradoxu hlavní ceny, která - tedy když zrovna připadne prozaikovi - bývá zřídkakdy udělena témuž dílu, který vybere porota. (Na jiném místě těchto Souvislostí píšu o ceně Objev roku - tyhle dvě kategorie rozhodované "napříč porotami" myslím vydávají také pozoruhodnou zprávu o tom, co a jak se čte.)

Vlastní zkušenost z rozhodování mě nevede k tomu, abych šetřila letošní porotu (jen ať si taky užijí své!), spíš mě motivuje k zamyšlení, jaké tituly mají šanci se dostat do oné cílové skupinky. A taky mě nevede k lacinému tvrzení, že podobná hodnocení budou vždycky relativní, nikdy absolutní, spíš mě nutí k tomu vyslovit nahlas, zda každý porotce těch šedesát přihlášených knih skutečně přečetl (konsenzus se pak, jednoduše řečeno, hledá snáz).

Jak už jsem naznačila, skutečně mimořádné dílo se urodí jedno do roka (čest výjimkám): kniha neotřelá tematicky, jazykově, způsobem vyprávění. Komplikovanější je najít favorita v letech, kdy se objeví mimořádně čtenářsky úspěšná kniha, která popularitou snadno zastíní literárně pozoruhodnější tituly - to bylo například v roce 2012, kdy Kateřina Tučková vydala Žítkovské bohyně. Jejich ohlas byl naprosto strhující, u nás skoro bezkonkurenční, četli je skoro všichni. Avšak literární hodnotou je nakonec oceněné Stropy Zuzany Brabcové předčily. Přitom Brabcové subtilní, křehké a depresivní psaní na Tučkové dobře vystavěný příběh komerčně prostě nemá (ano, ten rok jsem zrovna byla v porotě). Letošní porota takovéto dilema řešit nemusela, a tak se ocitla před celkem standardním rozhodnutím: pozoruhodná próza; impozantní tlustospis od známého jména; impozantní tlustospis od méně známého jména; stabilní, kvalitní autorka; stabilní, ovšem méně literárně významná autorka; sbírka povídek o bizarnostech. Tuhle situaci jsem zažila opakovaně - a myslím, že vypovídá o neměnné situaci v naší próze. Pojďme však ke konkrétním titulům a dostat se chceme k letošní vítězce.

Letos byla na Magnesii Literu v kategorii próza nominována trojice autorek a trojice autorů: Anna Bolavá - Do tmy (Odeon), Pavel Bušta - Sigmundovy můry (Togga), Daniela Hodrová - Točité věty (Malvern), Iva Pekárková - Pečená zebra (Mladá fronta), Daniel Petr - Straka na šibenici (Host), David Zábranský - Martin Juhás čili Československo (Premedia).

Daniela Hodrová vydala prozaickou knihu po delší odmlce, navíc označit její psaní za čistou prózu znamená vždycky trochu zjednodušovat; její román se vyplatí číst s tužkou a zápisníkem v ruce, zaškrtávat si jednotlivé pasáže a ještě si je pro sebe komentovat. Fascinující zakrouceniny vět, z nichž Hodrová buduje další poctu autoreferenčnímu psaní, nebudou pro každého, tahle literární věda přetavená ve stravitelnější podobu by se mohla stát nástrojem k tomu, jak o literatuře vlastně psát. Její místo mezi šesticí vybraných je pevné, nutné, správné.

Pekárková je trochu jiný případ. Její próza není z literárního hlediska nijak výjimečná, možná stojí na opačné straně škály "literárnosti" než próza Hodrové, je to přímočaré, čtivé psaní; tematicky však originální a v českém prostředí zatím ne zcela využité a vytěžené. Několik příběhů z černošské komunity v Praze zní běžnému čtenáři exoticky, neznámě. Pekárková je zkušená autorka, neupadá do skladkobolného kýče. Přirozená ironie a nadhled a hlavně neocenitelná osobní zkušenost (ostatně, Hodrová rovněž vychází ze silného osobního prožitku) z ní činí respektabilní autorku středního proudu a do oceněné šestky se dostává právě proto. Nejedná se v její bibliografii o výjimečnou věc, snad pro daný rok za záchrannou - což nepíšu s výsměchem. Pekárková přesně patří mezi autory, kteří třeba nebudou oceněni nejvýše, ale pro porotu představují zásadní záchranu. Takové nominace proto najdeme v každém ročníku - snad proto ta šestice - ve snaze upozornit na širší spektrum literatury.

David Zábranský už jednu Literu získal, v roce 2006 byla jeho Slabost pro každou jinou pláž označena jako Objev roku. Úplně vidím porotu, jak potěžkává těch 575 stran s vědomím, že "tohle nejde neocenit". O něco méně stran čítá Straka na šibenici Daniela Petra (mimochodem mezi letos nominovanými s bezkonkurenčně nejkrásnější grafickou úpravou). Oba romány spadají do žádané kategorie rodinných ság, ta Zábranského má ještě společensko-geografický (česko-slovenský) aspekt a u Petra jde spíš o přehlídku rodinných anomálií a bizarností. Martin Juhás si mezi recenzenty vedl velice dobře, k autorovým postmoderním pohráváním si se čtenářem přibylo něco, co někteří kritici - až překvapivě shodně - označili za "magický realismus". V zásadě to znamená, že se ve světě, který se tváří zcela realisticky, může objevit cokoliv, například akvarijní rybky, které žijí ve vzduchu, a tím máme co do činění s oceněníhodnou zvláštností.

Při četbě Martina Juháse jsem si vybavila Dějiny světla, také Jan Němec zná dobře dobové reálie a má schopnost vykreslit atmosféru. Na to česká próza opravdu netrpí (připomínám třeba i Urbanův román Praga piccola), ale vykřesat překvapivý příběh, který by se točil i kolem něčeho jiného než sexu, se jeví jako nemožné. Podle mého názoru je Zábranského román se všemi odbočkami, stylistickými veletoči a jazykovými žertíky ryzí projev grafomanie, a jako takový si zaslouží být oceněn a čten. Danielu Petrovi pak zbyl smutný, bizarní hrdina, u nás oblíbený outsider, jehož vykloubenosti se není možno divit, když zažije v dětství tolik ústrků. V pořádku, i to je proud domácí prózy. To, že je pořád silný, dokazuje soubor čtrnácti povídek Pavla Bušty Sigmundovy můry. Vlastně to ani povídky nejsou, spíš mikropovídky, anekdoty, jejichž pointa je často zřetelná hned v začátku. Občas se tu objeví krátká sekvence, obraz, který napovídá literární talent, ale to, že tahle kniha s autorovými kolážemi nemusela ve výběru být, je zjevné.

Dostali jsme se k "vítězce" - jakkoliv zvláštně tohle označení v souvislosti s uměním zní. Hlavní hrdinka novely Do tmy žije na venkově a sbírá léčivé byliny. Nic víc o Anně zprvu nevíme, postupem času se dostáváme do hlubin či - řečeno s autorkou - "do tmy" jejího skutečného života. Bolavá nás slovy svádí na úplně jinou cestu, opravdové tajemství zůstává za nimi, a vlastně se o něm ani nedozvíme dost. Daří se tu lépe, než je obvyklé, vytvořit skutečnou figuru s tajemstvím, která programově lže sama sobě, a tím oklamává i čtenáře. Jednotlivá odhalení pak nepřicházejí jako rány z čistého nebe, jako nepoctiví bozi ze stroje, ale v drobných průrvách, trhlinách, které vyprávění narušují.

Anna žijící přírodou a jejím cyklem odvíjí svůj život od sběru bylin, to, co působí bohulibě a chvályhodně, je pro hlavní hrdinku zničující - její osud se promění v osud léčivky, do které se v samém závěru de facto vtěluje. Příroda hyperbolizuje Annino smyslové vnímání, a příběh je tak prosycen vůněmi, barvami a chutěmi, jejichž léčivý účin se ve zlomu jedné věty změní na ničivý. Hrdinka žije ve známém, stabilním světě, který je ovšem bezpečný jen zdánlivě, v každém okamžiku se cokoliv může změnit ve svůj pravý opak. Není tomu však z autorské libovůle, nýbrž z povahy hrdinčiny, tudíž se tak děje zcela integrálně, organicky.

Postupné, dávkované odhalování ukazuje, že Anna je nemocná, a kniha je mnohem spíš analýzou závislosti, jíž oběť zcela podléhá. To samozřejmě otvírá řadu dalších témat - naši schopnost ovlivňovat obraz sebe samých, fungování ve společnosti, stereotypní očekávání okolí, ale i ochotu empaticky nahlížet své bližní atd. Nejpůsobivější je vnitřní tep, kterého se autorce daří docílit právě Anniným sebeprožíváním. Rozbíhající se myšlenky, soustavné vnitřní komentáře, sebereflexe, popis právě vykonávaného se na čtenáře valí na etapy, po uklidnění přichází zvrat - Do tmy je doslova kniha neklidu. Annu pořád něco brzdí, vzápětí něco honí; takže když se věci začínají dařit, přichází banální neúspěch.

Hyperbolizace působí o to silněji, když se nám v několika málo momentech podaří na Annu nahlédnout okem ostatních, sousedů či bývalého manžela. "Občas se stává, že něco nechápu. A tak to musím zmáčknout" (s. 187), říká Anna, sama zmáčknutá vlastní závislostí na lécích. Anna je jednoznačná outsiderka (svět musí být zmáčknut, aby byl pochopen), ale ani její sestřenice Miluška a Marcela nežijí zrovna ideální život. Štěstí nezažívá místní doktor Diviš a nejtraumatičtější osud čeká Annina bývalého tchána. Zpackané životy tu ale nevedou v dětství týraní bizárové a výstředníci; výstřednost jako by tu byla normalitou, člověk přece sám sebe jako zoufalce nevnímá. I v tom je Bolavá silná: postupně se rozkládající Anna má pořád jakýsi metaforický rozměr, přesah. Snad je to tím, že ji tak silně propojuje s logickým, nezpochybnitelným koloběhem přírody. Annin čas je časem dozrávání bylin, a když se na ně vydává do močálu, hrozí utonutí - skutečné i metaforické. Svět drog (ať už léčivek, nebo prášků) tu není pro rozvolnění reality použit explicitně, nápadně, ostentativně. Schopnost hrdinky vystoupit z vlastního těla a pozorovat sebe samu přichází skoro ve stejnou chvíli, kdy je spatřena, jak chodí po hladině. Zkrátka "zázrak" působí jako přirozená součást Annina světa.

Dostředivý svět bylin určuje i autorčin slovník. Občas z něj jako ostrý srp vyletí vulgarismus, aby bylo jasné, že Anna žádná víla ve skutečnosti není. Její výrok, že "sbírání bylin ve velkém není pro slabší povahy", čteme i jako motto knihy. Oceněná novela o tom, jak ostatní ani sami sebe nevidíme a jak dokonale a s nejlepšími úmysly se dokážeme zničit, mi svou naléhavostí a silou připomíná výše zmíněné Stropy.

Přestože jsem letos v porotě nebyla, z ocenění Anny Bolavé se raduji stejně jako tehdy z ocenění Zuzany Brabcové.

Literatura

Anna Bolavá: Do tmy. Praha, Odeon 2015. | Pavel Bušta: Sigmundovy můry. Praha, Togga 2015. | Daniela Hodrová: Točité věty. Praha, Malvern 2015. | Iva Pekárková: Pečená zebra. Praha, Mladá fronta 2015. | Daniel Petr: Straka na šibenici. Brno, Host 2015. | David Zábranský: Martin Juhás čili Československo. Bratislava, Premedia 2015.

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička. Pracuje jako dramaturgyně v Národním divadle a externě vyučuje na pražské DAMU.