BAGATELY JIříHO ZIZLERA • Souvislosti 3-4/2018


O nových sbírkách Zdeňka Volfa, Víta Slívy, Adama Borziče, Knize týdne Jana Čepa a šílenství v divočině Aleše Palána


Bagately Jiřího Zizlera

O nových sbírkách Zdeňka Volfa, Víta Slívy, Adama Borziče, Knize týdne Jana Čepa a šílenství v divočině Aleše Palána

Každá poezie je svým způsobem duchovní. Každá po svém. Některá se dokonce může náboženským a spirituálním idejím bránit, ale i tím k nim nějak odkazuje anebo se zkouší k něčemu posvátnému a podstatnému dostat z druhé strany. Tři sbírky, které mám před sebou, se k transparentní religiozitě hlásí. V něčem jsou zajedno, jinak přinášejí výraz nezaměnitelně jedinečný, originální, svébytný.

Zdeněk Volf ve sbírce Žasl jsem od pily (Weles 2018, výtvarný doprovod Petr Štěpán) jde cestou oprošťování, pomalé a nespěchavé cesty k jádru, uvážlivého hloubení výrazu, který vyvstává z ticha. Jednu část sbírky nazval autor Mlčby a přináší verše zahrnující ticho tekuté i sdílené, v němž zraje sebeuvědomění a rodí se perspektiva nazření často s nostalgickou příchutí a plná minulosti žijící ve vědomí. Bezhlučnost umožňuje zaslechnout nezřetelný a skoro bezhlesý dech bytí a vložit jej opatrně a citlivě do jazyka. Na jednu každou báseň připadne mnoho mlčení a básně požadují ne vysedět, nýbrž vymlčet - i potom se slova pečlivě odvažují, aby báseň nemlela naprázdno. Neokázalá slova vyčkávají na dozrání. Nehmotné i hmotné se prostupují a jejich působení lze někdy zaměnit. Básník srovnává úkony z dávných judistických tréninků a úkony svátostné. Protikladem ticha je jeho prolomení zvukem. Básník dává zaznít projevům neinvazivním, jako je "náhlý zvuk vody, spadnutí listu", těm, kterém tvoří přechod ke ztišení: "rozhýbané modřínové větve / za bezvětří // z nejnižších kořínků / zpěv". Ticho se rozlévá i v obrazech, o nichž básník mluví, i doprovodné lepty Petra Štěpána zklidňují a otevírají se usebrání; "s tichem sjednocuješ tep".

Volfovým básnickým světem prolíná jistá zdráhavost, plachost a ostych, jež ho vzdalují činům a vyjádřením, vnikajícím jako nůž do masa skutečnosti. Sám zdůrazňuje, že více než na někdy planou žhavou emoci klade důraz na řád, pouto a práci. Chtěl by "rozumět slovu / jak otec dřevu". Proto i ten titul: úžas zažívá s pilou v ruce, dělnost se mu stává východiskem, průvodcem i odrazištěm. Prahne ovšem po setkání a komunikaci. Projevuje to ve věnováních a přiznávaných inspiracích, ve vzpomínkách, vůbec ve vůli upamatovat se, nezpřetrhat svazky se svou minulostí a jejím odrazem v paměti. Zkušenost se tu však také lehce relativizuje - vždyť se zdá, že po tom všem ví člověk stejně tak málo jako tehdy, navíc je dnes už ochuzen o to nadmíru krásné, o opojnou svěžest, nevinnost a nadějeplnost mládí. A do toho pohled vzhůru, prosba, modlitba jako pevná součást života, a odpověď pouze v náznacích, pozůstatcích, málo patrných stopách, v něčem, co prosvítá. Básník by nechtěl a nemohl být kazatel. "[Z]božnost je kvalita našeho snu", vypsal si odkudsi. Zásahy do dogmatiky koná ve jménu a zájmu lásky. Evidentně ho přitahuje zen - bere si z něj víru v možný posun každého gesta a artefaktu, které náhle nabývají formativního významu pro jedince a jeho sebenalézání. Přece jen se tu hraje o osvícení, v náhlém ohromení "kolik mě nabralo světla". Spiritualita tu souzní s přirozeným hledáním moudrosti v kulisách reality, stejně tak nedokonalé jako její obyvatelé. Vše zůstane nedopovězené a tajemství jen pootevřené - s tím se musíme smířit. V jedné básni se hledá místo pro obraz a vše ústí v tázavé poznání, zda vhodný prostor "není-li pouze v chrámu". Chrám ale může mít různé podoby, je nedosažitelně vzdálený, vnitřní, pohyblivý i každodenní. Člověka vede jeho pohnutí, které se často objevuje při konfrontacích a ztrátách, kdy naléhá touha po přesahu a překonání pozemských zákonů - "vycházejí z hrobů jen andělé a děti?". Zdeněk Volf však není básníkem exaltace. Jeho poetika tiše, ale vytrvale smiřuje konkrétní s nehmotným a nadčasovým.

Vít Slíva (Ultima Thúlé, nejzazší zem, Host 2018) pochází z jiných končin. Neodmyslitelnou součástí jeho výrazu je patos, plynoucí z fascinace bytím s oběma jeho póly, s opojným vzedmutím i nevývratnou tragikou stárnutí, bolesti, smrti. Té nadvládě temného a tíživého se odmítá podrobit a často ji vyzývá a provokuje, pokouší. Je v tom i kus robustní pózy, rvavé a něžně rabiátské, chlapské - vždyť člověk musí někdy dramatizovat to, co je dramatické, a zvlášť když padá na jednoho tíseň a vytrácí se naděje. Stylizace přemáhá hořkost a bezútěšnost, posiluje a dodává odvahy. Jenže někdy takové nastavení evokuje i jistou umělost a chtěnost, možná se něco důležitého zakryje a něčemu se zabrání, možná pak zmizí ta "báseň psaná bez básníka  / báseň nedotkaná", třeba však o to silnější.

Zatímco Zdeněk Volf je básníkem ticha, Vít Slíva dává přednost zvučnosti. Touží svět slyšet. Zvuky probouzejí, vytrhávají z netečnosti, vypovídají o životě. Kdo vnímá, vykazuje posud vitalitu. V kolika Slívových textech se objevuje hřmění nebo bubnování jako rázná a ryčná připomínka intenzity prožívání! I k intimním okamžikům se váže burácení emocí a rachocení zvenčí, "při líbání / srdce hřmí", hřmění přivolává "výtrysk světla z podzemí", a podzim zas "němou něhu nepřeřve".

Svět totiž ukazuje tvář smrtelně vážnou a s námi to vypadá všelijak. "Ještě se rychle obejmout / ohmatat, // než zmizíme ve vesmíru, / o němž se neví, //zda vůbec je." Vědomí neúprosně se přibližujícího konce koření špetka černého humoru a schopnost ještě pořád přijímat svou roli ve hře. Kdykoli lze vstoupit do jazyka a postavit se všemu zlověstnému - anebo to pokorně přijmout i s vlastní groteskností a poznamenaností. Existuje i možnost sladit svůj rytmus s rytmem bytí cestou meditace - "Utkvěle hledět / na hladinu...// Slyšet, jak potichu uplývá čas. // Chvílemi být / tou neznámou rybou." Ale jen někdy, jindy přijde na řadu spíš narkotizace ("hlavou dolů / v alkoholu"). V básni Protihlasy zachycuje výslednice duševního chaosu a zmatení, dotírající tenze, nutkání všechno popřít. Víra se střetává s nevírou, se strachem, že po smrti nepřijde žádný happy end, že skeptikové mají pravdu. Na druhé straně chce Slíva doufat, že čas bude nakonec přece jen překonán a že nebe není daleko. Pozdní erós znamená příslib obrody, byť s ostrou hranou.

Ve Slívově poezii se klade důraz na ozvěny, které si s námi pohrávají a mohou suplovat nepřítomný dialog, rýmy, které stvrzují souručenství slov. Vynořující se slovo se hlásí a přivolává druhé, slova si náhle zkřížila svou dráhu, a přesto do sebe nečekaně přesně zapadla; poezie je koneckonců setkávání slov, těch mnohdy vzdálených příbuzných, kteří o sobě nevěděli a teď se spolu cítí docela dobře. Některá prudká spojení však někdy vyznějí hluše, zasyčí a zhasnou. Je to daň za razanci, za tu potřebu mluvit zpoza planoucího ohně. Ostatně ta blízkost je nebezpečná. Můra, věčná společnice básníkových večerů, o tom ví své.

Volfova duchovnost se projevuje pokorným nalaďováním, Slívova svéhlavým burcováním.

S Adamem Borzičem (Západo-východní zrcadla, Malvern 2018) vzlétneme vzhůru. Jeho kniha nás naloží na kouzelný koberec a bude s námi pohybovat časem mezi renesanční Itálií a Orientem súfijských básníků a mystiků. V řadě širokodechých básní oslavuje sbírka vrcholné období dvou kultur a jejich největší postavy, které dokázaly svou tvůrčí inspirací rozbít příkrovy dogmatismu a otevřít si budoucnost. Autor je renesancí i súfou upřímně uchvácen, spatřuje v nich pokladnici nedozírné ceny, perly v koruně, zdroj jasu a záře, světla a pestrých barev. Borzič ve svém díle činí smělý pokus o duchovní syntézu, o zprostředkování mohutností dnešní době svou povahou vzdálené, ale s nesmírně živoucím a dárným sdělením, že i nyní nás vstup do akčního rádia velkých epoch může proměnit a posunout. Právě autorovi se to přihodilo: součástí knihy je jeho padesátistránkový esej nejen o vzniku sbírky, ale též o podstatě a charakteru obou tematizovaných směrů. Jeho text vypovídá o tom, že na počátku tvorby musí být silné zaujetí a že na dialog kultur je nutno se důkladně připravit, vybavit se znalostmi a zkušeností, ale také otevřeností a tolerancí. Všeho toho se Borzičovi dostalo - výchozí zajiskření a průhledy rozvinul a prohloubil studiem, obohatil je o chutě a vůně dotyčných zemí, skloubil svoje zaměření s momentální životní situaci a využil jeho impulsy k transformačním stimulům a duchovnímu růstu.

Lze namítnout, že básníkova dikce je přespříliš idealistická a idylizující a jím nastavené zrcadlo vyleštěné a čisté. Renesance v sobě zahrnuje i stíny a zárodky věcí negativních, súfismus okouzluje Západ, nicméně doma není prorokem - ortodoxní muslimové jej ani nepovažují za součást islámu. Autor o tom přirozeně ví a nevyhýbá se tomu. Ovšem vždy chce stát na straně života, radostného, láskyplného a laskavého, horce sálajícího jak letní středomořský vzduch, plodivého, tvořivého a snášenlivě harmonického. Mystika mu znamená především rozebírání zdí a odstraňování hranic - mezi jednotlivými kulturami a věroukami, ale v poslední instanci i těch zdánlivě neodstranitelných - mezi egem a společenstvím, subjektem a objektem, člověkem a Bohem. (Náramným příkladem se stává Borzičovi pohřeb Rúmího, jehož si nakonec přivlastňovali muslimové, křesťané i židé a který tak perfektně ztělesnil nerozbornou celistvost duchovní osobnosti.) Odtud snad i autorův dlouhý splývavý verš, který se vznáší, otevírá prostor na všechny strany, mluví klidně bez spalujících vášní, ale zaníceně, vroucně a přesvědčivě. Cílem spirituality není odpoutání, ale osvobození, které vede k výtrysku citu a zázračné krásy. Na hranicích reality a snu vzniká vize, představa ještě většího naplnění a hloubky. Ráj se tu ukazuje prostě jako plnější život. Milovat život a milovat se s ním představuje vrchol pozemské pouti. Život je určen k tomu, aby v lásce přesahoval sám sebe. Různé cesty se prostupují, sbíhají a doplňují, ač mohou vyhlížet protikladně, jako třeba askeze a hédonismus, vzrušení a klid, prostota a rafinovanost. V tomto širokém rozpětí se nakonec sejde zkoumavá Leonardova racionalita i extáze súfijských mistrů, tanec i soustředěné spočinutí.

Autor řadu básní uvozuje počátečním "ptáš se... ", aby podtrhl svou látku jako předmět neklidného zájmu a cosi stále oslovujícího a podivuhodného, co defiluje v paměti a vybízí k převyprávění, citlivějšímu a odstíněnějšímu porozumění, k dotvoření. Borzičova faktura tvoří široký prozaizovaný proud; sledujeme zpravidla vyprávění s řadou faktických konstatování, ale i hutných či barvitých obrazů, zprostředkujících lehkost i tíhu okamžiku s bohatou názorností a obzíravostí. Přirozenou součástí jsou paradoxy, naléhavé i překvapující otázky, gnómy, vše někdy přibližující se skoro zenovému kóanu.

Velmi osobní Borzičův esej, nadýchaný, emotivní, poučený i podmanivě entuziastický, výpověď, zpověď a euforická epopej, směřuje k oslavě humanismu. Ten splývá s obranou lidské mysli, jež nesmí být nikdy spoutávána ani omezována zábranami, limity, předsudky a dogmaty jakéhokoli druhu. Svobodnou a otevřenou tvořivost lidského ducha musíme bránit před vším fanatismem a negativismem. Renesance tu slouží jako příklad velkolepé, žel opuštěné cesty. Konec renesančního snu byl i koncem snu o komplexní a integrativní kultuře. Podobně také súfismus se neprosadil a nepodařilo se mu více zkultivovat jednorozměrné pojetí Mohamedova učení. Obojí nám však zůstává k dispozici. Básník si to vyzkoušel na vlastní kůži, když se nechal okouzlit magickou pestrostí islámu a doslova "riskoval konverzi". Jen riskantní krok podobného druhu může pomoci diagnostikovat nebezpečí současnosti, v níž roste prázdnota a nejrůznější ohrožení. Pocit nebezpečí ale může iniciovat větší odpovědnost a obrátit nás k tomu, co zbavuje strachu, přináší naději a objevuje východiska. Kulturní a spirituální dědictví nelze jen konzervovat, nýbrž probouzet jej k životu, aby námi pronikalo a nabízelo alternativy a staronové možnosti. Jeho smysl je prostý - učí nás lidsky pobývat ve světě. Adam Borzič k tomu přispěl knihou bezpochyby evropské úrovně.

Z psacího stolu na mě vyčítavě hledí kniha, o níž jsem měl napsat, a nakonec nenapsal. Ale přece je to kniha zajímavá. Editoři Petr Komenda a Jan Zatloukal připravili k vydání obsáhlý výbor z rozhlasových referátů Jana Čepa pod titulem Kniha týdne (CDK 2015). Jan Čep po příchodu do "štvavé vysílačky" RFE v Paříži dostal na starost dvě rubriky: jednak pořad Časové a nadčasové, kde uplatňoval (nejen) svoje eseje - po roce 1968 ji převzal čerstvý emigrant Josef Jedlička - a také Knihu týdne. Oba programy měly týdenní periodicitu a Čep ve své autobiografii Sestra úzkost vzpomíná, jak vysilující a deprimující pro něj bylo zajišťování jejich náplně. Oba editoři odvedli úctyhodný výkon - museli vyhledat příslušná díla v (zpravidla francouzském) originále či překladu, posoudit, s kterou knihou Čep pracoval, a ověřit citáty. Zde se dobrali nikoli překvapivého poznání, že Čep se nechoval zcela exaktně a neprokazoval velkou akribii. Zacházel s citáty svévolně a nepřesně, vytvářel spíš jakési montáže a interpretace, jimž měl způsob citování sloužit. Někdy připomínají spíše parafráze či snad rešerše.

Jde tedy spíš o jakési recenze s ukázkami či procházky textem s reprodukcí fabule a syžetu, zařazením autora do kontextu a Čepovým komentářem díla, který někdy získává ráz jakéhosi ideového nebo až ideologického vymezení. Kritický postoj nebyl a neměl být primární, autor hodlal spíše než hodnotit seznamovat vzdálené příjemce s tím, co se momentálně čte, co jej zaujalo, co by mohlo být aktuální vzhledem k situaci doma. O tom ale nepochybně měl jen malé povědomí: obracel se k publiku, jež se pro něj stávalo stále větší neznámou. Neznal jeho založení, vkus, potřeby, rozhled, generační proměny. Musel vycházet ze svých domácích zkušeností, které pozvolna ztrácely vazbu k realitě.

Čep spoléhal na svůj výběr. Jeho vztah k literatuře se utvářel v dvacátých letech a později se příliš nevyvíjel. Preferoval autory jemu známé a blízké, orientované religiózně či duchovně. Mnohdy šlo o spisovatele, na jejichž uvádění v českém prostředí se sám podílel. Od ateistických či agnostických autorů dává najevo často jistou distanci. Pochopitelně na dálku polemizuje s režimem, marxismem, socialistickým realismem. V padesátých letech však už převládala jiná literatura, než na které Čep vyrostl. Z textů je znát, jak málo pro něj byla někdy přijatelná, jak hluboké rozpaky při četbě prožíval. "Těžko si domýšlet, jak by se mohlo jít ještě dále v tomto směru," povzdechl si nad poetikou jednoho autora. Ale vývoj se nezastavil a Čep se mu stále více vzdaloval. Symptomaticky působí, že zatímco z jím uváděné produkce padesátých let u nás byla s odstupem přece jen přeložena více než dvacítka knih, z šedesátých let, pokud mi něco neuniklo, už ani jediný titul. Stále více sázel Čep na svoje jistoty a nejspíš věřil, že svět se k jím prověřeným hodnotám přece jen vrátí. Trápilo ho, že mizí zájem o "řád nadpřirozený". Připadalo mu, že se literatura přestává zajímat o věci doopravdy nejdůležitější. Nepřichází s radikálním odmítáním, už jen smutně namítá. O Butorovi říká: "Ale není právě přílišný důraz na této technice? Byť byla její síť sebehustší, neunikla z ní přece skutečnost a čas jako voda?" Na konto Durasové se táže: "Vytváří se touto metodou v literatuře opravdu něco nového, objeví se jí nové oblasti lidského života - nebo alespoň poslouží k tomu, aby se mohly vyjádřit naléhavěji? Bude jí lidská skutečnost obohacena, nebo ochuzena?"

Čep zůstává oddaný svému konzervatismu. "Člověk je v jisté hloubce týmž člověkem - přes dálku času a přese všechny změny vnější perspektivy"; "spisovatel má být spoután se svým dílem jakýmsi slibem věrnosti, tak jako se zavazuje věrností ženich nevěstě". Autor podle něj do značné míry nerozborně srůstá se svou tvorbou, odráží bytí prostřednictvím svojí duše, měl by transcendovat empirickou skutečnost a dobírat se jejího vyššího smyslu. Toho nelze dosáhnout pouhou metodičností a už vůbec ne technikou, která jen zastírá a rozmělňuje pravdu, obluzuje a klame. Technika je samoúčelná a zavádějící. Skutečný umělec se neobejde bez pocitu odpovědnosti za svět, spojeným s úzkostí a úpornou sebereflexí, s vůlí odpovídat na boží volání. Čep rozpoznává, že soudobá kultura na takové úkoly mnohdy rezignuje. Tone v jalové povrchnosti a senzacích. Konfrontace veleduchů se stala minulostí. "Není pochyby, že bychom hledali mezi nynějšími autory marně takové, kteří by se jim vyrovnali." Ano, Čep si s moderní literaturou neporozuměl a hledí na ni často jen optikou nostalgického paséismu, ale i nás by z toho nezadržitelného odvratu od prožívaného a ustavičně hledaného smyslu k výsostnému a frontálnímu kultu formy - produktu - mělo někdy zamrazit.

V anketě Lidových novin o knihu roku triumfovala publikace Aleše Palána a fotografa Jana Šibíka Raději zešílet v divočině (Prostor 2018). Osm respondentů zde vypráví v rozhovoru se zkušeným autorem svůj životní příběh a popisuje způsob života v šumavských hvozdech. Podmínkou pro zařazení bylo alespoň deset let strávených o samotě. Všichni zpovídaní se prezentují jako znamenití vypravěči, s gustem popisující leckdy pikareskní peripetie svých životů. Jsou všichni víceméně zvláštní, ale nikoli zas přímo jurodiví. Zjevně v jejich mluvním proudu někdy rozpoznáváme i nemalý přídech jadrného bájení a pábení, ale to už patří k věci. Stejně tak platí, že čím neuvěřitelněji některé historky mohou působit, o to víc budou pravdivější. Vesměs jde o bytosti, jež potřebují něco jiného, než poskytuje ordinérní stereotyp. Prošli si lecčím: zklamání, krize, psychické problémy, závislosti, sociální pády atd. Dospěli postupně k nutnosti odejít z města, skoncovat s nadvládou konzumní mašinérie a tyranie výkonu a dát přednost alternativě být sebou samým v prostředí, které jsem si vybral. U většiny z nich logické a platné vyvrcholení životní poutě. Dnes se nalézají daleko od lidí, ale blízko lidskosti.

Všichni z nich museli něco obětovat a něčeho se vzdát, aby jiné a cennější získali. Odhodili uspávající pohodlí a otupující stádnost, tlak a vliv idiotských médií a parazitní reklamy, veškerý servis civilizace, který si účtuje vysoké, ba likvidační daně, placené naší duší. Pryč od neukojitelné přežranosti zbožím, pryč od pojetí světa a bytí jako zboží, od vřavy města a všech jeho pozlátek a lákadel. V jejich novém domově se jedná o to základní. Přežít. Zajistit si živobytí, teplo, obstarat zvířata, hospodařit, vyjít s málem, nelpět na věcech. Obnovovat vztah k přírodě, spojit ekologickou existenci s individuální spiritualitou a naplněním vlastního osudu.

Jistěže se naskýtají otázky i pochyby. Není lepší pokušení a nástrahy zmáhat na jejich poli? Není odchod ze světa jen formou útěku či jiným druhem pohodlnosti? Neměl jeden každý z nich ještě nějaký jiný úkol, na který rezignoval? Nezanedbali tím některé ze svých nejvlastnějších možností? Na to musí odvětit každý sám svým životem, jenž stvrzuje rozhodnutí. Nikdo z vystupujících nedělá dojem, že by si k tomu nedošel sám za sebe, že by podléhal manipulaci, že by nebyl v souladu se svou pravou povahou. Jsou šťastni po svém. Nikdo z nich netají, jak umí být jejich každodennost drsná, jak nelehká bývá samota. Není to štěstí ze špatných  amerických filmů. Nesnáze ho prověřují, mnohdy obstojí. Nevytrvá-li, i to nutno přijmout.

Proč vlastně kniha tolik uspěla u čtenářů, kteří by tak - nic naplat - asi většinou žít nemohli a nechtěli? Účinek knihy se, jak už řečeno, odvíjí od síly výpovědi. Nekonečný proud plytkých žvástů bez ustání semílá prázdnotu a nesnadno se z jeho toku vystupuje. Nikdo už dnes ani nepředstírá, že jde o něco jiného než o marnost. Vnitřní hlas jedince je přehlušován a ubíjen na každém kroku. Nicota není nebezpečná, opravdovost však ano. Ale v téhle knize se hovoří o skutečném životě a v jeho jménu. Tady se padá na dno a stoupá k nebesům, za poznání se draze platí, ale po vykoupení se rozsvěcuje i blažená radost. Literární svět se proti tomu jeví jen jako papír, který snese všechno. Naši hrdinové právě nesnesou všechno. "Poustevníci svým životem útočí na samé základy našich existencí," říká v úvodu Aleš Palán. Naše existence totiž mohou být zajištěné a zdánlivě spokojené, ale přesto marné a bědné. Roman Szpuk v prvním dialogu vyslovuje přání nemluvit s druhými o slevách v supermarketu, ale o tom podstatném. Připomíná tak ničivý fakt, že z mnoha životů se tázání po podstatném, tento horizont lidského pobývání v kosmu, zcela vytratilo či tam ani nezískalo přístup. Zmíněný mluvčí přijímá prostor lesa jako mystérium a připomíná skutečnost, že i ekologové, zdánlivě ti povolaní, mnohdy jemnější cit pro přírodu postrádají. Jejich pohled zůstává pouze věcný a chladně vědecký. To už dnes nestačí, vývoj vyžaduje propojení duchovního a přírodního, evokaci nové posvátnosti.

K ní patří mnohé postupy a zásady, které se naši samotáři snaží realizovat. Neupínat se k městu jako jediné variantě životního pobytu a stylu. "Když přijedu do Prahy, vládne tu podivný chaos, připadám si jako smítko prachu, jako nic. Pod oblohou, která mě nekonečně přesahuje, naopak vnímám svou hodnotu, jsem něčeho podstatného účasten, hraji určitou roli." Promyšlenějším a hlubším způsobem uskutečňovat bytí ve svobodě, chápané nikoli jako bezuzdnost a svévoli, jako neomezenou expanzi, nýbrž ve významu sebeovládání a sebekázně a harmonie s celkem. Praktikování jednoduchosti jako odkládání zbytečného, nepotřebného a zatěžujícího ve prospěch rozvoje a kultivace vztahů, sebeúcty založené nikoli na vlastnění a iluzi vlastní důležitosti. Rovněž samota představuje pro dnešního člověka velkou výzvu spojenou s nadějí na přiblížení k vlastnímu středu, oproštěností a uměním sám se sebou vyjít bez stálého rušení a rozptylování.

Autoři knihy odvedli dobrou práci a dali do ní hodně. Projekt by nebyl možný bez důkladných příprav a trpělivosti, bez oddanosti cíli a víry v něj. Šibíkovy fotky jsou profesionální, poctivě dokumentují, nicméně kongeniálnější a přesvědčivější charakter mají přece jen Szpukovy snímky z camery obscury, vstupující do hlubin šumavských pralesů srdcem - několikahodinové čekání na expozici z výsledků přímo čiší. Jeho záběry také lesní svět představují jako říši sugestivní jinakosti, nad níž se tají dech a která vzbuzuje úctu. Aleš Palán si často bere na pomoc intuici, jeho dotazy odkrývají zásadní problémy stejně tak jako průběh nezbytné všednosti. Neprosazuje sebe, nýbrž slouží svým mluvčím, a tak jistě podněcuje i jejich upřímnost.

Nejspíš je nejlepší nezešílet vůbec, ale někdy i šílenství může být oprávněné a vůbec nepostrádá smysl. Naši hrdinové se ho už (tolik) nebojí. A my jim nasloucháme vážně a pozorně.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2322