LITERATURA • Souvislosti 3/2016
Daniel Hradecký / Protokol
Daniel Hradecký
Protokol
Na domažlický venkov, do Osvračína, na Šímův statek mě v létě 2006 vcelku nezáludně vylákal stárnoucí malíř Ivan Pospíšil: Šímovci jsou prý dlouhodobě na cestách (Bulharsko?), a tedy to obrovské, složité stavení budeme mít jen a jen pro sebe, on, Ivan, zde hodlá konečně sám sebe prolomit, jak řekl, ano, je pevně rozhodnut zrealizovat zde v ústraní nejméně tucet rozměrných akryl-olejových pláten, má už prý našepsováno, v místě se nachází mizerná hospoda s výbornými štamgasty (v mém stavu krizové abstinence past k pohledání), konečně vrcholí přece léto, a tak vůbec. Těmito inzercemi byl jsem tedy vtažen do neštěstí... V Ústavu jsem si vymínil dva týdny dovolené, s pocitem, že na to nemám právo a že by to nemělo být, ale odmítnutí už by bylo směšné, zbabělé, dezertérské. Na začátku toho mimořádně horkého července jsem se tedy turisticky povybavil a do toho Osvračína jel. Ivan si projednou nevymýšlel, statek skutečně zel prázdnotou, a že je to statek! Nesmírně složité, rozlehlé nahloučení obytných, hospodářských budov a zákoutí, stovky místností v přesně neurčitelném počtu pater, všechny prostory přeplněné nepochopitelným množstvím nepochopitelného vybavení, několik hrnčířských dílen a jiného manufakturního příslušenství, vše prostoupeno duchem jakési dělné, melancholické pomatenosti a přirozeného rozpadu, tady se rozhodně od Dubčeka neupratovalo, Ivan, dosud střízlivý, vlekl mne sklepy a poschodími, mírně mne děsil svými nadsazenými výklady, až jsme se ocitli v obrovském podkroví bývalé mlýnice, kde jsem měl spatřit pýchu celé této usedlosti. Prostor 15 krát 25 metrů, nesmírně tichý a prázdný, sebevědomě okupoval jediný kus nábytku, zhruba sto let starý, těžký, dokonale rakouský a kupodivu skvostně naladěný klavír, nesporný monarcha, vyzvednutý sem, do výše čtvrtého patra, podlahami tzv. kočkou, jak hrdě prohlásil Ivan, věčný iniciátor kuriózních technických řešení a jiných pošetilostí, načež mi vyrazil dech sdělením, že tento inženýrský výkon byl podniknut jen proto, abych si zde já mohl zahrát, já, pianista o pěti akordech... Po společné kávě na verandě do rozlehlého, poledním sluncem rozpáleného dvora zavlekl mne zastupující hostitel do stodoly, aby se blýsknul svými přípravami k výtvarnému dílu, a opravdu zde svojí zatímní prázdnotou strašila obrovská bílá plátna a já si povšiml malířovy úzkosti a bylo mi náhle jasné, že tady Ivan namaluje leda hovno, protože hospoda je příliš po ruce, otevírá příliš brzy a zavírá příliš pozdě. K obývání bylo mně určeno další ze zdejších podkroví, doslova přeplněné postelemi, stoly, tucty středně i těžce zraněných židlí atd., místnost to nicméně ozvláštněná o velice milou, kapesní, zastřešenou verandičku s vysokým, širým rozhledem do blízkého, zeleného, modrého a zlatého selského kraje, báječnou to lodžii pro jeden stůl, jednu židli a jednoho pošuka, a já se ihned rozpomněl na svůj opatrně ambiciózní plán, oddat se zde tomu nejhoršímu druhu prázdninové činnosti, totiž psaní. Bohužel vyšlo najevo, že Ivan zase jednou pustě konfabuloval, když ujišťoval, že v domě se samozřejmě vyskytuje psací stroj, což se tedy v žádném případě nevyskytoval. Ivana však mé spravedlivé rozhořčení nijak nevyvedlo z míry, stroj prý sice není, ale bude, i odebral se svým proslulým vídeňským krokem do hostince, odkud po setmění skutečně, v doprovodu významných místních opilců, přivezl na dvoukoláku kýženou šrajb...mašinu, snad ji ukradli na faře, tady je prý možné všechno a žádná aktivita není tak úplně zločinná, koná-li se ve šťastné, svorné opilosti. Teď tedy asi budu muset psát, pomyslel jsem si bez nadšení, a věru, v průběhu těch sedmi (?) zdejších horkých nocí jsem natloukl do stroje rovné dva tucty svých nejhorších básní... A tak, slibně, a přece nějak hrozivě započal můj tvůrčí pobyt v Osvračíně, který se měl skončit, jak jinak, katastrofou. Druhého dne dorazil z Litvínova Roman Kubec, dobrý kumpán a ještě lepší písmomalíř, aranžér výkladních skříní a vůbec nejlepší karikaturista, kterého znám, okamžitě ukradl Ivana jeho (stále ještě neposkvrněným) plátnům, neboť prý škoda každé hodiny mimo výčep dostatečně vzdálený z dosahu manželčina přísného, vědoucího dohledu. Šli. Já nešel nikam a ze své věže hodiny a hodiny sledoval houfce militantních špačků, v hlučném dur rozčesávajících koruny dvou starých višní, nakonec, tak tak včas, než mně z té hladové ptačí hudby přeskočilo, polknul jsem dva Frontiny a upadl do horkého bezvědomí. Procitnuv do tmy, strávil jsem celou noc nad svými pochybnými, protivnými písmy, ve svém majáku, v kruhu žlutého světla prastaré stolní lampy, káva na kávu, cigareta od cigarety, zrůdný, zbytečný text bytněl, noc byla neobyčejně horká a němá, těsně před rozbřeskem projela kolem statku kolona zemědělských strojů, zemědělci (titíž, kteří s takovým hurá přivezli předvčírem ten můj nevinný psací stroj) troubili a pískali mi na pozdrav, otevírali den... Téhož dne dorazil z Prahy Vítek Strasser, výborný přítel a zdatný piják (aniž alkoholik), vypil kávu, aby posléze kolem poledne ukradl jak Ivana, tak Romana, a triumvirát se zvesela odebral výčepním, pivním směrem. Fortunátové. Mně došel Frontin a našel nemilosrdný absťáček, takový malý, ale mocný čertík, hotový krampus, aby si to rozdal s mou torpédovanou psychikou, a mně okamžitě došlo, že jsem v pasti... Záchranu (jak mělkou a dočasnou!) v této fyziologické nouzi skytl mně můj nikoli vrozený, nýbrž získaný šestý smysl: schopnost v jakémkoli prostředí neomylně vyčmuchat jakoukoli psychotropní substanci. A právě díky této problematické schopnosti jsem nehledal dlouho, přesněji řečeno nehledal jsem vůbec, proutkař mého druhu jde najisto, krom toho, nezpravil mě snad Ivan ihned po mém příjezdu, že v tomto domě, před nějakým půlrokem, podlehla Šímova "babička" (v až nesmyslně požehnaném věku, jak řekl) celému souboru převážně neurologických obtíží? Báječné, spásné drogy, zejména Rivotril roztok (Clonaze...pamum), zasmály se mně vstříc hned v první zásuvce kredence, již jsem otevřel, příbalové info, prý 5 kapek, ha ha, nakápnul jsem si 15 a v půlhodině jsem opět uvěřil, že budu žít, nebo mě přinejmenším čeká budoucnost, vystoupil jsem tmou mlýnice ke klavíru a nesmírně pomalu hrál píseň, kterou hrát neumím, ale té noci jsem ji zahrál dobře, nic se nevyrovná radosti, podaří-li se zahrát dobře neradostnou píseň, pak se z hostince vrátili mí tři opilí, šťastní přátelé, něco jsem jim tvrdil a záviděl, a pak už nic... Následujícího rána odjeli všichni mí tři střízliví, šťastní přátelé za svými affairs a zanechali mne v Osvračíně cele napospas mému rozkvétajícímu šílenství. Za horkých nocí šílenství ve věži nad čím dál nestoudnějšími papírovými bláboly, za horkých dní šílenství polospánku toho žhavého podkrovního ložírování. Trvalo to mnoho mnoho dní, řekněme dva nebo tři dny, z čehož je patrné, že mé vzpomínky z té doby nalezly zalíbení v křiklavých protimluvech, načež se dům začal opět plnit, nejprve strašidly, nakonec však přece i lidmi. Jako první se dostavil Londýn, opravdu: Jsem Londýn, oznámil vyšinutému. Proč ne, řekl jsem, jen pojďte dál. Brzy se ukázalo, že v osobě pana Londýna vstoupil do ležení předvoj a kvartýrmistr celého grémia nepochopitelných, nezdravě veselých vivérů (osob všech pohlaví i mezipohlaví), kteří téhož dne postupně přijížděli, postupně se podnapíjeli a eskalovali, netázáni ze sebe nutkali řeči, co slovo to kandel, objevili se dokonce i milý Ivan a Vítek, oba se sluncem v játrech, záhy rozpoutalo se ve dvoře jakési střelené, postřelené jamboree, kde jsou ty časy, kdy jsem vynikal v definicích, ale budiž, snad to zachrání ta kurzíva, divoké matiné zvolna přešlo v ještě divočejší soirée, dovezené láhve těžkých alkoholů prázdnily se kraulem, Londýn krákoral, v dým se krátily metry cigaret, nějaká pravá Číňanka, prý konceptualistka, bezoddyšně tloukla litinovým hákem do všech železných předmětů, které objevila, určujíc a zapisujíc si nárazové tóny jevů (opatrný překlad z její kantonské angličtiny), jak řekla, i uchýlil jsem se do věže, omámen posledními slzami Rivotrilu, zatímco dole kolem ohňů plály ohně v hlavách těchto vesměs pohrobků podzemních organizací, jakož i synů a dcer rozličných emigrací, jak mne poučil Londýn, kytarista, jehož svéráz spočívá v jedinečném kapricu, že totiž nikdy nezahraje jeden akord v životě dvakrát, ježto se nerad opakuje, je jasné, že v téhle větě, nad níž slunce nezapadá, už bych neměl pokračovat... Pochopil jsem, že chci-li vyváznout holým životem, musím pobyt zde neprodleně ukončit, ale rovněž mně bylo jasné, že je pozdě. Následujícího dne jsem v atypické, žluté panice nakrmil batoh špinavým prádlem a svými chorými písmy, Ivan se mne ještě pokoušel zadržet, vyhrožuje slastmi a radostmi, které nás tady na venkově nemohou minout, vytrváme-li, je u čerta, jaké hrůzy mohl mít na mysli, ale mohl snad zadržet narušence, napůl v mrákotách, prchajícího mimo svou vůli dolů? Nemohl, doprovodil mne nicméně na železniční zastávku, kde mne nečekaně objal, protože jsem ho nečekaně objal, jásavý sluneční den se smál krajnímu rozechvění, s nímž jsem nastoupil do lokálky směr popraviště, na mapě sice vedené pod eufemismem Plzeň, ale způsobená nemoc ví svoje. Na tu necelou hodinu jízdy v prázdném vagónu plném lidí nezapomenu do nejkratší smrti, vláček se zvesela sunul líbeznou krajinou, a já se sesul a tajně do té krásy plakal, tak tohle je konec, další konec, jeden z nekonečného řetězce konců, které v úhrnu dají celý život... Jen žádné romány. Plzeň z tohoto chodského směru vítá cestovatele na příjezdu žánrovými obrazy z leteckého bombardování neboli Škodovými závody, ale koho to zajímá. Plzeň hlavní nádraží, urychlený přestup na rychlík do Mostu, což znamená jediné, že totiž na "zabít se", rozumí se na to, pořídit chlast, zbývá necelých 10 minut, sláva, trafika ve vestibulu, kde jsem si kdysi, únor 1994, eskortován desátníkem na svou první psychiatrii, pořídil krabičku startek, ta spásná trafika nepropadla se do země ani do bankrotu, v minutě svírám flašku své tekuté oprátky, v zimničném letu dobíhám svůj vlak, ve lhostejném strachu, co bude, až se ze mě ta flaška napije, v tomhle horku, a dost, hlavně žádné romány. Na záchodku posledního vagónu ihned čtvrt litru ex, usadit se, než to začne, a jedeme. Vagon plný bývalých i budoucích dětí, samé breughelovské typy s poťouchlými kontrfeji, nesmírně žhavý den za staženými okny, nutné tmavé brýle proti vysokému, přísnému, moralizujícími slunci, skončit se to nemůže dobře, "buď se mnou v hlubokém dni!" Po těch několikerých velkoknížecích doušcích páleného velmi rychle měním skupenství, ionizovaný plyn bývalého myšlení cirkuluje bývalým mozkem, bývalá duše startuje kariéru demoličního inženýra, tedy průběh jako vždycky, podle příručky pro rozvoj jednoduchých pekel: nejprve v celé bytosti ležatá osmička jasu a štěstí a radosti, zatímco v sousedním kupé již dva prověření čerti (nižší šarže) odemkli jaderný kufřík, rozlomili pečeti s aktivačními kódy a čekají jen na autorizaci k zahájení vyhlazovacího útoku... Do Mostu dorazil jsem v kondici pokáceného jasanu, hrozilo, že budu nucen nedobrovolně zveřejnit své pravé letokruhy, proto ihned nádražka, kde dalších 200 gramů, snad vodky, ó ty páro chacharská, kdy jsi, koho chystáš, co tě miluje? Načež, jak jinak, je-li subjekt v jednom plameni, po dostojevském zvyku, taxíkem, nestoudnými výmysly straše taxikáře, hola Holbein do Litvínova a skrz až do Schönbachu, prostě domů, do svého lupanaru, ale ještě předtím, nevím už proč, snad ze strachu, jak padala tma, ke Šťovíčkovi, kde zbytečná káva, Šťovíček pochopil vše, ale rytířsky o tom pomlčí, to jsem zase pochopil já, jsme zajedno, neboť, ujišťujeme se navzájem, nejsme zlí lidé, ačkoli různá zla tu a tam nevyhnutelně provozujeme, ale to už jen vypouštíme dýmovnice sebeobhajobných keců, stačí: Půlnoc, rychle domů, kde téměř okamžitý propad do mazutu bezvědomí... Sotva jsem následujícího rána nedobrovolně procitl do prvotřídního hnusu, bože, ten otřes, to zklamání, že se i tehdy, právě uprostřed progresivní katastrofy, bez milosti vždycky otevře zcela nežádoucí nový den! Leč hlavu vzhůru, prohnalo se mi okamžitě hlavou dolů. Vyzvracev se a posnídav dva litry odražené vody, pospíšil jsem, s přihrbeným svědomím, k jedinému zdroji naděje, skutečně tam, do čekárny našeho krevnatého, operetního lékaře, kde, in spe, vymámím poukázku na spásnou chemii Frontinu, čekárna pochopitelně přeplněná vesměs zdravými lidmi, kterým už je pouhé zdraví tak trochu málo, vždyť pouhým zdravím dnes kypí kde kdo, tohle bude dlouhá hodina. Můj soused na tvrdé lavici, bohužel stará alkoholová známost, mučí mne rozklady o četných justičních omylech, které na něm byly opakovaně prozkoušeny, o svých detenčních pobytech, zejména o jedenácti letech krimu v Trenčínské skále, je jasné, že ten člověk lže, jako když já tisknu, a nemá strach, zatímco já, jak jinak, potím ocet, zneklidněn podezřelým tichem za dveřmi ordinace, to zde nebývá, a skutečně, mé obavy zřídkakdy bývají liché: Vstupuji do vyšetřovny. Cizí, zastupující lékař za stolem, na stole moje kompromitující složka. Tento felčar, postrach lidí nehodných zvláštních ohledů, říkejme mu Ismael, upřel své stračí oko do mého oka zaječího, významně prolistoval má parere, i pravil líbezně, hlasem ze Skylly: "Pane, vy jste feťák! Nic nebude!" Konec. S neviditelnou oprátkou na krku vytratil jsem se na vzduch, byl-li to vzduch, neboť poté, co Ismael vyslovil svůj spravedlivý ortel, význam věcí se (v mém aktuálním stavu komplexní nemilosti) nevyhnutelně poněkud posunul... Poledne. (A stále to útočné horko vyvolané sluncem, nebo snad naopak slunce způsobené hicem, oh, tahle komutující podstata makrosvěta, zbytečná informace, která ničemu nepomůže, jen se výsměšně honí hlavou vyděšeného zločince, a taky ten olověný záchranný kruh bezpředmětné naděje, že se to nějak urovná, ne, neurovná, jakož i rozmanitá podobenství, která si zakládají na tom, že nic nevysvětlují.) Tady to zkrátíme. Do pekla je to vždycky jen pár kroků, z kopečka, ani se nezadýcháš. Doma jsem pobalil do mošny všechny své blamáže, všechna ta osvračínská písemná zaříkávání, nějaké peníze, a šel, do Litvínova, lesem je to pár kroků, z kopečka, rozhodně se nezadýcháš, teď už jsem věděl, že pláču na tom správném hrobě, totiž na svém vlastním, a nad tímto objevem jsem se nepřátelsky zaradoval. V rozžhaveném Litvínově první vietnam, kde pořídil chladnokrevně láhev vodky, tento neomylný, spolehlivý průser ve skle, načež v prvním zapadáku okázalá, krycí objednávka čaje, v půlhodině nešťastná hrůza zvolna přechází v hrůzu šťastnou, - no tak, as we have stated above (což je mimochodem logion, na kterém jsem kdysi ztroskotal u přijímaček na UK), jen žádné romány. Pátá hodina odpolední zastihuje již našeho na mnoha místech puklého subjekta v městě Mostě, kde obstarává další láhev, drzým gestem obsazuje, jako mahúd, jemuž černým zázrakem padly do klína všechny poklady Blablabádu, nejlepší stolek v kafírně Blue, nebohý kavárník Igor hledá a nenalézá úsměv, kterým by usmířil zlé, nežádoucí chtonické božstvo, hledá, a nenalézá sílu strašidlo vykázat z podniku, zatímco já hledám a nalézám telefon a povolávám (abych se zaměstnanecky konečně zničil?) k svému požáru samotného ředitele Archeoústavu, nejlepšího člověka v přilehlém vesmíru, a Jan Blažek skutečně brzy stojí ve dveřích lokálu, tohoto ideálního sálu pro cvičná přelíčení, srdnatě přisedá, něco říká, každý pochopí, že si nemůžu pamatovat, co říká, uvízlo mně jen slovo dioskúrové, pro jeho zjevnou exteritorialitu, ty a Petr Kurka, vy jste byli vždycky dioskúrové, řekl, zaskočilo mě, že se neuchýlil k zástupným problémům a šel rovnou k věci, kdy tedy hodláš umřít, dodal. Nikdy. Už se stalo. Co se stane teď? Příchod a důstojná přítomnost vynikající osobnosti, takříkajíc čelního představitele mosteckého kulturního života, poněkud upokojila kavárníka, který rychle opět nabyl své obvyklé haličské důstojnosti, čímž se ovšem poměr sil změnil prudce v můj neprospěch, "hle člověk opilý žádnému nemilý", v žalostné sebeobraně tasil jsem svá osvračínská písma, něco jsem tvrdil, sotva to v téhle fázi mohlo být česky, ale téměř určitě jsem milému Hansovi řekl, že teď už jsem jenom básník, což je bezpochyby jedno z nejhorších mentálních postižení, a pokud vyjde najevo, že básním špatně, že to neumím, budu nucen čestně defekovat, oprava, defektovat, kdosi se tomu zasmál, a sorry, dál nemůžu sloužit, zbytek tohoto úseku vzpomínky již podléhá prvotřídní retrospektivní falsifikaci... Bylo nyní na nestoudně střízlivém dr. Blažkovi, aby učinil přítrž mračen, než se něco stane, i zapravil bohatýrský účet, něžně mne vnavigoval do povolaného taxi, šeptnul řidiči instrukci, načež se obratně vytratil z mého vědomí i svědomí, vůz odrazil od chodníku, aby pobořeného untergehera v pěti minutách odeskortoval k branám Archeologického ústavu, kde naštěstí nikdo, vždyť už padla noc, násobená nocí mé krajní intoxikace, otlučen zdmi dlouhé chodby vpadl jsem do svého archivu, kde bohužel neupadl do milosrdného bezvědomí, inu, kdo si v mozku uspořádá šarivari, stěží smí doufat v cedrový háj rajského odpočinku, jak jej slibuje nejedna súra jak mekkánského, tak medínského období. Ale to už mně čert z hloubky zrcadla, chcete-li z carrollovské, Alenčiny strany zrcadla, podává black box ústavního služebního telefonu a žádá důslednost, teď, kamaráde, musíš pokračovat v činném zhoršování situace, zapracovat na řádném untergangu, vždyť tohle tvoje zatímní extempore nepadá téměř na váhu, přičemž váhu je třeba strhnout, no a pak, kdo ví, pak třeba budou i ty cedry! Mohl jsem oslyšet tak křišťálově lživý příslib? Zřítil jsem se tedy do křesla, ulehčil automutilačním douškem flašce, hmátnul po sluchátku přístroje a zahájil bezohlednou, teroristickou telefonii proti svým ženám a lidem, zlo a tma prýštily z mých úst jedna radost, libá představa odměny v podobě oněch cedrů vybičovala mě k výkonu, jenž nemohl zůstat bez následků, oh, skvostná vymoženost, tahle severní ledová telefonie... A skutečně, vyvolal jsem nečekaně prudkou reakci, z noci se počaly nořit a před ústavem štosovat automobily mých otřesených přátel, tohle vypadá na vážně míněný zátah, ulekl jsem se ponejprve, jenže důkladná, stoletá pevnost Archeologického ústavu odolá jakémukoli nájezdu, obléhání, všude mříže, katry, zámky, k tomu jeden já, čili odhodlaný Zombie, ale bože, jak je to všechno hloupé. Oknem, kryt žaluzií, přehlížím ty výsadkáře: V čele Ivan Klemeš, inženýr a nezaměnitelný, vysoký muftí (alkoholová fakta se ráda orientalizují), v těsném závěsu čestný sňatkový podvodník Vlasta Stárek, obchodník hudebním nábytkem, možné je zřejmě všechno. K těmto dvěma zvladatelům (managers) života pojí se ve vzpomínce ještě dva tři komunisté, ale nikdo přece není komunista (překládám společník), tak už nevím, kdo ještě se přijel podívat, v kurzívě by mělo být od této chvíle sázeno asi skoro všechno. Obléhání bylo zahájeno obvyklými oráliemi, obléhatelé volají "pusť nás dovnitř", z hradu se ozývá "nasrat", nepamatuju se už, zda se útočný oddíl uchýlil k nějakému tomu sugestivnímu, mnohoslibnému ultimátu, faktem zůstává, že jsem obranu vzdal velmi záhy, snad z neprozřetelné zvědavosti, co bude, odemkl fortnu, načež moje citadela zdivočela, jak se zaplnila družstvem těch nebezpečných dobráků, Ivan Klemeš mi hned v první vteřině svého laciného vítězství zabavil láhev přímo od úst, v ten moment jsem přečetl jeho nepříjemně samaritánský záměr, tupě a odevzdaně jsem se nahlas vyděsil, ale to už jen tak, aby se neřeklo, ani mě nemuseli spoutat, v několika minutách jsem odevzdaně trčel v transportu, šoférovaném Ivanem, který celou cestu cosi útěšně krafal, a hopla, kam jinam se jede polomrtvým temným městem než na moji domovskou, mosteckou psychiatrii, no, pěkně děkuju, kamarádi, noční služba bude skákat radostí, až převezme tenhle půlnoční balík, do chodu bude uvedena zaběhnutá mašinerie farmakoterapeutického milosrdenství, víc o tom jistě netřeba kázat... Noční službu na oddělení držel k mému údivu sám primarius, centrální hrdinská postava většiny vezdejších šíleneckých mýtů, většinou skvělý adiktolog dr. Radek Špecián. Sotva spatřil a rozpoznal starého abonenta, násilně se rozveselil a zoptimizoval, s neskrývanou rozkoší naměřil mně 4,3 promile, uznale k tomu něco řekl, popřál dobrou noc a poněkud předčasně, do foroty, uplatnil své proslulé přání "suchého roku", pak už jen zvonek na sanitáře, koridor, umývárna, do naha, prosím, na váhu, ale co to tu máme, pane H., zase 55 kg, že se nestydíte, stydím, věřte mi, načež obdržel diluviální erární mundůr, hanebné hadry, vzor tak 21, samá třáseň, díra, záplata a skvrna, tenhle úbor museli nedávno stáhnout ze zde hospitalizovaného krále Leara, znovu chodba, pak pochopitelně pokoj č. 6, tradičně úložiště neúspěšných sebevrahů, kde jediné volné lůžko pro mne, a pak už tedy konečně to bezvědomí, to nic, chci říct ony zaslíbené cedry... Na ty dva dny, dvě noci v pokoji č. 6 nezapomenu, co budu ještě mrtev. Tato proslulá šestka je místnost o pěti kolečkových postelích, ale to bude zajímat málokoho. Z asfaltového spánku mne ráno vytrhla až takzvaná vizita, velice nepříjemná, službukonající lékařka jen povšechně přehlédla své svěřence-zoufalce, k mému grotesknímu haptáku znechuceně podotkla, že cítí chlast, načež, následována kotérií svých nohsledů opustila flanderské pole zločinu rezignace, jak sice neřekla, ale něco v tom smyslu jistě cítila, aniž myslela, ponechávajíc nás našim hrůzám, tak rozmanitým, tak stejným. Padnul jsem v postkomatické motolici naznak zpět na lůžko, ale usnout jsem už nemohl, prvotřídní kocovina mne ukotvila svými kurty na celý první den, snad jsem došel na záchod a zpět, říkám možná. Pět lůžek, pět mužů osudu. Vlevo ode mě terminální alkoholik, poprvé v životě abstinující, naivní začátečník v boji proti své zhoubné pijácké přirozenosti, nemůže pochopit, proč je mu tak zle, musejí ho krmit jako porouchané dítě, utěšovat, na loži vpravo jeden těžce depresivní korsakovský syndrom, obrátit se z boku na bok pro něj znamená vynaložit energii, jež by stačila na vyproštění buldozeru zapadlého do čerstvého betonu. Naproti dva dočasně neúspěšní sebevrazi, jeden z nich nezajímavý, jen divný, ten druhý ovšem stojí za to, říkejme mu pan Václav: Hedonistický typ, jenž vyčerpal, přečerpal svou hedoné. Vysedává celých 48 hodin v koutě místnosti, kde oknem proudí dovnitř horké, doslova písečné samum tohoto zlého léta, a žvaní, žvaní, ačkoli působivě, vypadá to, že musí odvyprávět celý svůj život, než si na něj, jak ujišťuje, opět sáhne, tentokrát, poučen, úspěšně, jen co bude propuštěn z tohohle cituji morového baráku, a tak, dosti popisů, máte snad hrome ještě nějakou tu představivost... Následujícího dne bylo mi už jenom špatně, i odvážil jsem se a podniknul stařeckou procházku nesmírně dlouhou chodbou oddělení, na každých deseti metrech visí na zdi naprosto nevhodná reprodukce světoznámého obrazu, galerie k pohledání, co malíř to legendární šílenec, co obraz to výzva k bezodkladnému skoku do sopouchu Stromboli, člověk, který zde tyto strašárny instaloval, zasluhoval by pět let bez výslechu, a vůbec, celé toto smutné místo je jako - ne, Pištora měl recht, když se ptal: