Radovan Charvát

Hans Henny Jahnn: Vášnivé zavržení konvenčnosti

až k hranicím možného

Můj osud nebude snadný. Půjdu trnitou cestou, ačkoli by bylo snazší se přizpůsobit; ale nechci zaprodat svou duši. Když nebudu mít právo za ni ručit, postrádá všechno smysl. Je úplně jedno, jestli zvítězím, nebo podlehnu.     1915

V hamburské čtvrti Uhlenhorst vede kolem kanálu Osterbek mírně zahnutá ulice jménem Hans-Henny-Jahnn-Weg. Svému jmenovci by ovšem odpovídala spíš cesta divokými skalami nebo kolem hučícího vodopádu. Hans Henry August Jahnn (1894-1959) byl člověk širokého spektra pocitů, dokázal se pro něco nadchnout a jindy zase propadal bezmeznému zoufalství. Není snadné ho blíž zařadit, byl významným spisovatelem, stavitelem varhan, hledal Boha, vlastnil hudební nakladatelství, založil umělecké společenství věřících Ugrino, jako publicista se angažoval v politice a ke všemu ještě experimentoval na dánské farmě a prováděl hormonální výzkumy. Ve svém životě i díle zastával názor o nezbytnosti harmonického uspořádání světa, odmítal jakékoli doktríny včetně rasismu a trestu smrti a vystupoval proti násilí, i vůči zvířatům. Svým dílem patří k největším produktivním outsiderům německy psané literatury 20. století.

Jeho hrubě řezaná tvář se širokými ústy působila výrazným dojmem, ale ne právě harmonicky. Narodil se v rodině stavitele lodí, jako dítě choval žáby a hady, a jak později ve svém deníku napsal, nejraději by byl v hamburské zoo vypustil tygry z klecí na svobodu. Láska ke zvířatům jej provázela po celý život, nebyla to však běžná přírodovědná náklonnost mladého člověka tehdejší doby, spíš vycházela z názoru Františka z Assisi, že člověk a zvíře jsou sobě blízká, rovnoprávná stvoření.

Rok po maturitě uprchl přesvědčený pacifista Jahnn roku 1915 spolu s přítelem Gottliebem Harmsem do Norska, aby se vyhnul válečné službě. Až do konce války unikali oba odvodu, měnili místa pobytu, a jak Jahnn později napsal, prožíval tehdy v okolí Aurlandského fjordu léta prudkého dospívání a neocenitelné životní zkušenosti. "Naučil jsem se žít," řekl pak o tomto období, "prohlédl svět a viděl všechno, z čeho se život skládá. Byla to tvrdá škola." V Norsku se rovněž začal vážně zabývat stavbou varhan. Po návratu do Hamburku napsal roku 1919 své první drama Pastor Ephraim Magnus, za něž obdržel Kleistovu cenu. Bertold Brecht Jahnnovi napsal: "[...] vedl jsem zkoušky k vaší krásné hře. Ještě teď mi zní v uších ten strašlivý nářek a obžaloba umírajícího; je to jeden z nejúžasnějších monologů německé literatury." Hra ho rázem proslavila, ale smrt pastora na kříži a sebezohavení dalších protagonistů v duchu Kristova utrpení vyvolalo v církevních kruzích odmítavé reakce. Ještě mnohem později působilo Jahnnovi jako staviteli a restaurátorovi varhan přímé odsuzování církve nemalé problémy. Divadelní kritika hru odsuzovala pro sklon k přehnanému používání obscénních slov a dialogy označovala za "bezmocné zajíkavé koktání choré duše". Jahnnovi prý nejde o umění, napsal (celkem výstižně) Julius Bab,1 nýbrž o západní civilizaci, proti jejímuž křesťanskému původu podle učení sv. Pavla a z něj vyrůstající, měšťansky přizpůsobené kultury se otevřeně stavěl. Hra byla podle Baba opakem toho, co publikum považuje za normální, a proto si z ní nemohlo odnést žádné umělecké či estetické poučení: katarze byla vyloučena.

Následovaly další divadelní hry a romány se silně kontroverzními texty, zčásti kritikou vychvalované, zčásti zatracované, s kolísavou přízní publika pohybující se mezi pocity povznesenosti a absurdity, texty zatížené incestem, krutostmi a sexuálním násilím. "Zbožný pohan" Jahnn nežádal po stvoření nic menšího, než aby napravilo svou počáteční chybu, a od Boha chtěl, aby se konečně začal chovat lidsky. Jeho texty získaly uznání Oskara Loerkeho i Thomase Manna. Oba velké romány a vrcholy jeho tvorby, zřejmě nejznámější expresionistický Perrudja (vznikal v letech 1922 až 1929, kdy Jahnn první verzi pod vlivem Joyceova Odyssea silně přepracoval) a Řeka bez břehů (Fluss ohne Ufer, 1934 až 1947), se podobají bludným balvanům z jiné doby a jiného světa. Co do kompoziční odvahy, jazykové originality a nezměrných ambicí však nemají obdobu, jak ve svém přijetí zdůraznili Alfred Döblin i Heinrich Mann.

Dnes pohlížíme na "pokrok" stejně skepticky jako Jahnn před sto lety, snažíme se chovat ekologicky, ale nezřídka podléháme naivnímu chápání přírody. Jahnn, pro něhož byla příroda jediným a rozhodujícím vztažným bodem, napsal v roce 1953, že podstatu člověka neznáme, že člověk není ani dobrý, ani špatný, a není ani ničím z toho, co sám o sobě tvrdí. Je pouhou nádobou instinktů a jevištěm událostí, jež by se bez něho nestaly. Ani jeho Bůh není známý. Lidé vnímají stvoření, jež má mnoho viditelných a neviditelných podob, a uprostřed toho všeho slyší jen výkřiky bolesti všech živých bytostí.

Jahnna nikdy neopustilo dilema, že příroda je nepochopitelná a krutá, zároveň však plná krásy a harmonie. V umění spatřoval prostředek, jak se s tímto rozporem vyrovnat. Symfonie, o jejíž dokončení usiluje v románu Řeka bez břehů skladatel Gustav Anias Horn, nese titul Neodvratnost. Snaží se v ní proměnit tragiku stvoření v hudbu, jejíž prameny objevil v odlomených kouscích březové kůry za putování mezi útesy norských fjordů. V jejich jemném engramu rozpoznal přirozené hieroglyfy, jež pak přepisoval do notového záznamu.

Jahnnův neskromný záměr odejmout stvoření onu hrůzu, jež z něj podle něho vyzařuje, byl napůl šílený, zčásti nesrozumitelný, a přece ho bylo možné pochopit. Vysvětluje, proč nám Jahnn nebude nikdy důvěrně blízký, a nabádá nás, abychom se zbavili iluzí a nevzdávali se naděje a práva na lidskost. Kdo se kromě jeho díla zabývá i jeho literárněkritickými pojednáními, např. o Klopstockovi nebo Lessingovi, pozná, že Jahnn neuvažuje rozumně nebo brilantně, ale jako outsider proniká k jádru věcí, nijak neovlivněn dosavadním poznáním o životě a díle těchto významných autorů. Začíná vždy znovu od začátku, jeho pohled nerozptylují předsudky, to obvyklé "co se sluší a patří". Nedá se odradit od snahy nalézt pravdu a vyslovit ji bez obav, zcela a přímo, většinou ke své vlastní škodě, což z konvenčního hlediska znamená často bezohledně a beze studu.

V roce 1919 založil Jahnn spolu s nejbližšími přáteli umělecký spolek Ugrino, v němž šlo při poválečném hledání nového smyslu života především o monumentální sakrální stavby, kultovní divadelní představení a zvláštní pohřební ceremonie. Většina idejí však zůstala na papíře, pouze vydavatelství barokní hudby si získalo uznání v odborných kruzích.2 Svému příteli Muschgovi Jahnn tvrdil, že si název vymyslel sám, v jednom z deníkových záznamů z roku 1914 popisuje Ugrino jako zámek na ostrově v Severním moři, který se jako Atlantis propadl do vody a opět vynořil. Odděleno od světa monumentální vstupní branou, vystupující z vody na jeho vnější hranici, Ugrino bylo zprvu imaginárním útočištěm pro lidi zavržené rodinou či společností, ostrovní ráj, v němž měla být pěstována umění podle Jahnnova vkusu. Tady chtěl jako nejvýše postavený vládnout šťastným občanům a žít v zámku z masivní žuly s nablýskanými mramorovými podlahami, mohutnými románskými sloupy a jemně klenutými podloubími. Zde chtěl vést a řídit své přívržence jako král a duchovní vůdce, neboť se považoval za "největšího ze žijících lidí", rovnocenný svým duchovním héroům Leonardovi, Michelangelovi, Holbeinovi, Rembrandtovi, Bachovi, Buxtehudemu, Scheidtovi, Marlowovi, Shakespearovi, Kleistovi, Büchnerovi, Hebbelovi a Ibsenovi.3 Za pobytu v Norsku 1915-18 (tehdy mu bylo 25 let) rozšířil svou vysněnou říši na dva ostrovy, Ingrabánii a Ugrino, propojené mohutným mostem, s královským palácem na jedné a chrámovými stavbami na druhé straně, vše zbudované z třpytivého zelenobílého kamene.

Roku 1923 restauroval Jahnn v hamburském kostele sv. Jakuba jedny z nejzachovalejších Schnitgerových varhan v severoevropském prostoru z roku 1693, čímž mimo jiné zabránil jejich nešetrné pneumatizaci. O osm let později byl sám úředně jmenován varhanním znalcem. V dalších letech se zúčastnil více než stovky návrhů, rekonstrukcí a staveb varhan a byl i autorem návrhu nádherných varhan pro Lichtwarkovu školu reformní pedagogiky v hamburské čtvrti Winterhude, jejíž program vycházel ze zásad Komenského, Rousseaua a Pestalozziho.

Přestože se Jahnn oženil roku 1926 s přítelkyní z mládí Ellinorou a měl s ní dceru Signe, eroticky jej spíš přitahovali muži (a jistým způsobem i koně). Největší láskou jeho života byl bezpochyby jeho spolužák Gottlieb Harms, který se stal po válce spoluzakladatelem spolku Ugrino. Byli nerozlučnými druhy a milenci, což Jahnn potvrzuje i ve svém deníkovém záznamu z 20. července 1913, kdy popisuje "nádhernou svatební noc", kterou ti dva strávili, aby spolu navždy splynuli. Předčasný skon Gottlieba Harmse v roce 1931 byl pro Jahnna nenahraditelnou životní ztrátou.

Po Hitlerově převzetí moci se pacifista Jahnn už nemohl cítit v Německu dobře. Ani nacisté nevěděli, co si s ním mají počít. Na jedné straně psal prózu zdánlivě odpovídající jejich ideologické tezi Blut und Boden (Krev a půda), na druhé však měl nepřijatelné morální názory. V roce 1934 se proto odstěhoval na dánský ostrov Bornholm, kde choval na farmě Bondegaard koně a zabýval se hormonálním výzkumem, z nějž nepřímo vyplynul dodnes užívaný lék Presomen4 na obtíže v přechodovém věku. Jahnn koně nadevše ctil, řada jeho postav k nim pěstuje vášnivé milostné vztahy. Na statku v Bornholmu vznikla největší část románové trilogie Řeka bez břehů (1. díl: Dřevěná loď, vyšel roku 1949; 2. díl: Zápisy Gustava Aniase Horna po dovršení 49. roku života, 1949-50; 3. díl: nedokončený Epilog, 1961 z pozůstalosti).

Po návratu do Hamburku se Jahnn stal zakládajícím členem a předsedou Svobodné akademie umění (1950). O šest let později obdržel Lessingovu cenu. Byl mnohými obdivovaným, ale stále poněkud kontroverzním členem hamburské literární scény. Na konci života naléhavě varoval před atomovými zbraněmi a důrazně vystupoval proti remilitarizaci Německa a pokusům se zvířaty. Zemřel krátce před svými pětašedesátými narozeninami na srdeční infarkt. Ukládání těžké, zinkem vykládané rakve v masivním dubovém rámu působilo nosičům z řad pozůstalých nemalé problémy, museli ji vždy po třech krocích odložit. V celém Jahnnově díle jsou hrobky vždy opancéřované, nedobytné pevnosti a rakve v nich zkonstruované tak, aby v nich těla nemohla tlít. - Hans Henny Jahnn leží na hamburském hřbitově v Nienstedtenu vedle své ženy Ellinory a své velké lásky Gottlieba Harmse v hrobce, kterou si sám navrhl v duchu stanov společenství Ugrino.

Posmrtně vyšel ještě Jahnnův poslední a nedokončený román Každého to dostihne (Jeden ereilt es, 1968), ještě za autorova života výtah z tohoto románu pod názvem Noc z olova (Die Nacht aus Blei, 1956, česky 2016, Pulchra). Česky vyšel i soubor kratších próz 13 nicht geheure Geschichten (Třináct podivných příběhů, Dauphin 2007), což jsou samostatné texty vybrané z obou velkých románů Perrudja a Řeka bez břehů.

Z dramatické tvorby - Korunovace Richarda III., Ukradený Bůh, Tomas Chatterton, Stopa temného anděla, Médea a jiné - se dodnes hraje jen posledně jmenovaná hra. V hamburském nakladatelství Hoffmann & Campe vyšlo roku 1974 Jahnnovo souborné dílo včetně deníků v 7 svazcích, v roce 1985 opět souborné, tzv. Hamburské vydání (editor Uwe Schweikert) a v roce 1994 další jubilejní vydání Jahnnova díla v 8 svazcích.

Z pozůstalosti byl ještě roku 1968 vydán románový fragment Ugrino a Ingra...bánie. V roce 1984 vydal germanista a znalec Jahnnova díla Uwe Schweikert Čítanku s texty Hanse Hennyho Jahnna. V Jahnnově pozůstalosti bylo rovněž nalezeno přes tisíc menzurálních listů a nákresů konstrukčních prvků varhan. Jahnn se snažil stavět a rekonstruovat varhany s přihlédnutím k přísným harmonikálním zákonitostem, jak je už koncem 17. století popsal německý varhanář Arp Schnitger; narážel přitom na konzervativní postoj řady znalců, nakonec však své názory prosadil.

Exces neřešitelných rozporů

Jahnn označoval člověka za omyl stvoření. Ve svých románech, článcích a proslovech neúnavně popisoval rozsah krutosti a destruktivity, jichž je člověk schopen. Záchranu viděl v přírodě, jejíž krásu a harmonii dokázal úchvatně vylíčit zejména v trilogii Řeka bez břehů, ale nevyhýbal se ani popisům krutosti přírody samotné. Pouze umění, a především hudba je podle něho schopná tyto rozpory smířit.

Určující pro celé Jahnnovo dílo je ústřední myšlenka antikřesťanské mytologie stvoření, ovlivněné starobabylonským Eposem o Gilgamešovi. Jahnn zaujímal přísně anticivilizační pozici, což se v protikladu ke křesťanské svatopavlovské tradici projevovalo jeho příklonem k anarchickým, přírodně religiózním mýtům, ke staroegyptským mytologémám mrtvých v protikladu k německé tradici helénismu, k přesvědčení o elementárním připoutání člověka k vlastní tělesnosti, v němž se slévají lidské pudy, sakrálnost a barbarství, příklonu k archaicky nadčasovým krajinám, v nichž žijí člověk, zvíře a příroda v nerozlučné jednotě - oproti civilizaci spočívající v měšťanském osvícenství a orientaci na pokrok. Jahnnův erotický radikalismus se projevuje v opakovaných motivech sodomie a v prolomení tabu incestu téměř v každém díle, v sadismu a nejrůznějších homosexuálních vztazích a motivech. Ze střetu s křesťanstvím, jak jej líčí ve svém Norském deníku z doby prvního exilu, vyplývá, že Jahnn považoval smyslnou lásku ke zvířatům a homosexualitu za původní, stejně přirozené projevy sexuálního pudu jako projevy heterosexuální.

Jahnn vnímá člověka jako nedílnou součást přírody, jež není nadřazena zvířatům. Život je podle něj "všeobecná a nepřetržitá bolest", již zvířata bezmocně snášejí, zatímco člověk ji plánovitě a s rozmyslem způsobuje sobě i sobě rovným, zvířatům a celé přírodě. Jatka a válka jsou zjevným projevem nepochopitelné vůle ničit život. Z tohoto pohledu lze chápat Jahnnovo dílo jako protest proti antropocentrickému obrazu světa.

Jahnnovy myšlenkové rozklady však nakonec vždy ústí do bezradnosti a marného hledání východiska. Vše směřuje k bezvýchodnosti, žádný z románů nebylo možné dokončit, jako by bylo celé umělecké úsilí poznamenáno marností a odsouzeno ke ztroskotání.

Poznámky

1] Julius Bab (1880-1955), německý dramatik Berlínské moderny a uznávaný divadelní kritik, spoluzakladatel Kulturního spolku německých Židů. 2] Činnost bývalého Jahnnova a Harmsova nakladatelství Ugrino byla v roce 2010 obnovena v Dortmundu; zaměřuje se především na vydávání literatury ve smyslu pythagorejské harmonie. 3] Z dopisu Jahnnovu blízkému příteli a podporovateli Lorenzi Jürgensenovi z 27. 9. 1916. 4] Je absurdní, že Presomen je dnes jeden z produktů vyráběných v bezohledných podmínkách zejména na kanadských a amerických farmách, kde jsou březí klisny ponechávány v kotcích bez možnosti výběhu k pouhému shromažďování vysoce ceněné moči; narozená hříbata jsou pak jako nechtěný vedlejší produkt bez lítosti odvážena na porážku.

Radovan Charvát (1948), překladatel především z němčiny (Thomas Bernhard, W. G. Sebald, Robert Walser, Otfried Preußler, Sten Nadolny, Tilmann Ramstedt, Patrick Roth, Viktor Klemperer, Hermann Hesse, Libuše Moníková, Arno Schmidt ad.).