Adéla Petruželková

Přátelství, které vítězně přežilo i spolupráci

Vzájemnou korespondenci Antonína Přidala (1935-2017) a Jana Zábrany (1931-1984) Když klec je pořád na spadnutí připravil k vydání Jiří Opelík. Svazek nazvaný veršem ze Zábranových Stránek z deníku obsahuje více než 120 dochovaných dopisů, kteří si pisatelé vyměnili v letech 1963-1984. Jádro tvoří dopisy z druhé poloviny tohoto dvacetiletí. Zábrana s Přidalem v tomto dusivém období sdíleli společný osud překladatelů na pomezí šedé zóny a mezi Prahou a Brnem si vyměňovali především zprávy o peripetiích kolem jednotlivých titulů, boji s normalizační nakladatelskou nomenklaturou a s tím spjatými existenčními starostmi. Jako soubor představuje jejich korespondence průběžnou bilanci generace, jejímž středem od počátku procházela čára rozdělující její členy na my a oni, našince a ty, kteří si více či méně za...dali. Vydávání překladové beletrie přitom za normalizace více než kdy dříve bylo právě tím rizikovým podnikem, při němž se jedni neobešli bez druhých.

Přátelství mezi Přidalem a Zábranou, alespoň podle dopisů, bylo nejprve spíše profesním spřízněním, později spiklenectvím, které v nelehké době sílilo především vzájemnou důvěrou v kvality toho druhého na poli překladatelském. Není to málo a takových jako oni tehdy nebylo mnoho: možnost opřít se o úsudek, radu toho druhého, sdílet maximy překladatelské práce (formulované, především Zábranou, často ve formě trýznivých úvah a hořkých společenských odsudků) představovala velikou útěchu. Když Zábrana píše Přidalovi o jeho práci "je z toho cítit zvláštní gusto, nerutinovanou bravuru, zkrátka potěšení" (s. 360), zatímco o většině jejich kolegů "uválcují to tak, jak jsou zvyklí" (s. 296), mluví jako ten, "kdo vědomě a dobrovolně přijal také rub tohoto povolání, totiž samotářské soustředění na dlouhé, úmorné trati, ustavičnou tenzi člověka, který nenese odpovědnost jen za sebe, ale zároveň a především za slovo autorů, do jejichž služby se uvázal" (ze smuteční řeči A. P. na Zábranově pohřbu, s. 423).

Svazek je vybaven podrobnými komentáři (petitem za každým z dopisů), které dešifrují údaje o osobách a titulech a přibližují čtenáři dobový kontext, zvláště co se týče tzv. pokryvačského provozu - titul této recenze je ostatně vypůjčen z dedikace J. B. Priestleyho prózy Dobří kamarádi v překladu Antonína Přidala, jehož vydání v roce 1980 pokryl svým jménem Jan Zábrana.

V Přílohách knihy jsou přetištěny dva dobové rozhovory s Janem Zábranou, rozhovor s Antonínem Přidalem ze sborníku Slovo za slovem. S překladateli o překládání (2010) a Přidalovo zábranovské ohlédnutí z roku 1989, které koresponduje s výše citovanou smuteční řečí z podzimu 1984. Ediční poznámka Jiřího Opelíka popisuje vznik přítomné edice ve vzpomínkovém duchu (v závěru její obecné části se editor označuje za člena pomyslného trojlístku, který vytváří s oběma korespondenty, a o své edici mluví jako o "nénii" a "hommage", s. 491).

V kontextu dopisů je nejzajímavější číst mezi Přílohy zařazený Přidalův úvod k bibliografickému soupisu Zamlčovaní překladatelé, který vyšel v Obci překladatelů v roce 1992. O redakční praxi, která pokrývání umožňovala, v něm říká: "Někteří redaktoři a dramaturgové tuto tichou hru statečně inspirovali, protože chtěli postiženým existenčně pomoci, druzí ji mlčky podporovali a třetí ji prohlédnout a překazit nechtěli, protože kvalitní práce, byť získávané na zapřenou, byly jejich podniku ku prospěchu" (s. 459). A dále, s ještě větším "vděkem": "Ke hře tak nejisté bylo zapotřebí odvahy i důvtipu, solidárnosti i smyslu pro humor - a především citu pro hodnoty, které přesahují meze osobního zájmu a politické situace" (s. 461). Desítky míst v dopisech ale mluví o tom, jak frustrující tato praxe byla a že se rozhodně nejednalo o žádné zakonspirované dobrodružství, motivované oboustrannou láskou k dobré literatuře. V září 1977 Antonín Přidal například svému příteli píše: "Uhájit dosavadní způsob života znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. [...] Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky." (s. 173) Realita byla taková, že Antonín Přidal jako překladatel živořil za hranicí přijatelnosti pro dobové kádry zhruba deset let. V této době se snažil uplatnit i jako autor překladů pro divadlo (takže se dočkal i zákazu inscenace, která měla po generálce), jeho překlad básní španělského středověkého básníka Juana Ruize, na jehož vznik v době vysokoškolských studií (Oldřich Bělič mu tehdy doporučil, aby se obrátil na Jiřího Levého) vzpomíná v rozhovoru s Lucií Seibertovou, čekal na vydání víc než jednu dekádu. Zvlášť výmluvný je v tomto smyslu jeho bilanční dopis z května 1981 (s. 301-305): "Příjezdy k hlavnímu nádraží pro mě prvních 4-5 let znamenaly zoufalou (téměř žaludeční) úzkost. Prošel jsem známou trasu, číslo jedna na ní byla zastávka kvůli,Kamarádům', vždy otřesná. Ne že by hž nebyla zpočátku vlídná, ale pak už to začalo být nad její síly a byla to prostě všechno omáčka z dehtu a klihu. Pak Odeon, marná naděje na Ruize, rozplývající se po všech těch letech dřiny v nic. Pak setkání s lidmi podobně skřípnutými, bezmoc ve čtyřech, v šesti." (s. 303) Následovaly temné noční návraty, kdy myslel na to, jak odklady a odmítnutí šetrně a po částech řekne své ženě...

V Zábranových dopisech opakovaně narážíme na motiv "slušných lidí", cynický pohled na lidskou stránku onoho podivného propletence úřadů a funkcí, který se oběma pisatelům z duše protiví, ale v němž se stále znova pokoušejí číst. To jsou ti "prima lidi, kterým jen někdo něco poradil, zakázal nebo je k něčemu přinutil" (s. 117), již "všichni v sebezáchovném pudu už fungují sami, aby se nedostali do nějakého průseru"  s. 138). Pochopení pro některé jednotlivce jako by ale zároveň znamenalo přistoupení na jejich hru, usvědčení sebe samého. Kdo je pod heslem "publish or perish" stále znovu ochoten s "nimi" jednat, platí stále větší cenu: "někdy si připadám jak takový žebrák, s kterým se bavěj s mírně blahosklonným úsměvem kdesi na krajíčku svých vlastních, plně prožívaných, oslnivých a perspektivních životů [...] - oni jsou přece ti,slušní lidi'" (s. 160). (Známý citát z Celého života o socialismu, který lidi učí rozlišovat různé druhy hovna, je včetně svého původce zmiňován v dopise z léta 1981 (s. 311).

Nutno dodat, že Zábrana nikdy nežil v nějaké společenské izolaci, jeho žena Marie (Majka) pracovala celá léta v redakci Odeonu, zprávy o různých zhůvěřilostech měl často z první ruky. O to důvěrnější ale bylo jeho přimknutí k překládaným autorům, které spolu s urputným naturelem a setrvale hořkým náhledem na svět kolem sebe živily jeho sebezničující styl práce (jakkoli ale šlo také jen o nutnost dostát termínům a nějak uživit sebe i rodinu). - Když Zábrana v lednu 1983 píše "popravdě řečeno, mám z toho nového roku jen strach: v dohledu nic než práce, únava, chátrání" (s. 360), není nesnadné porozumět tomu, proč měl před sebou už jen rok a půl života.

Největší přesah do současnosti mají pasáže, kdy si oba překladatelé stěžují na profesní cynismus, s nímž se setkávají: "a kdyby ses snad chtěl cukat, dovíš se jediné," píše Zábrana Přidalovi, "vždyť to dělat nemusíte, my to rozhodíme mezi dva tři lidi... [...] zato jsem už dávno od nikoho neslyšel sebemenší meditaci na téma, že na světě třeba taky existují lepší a horší překlady - jako na světě odjakživa byly hezčí a ošklivější holky" (s. 48). Snad to hovoří pro myšlenku, že v literárním provozu se odehrává totéž, jako v kterémkoli jiném oboru lidské činnosti, a kdykoli jindy. Doufejme, že i dnes jsou překladatelé a autoři, jejichž "práce [...] snese nejostřejší měřítka" a "má - jestli v tomhle špinavém světě něco má - absolutní hodnotu a platnost" (s. 282).

Když klec je pořád na spadnutí. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963-1984. Praha, Torst 2018.