Pavel Novotný

"Chci být sajrajt!" (K problematice špíny a čistoty v díle Heinricha Bölla)

Böllovy dichotomie

Vůči katolické církvi si katolík Heinrich Böll nikdy nebral servítky. Především velmi přísně rozlišoval mezi vírou jako takovou a církevní institucí, která tuto víru zastupuje. Německá katolická církev se nejen v Böllových očích stále hlouběji kompromitovala, především tím, že po válce nebyla schopna sebereflexe a odcizovala se běžnému životu. Podobně jako mnoho jiných autorů a myslitelů (např. Stefan Andres, Carl Amery, Heinz Theo Risse, Walter Dirks, Alfred Horné nebo Karlheinz Deschner) kritizoval Böll od počátku padesátých let byrokratizaci církve, zmechanizování, uhlazenost a rutinu; byl nespokojený s tím, že katolictví se po válce přímo prolnulo s politikou a tzv. hospodářským zázrakem, taktéž i následným konzumem, že církev pomohla zamést pod koberec nacistickou minulost, že také asistovala při znovuvyzbrojení Německa. Böll kritizoval i vysoké církevní daně, ty chápal jako znak proměny církve ve výdělečný byznys, či - jak řekl - v akciovou společnost. Kritický postoj vůči západoněmeckému katolicismu ho přivedl až k tomu, že v roce společně se svou ženou v roce 1976 z církve vystoupil, přesto ovšem nadále zůstával hluboce věřícím katolíkem.

Nedůvěru k organizacím a institucím, a to nejen církevním, získával Heinrich Böll takzvaně od kolébky. Vyrůstal v liberálním až anarchisticky založeném katolickém prostředí, v rodině, která přímo programově odmítala jakékoli předpisy a víru vnímala jako něco zcela přirozeného, asi jako to, že "je černoch černochem" (Böll v rozhovoru s Renate Matthaeiovou a Peterem Hammem). Od mládí ho formovala nejen rodina, ale intenzivně také četba - klíčový vliv na něj měl Leon Bloy (zásadní pro něj byla především slavná Krev chudého) i další autoři renoveau catholique jako Georges Bernanos nebo François Mauriac. Od mládí Böll také obdivoval Dostojevského, Chestertona, na frontě často čítal Kierkegaarda. Všechny tyto vlivy mu poskytovaly velmi jasnou optiku, učily ho nacházet pravou víru mimo pevně organizovaný směr. Pravé křesťanství, tak, jak ho Böll vnímal, se odehrává na okraji, mezi chudými, potřebnými, zdánlivě slabými. Jeho pojetí víry takto míří k samým kořenům křesťanství a koresponduje nejen s reno...veau catolique, ale i křesťanským existencialismem (vedle Kierkegaarda například s pozdějším Gabrielem Marcelem), čili pryč od "Haben" (vlastnění) k čistému "Sein" (bytí).

Obecně je Böllovo literární dílo založeno na dichotomickém napětí. Jedná se o dichotomie či duality rozváděné v mnoha variacích, snad nejznámější je rozlišování mezi buvoly a beránky v románě Biliár o půl desáté. Ti, kteří přijali "buvolí svátost", představují energické progresivní typy s ostrými lokty, pragmatiky, oportunisty, kariéristy, též nacisty či kolaboranty, obecně charakterově chladné figury, kterým není zatěžko pro úspěch a pohodlí paktovat se s kýmkoli a rezignovat na lidskost a svědomí. Protipól buvolů tvoří beránci - slabí, chudí, neprůbojní, odstrkovaní, bití a trpící, zato však vnitřně čistí, tedy ti, kteří jsou biblicky řečeno blahoslaveni a tvoří opravdovou sůl země (Matouš, 5). Čteme-

-li ostatní Böllovy prózy, narazíme na početné více či méně přímo artikulované možnosti takové duality: insideři vs. outsideři; zmechanizované existence vs. klauni, šašci, blázni či "idioti", úspěšní a výkonní jedinci vs. tací, kteří výkon a úspěch programově odmítají; pilní a rychlí vs. ležérní a líní; nebo například strnulí a vnitřně mrtví funkcionáři všeho druhu vs. neposední, smyslově založení jedinci. A tak dále a tak dále, variací se nabízí mnoho, všechny však mají společné těžiště: problematiku lidské svobody a opravdové hodnoty lidského života.

Mluvíme-li o dichotomiích, pak se vyplatí poukázat na poměrně málo prozkoumanou böllovskou relaci mezi čistotou a špínou, možná také mezi "čistotou ve špíně" a "špínou v čistotě". Ve zcela ryzí podobě je taková dualita přítomna ve dvou textech, které uveřejňujeme v tomto čísle Souvislostí. Ale samozřejmě se též nabízí možnost nahlédnout do Böllova prozaického díla a tuto linii sledovat v beletristické podobě. Začněme ve zkratce tím, o čem Böll mluví v Dopise mladému nekatolíkovi (adresovaném Günteru Wallraffovi) a v Nových problémech paní Saubermannové. Především v prvním, rozsáhlejším textu autor rozvíjí linii, která provokativním sleduje linii čistoty resp. čistotnosti, a sice jako zhoubný společný fenomén propojující období Výmarské republiky, Třetí říše, poválečný státní aparát a politický katolicismus, dobu tzv. hospodářského zázraku a následný konzum. V ideálu všeobecné čistoty a programové čistotnosti Böll rozpoznává symptomy společenského diktátu, tzv. glajchšaltování. Podobně jako například Theodor W. Adorno nebo též Hannah Arendtová, ale třeba také H. M. Enzensberger poukazuje Böll na plynulou přeměnu náckovství a kolaborantství v novou mechanizovanou společnost unifikovaných "čistých" jedinců, ve společnost bezskrupulózních lidských automatů.

V těchto dvou esejích rozehrává Böll stejnou analogii, jakou zná český divák tak dobře z České sody - totiž onu na první pohled zcela poťouchlou spojnici "saubere Rasse - saubere Wäsche"; rozdíl je ovšem v tom, že Böll (ač jak známo oplýval velkým smyslem pro humor) vnímá takovou spojitost zcela chladně. Rozpoznává v ní symptom jakéhosi syntetického konzumního náboženství, manipulace, která podprahově atakuje lidské svědomí a napadá jakoukoli jinakost: "člověk si připadá špinavý, když je vidí, to znamená: jako panbíčkář, jako Rusák, jako Židák, jako Polák, jako negr," píše Böll. Ona reklama na prací prášek je specifická v tom, že tak trochu bezděčně tematizuje základní náboženský rituál očisty či očistění. Háček je ovšem v tom, že ona očista se zde neděje v náležitě tělesné či fyzicky smyslové dimenzi, ale v dimenzi zcela umělé, mediální a masové - na povel a na kšeft. Žena, která v reklamě vystupuje, není skutečná - je to pouhá křečovitá, stokrát odcizená a vypulírovaná role, zmnožená, donekonečna zprohýbaná labyrintem mediálních zrcadel. Po vzoru Friedricha Kittlera bychom mohli říci, že ten, kdo tu vystupuje, není člověk, ale opravdový zombie, a s Erichem Frommem bychom mohli říci, že se jedná o zautomatizovanou nekrofilní existenci. Tak bychom mohli pokračovat dále a říci, že reklama ve své podstatě propaguje unifikovanou nekrofilní společnost. Böll ukazuje, jak onen zdánlivě stupidní reklamní spot dokáže cíleně zpracovávat lidskou masu, že není pouhou nevinnou reklamou na čisté prádlo, ale také na důkladně vymytý mozek, na Brainwashing, na vymazání paměti; jedná se o čistou mediální mechaniku, o rychločistírnu či pračku. Onen reklamní výjev propaguje to, co potřebuje k životu nikoli lidská bytost, ale totalita. Další provokativní vodítka a analogie (od katolické mládeže let dvacátých až po "čistou bombu v čistých rukou" poválečných politiků) čtěme v obou Böllových textech sami a domýšlejme třeba možné další souvislosti s tím, co kolem sebe vidíme dnes.

Dynamika špíny a čistoty

Kdybychom chtěli hledat obrazy vražedné zglajchšaltované čistoty v Böllových prózách, netrvalo by to dlouho - najdeme jich bohaté spektrum: od vymydlených kulturně založených esesáků, kteří s pocitem hnusu odstřelí andělsky krásnou katolickou židovku (postava lidské zrůdy Filskeita v románu Kdes byl, Adame?), přes bezcharakterní, vzornou domovní důvěrníci a katolickou funkcionářku (paní Frankeová v románu A neřekl jediné slovo), přes úřední "světlovlasý odbavovací stroj se středními ňadry" (Skupinový snímek s dámou), bezstarostného elegantního kněze kouřícího kvalitní doutníky, biskupa s "fotogenickou tváří", která se tak "dobře hodila na titulní stránku náboženských ilustrovaných časopisů", přes kněze s tváří "jak z reklamy na pleťový krém" (A neřekl jediné slovo), přes katolické průmyslníky a kariéristy v Klaunových názorech, až třeba po šviháckého, zároveň ovšem lidsky odporného reportéra v próze Ztracená čest Kateřiny Blumové. Princip nového náboženství konzumní čistoty mj. koncentrovaně vyjadřuje slogan "SVĚŘ SE SVÉMU DROGISTOVI!", který se jako reklamní nápis neustále vynořuje v románu A neřekl jediné slovo - takový slogan ve zkratce vystihuje, v čem spočívá novodobá víra, včetně hříchů, zpovědi i rozhřešení.

V böllovských obrazech lidské sterility bychom našli také zcela subtilní odstíny nečistoty, totiž nečistoty kondenzované v pouhé spořádanosti a slušnosti. Böll ukazuje, že k dosažení vnitřní čistoty nestačí pouhá slušnost či vyhýbání se špatnostem, neboť už ve slušnosti samotné (sledujme etymologii německého slova "Anständigkeit", an-stehen: zůstávat stát, čekat) je obsažen princip ustrnutí či dokonce postupného přizpůsobování se okolnostem. V jedné zpola zapomenuté drobné povídce Svíčky pro Marii sledujeme postavu obchodního cestujícího se svíčkami, který je tak slušný a skromný, tak nevýrazný, neškodný a nenápadný, že se prakticky nemá z čeho vyzpovídat, přitom se ovšem cítí neskutečně vnitřně zanesený. Metafora, kterou zde Böll vytvoří, je neobyčejně výstižná a krásná a přímo vystihuje základní lidskou potřebu očisty: "Byl jsem jako kbelík vody, který stojí dlouho na vzduchu; vypadá čistě, když jej letmo pozorujeme, ničeho si na něm nepovšimneme [...]; na jeho bezchybném dně není nic vidět [...]; a když člověk sáhne hlouběji, do této bezchybně vyhlížející nádoby, najde na jejím dně hutnou, nepopiratelnou vrstvu oné jemné, odporné, beztvaré špíny, pro niž nenalézáme žádné jméno; ten sytý, skoro olovnatý sediment z těch nevyslovitelně jemných zrnek špíny, která se posbírají ve vzduchu slušnosti."

Henrich Böll nebyl jen pouhým kritikem společnosti, ale také tím, kdo hledal alternativu. Nacházel ji právě na opačné straně oné permanentní čistoty, mimo exaktní zavedený řád, ve zdánlivé anarchii. V tomto smyslu není vůbec náhodou, že takový Walter Fendrich, hrdina polozapomenuté povídky Chléb mladých let pracuje během hospodářského zázraku jako mechanik, přesněji jako opravář a prodavač praček, a poté co se zamiluje, pocítí neodolatelnou chuť všechny pračky rozbít napadrť obřím kladivem. V takovém aktu rozpoznáváme Böllovu vizi lidské existence, která spočívá v negaci společenské mechanizace, v tom, co Böll sám v jednom rozhovoru nazval "humanistickou anarchií".

Ona anarchie, ona opravdovost lidské existence, u Bölla vlastně nespočívá v ničem jiném než v hluboké dynamice mezi čistým a špinavým. Dokladů bychom mohli nalézt bezpočet - jmenujme zkraje postavu Käte Bognerové v románu A neřekl jediné slovo, která (jako skromný protihráč zmíněné domovnice paní Frankeové) běhá po domě s kbelíkem a hadrem, doslova "bojuje se špínou", tahá ze sklepa uhlí a brambory, zatímco přízračná Frau Franke nábožným hlasem přepočítává ve spíži svoje marmelády. Opravdovou ódu na každodenní špínu a obyčejnost představuje Böllův Irský deník, který malebným způsobem líčí život v Irsku konce padesátých let dvacátého století. Kniha tak představuje přímý opak tehdejšího Západního Německa. Irsko představil Böll jako zemi, kterou by průměrný Němec označil za špinavou: "Všechno je tu špinavé, všechno drahé, nikde nedostanete pořádnou karbonádu," pronese jeden z německých turistů v Irském deníku. Irsko líčí Böll jednoznačně jako krásnou zemi, kde se "v kostele na špínu nikdo nevyptává", vládne tam zdánlivý chaos, ve skutečnosti je to ovšem chaos životadárný, přirozený, v němž mají místo žebráci a třeba i klející notoričtí alkoholici - neboť "ve špiritusu tkví spiritus", jak píše Böll.

Skupinový snímek

Dualitu špíny a čistoty dovedl Heinrich Böll k dokonalosti ve svém vrcholném díle, totiž ve Skupinovém snímku s dámou z roku 1971, širokém románovém panoramatu zachycujícím období od třicátých let až po počátek let sedmdesátých. Vystupují zde postavy, které jsou svým okolím vnímány jako naprostý lidský odpad. Böll v souvislosti s tímto románem vyzdvihuje právě výraz "Abfall" či také "Abfälligkeit", což slovotvorně i sémanticky zcela koresponduje s českými výrazy "odpad" a "odpadlictví". Dobrým příkladem je bezpochyby Boris, ruský zajatec, nečistá rasa čili "Untermensch", který s oblibou recituje zpaměti Hölderlina či Trakla a ve své čistotě si v ničem nezadá s Dostojevského Idiotem. Podobně čistá je i "vysloužilá matrace", "mrcha" či také "coura" Leni, ústřední postava románu, která bývá zpravidla chápána jako moderní böllovský obraz Panny Marie; je to smyslově i smyslně založená bytost ("zneuznaný génius smyslovosti"), která se mimo jiné odmalička zajímá o exkreci všeho druhu ("Sakra, co to tady ze mě leze?") a ve svém pokoji má zavěšeny nákresy lidských genitálií a zažívacího traktu.

Postava Leni představuje snad nejzazší esenci smyslové dynamiky mezi špínou a čistotou. Tuto dynamiku lze doložit na bezpočtu scén. Opravdu hutný výjev nabízí v románu místo, kde postavy bezradně stojí nad ucpaným záchodem (kdosi do něj hodil "nahnilý jablko") a nevědí, jak ho vyčistit; a je to právě Leni, kdo nakonec onen "problém vyřeší" - postava jménem Lotti o tom podává následující zprávu: "Sáhla prostě rukou dovnitř, pravou rukou, a já dodnes vidím, jak má krásnou bílou paži až nad loket zamazanou od tý nažloutlý břečky, a popadla jablko, hodila ho do kbelíku na odpadky - všechna ta ohavná břečka s klokotem odtekla dolů jakoby nic - a Leni se umyla, ovšemže pořádně, drhla se znovu a znovu, pak si otřela ruce a paže kolínskou a přitom poznamenala - teď se mi to zase vybavilo - něco, co mě tehdy praštilo jako blesk.,Naši básníci byli nejstatečnější čističi záchodů.'" To, že Leni svým výrokem o básnících vtipně překrucuje nacistickou propagandu, není potřeba příliš vysvětlovat. (Nacista by jistě řekl: "Naši básníci byli největší bojovníci a vlastenci", stačí se podívat třeba na takový propagandistický film Stukas z roku 1941, v němž elegantní nacistický oficír recituje v extatickém vytržení Hölderlinovu ódu Tod fürs Vaterland - a jeho extáze je samozřejmě zcela jiného typu než ta, kterou při recitaci Hölderlina prožívá Rus Boris.)

Další pozoruhodnou postavou románu je řádová sestra jménem Ráchel přezdívaná Haruspica, osoba, kterou "většina spolusester považovala za cosi mezi toaletářkou a uklízečkou". Tahle svérázná řádová sestra je pro Leni skutečnou iniciační postavou, neboť se taktéž čile zajímá o všemožné biologické procesy, její vzdělání vychází ze tří vědeckých oborů "medicíny, biologie, filozofie - a všechno bylo podloženo teologickou příměsí výhradně mystického původu". Ráchel se v klášteře z vlastní iniciativy, velmi důkladně, věnuje problematice lidského zažívání a vyměšování; přičítá velkou váhu tomu, aby "děvčatům hned prvního dne uspořádala malou přednášku o tom, jak je třeba se očistit po všech druzích stolice [...] pak přešla na své oblíbené téma: že zdravý a jak zdůraznila inteligentní člověk to dokáže bez jediného kousku papíru". A je to samozřejmě pravě Leni, kdo k takovým šťastným "bezpapírovým" jedincům patří: "Děvče, jsi miláček štěstěny - jako já," pronese Ráchel při pohledu do mísy. Na první pohled by se takové výjevy mohly zdát mírně vyšinuté, Böll ovšem zcela záměrně násobí motivy až do vtipné, bláznivé podoby, a vytváří tak přímý protiklad ke sterilním zglajchšaltovaným bytostem, které beze špetky uvolněnosti a humoru řídí tento svět. Takový přímý protiklad Ráchel, a jistě i Leni, tvoří lidsky studená žena typu "Frau Saubermann" či paní Frankeové, totiž progresivní ředitelka kláštera, "inteligentní a upjatá, popelavě přezdívaná krasavice", jíž přezdívají Tygřice a která nakonec odloží hábit a vstoupí do nacistické ženské organizace. Jistě, do takových organizací skatologové a jiní blázni nepatří a samozřejmě by tam ani nechtěli.

Jestliže jsou dřívější hrdinové jako melancholický ateista Hans Schnier (Klaunovy názory) nebo například útěkář Fred Bogner (A neřekl jediné slovo) nedobrovolně odsunuti na periferii, jestliže se z nich stávají nedobrovolní odpadlíci, pak vynikají postavy jako Leni, Ráchel, ale například také dva sabotéři v románu Konec jedné služební jízdy tou vlastností, že na okraj společnosti míří s kuráží a zcela cíleně: "Dreck will ich sein!" (v českém překladu se význam mírně posouvá: "Chci být sajrajt!") opakuje jako zaříkávadlo jedna z figur Skupinového snímku, která se jistě nikoli náhodou jmenuje Heinrich. Jeho sestra Leni, tato "subverzivní Madona" (Renate Matthaeiová) v románu funguje jako magnet na odpadlíky, jako ztělesnění prakřesťanských hodnot, jako bytost, která kolem sebe spontánně shromažďuje společenství založené na lásce k bližnímu. Takto například v době hospodářského zázraku a s tím spojené imigrační vlny ubytuje Leni ve svém příbytku pět gastarbeiterů - tři Turky a manželský pár z Portugalska se třemi dětmi. Ctnostné a spořádané okolí nad takovým činem pochopitelně jen zhnuseně krčí nos a dělá vše, aby takovému soužití učinilo přítrž.

Lev Borisovič (syn Leni a ruského zajatce Borise) dovede programové odpadlictví k dokonalosti. Místo honu za úspěchem, za kariérou, místo aktivní účasti na ekonomickém zázraku se vrhá do špíny ulice, doslova mezi odpad: stane se prach...obyčejným popelářem, nebo také "městským počišťovačem" ("Gassenkehrer"), dotáhne to až na "vedoucího čety", ale další kariérní postup zarytě odmítá, ač disponuje neobyčejně rozvinutým organizačním talentem a též vysokou inteligencí. S vášní se oddává zametání a vyvážení odpadků. V postavě Lva se svérázným způsobem artikuluje základní náboženský rituál očištění, základní motiv Starého i Nového zákona: výraz "bláto na ulicích" se v Bibli vyskytuje velmi často (v Lutherově překladu se mimochodem vyskytuje výraz "Kot auf der Gasse" tedy nejen "špína" či "bláto", ale příznačně také "hovno"). Bájný král David takto říká o svých nepřátelích: "I potřel jsem je jako prach země, jako bláto na ulicích potlačil a rozptýlil jsem je" (Samuel II 22,43), což vlastně zcela přesně odpovídá činnosti, kterou v moderní praxi provozuje Lev. Jeho popelaření není žádnou rezignací, žádným zoufalým útěkem, ale jasnou životní filozofií. Zatímco Leni bývá vnímána jako postava všednodenní Panny Marie, pak bývá Lev chápán především jako svébytná paralela s postavou Krista. V této souvislosti můžeme zmínit třeba opakující se novozákonní scény léčení malomocných (např. "Nemocné uzdravujte, malomocné čisťte, mrtvé křeste, ďábelství vymítejte" Matouš 10,8) a lze připomenout také německou etymologii výrazu "malomocný" - "der Aussätzige", případně "malomocenství" - "Aussatz". Výraz "aus-setzen" se dá přeložit jako "vyčlenit" či "vyloučit", vždyť právě malomocní přežívali v místech, které bychom dnes mohli nazvat jako "vyloučené lokality", tedy někde za městem, stranou, na periferii. Ježíš, tak trochu stejně jako popelář Lev Borisovič, právě na takových místech léčil a omýval, napravoval - a také činil slepé vidoucími: "plinul na zemi a učinil bláto z sliny i pomazal tím blátem oči slepého. A řekl jemu: Jdi, umej se v rybníku [...] a on umyl se i přišel, vida." (Jan 9,6-7).

"Metafyzika pračky" vs. "antikultura"

Čtyři roky po Skupinovém snímku s dámou, v roce 1975, Heinrich Böll opět oživil mediální přízrak paní Saubermannové z Dopisu mladému nekatolíkovi, tentokrát v satirické eseji Nové problémy paní Saubermannové, zveřejněné v Die Zeit. Zbožná paní Saubermannová zde řeší opravdu složité dilema, totiž to, že Kristus byl přece prokazatelně ušmudlaný, a přece čistý! Böll ukazuje, jak lze jakoukoli přirozenost propasírovat sítem konzumního myšlení, jak lze víru a lidskost proměnit ve vykazatelnou položku, v součást světa, kde je všechno pěkně srovnané dle velikosti, kde je všechno skvělé, jasné, nalajnované. Taková "metafyzika pračky" semele, co se do ní vejde. Jisté ovšem je, že ať se paní Saubermannová snaží sebevíce, těžko by se mohla kdy odhodlat k tomu, co činí Leni, když svou ušlechtilou rukou sáhne do útrob záchodu pro shnilé jablko, a stejně tak by paní Saubermannová jen těžko večeřela s umolousanými Turky, natožpak nechala pana Saubermanna koulet nějaké popelnice. Opravdovosti se v pračce ani v televizi zkrátka nedobere, ať pere, jak pere, a ať špiní, jak špiní.

Podstatu čisté víry a lidství spatřoval Böll právě mezi těmi, kteří se přímo potýkají se špínou, kteří jsou vrháni do špíny a jsou za špínu pokládáni. Autor sám mluví o "antikultuře" - a v rozhovoru s Heinzem-Ludwigem Arnoldem o ní říká: "Myslím, že je nutná, bezpodmínečně nutná a že je to nejspíš také jediná možnost, jak se chránit před fašismem, automatizací, počítačovým světem. Za sebe vidím v mechanizaci světa jistou formu fašismu, další vývojový stupeň fašismu." Böllova antikultura má mnoho odstínů, v nejradikálnějších podobách se projevuje jako cílená sabotáž, skutečně jako anarchie. Takto si například otec se synem v románu Konec jedné služební jízdy uspořádají soukromou uličnickou akci či happening: za městem podpálí synův služební vojenský džíp a zpívají přitom litanie. Podobně také Lev společně s Turky zinscenuje nehodu popelářských vozů, zablokuje tím na několik hodin městský provoz, a zabrání tak stěhovákům vyklidit matčin byt.

Böllovský rejstřík protestu či revolty vůči nekrofilnímu, sterilnímu světu je široký, od takovýchto sabotáží či happeningů třeba až po bezbrannou melancholii opuštěného klauna Hanse Schniera v Klaunových názorech - Günter Wirth to kdysi vystihl přesně, když napsal, že jako anarchista by byl Böll skvělý, neboť by mohl zastupovat asociaci "guerilly lásky k bližnímu". Do takové pomyslné guerilly přijímá Böll široké spektrum sociální "špíny" či spodiny: popeláře, "fekalistické mystiky", naivky či zdánlivé idioty, klauny či blázny, vojáky, kteří žmoulají v ruce poslední kousek mýdla (viz povídka Poslední den), ale také chudé lenivé rybáře (Anekdota k poklesu pracovní morálky), alkoholiky všeho druhu, také prostitutky (Naše stará dobrá Renée, Vlak dojel přesně) či prosté umolousané vesnické kněze, kteří si ani nevytáhnou z úst fajfku, když se soukají do sutany (Konec jedné služební jízdy). A do takové plejády hrdinů koneckonců zapadá i to, že na Böllově církevním pohřbu hrála cikánská kapela. Zbývá jen dodat: Ať žije Heinrich Böll!

Literatura

Heinrich Böll: Skupinový snímek s dámou (1971), Praha 2000 (překlad Božena Koseková); Chléb mladých let (povídky), Praha 1959 (překlad Bohumil Černík); Biliár o půl desáté / A neřekl jediné slovo, Praha 1988 (překlad Anna Siebenscheinová, Vladimír Kafka), Irský deník, Praha 1965 (překlad Jan Scheinost); Werke, Romane und Erzählungen I (Kerzen für Maria, překlad ukázky Pavel Novotný), Köln 1979 Werke, Interviews I., Köln 1979 (překlad ukázky z rozhovoru s Heinzem Ludwigem Arnoldem Nikola Mizerová); Ansichten eines Clowns: čtení a diskuse se studenty, audio-CD (DHV), Berlin 2002; R. Matthaei (ed.): Die subversive Madonna, Köln 1975; Erich Lehnhardt: Das Romanwerk H. B.s von >Haus ohne Hüter< bis >Gruppenbild mit Dame<. Urchristentum u. Wohlstandsgesellschaft, Bern/Frankfurt am Main 1983, Heinz Ludwig Arnold (ed.), Heinrich Böll (Text + Kritik) München 1982; Günter Wirth: Heinrich Böll. Religiöse und gesellschaftliche Motive im Prosawerk, Köln 1989; Christian Linder: Heinrich Böll: Das Schwirren des heranfliegenden Pfeils - Eine Biografie, Berlin 2009.

Pavel Novotný (1976), básník, překladatel a performer. Působí jako vedoucí Katedry germanistiky Technické univerzity v Liberci. Překládá H. M. Enzensbergera, Gerharda Rühma, Konrada Bayera aj. Loni vydal básnickou knihu Zevnitř (Pavel Mervart).