Glosy historické Martina Nodla (LXVII)

Každodenní stalinismus

Kniha Sheily Fitzpatrickové Každodenní stalinismus (Academia 2018, přel. Tomáš Trusina) patří k nejslavnějším pracím věnovaným meziválečnému Rusku. Věhlasu se jí dostalo hned z několika důvodů. Předně, autorka v ní při jejím prvním vydání z roku 1999 aplikovala koncept dějin každodennosti, který se původně vztahoval především na knihy věnované ranému novověku a středověku. Zároveň kniha patřila k nemnoha pokusům nahlédnout na stalinské období sovětských dějin nikoli prizmatem dějin politických, nýbrž zdola, očima obyčejných lidí žijících v ruských městech. Podtitul Obyčejný život v neobyčejné době autorka zvolila vcelku příznačně, i když se v něm skrývají jistá úskalí. Fitzpatricková si jich je dobře vědoma a v úvodních pasážích knihy, které naštěstí postrádají dnes tolik módní a přitom povětšinou prázdné teoretické úvahy o každodennosti, je otevřeně přiznává. Ve skutečnosti totiž svoji knihu věnovala mimořádné každodennosti, tedy životu, jenž pro většinu Evropanů 20. století rozhodně nebyl životem normálním. Obyčejní Rusové si přitom podle autorky byli vědomi skutečnosti, že nežijí normální život, i když je samozřejmě otázkou, zda izolovaní obyčejní sovětští lidé, kteří neznali nic víc než carské a posléze sovětské Rusko, vůbec tušili, co je normální.

Ona každodenní abnormalita má v její knize podobu přeplněných obecních bytů, manželek žijících bez mužů, kteří je opustili a kteří nic neplatí na výživu svých dětí, nedostatku všeho druhu - potravin i spotřebního zboží, života na příděl a života v nekonečných frontách, života prosyceného byrokracií, života, v němž banální věci je možné získat pouze korupcí či prostřednictvím všeprostupujícího klientelistického systému. To, o čem autorka píše, je však podle ní možné vztáhnout pouze na evropské oblasti Ruska a na svět industrializujících se měst (industrializujících, avšak bez budování jakékoli infrastruktury). Autorka v jednotlivých kapitolách všechny tyto podoby normálně nenormálního sovětského života popisuje velmi barvitě, samozřejmě s vědomím, že prameny z tohoto období a z prostředí totalitní společnosti jsou velmi omezené a povětšinou pouze kvalitativní povahy. Na kvantifikace musíme téměř úplně zapomenout, protože na rozdíl do nacistického Německa si stalinské Rusko na ně příliš nepotrpělo, většinou z čistě pragmatických důvodů, protože příliš vědět znamenalo příliš se zneklidňovat. Zároveň však budiž řečeno, že pro čtenáře Zoščenkových povídek, které jsem v osmdesátých letech dychtivě hltal, působí mnohé z toho, co Fitzpatricková popisuje a pro západního čtenáře vskutku odhaluje, jakoby důvěrně známé. Ačkoli byl Zoščenko "pouhý" satirik, přesto realita, kterou zachycuje, se až nápadně podobá tomu, co Fitzpatricková zkoumá. A ačkoli je to žitá normalita, Zoščenko - a jistě nejen on sám - ji nepovažoval za normální a rozhodně toužil po tom, aby se změnila. V případě Zoščenka jsem si ale tehdy myslel, že přehání, že jde o velkou nadsázku, jejímž účelem bylo především provokovat a upozorňovat na výstřelky a nešvary. Fitzpatricková mi ale ukázala, že realita byla ještě mnohem horší a mnohem povšechnější, než jak ji Zoščenko líčil.

Pro mnohé Rusy, kteří neznali nic jiného, mohl být onen věčný nedostatek vnímán jako důsledek modernizace země, avšak ona modernizace se jejich každodenního života dotýkala jen ve velmi omezené míře a rozhodně nevedla k růstu životní úrovně obyčejných lidí. Podle Fitzpatrickové tomu ale bylo právě naopak. V jejím líčení znamenají třicátá léta stagnaci, úpadek, způsobený právě onou překotnou modernizací těžkého průmyslu a státně řízenou kolektivizací. Především dopady první pětiletky byly z hlediska životní úrovně děsivé. Ve druhé polovině třetího desetiletí se situace sice v některých ohledech podle autorky zlepšovala, avšak i tak vypadají dvacátá léta ve srovnání s dobou "každodenního stalinismu" jako téměř "zlatý věk". Problém tohoto hodnocení však spočívá v tom, že nic z toho Fitzpatricková není schopná doložit. Období dvacátých let se vyjma situace na venkově nikdy nevěnovala a stejně tak dodnes nejsou k dispozici žádné relevantní práce, o něž by se mohla opřít. A to samé platí i pro poslední léta carského Ruska. Byla tehdy životní úroveň vskutku vyšší než ve dvacátých letech? A změnila se mezi dvacátými a třicátými lety ruská společnost natolik, že onen každodenní stalinismus je třeba vnímat jako jednoznačné období stagnace, jak autorka tvrdí? Nebylo by naopak možné mluvit spíše o kontinuitě každodenní nenormálnosti? Bohužel se obávám, že prameny, které máme pro všechna tato období k dispozici, nám neumožňují relevantně odpovědět. Každopádně v kvalitativních soudech mohla být Fitzpatricková poněkud opatrnější, protože kde není srovnávací materiál, mění se hodnocení spíše v teze. Pokud se například podíváme na korupci a klientelismus, pak jen stěží najdeme rozdíly mezi carským Ruskem a stalinským Ruskem: vyměnili se pouze aktéři, nikoli způsoby každodenní existence. Zároveň však nepochybně existují případy, jež autorčiny soudy jasně dokládají. Jde především o rozrušení rodinných struktur, o krizi manželství jako společenské instituce a o zpřetrhání vazeb mezi rodiči a dětmi. V tom sovětská každodennost znamená pravý opak carského Ruska, a nejde přitom jen o "sexuální revoluci", o volná manželství, o novou sociální existenci žen samoživitelek, o vykázání dětí do ženské sféry a o přeplněnosti nuzných dětských domovů. Ostatně neudržitelnosti této situace si byly vědomy i stranické špičky a v průběhu třicátých let začaly klopotně hledat cesty, jak obnovit funkční model sovětské rodiny, samozřejmě s vidinou co největšího dohledu a sociální disciplinace.

Každodenní stalinismus je každopádně knihou průkopnickou. Spolu s tím je ale třeba si přiznat, že pro západní sovětologii neznamenala žádný velký zvrat a nenastartovala další velká bádání o sociální každodennosti. I po ní totiž historickému diskurzu dominují politické dějiny psané shora a nikoli pokusy nahlížet abnormální Rusko zdola. Ani kniha Sheily Fitzpatrickové však nemohla dát odpověď na otázku, kterou si v 21. století klademe: Jak to jen mohli obyčejní Rusové v době permanentního nedostatku přežít? V tom, že to přežili, se však možná skrývá i řešení moderní záhady: Ačkoli Vladimír Putin a jeho kamarila proti zaostalosti Ruska neučinila téměř vůbec nic, přesto jim Rusové nadále vyjadřují masivní podporu, a to nejen ve volbách. Příčina tohoto chování totiž možná tkví v tom, že si Rusové po generace již zcela zvykli na nenormální život v nedostatku, na život, který se stal obyčejnou každodenností, jež je ale ve skutečnosti zcela nenormální.

Žofie Bavorská

Žofie Bavorská je nepochybně jednou z nejzneužívanějších postav české filmové historie. Otakar Vávra jí v roce 1954 přisoudil roli rozhodné obhájkyně Jana Husa, bojovnice na straně českých "kacířů" proti cizáckým i domácím hrabivým katolíkům. Ve stejných stopách kráčeli i Jiří Svoboda a Eva Kantůrková v úděsném třídílném filmu Jan Hus z roku 2015. Oproti Vávrovi jí však přisoudili nejen roli Husovy obdivovatelky, ale dokonce i ženy zamilované do svého kazatele. Bezradnost českých tvůrců historických filmů, které vznikají na "státní" objednávku, aniž by o ně měl kdokoli z producentů, tedy především z České televize, skutečný zájem, bohužel vede jen k vytváření nových a nových klišé, jež ani nejotrlejší divák nevydrží do konce.

Milostný vztah Jana Husa a české královny Žofie Bavorské, druhé ženy Václava IV., se možná zapíše do dějin historické mýdlové opery, avšak pro historické povědomí, jež mají filmy s historickou tematikou spoluutvářet, zůstane zcela bezcenným. Divák si možná zapamatuje mdlé a naivní dialogy, jež byly v Janu Husovi vkládány postavám, včetně Žofie Bavorské, do úst, a možná si tím kdesi v nevědomí utvoří představu na hony vzdálenou české královně, jež měla stejně jako část dvora jejího muže jisté, avšak omezené pochopení pro české reformní proudy spojené s pražskou univerzitou a s betlémskou kazatelnou. Žofie Bavorská je však nešťastnou postavou i z toho důvodu, že česká a německá historiografie nejevily o její osobu přílišný zájem. Vše se začalo měnit až v posledních desetiletích, nepochybně v souvislosti s renesancí bádání o ženách ve středověku. Žofie Bavorská má ale tu nevýhodu, že o ni příliš nedbali čeští a bavorští kronikáři 15. století. Pro jedny byla pouhou ženou opileckého, líného a neschopného krále, pro druhé královnou, která se nepostavila na stranu husitské revoluce a raději se dala pod ochranu svého švagra Zikmunda Lucemburského. Téměř žádnou pozornost ji bohužel nevěnovali ani středověcí básníci, nemluvě o malířích a iluminátorech, kteří po boku Václava IV. raději viděli spoře oděné lazebnice.

Historiografický diskurz se dodnes točí kolem několika málo otázek, jež mají pro nejasnou řeč dochovaných pramenů vcelku nesnadná řešení. Předností nejnovějšího bádání je skutečnost, že se v něm začaly střetávat dvě ženy, jež na Žofii nahlížejí svébytnou optikou. Slovenská medievalistka Daniela Dvořáková si všímala především Žofiina pobytu v uherském království, v Bratislavě, kde na základě její závěti a nemnohých údajů účetní povahy dobře ukázala, jak zapomenutý život vedly ve středověku královské vdovy, jež nemohly využívat příjmů věnných majetků. Naopak Božena Kopičková se pokusila o zevrubnou biografii bavorské princezny (Česká královna Žofie, Vyšehrad 2018). K jejímu osudu však přistoupila veskrze tradičním způsobem, obvyklým pro životopisy středověkých osob, jejichž osudy není možné detailně popsat, a proto jsou nazírány v kontextu doby, v níž žily. O samotné Žofii se toho tedy příliš nového nedozvíme, stejně jako nejsou v knize vyvraceny některé smyšlenky středověkých kronikářů, například o plánovaném sňatku Žofie s ovdovělým polským králem Jagiełłem. Výjimku v tomto ohledu tvoří pouze vykreslení vztahů Žofie s jejími bavorskými příbuznými, kteří o její osud po útěku z Čech nejevili přílišný zájem. I přes velikou snahu se bohužel ukazuje, že psát biografie středověkých žen stojících na okraji velkého dění, žen, které po sobě nezanechaly žádné egodokumenty, je téměř nemožné. Životu Žofie Bavorské nechybí příběh, avšak na skutečný životopis, v němž by česká královna hrála vskutku hlavní roli, tento příběh nestačí. Královna zde povětšinou vystupuje pouze kdesi v pozadí, někdy dokonce jen jako členka komparzu, avšak na víc než hutnou esej její život nevydá. Autoři filmových scénářů si Žofiinu biografii z pera Boženy Kopičkové tak jako tak nepřečtou. Ucelený obraz se v ní pro přemíru vedlejších linií poněkud ztrácí. To ale není hlavní důvod. Scenáristé totiž reálné historické postavy nepotřebují. Stačí jim myšlenkově plytké přemítání o královnině polonaplněné lásce k charizmatickému kazateli, který dochází do jejích zahrad a hraje s ní šachy, jako by byl jejím nejdůvěrnějším přítelem, a na podkladě těchto smyšlenek stvoří filmový kýč, který se bude bohužel rok co rok při Husově výročí promítat v České televizi a jenž nejen v historicích bude vzbuzovat kyselé obličeje a grimasy s protaženým obočím.

Volyň 1943

Film Wojciecha Smarzowského Volyň z roku 2016 svou brutalitou přesáhl mez, v níž se pohybují moderní filmová zpracování dějin 20. století. Musím se přiznat, že jsem se na mnoho scén prostě nevydržel dívat. Já vím, chybí mi otrlost "akčních" filmů. Jenže Volyň není akční film. Volyň je holá skutečnost. A to je na tom to nejděsivější. Mnohem hrůznější než scény vraždění kosami, noži, srpy či kladivy. Obnažená skutečnost, vytržená s dějin historické paměti druhé světové války.

Hrůzy druhé světové války jsou totiž spojovány s holokaustem, s vyvražďováním Einsatzgruppen v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku, s německými "obyčejnými muži", kteří střílejí do týlu polské Židy, co bydlí příliš daleko od železnice, aby mohli být dopraveni do plynových komor, s Guernikou či Lidicemi. Avšak Volyň, Volyň, to jsou desítky či stovky zapomenutých Lidic. Na rozdíl od ostatních míst paměti totiž nebyl ve druhé polovině 20. století nikdo, kdo by Volyň připomínal. K zapomnění byla odsouzena na ukrajinské straně, ale stejně tak i na straně polské, a to jak z důvodu komunistické cenzury paměti, tak proto, že v daném případě je mnohdy obtížné jednoznačně určit viníka a oběti, jelikož oběti se často měnily ve viníky. K onomu oživení volyňské paměti, jež byla odsouzena k zapomnění, paradoxně přispěl obrozený ukrajinský nacionalismus konce 20. a počátku 21. století. Ten při hledání nové identity začal vidět v banderovcích, kteří se podíleli na volyňských masakrech, hrdiny. A právě ono převracení dějin naruby vytáhlo z temnoty hrůznou genocidu, o níž většina z nás nic neví.

Kniha polského historika Grzegorze Motyky Volyň 1943. Genocidní čistka - fakta, analogie, historická politika (Academia 2018, přel. Martin Veselka) představuje to nejlepší, co bylo v posledních letech na téma volyňských masakrů napsáno. Autor v ní nestojí jednoznačně na propolské straně. Citlivě zde totiž ohledává neslučitelnost polských a ukrajinských názorů a interpretací, i když v souladu s nejnovějšími výzkumy dává jasně najevo, že prvotní byly masakry páchané na polském obyvatelstvu Ukrajinci. Jejich účelem bylo zastrašit Poláky a vytlačit je z historicky ukrajinského území. V praxi se však vytlačení změnilo v masové vraždění a brutální fyzickou likvidaci s vidinou území, jež se po osvobození od německé okupace stane etnicky čistým a ryze ukrajinským. Autor rovněž podrobně ukazuje, jak se tyto představy rodily v hlavách radikálních ukrajinských nacionalistů ještě hluboko před válkou a jak v době, jež nahrávala jejich uskutečnění, byly téměř bez zaváhání realizovány. Samotné masakry byly povětšinou promyšleně inscenovány, aby vraždění Poláků vypadalo jako spontánní selské povstání proti odvěkým polským utlačovatelům. Nijak přitom nezastírá, že protipolské nálady měly své opodstatnění a že vycházely z chování polských elit vůči opovrhovanému a méněcenně traktovanému ukrajinskému etniku žijícímu na území, které polské elity považovaly historicky za vlastní.

Na konkrétních příkladech Motyka dokládá, že se ukrajinská situace lišila vesnici od vesnice a že někde vůči brutálnímu vraždění či vyhánění Poláků panoval otevřený odpor. Rovněž mezi aktivními ukrajinskými nacionalisty se našli - i když dosti výjimečně - tací, kteří genocidní přístup nevyznávali. Obdobnou pozornost autor věnuje i polským odvetným akcím, z nichž některé byly prováděny stejně brutálně jako ty ukrajinské, což vyvolávalo řetězovou reakci dalších a dalších masakrů, jež zastavil až konec války a příchod Rudé armády. I po příchodu sovětských vojsk sice došlo k několika excesům, avšak v nesrovnatelné míře s rokem 1943.

Druhou, spíše politologickou část knihy tvoří rozbor polské a ukrajinské politiky paměti, která od devadesátých let ovlivňuje vzájemné vztahy a dosti zásadně zasáhla například do posledních prezidentských voleb a podle autorova názoru byla jednou z příčin porážky Bronisława Komorowského. Bez vyrovnání se s těmito temnými stránkami polsko-ukrajinské minulosti však nebude patrně nikdy možné nastolit zcela normální vztahy. Hledání modu vivendi, jenž by bral zřetel na skutečný průběh volyňských masakrů, bude nepochybně velmi obtížnou a klopotnou cestou. Pokud si jí však Ukrajinci a Poláci neprojdou, bude jejich historická paměť navždy zatížena mýty, omlouváním vlastního selhání a obviňováním druhých.