Jiří Zizler

Bagately o Romanu Szpukovi, Patriku Linhartovi a Jaromíru Zelenkovi

"Všechno končí, není už kam jít dál, a přece mi něco říká, abych zkusil ještě o kousek popojít. Jenže chybí touha, chybí očekávání, chybí i slova," (s. 144-145) bilancuje Roman Szpuk svou životní situaci na jednom místě knihy A zavaž si tkaničky (65. pole 2015). Vimperský básník (nar. 1960) v ní navazuje na soubor textů Kámen v botě - jsou to jakoby deníkové záznamy, tříšť každodenních prožitků, příhod a setkávání, výsledky pozorování. Szpuk už léta pracuje jako obsluha meteorologické stanice. Vůbec to pro něj nepředstavuje mechanickou robotu a pouhý zdroj obživy, ale tou bohulibou aktivitou žije a existuje s ní zcela v souladu. V přírodě se pohybuje každodenně jako účastník i svědek, malíř a fotograf, přesný a detailní pozorovatel; občas do ní i zasahuje, aby pomohl a zachránil. Jenže: "jsem tak blízko u nich, a přece jim zůstávám nekonečně cizí," (s. 211) říká na konto svého starostlivého přebývání v blízkosti čížků. Komunikace s přírodou se většinou jeví být pouze jednosměrnou, ona sama zůstává vzdáleným a neuchopitelným tajemstvím. Nevíme, co nám vyjevuje, ani odkud vychází to, co nás v ní tak hluboce oslovuje - je to jenom takzvaná "krása"? Ve více pasážích se autor zabývá sněhem a sněžením, které jej uchvacuje a inspiruje, sníh se mu podobně jako Bohuslavu Reynkovi stává předmětem doličným - důkazem existence boží. Sníh vyostřuje všechny smysly, uvádí do vyšší reality, vytváří společenství, navozuje posvátný úžas. Nespočívá právě v tom pravá mystika, není jedinou skutečnou teologií teologie přírody? "Kdybych přiložil k mraveništi ucho, asi bych zaslechl zpěvy duchovních písní." (s. 309) Duchovní představy a spekulace mohou být příjemné, bezpečné a idylické, jenže příroda je nestálá, proměnlivá, tvrdá a nesentimentálně neúprosná, nebezpečná. Člověk ji potřebuje nejen vysvětlit a popsat, ale především zakoušet, vstupovat do ní nikoli jako pán, ale jako host se schopností vidění a soucitu.

"Jdu pomalu a bez vůle. V mé chůzi je něco z pádu vloček, které se pomalu snášejí k zemi." (s. 51) Szpuk vykazuje stálou potřebu poutnictví jako smysluplného pohybu vycházejícího z duše, z nejvnitřnějšího směřování vlastní osobnosti. K jeho pojetí putování patří vůle neustále se zastavovat - pouť není jen jakýsi pohyb vpřed, nýbrž právě také spočinutí, v němž se otevírají brány vnímání: "Dívám se k obloze, nemohu se odtrhnout od hvězd." (s. 129) Pak je člověk v kontaktu s tím, co jej přesahuje, dokáže věci a události vztahovat a propojovat, udržuje se ve stavu stálé pozornosti, všímavosti k okolí a ke světu vůbec.

Pochopitelně i ke všemu člověčímu. Szpuk si stále hledí těch, kteří jsou na okraji, těch nejvíce odstrčených, zanedbaných a vykořeněných - ostatně se s nimi cítí spřízněný, jsou to jeho příbuzní a blízcí. Pokud nejsou zcela zapomenutí, stávají se dnes předmětem zájmu, želbohu povýtce zájmu brutálně fašizujícího, který je chce ze záběru onoho spořádaného pohledu radikálně vytěsnit (viz ona děsivá pasáž o protibezdomoveckých hlídkách v brněnských tramvajích). Szpuk žije ne vedle nich, ale s nimi, prostě a obyčejně je jim, pokud alespoň trochu může, k dispozici. Bezdomovci, nemocní, hendikepovaní, blázni, tuláci jsou tu přítomni i jako znamení. Už jejich promluvy znějí básnicky. Zájem a péče o ně představují velkou příležitost, oni jsou tím chudým, který nás potřebuje. Na jednom místě autor líčí situaci, kdy trochu násilně vyprovází z kostela intoxikovaného mladíka s tím, aby přišel, "až se z toho dostane". "Všichni říkají, až pak, až potom!" (s. 69) křičí s příchutí hořkého zklamání ta autenticky zoufalá a pomoc hledající bytost. A o to se jedná: nikdy ne až potom, až bude všechno dobré a pořešené a ochočené, ale právě tady a teď. Jak je těžké, ba nemožné tomu vždy vyhovět, a navíc dostát tomu v té jediné pravé, tj. zcela naší chvíli, kdy je to jen a pouze na nás.

Ve Szpukově světě se směřuje k tomu nejpodstatnějšímu, k tomu, s čím se člověk rozporně, ale přece jen souhlasně se svým tíhnutím celý život sžívá. Součástí toho hnutí je i pokušení, jemuž Szpuk nic neubírá z moci, přitažlivosti a děsivé plnosti, kterou ale spíše rozpoznáváme jako stín v přítmí. Tak se někdy žití odehrává i mezi pravým vhroužením, útěky a selháními, alkoholickými excesy, mezi čistotou a drásavými ataky, jež ji chtějí a umějí rozrušit. Szpukův text tak ukazuje veškerou složitost lidské situace, kdy jednu chvíli můžeme být tím a druhou chvíli zase oním, a není lehké být zcela celistvý; mnohdy, pokud ze svého života nevydáváme spravedlivě a poctivě počet, může jít jen o klam, předstírání a přetvářku.

Szpuk se ve svých prózách ptá po vzdálenosti mezi večerem a ránem a hloubce jejich společné noci. "Potřebuji v osamělých nocích trochu světla, života a plamen svíčky se mihotá jako živá bytost." (s. 341) Na jiném místě říká: "Pomíjivost vyplňuje čas, trvalé však rozdírá navždy." (s. 27) Kdo si však může být jist tím, které je které? O to se stará víra. Co kdyby člověk náhle prozřel, že není Bůh ani Ukřižovaný? Szpuk tady dává slovo zkušenému knězi, který takové otázky označí za zbytečné a nedůležité. Smysl předchází pravdu. Szpuk tak tady vrací do hry to staré dilema Anselma z Canterbury - jak bys volil mezi možností absolutní lásky a absolutního poznání? Roman Szpuk by si jistě uměl vybrat. Poznání je koneckonců vlastnictví, láska jím být nikdy nemůže, ta je volná a svobodná jako pták. "Nepotřebuju, aby mi svět patřil." (s. 309)

Titul knihy Patrika Linharta Horrory roků (Milan Hodek 2016) odkazuje k deníkům Ivana Slavíka Hory roků, s jejichž názory ovšem také občas polemizuje, blízký je mu však na Slavíkovi zájem o přehlížené "malé autory", vášeň pro skutečné umění i lhostejnost k literárnímu mainstreamu. On sám se stylizuje jako "laik" a "amatheur", avšak se silným čtenářským a faktografickým zázemím. Svazek přináší jeho recenze, eseje a rozsáhlejší projekty - kalendárium, jejž psal pro Tvar, a osobně pojatý přehled vývoje světové i české literatury. Linhartovou metodou je radostný exhibicionismus, rozklenutý mezi sebevědomím a nepříliš utajovanou zakomplexovaností. Jeho vířivý šrumec nezávislého fejetonisty, střídání horkých a studených sprch, slovní rambajs a ustavičné vytrhování si permanentně říkají o zvlášť stupidně formulované poznámky do žákovské knížky. Tento jazykový žonglér a anarchista si vymiňuje pravopis, proti němuž je zaťatost autorů z okruhu Revolverky pouhou žabařinou: trvá totiž i na francouzské podobě přejatých slov. Tolik piety k minulosti a propracovaný tanec na jejím piedestalu by snad stály i za jistou poklonu, kdyby ale Linhart té, jak se říká, nejžhavější současnosti přímo otrocky nepodlézal - svým internetovým drivem, svou žoviálností, chrlením prskavek bonmotů za každou cenu. A měli by vůbec ti Linhartovi milení, ti všichni romantici a dekadenti, které tak obdivuje a kterým se tak koří, radost z jeho jazyka? Byli by v něm doma? A stačilo by jim, kdyby odpověděl "jaká pomoc, já už to tejkonoc cejtim jinak"?

Svůj humor Linhart adresuje těm zasvěceným a labužníkům. Jistěže nedospěje ke každému, ani mu není určen. Každý jsme někdy seděli u stolu ve společnosti, která měla svoje vypravěče a svoje narážky, při nichž se všichni svíjeli smíchy a slzeli a plácali se do stehen, zatímco my jsme se urputně snažili alespoň trochu oddálit přimražené rty. Tak se víceméně potkávám s Linhartem i já, ačkoli nemohu popřít, že při četbě mi přece jenom asi dvakrát mírně zacukaly koutky.

Vkus má ale Linhart prvotřídní. Komu čest, tomu čest. Bude-li jej zájemce následovat, určitě s ním nezabloudí, a pokud zabloudí, nesejde z cesty: bude uveden do území tak omamného a pod nebe tak magické, že se nebude chtít vracet, zapomene na čas i svět a navěky zůstane v labyrintu příběhů a obrazů. Linhartovo kalendárium (Alkomagie podle Kalendáře staré milenky) jsem přečetl na jeden zátah a připadal si potom jako wehrmacht po dělostřelecké přípravě operace Bagration v Pripjatií 1944 (největší dělostřelecký útok všech dob, 144 hlavní na kilometr fronty). Linhartova zběsilá a šílená palba citátů, anekdot, plků, třesků plesků, vyznání i docela pěkných charakteristik láme čtenáře někam mezi pocity extáze a knokautu. Mnoho spisovatelů sice ignoruje (ačkoli hovoří o snaze "minimalizovat svoje antipatie a předsudky", s. 109), což je však jeho právo (možná se k němu dosud nedostali - ale literatura přece jen není pouze to, co se nám povedlo sehnat v antikvariátu), masivně tady podceňuje klasiku, tu bude číst až na stará kolena, zbožňuje fantastiku, ale zcela odmítá sci-fi atd. Neumí být jiný než sebestředný; "máloco nudí tak jako poslouchat vyprávění o cizích snech" (s. 16). Pokud je chceme a umíme vykládat, stane se z nudy naopak velké dobrodružství.

Linhartův osobní kánon musíme brát vážně a objevíme v něm nepřeberně skvostů, nicméně v posledních padesáti letech se autor přece jen orientuje nejistě a hlavně ztrácí trochu vodítka i kritéria a jeho výběr je stále více nahodilý. Na poslední straně se nevystříhal při svojí metodě nevyhnutelných žertíků, které pro jejich naivitu a dětinskost ani nebudeme zmiňovat.

Linhartova ztřeštěnost však budí sympatie, neboť i v literatuře ustupuje stále osobní zanícenost nezištných amatheurů systematizovaným místům a bezmála blahobytným plným úvazkům. Jen by občas neškodilo procedit svoje okázalé fanfarónství sítí trpělivosti, uměřenosti a pokory. Ale: chvála ho jen rozzuří, říci si nedá.

Jaromír Zelenka slavil 14. října sedmdesátiny. Nebýt nakladatelství Triáda, asi by málokdo jednoho z nejpozoruhodnějších současných básníků znal. Triáda se jeho díla ujala záslužně a velkoryse: postupně vydala všechny jeho sbírky a skladby (Přepadání, 1994; Objetiny, 1997; Kostelík, 2003); Robert Krumphanzl a Lucie Bartoňová se pak postarali i o souborné vydání Básně (2010) s precizním komentářem a různočtením. A nejen to: roku 2015 zde spatřily světlo světa Zelenkovy Překlady. Ve všech případech se jedná o tlumočení z němčiny (J. W. Goethe, A. J. Kerner, H. von Hofmannsthal, R. M. Rilke, G. Trakl, H. Hesse). Dvojjazyčnost vydání zde dokazuje a podtrhuje, že Zelenkovo překladatelské umění je výtečné, ba mistrovské: jeho převody se snaží z originálů dostat všechno, co v nich je, spíše se tedy jedná o jakési lisování - a konfrontace umožňuje vychutnat všechna místa, kde Zelenkovo mistrovství překonává originál. Útlý svazeček tak představuje skutečný klenot, významnou kapitolu v dějinách českého překladatelství. Zelenkova poezie je pak kapitolou sama pro sebe. Při četbě jeho básní se nám ukazuje, že básně jsou příbytky, básně jsou útočiště, básně jsou hory a skaliska, básně jsou ostrovy - žít mimo básně je vyhoštění do pekel. Když jednou skutečné básně nahmatáme, nepamatujeme si z jejich stavby vždycky každý kámen, ale už jsme vešli a nikdy nezapomeneme, aniž bychom si pro sebe každý verš digitalizovali. Slova se rozeběhla a rozprostřela, ale vešla do nás jako krajina, jež už neodejde. Někdy nebudeme schopni si ji vybavit či pojmenovat, ostatně nejsme neomylné stroje, ale zůstane v nás jako naše výbava a naše součást. Zelenkova poezie nás dobývá svou soustředěností, intenzitou, rozprostřeností, je v součinnosti s řečí a zároveň s bytím (kéž by alespoň jedno z toho každý básník ovládal!), osciluje mezi složitostí a prostotou, bolestí a útěchou, zimou a létem, tak jako celý náš život. Nabízí cestu ven a vzhůru, chce se vymanit ze sevření v tělesném i duševním smyslu, je kajícně zkroušená i vznešeně hrdá, neboť ví, čeho se dobrala, a nemíní se toho zříci. Zelenkova poezie je jedinečně nepřevoditelná a přitom přímo nasáklá tradicí od Sovy a Březiny přes Reynka až třeba k Palivcovi: ale to všechno vlastně jen mimochodem a na zapřenou, protože ve znaku tohoto básníka není nic než naprostá skromnost. A tak mu popřejme ještě dobrých pár veršů a ať je nám s ním dobře, což není úkol nejobtížnější.