Václav Kašpar

Šlejharova červená země

Ti, kdož milují Šlejharovo bolestné dílo, zatouží jistě aspoň jednou v životě poznat prostředí, z něhož vyrostlo. Vědí, jak srostlo s přírodou, opěvanou autorem na nesčetných stránkách a líčenou v nekonečných variantech s tvrdošíjnou zálibou. Příroda ve Šlejharových prózách vystupuje nejen jako stafáž, nýbrž i jako nositelka bolesti i útěchy, a sama trpící, dovolává se soucitu a něhy. S podivuhodnou sugestivností dovedl Šlejhar kreslit zemi, její kyprou, vonící prsť, pole zatížená obilím, lesní interiéry, tišiny, plné záludných stínů, průrvy a rokliny, zalidněné přeludy, odlehlé kouty, kam se uchylují ponížení a zrazení, zátoky smrti - mrtvá ramena řek; s drsnou plastičností narýsoval ve svých knihách ostré podoby podhorských vsí a samot, kde nežijí idyličtí lidé, ale kde se ustavičně zápasí, kde na smrt bojuje dobro se zlem, ďábel s andělem.

Nedávno rozvinula se živá diskuse o české literatuře a jejím duchu a bylo tvrzeno, že v české literatuře není běsů. Ten, kdo to tvrdil, patrně neznal Šlejhara, neboť svět, jejž tento ojedinělý a osamělý básník stvořil ve své duši a svých knihách, je běsy přímo přeplněný. A nejsou to vždycky složití moderní lidé, intelektuálové s rozdrásanými nervy, nýbrž nejprostší venkované a chudáci, drobní vydřiduchové a násilníci, takové drobné vši, tito nositelé běsů.

Nejlépe je Šlejhar vystihl ve svém Vraždění. Dějiště těchto "dokumentů z pobytu na vsi" je pohorská ves Dolní Kalná, kde Šlejhar řadu let hospodařil na statku zděděném po dědovi, kde zažil tragický rozvrat svého manželství a odkud posléze musil odejíti se zbytkem majetku. Tam poznal dokonale své lidi a jejich profily načrtal ostře v několika desítkách próz.

Tento kraj, Dolní Kalná a okolí, Stará Paka, kde se Šlejhar narodil, celý ten úsek podává klíč k básníkově duši. Je to typicky horský kraj a zvláštní útvar, jehož ponurost je dána zejména podivnou červení, jíž je zbarvena země, skály a jež zbarvuje časem i vody řeky Labe, Javorky a Bystřice. Geologové vysvětlují toto zvláštní zbarvení půdy permokarbonem, který zasahuje široký pruh od Rovenska pod Troskami k Železnému Brodu k východu přes Semily, Lomnici nad Popelkou, Novou Paku, Jilemnici, Vrchlabí, Hostinné, k Trutnovu až na hranice, kde souvisí s velkým permským útvarem slezským.

Vědecky je tedy tato červená země vysvětlena. Ale její barva musila nezbytně působiti na utváření duše a básnického charakteru spisovatele rázu Šlejharova. Je to barva, kterou znají všichni, kdož byli na bojišti - barva země prosáklé krví. A zde se zdá člověku, jako by půda byla zbarvena krví nesčetných lidských obětí, nesmírných nějakých hekatomb, jako by stále krvácela utrpením a bolestnými křečemi celého světa. Ať básník vstoupil kamkoli, všude se s ní setkával, pokaždé mluvila k němu podobenstvím krve a smrti. Básníkovo srdce, tištěné vlastním hořem a přejímanými bolestmi ostatních, napájelo se ještě červení země. Proto jeho slovo, prošlé tolikerou výhní, musilo být bolestné, musilo vyjadřovat hrůzu a někdy i nenávist.

Šlejharův kraj tedy podává klíč k této osamělé básnické duši, a kdo ze Šlejharových čtenářů chce proniknout blíže k její podstatě, musí vidět červenou zemi horského kraje. Mnoho se změnilo od Šlejharových dob, moderní autobus doveze poutníka z Nové Paky do Dolní Kalné za malou chvilku. Avšak k lepšímu pochopení a seznání celého údolí, jež na jihu uzavírá Dolní Kalná, je třeba zajet vlakem přes Starou Paku do Kunčic. Od nádraží je vidět na západ dvě selská stavení na vrchu, a k nim vede polní cesta přes Labe, do svahu, podél nich se pak zatáčí vlevo do údolu, a tam za chvíli objeví se bílé štíty selských stavení. Kalná. Horní a Dolní. Tady už začíná červená země. Cesta vede stále vlevo do údolu podél menších lesů. Šel jsem tudy v září, kdy už některé stromy plály v světlé žluti, jiné červenaly. Chudý podhorských kraj. Už cestou jsem viděl malá políčka, na nichž bylo dosud obilí. Schýlené ženy v barevných šátcích sušily len. Udřené kravky těžce táhly do vrchu pluh. A zde lidé dobývali brambory, křivky jejich zad rýsovaly se do jasného podzimního obzoru.

Z údolí vybíhají do strání sosnové a smrkové lesy a cesta podél nich posléze zatáčí se mezi domky. A odtud není daleko na silnici, jež, věrná potoku, běží dnem údolí k jihu mezi staveními. Asi půldruhé hodiny je třeba, než dojdeme na konec Dolní Kalné. Ze strání svítí štíty a ozdobné lomenice selských chalup, stěny, jejichž barevnou jednotvárnost přerušují bílé pruhy, všude pořádek, čistota, jako na horách a podhoří bývá vůbec. Jen samý český hovor je slyšet - němčina skončila právě v oněch Kunčicích -, po silnici jdou dělníci, děti ze školy, jinak je to v podzimu zamlklá ves. Odněkud zprava hučí mlátička. Týž hukot, jaký asi slyšel Šlejhar, když psal prózu Kde je světlo, jednu z nejkrásnějších svých prací, líčící sedláka, připraveného o zrak zrnem, prudce do očí vrženým mlátičkou.

A silnice stále ubíhá, střídají se olše, vrby, topoly, stavení, doškové střechy, šindelové střechy, bílé a červené střechy z moderní krytiny. Na jižním konci stojí proti údolí příkrý svah, do něhož se zakusuje velký červený kamenný lom a pod ním dům s bílým průčelím. To je bývalý statek Šlejharův. Průčelí a přední část domu byly poněkud změněny - i garáž je zde, jaký paradox! -, zadní část je táž jako za dob Šlejharových. Nad nízkou střechou bývalých stájí rozkládá se stará lípa, kdysi inspirující Šlejhara k nejlepšímu dílu Lípa. Místo starého sadu je zde moderní zahrada odborně vedená, je tu i tenisový kurt... jaká změna! V domě bydlí zdejší lékař dr. Hradecký - také paradoxní s ohledem na Šlejharovo pohrdání lékařskou vědou - a ten ochotně ukazuje, jak to kdysi zde bývalo. On i jeho inteligentní choť rádi povědí, pokud mohou dát informace, a uvedou poutníka i nahoru do prvního poschodí do malého pokoje, kde Šlejhar psával. Viděl odtud oknem dobře do Kalné, na protější svah s kostelem, školou, farou, viděl dobře do hostince Pod farou, kam umístil značnou část svého Vraždění. Je to tiché stavení, oživují je lékařovy děti a návštěvníci, ale ten červený lom naproti stále se vtírá a člověk musí mysliti na starého člověka z Vraždění, tlukoucího od noci do noci štěrk v kamenném lomu...

Nahoře nad statkem je jakási náhorní rovina a tam bývala Šlejharova pole. Zde Šlejhar pobýval nejraději, zde se samotářsky vyznával nebi a zemi ze svých bolestí a ze své lásky k půdě. To je nejbolestnější Šlejharova červená země. Jako by tu doznívaly básníkovy kroky. Zlaté listí bříz chvěje se jako vzpomínkou. Nutno vzpomínat na udušený pláč, jímž jsou podloženy řádky Zášeří krbu v závěru, kde se hrdina povídky Z výletního setkání (ve skutečnosti Šlejhar sám), loučí se svým krajem: "Jsem bez domova, jenž byl celou podstatou mé duše, mého štěstí a všech nadějí, tou podstatou, jež nutně doplňovala bytost mou a bez čeho jsem nyní bídnou unášenou troskou; bez cíle a bez opory... Jak ten pes tehdáž nechtěl se od nohou mých odloučiti, když nadobro odcházel z domu, ale nesměl se mnou - i on byl prodán. Loučení s domovem... Bože můj, jak jsem to jen snésti mohl tehdáž! Jako by každý kámen se ozval... každý známý kus dřeva, každý předmět jako by se pozvedl, němě zakynulo - teskné s Bohem dávaje... Tak nějak žalně, porozumitelně zabučely za mnou ty mnou vychované ušlechtilé krávy, to zamilované mé telátko, jemuž jsem nosíval a jež přibíhalo ke mně v chlévě i na pastvě, jak mě jen uzřelo. Holubi, slétající se nad mou hlavou v jediném mraku, jakmile objevil jsem se na dvoře, snesli se ke mně zas při posledním mém objevení na tom dvoře známém. A za mnou se nesli, nechtěli ode mě, mávajíce družně perutěmi kolem mé hlavy, já jako by mě to hrana zněla... jen zraky jsem musil semknout a utíkat, utíkat! [...] A chtěje prchati odtud, prchati jsem nemohl, jako od mrtvoly drahé odloučiti se nemohou opuštění pozůstalí. Matko země, pole družná - že mě opouštíte a psancem zanecháváte... Hrudku země vzal jsem si na památku, a to je vše, co zůstalo mně ze statku našeho. S Bohem, domovino, navždy s Bohem... hodná žena to rozervala odvěké naše spjatí!"

Starší lidé vypravují o Šlejharovi, samotářském plachém člověku, ušlechtilém a čestném, milujícím děti, jež sám vodil do té stráně nahoře a učil je lásce, nabádaje, aby nikdy nikomu v životě neubližovaly. Vypravují o jeho nešťastném manželství. Ti, kdož byli nějak postiženi jeho pérem ať právem, nebo nezaslouženě, líčí Šlejhara zase jinak. Je lépe nestarat se o ty řeči a hledat básníkovu duši v jeho díle. Tam žije, veliká a opravdová, trpící a přemožená.

Silnice vede z Kalné do Nové Paky údolím mezi vrchy, jejichž boky planou v podzimních barvách. Ticho a teskno. Na pasekách černají se staré pařezy, také duté rány je z lesů slyšet; snad starý Křečhoř oživl a v trudnosti svého výměnkářského stáří dobývá pařezy dál...

Přes Čistou a Horky k Nové Pace. V budově reálky střádá neúnavný pan řídící Jíra pravé skvosty do muzea a opatruje zde i památky na Šlejhara, podobizny, rukopisy, vysvědčení.

Tam, kde končí Nová Paka a začíná Stará, je po levé straně malý domek. Rodný dům Šlejharův. Pak už jen vlak odnáší z těchto míst a u Lázní Bělohradu opouští červenou zemi. Tam začínají už zase černé živé brázdy. Ale po Šlejharově červené zemi je nám teskno. Tak jako po přečtení kterékoli jeho knihy.

Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 36.

Václav Kašpar (1894-1941), spisovatel, publicista, kritik, autor divadelních a rozhlasových her.