POD čAROU • Souvislosti 4/2017


Adéla Petruželková / Spiritus agens Jirous (Marka Švehly Magor a jeho doba)


Adéla Petruželková

Spiritus agens Jirous

Autor nepřehlédnutelného životopisu Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba Marek Švehla není z těch, jejichž jména si spojujeme s udržováním undergroundového ohně, a nepatří ani mezi ty historiky své generace, kteří se dlouhodobě zaměřují na výklad nebo dokumentaci období totality. Proto mu lze věřit, že k jirousovské biografii ho hnala touha portrétovat někoho, jehož význam zprvu jen tušil (své mládí mezi máničkami na Žatecku na sklonku osmdesátých let autor nastiňuje v předmluvě), ač k němu záhy začal cítit cosi jako "dějinný vděk" (s. 8). Novinář Švehla se snaží najít klíč k tomu, co z Jirouse učinilo "hybatele dějin", spíše než vysvětlit "fenomén IMJ". Zajímá ho, jak je možné, že radikální vliv, který měl na lidi, s nimiž se setkával, dokázal v těch nelehkých letech uplatnit tak plodným způsobem, ačkoli jeho život, zvlášť v posledních desetiletích, svědčil nejen o řadě osobních selhání, ale do jisté míry i o neschopnosti najít si, byť mezi "svými", své místo.

Líčením Jirousova podílu na definitivním rozkladu vlastní legendy (za "smíchovské éry") ostatně celá kniha začíná. Předsazení kapitoly o Jirousově živoření v posledních letech před smrtí - jejíž detaily Švehla popisuje s téměř hagiografickým gustem - má svou logiku. Zaprvé se jedná o silné demytizační gesto, zadruhé je hned zkraje položena otázka po rozporuplnosti Jirousova života (nikoli jeho charakteru, takzvaného odkazu nebo angažmá - to je naopak docela jednoznačné!), po roce 1989 vlastně do jisté míry navzdory svobodným poměrům tragického (ale pro někoho odpudivého, ubohého). Způsob, jakým si Švehla v první a poslední kapitole knihy, které zhruba odpovídají posledním dvěma dekádám Jirousova života, na tuto otázku odpovídá, respektive jakým vysvětluje Jirousovy alkoholické excesy a "mravnostní delikty" i všeobecný úpadek jeho vztahů (o pracovní morálce nemluvě), je z našeho pohledu trochu vyhýbavý - "pokud šlo o svobodu, tu Jirous spíš zvládal velmi dobře a jen drasticky ověřoval, nakolik ji zvládají ti ostatní" (s. 523 - ve smyslu "trpěli" jen ti ostatní). Jádro knihy je ale v předchozích dekádách (kde Švehla jinými slovy totéž - "snažil se testovat hranice psaných i nepsaných pravidel kolem sebe" (s. 186) - často dokládá). Určitý rozpor v tomto ohledu vzniká jen v tom, že všechna Jirousova dílčí "strategická" rozhodnutí při manévrování Plastiků (nejprve sázka na převzaté skladby, teprve později "dovolí" Mejlovi hrát vlastní písně, přeobsazování kapely atd.) vypadají zpětně jako geniální, maximálně předvídavá - ve srovnání s liknavostí v řadě osobních věcí...

Švehlova rozsáhlá kniha (skoro 600 stran formátu většího než A5) je členěna na dvaadvacet kapitol, jejichž název tvoří vždy bonmot vystihující hlavní událost, myšlenku či étos těch kterých let - např. Nemluvil, nepil. Anebo jen jedno dvě piva společensky, aby neurazil (kap. 4, první dojmy Věry Jirousové z IMJ) nebo Řekněte mi tedy, proč je mezi vámi tolik takovejch sviní? (kap. 10, IMJ hovoří s esenbáky při blíže neurčeném koncertě Plastiků v roce 1971). Vedle absence klasických poznámek pod čarou, uvádějících zdroje (poznámky za textem jsou spíše nejrůznějšími odbočkami od hlavní osy výkladu), je to další z prvků, kterými se Švehla distancuje od práce monografisty, ale zůstává na poli žurnalistiky, čtenáře vede tak, že předjímá ("muže, který už brzy sehraje v Jirousově životě zásadní roli"), nebo upozorňuje na retrográdní vstupy ("K vysvětlení se vraťme o několik let zpět"). Ne zcela šťastné jsou pokusy přiblížit dobový kontext namátkovým listováním články z dobového tisku (které např. sousedily s tím či oním v kontextu knihy podstatným textem).

Základní Švehlova stylizační poloha je ale sympatická, byť jazykově někdy příliš školská (a sugeruje otázku, komu je vlastně text určen); generačně autora prozrazují některé hovorové výrazy, které ale přitažlivost a čtivost textu spíše zvyšují: "Fiala Primitivy směřoval do maximálně zápaďáckého projevu." (s. 87) U portrétních zkratek, kterými uvádí do děje desítky epizodních postav, uplatňuje zpravidla obdobný metr: "Hlavsa byl milý, hovorný chlapík, který na rozdíl od Jirouse neměl potřebu opanovat své okolí." (s. 227); "Měl [Charlie Soukup] nápadně dlouhé vlasy, sebevědomé, mnozí by tehdy asi řekli provokativní vystupování, které se podobně jako u Jirouse projevovalo velkou kritičností a neústupností vůči režimu." (s. 256) - a tak dále. Úsměvné jsou pokusy přiblížit vizáž protagonistek příběhu (nezřídka se opírající jen o dobové fotografie, navíc přetištěné v rámci rozsáhlé obrazové přílohy knihy). Formulačních nemotorností je v textu minimum, některé z nich navíc svědčí spíš o tom, že si autor není jistý po řekněme obsahové stránce. Tak je pro něj například obtížné pochopit, kdy a jak a zda se z Martina Jirouse "stal katolík" - mluví tedy opakovaně o tom, že v katolictví "našel zalíbení" apod. K naprostému klišé pak logicky vede pokus jednou větou vystihnout, proč měli Jirousovi blízko k Reynkovi.

Švehlův faktografický záběr, ale v zásadě i vhled do proměnlivého kontextu jednotlivých let je přitom fenomenální. Odráží se to právě na dílčích portrétech jednotlivých Jirousových souputníků, mezi nimiž se autor snaží vystihnout kvalitu jejich vztahu s Jirousem - formující vliv manželů Padrtových, kdysi tak blízký, ale záhy odcházející Karel Voják, Paul Wilson, kterého nešlo mít nerad, pro jeho "kouzlo příjemného, usměvavého, dobře vychovaného Anglosasa"; distinkce vztahu s Hlavsou, Brabencem, Zajíčkem... (Množství stran, na nichž se Švehla pokouší postihnout charakter společenství známého jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, svědčí o jeho poctivém přístupu, respektive o tom, že si přečetl a vyptal se, co to šlo - přesto se třeba ve srovnání s Wilsonovým nekrologem Jana Steklíka z listopadu letošního roku patrně její podstaty dotýká jen okrajově.)

V knize se tak setkáváme i s řadou zajímavých (z dnešního hlediska) marginálních postav, jako byl Jan Krůta, autor legendárního štvavého článku z Mladého světa, jehož pozici Švehla důkladně rozebírá (s. 353-356), až po takové jako Zdenka Blažková, předsedkyně SSM ze Zruče nad Sázavou, která neprozřetelně nechala v tamním podniku Sázavan zahrát Plastiky. Mezi nejpozoruhodnější vedlejší postavy Švehlovy knihy patří Milan Knížák, který v některých ohledech vyznívá jako jakýsi Jirousův antipod (Švehla hojně cituje také jeho sugestivní deníkové zápisy, stejně jako deníkové či vzpomínkové texty jiných osob, z nichž si vybírá ty stylově výraznější - třeba pasáže z knihy Josefa Vondrušky Chlastej a modli se). Příznačná jsou i různá protnutí Jirousova životního příběhu s postavami z šedé zóny (tento pojem ale Švehla nepoužívá), převážně z hudební branže, např. s Jiřím Černým. I zcela letmo připomenuté postavy jako Vladimír Mišík najednou velmi plasticky doplňují to, co se opakovaně na Jirousových postojích a jednotlivých rozhodnutích ozřejmovalo na desítkách stran textu - v tomto případě klíčové dilema normalizace, "zda raději přistoupit na malý kompromis v zájmu vytvoření možností, z nichž se později mohlo něco nového a zajímavého zrodit, anebo kompromis odmítnout, zkoušet dělat umění ve velmi omezených podmínkách s rizikem trestu a posilovat tím svobodného ducha uvnitř jinak nesvobodné společnosti" (s. 289).

Největším přínosem Švehlovy knihy je totiž velice poučený vhled do toho dějinotvorného procesu, odvíjejícího se zhruba od momentu, kdy jeden velice bystrý nonkonformní mladý muž pochopil, že rocková hudba (kterou řada intelektuálů jeho typu v šedesátých letech - ale i později - v zásadě pohrdala!) se může pro svou bezprostřednost stát médiem, které především spojuje lidi. A tento muž díky svému charismatu dokázal pro rozhodování mezi komercí a vlastním vkusem a nepřijatelnost ústupků získat řadu dalších, takže tato dilemata se měla ještě vyostřit a od původního východiska "nepropadat všeobecné depresi a chovat se tak, jako by politika a režim neměly do života zasahovat" (s. 115) přejít až k "je lepší nehrát vůbec než hrát tak, jak chce establishment" (s. 231). Následná kriminalizace původně apolitického undergroundu, která vyústila v semknutí elit (bezprostředně předcházející vzniku Charty 77), přinesla disentu masovou podporu právě ze strany undergroundu. To, jak Švehla detailně líčí každý další postupně stále více zakonspirovaný koncert Plastic People, včetně malých, ale vždy znovu tvrdě odpykaných vítězství jako v Bojanovicích, až se tempo knihy v poslední třetině téměř zastaví, dává pocítit, jak velké bylo martyrium kapely, která se zčásti nevědomky, a rozhodně neplánovaně tehdy stala osou dějin, ale také jak dlouhých, temných a úmorných bylo těch více než deset let po prvních normalizačních politických procesech, během kterých odešla do exilu valná většina Jirousových přátel. A v neposlední řadě Švehlova kniha také přesvědčivě líčí, jak se postupně vyvíjely a měnily strategie státní represivní moci, zprvu tápající, ale záhy vlastně velice přesně předjímající význam "vlasatců" ve vlastním státě.

Pro všechny tyto kvality lze zamhouřit oči nad tím, že Švehla má minimální literárněhistorickou erudici: charakteristiku Josefa Floriana cituje podle medailonu v časopise Instinkt, lepší odstaveček o Hrabalovi by dal dohromady lecjaký maturant. Je tedy pochopitelné, že o periodizaci Jirousova básnického díla nebo nastínění proměn jeho poetiky se ani nepokouší (období před Labutími písněmi pak přímo bagatelizuje, nemluvě o řadě nepřesností). Labutím písním, potažmo textům pro básníkovy dcerky je ze zřejmých důvodů věnováno nejvíc pozornosti, porevolučních sbírek se autor sotva dotkne - to už je spíše s to postihnout dynamiku, jakou měl zájem novinářů o Jirousovu osobu. Pěkně vystihne moment, kdy se Jirous v rozhovorech mění z kuriozity v "paměť národa", a to, že se jednalo vlastně o ohlas nakladatelské praxe: Jirous (Špiritova) Magorova zápisníku, Jirous Magorových dopisů, potažmo (Machovcových) básnických svazků - a Jirous laureát - je pro publicisty najednou čitelnější, mají chuť ptát se ho jinak, na jiné věci, přestává být "snadným terčem pro lovce jirousovské rozšafnosti, přisprostlosti a razantních soudů" (s. 522). Všímá si i toho, jakou roli hrály pro IMJ jeho vlastní publicistické texty, jimiž zpočátku častěji, později sporadicky (a naposledy ve zvláštní symbióze s Vladimírem Hulcem v Divadelních novinách) tisk "obesílal".

Uměl-li Martin Jirous "probudit v lidech kolem sebe pocit, že jsou účastníky velké události v časech, kdy propadali pocitu, že se nic velkého zažít nedá" (s. 257), pak jako by jej převratná devadesátá léta zastihla po pěti pobytech v kriminále unaveného, spíš zaťatého než odhodlaného konečně velké věci zažívat. (Nezbývá než si postesknout, že Švehlově knize jako epilog k posledním dvěma dekádám chybí vylíčení nezapomenutelné atmosféry Jirousova pohřbu v roce 2011, kdy "Magorova doba" definitivně vzala za své.)

Marek Švehla, Magor a jeho doba. Život Ivana M. Jirouse. Praha, Torst 2017.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2196