Velký irský básník a spisovatel William Butler Yeats měl celoživotně velmi úzký vztah k hermetismu. Hermetismus prochází celými kulturními a náboženskými dějinami a v určitých obdobích se senzitivita pro něj zvyšuje. Tak tomu bylo třeba v romantismu a podobnou tajným učením nakloněnou periodou se stalo období symbolismu a dekadence, kdy Yeats vstupoval do literárního života. Yeats byl členem legendárního řádu Order of Golden Dawn spolu s jinými významnými autory a ezoteriky, jeho tvorba je hermetickým myšlením silně poznamenaná a výsledkem je i dílo, jež leží před námi - Vize (Praha, Academia 2019, přeložil Martin Štefl); velmi hutné eseje zde publikovali překladatel a Martin Světlík.

Dílo vzniklo vlastně ne zcela přirozeným způsobem. Stalo se totiž, že Yeatsovu manželku začali uvádět do tranzu "komunikátoři" a v ní se rozběhla schopnost automatického psaní. Komunikátoři tedy jejím prostřednictvím uvedli jejího muže do systému, jenž se nazývá Velké kolo a představuje vysokou a spletitou hru Vůle, Masky, Tvořivé mysli a Těla Osudu. Jejich mohutnosti, fáze, interakce, toky energií a antiteze pak utvářejí individuální život a v druhém plánu analogicky i život kultur a civilizací. Yeats subtilně zachycuje různé vývojové možnosti i nebezpečí, peripetie, krize i antinomie. Zdá se, že autorova koncepce vychází z určité predestinace, ale tak jednoduché to není. Nejde o nějaký rastr, který se přikládá na lidský život. Ostatně lidský život se nevznáší ve vzduchoprázdnu a nesejde na tom, jak pojmenujeme jeho determinanty, jež bezesporu existují. Dynamika lidské svobody se odvíjí od fundamentu dispozic a aktivit a vždy překonává větší či menší odpor vnitřní i vnější. Možná je autorovo schéma jen alegorií či metaforou, která navozuje kontury řádu a pravidel, bez nichž se neobejdeme, i když je nerozpoznáme na první pohled, neboť působí částečně skrytě.

Yeats se ale dobírá abstraktních modelů pohledu na skutečnost. Věří, že při vnímání spoluvytváří vnímající vnímané - a dostává se tak na cestu nových interpretačních přístupů nového věku od Diltheyho až koneckonců k fenomenologii a Heideggerovi a soudobým teoriím vědeckého poznání. Smysl lidského života určuje Yeats v dosažení co největší plnosti.

Celý příběh s Komunikátory připomíná tzv. chanelling, jejž zpopularizovala New Age a v němž disponovaný jedinec rozmlouvá s Bohem, guruy, anděly atd. Výsledná úroveň odpovídá imaginaci a literárním schopnostem původce, která bývá zpravidla nevelká. V Yeatsově době byl zas napříč sociálními vrstvami neobyčejně rozšířen a popularizován spiritismus, komunikace s duchy. Lze jistě celou věc označit za obskurní, ale můžeme si též položit otázku, co vlastně celé naše myšlení, intuici a představivost uvádí do chodu, odkud se berou naše impulsy, nápady a sny, jaká je podstata kreativity, z čeho vyrůstá, co ji akceleruje a brzdí, kde se bere genialita atd. Příliš málo víme o vědomí, něco o psychice, nemnoho o duši. Pokud se nechceme spokojit s tím, co tvrdí jeden slovutný vědec, který pitvá mozky (ovšem doslova) - že "sny jsou odpad myšlení". Každého, komu se kdy zdál v životě nějaký velký a významný sen (a takových je mnoho), o tom budeme jen těžko přesvědčovat. Tedy metaforický a symbolický pohled nám pomůže vůbec si ujasnit východiska a základní vztahy.

Přitom je ale Yeats neobyčejně racionální: chce všechnu spiritualitu převést na čistou racionalitu, udělat z ní vědu. I to byl trend doby, vytvořit z ezoteriky alternativní formu poznání, kardinální gnózi v podobě fantaskních spekulací.

Autor ale propojuje chladně analytického ducha s přístupem a senzibilitou média, jež vnímá a cítí, rozpoznává, ostře odlišuje, a proto může syntetizovat daleko účinněji než omezený scientistní pohled (ale společenské obory využívá vždy, pokud jej oslovují, upoutávají a orientují).

"Toužil jsem nalézt systém myšlení, který by ponechal obrazotvornosti svobodu tvořit dle libosti, a zároveň učinil vše, co stvořila či mohla stvořit součástí jedněch dějin, dějin duše"; a současně konstatuje: "myšlenka bez činu není ničím". A právě oněch dějin duše se týká řada vynikajících autorových poznámek a postřehů o dějinách a o životě, které byly dříve samozřejmou výbavou každého velkého tvůrce, zatímco dnes minulé věky nebereme příliš vážně a soudy o nich přenecháváme expertům. Když se ale prodíráme třeba územím, kde vládne ptydepe kunsthistoriků, vidíme právě, že mnohdy k pronikavým soudům nijak kompetentní nejsou a sotva nám mohou sdělit o minulosti něco převyšujícího "hrdinný zrak" básníků. Yeats mluví o symbolickém a stylistickém vyjádření skutečnosti, které "pomohly mi udržet skutečnost a spravedlnost v jedné myšlence".

Řadu vizionářských momentů zachycují i básně a povídky zařazené do svazku. Číst Yeatse je zážitek - a nezapomeňme pochválit i jeho dokonale obeznámené vykladače.

Jakoukoliv báseň hodnou toho jména nemůžeme číst jen jednou. Ta, která se nám bude líbit napoprvé, možná právě nestojí za nic. Čteme ji desetkrát, dvacetkrát, a i to může být málo. Cítíme, že na ni pořád nestačíme. Ale kde na to vzít čas a soustředění, zvláště my bez talentu? Co udělat, aby nám báseň vydala všechno? Ach ne, to nikdy neudělá: dokonce i říkanka zoufanlivě prostá a nanicovatá si v sobě uchová něco pro sebe. Napsat báseň svede skoro každý, ale každý to rozhodně neučiní. V básni je vždy něco bezbranného, nad čím lze mávnout rukou, pokrčit rameny, ušklíbnout se, věcně znehodnotit, ale přesto... V potřebě psát básně tušíme něco křehkého a tajemného, o čem se jen domýšlíme.

Zeno Kaprál, Elegie naruby (Brno, Host 2019). Verše poutníka již uondaného cestou, jehož nadlehčuje vzpomínka na svěžest mládí a který obhlíží, co z ní život uhnětl. Kaprál dovede vykroužit atmosféru, ale ne vždy se mu daří báseň sklenout. Někdy se báseň utopí v zakončení poněkud fádním, umělém či bezradném. Do značné míry je to nostalgické bilancování, v němž se hlásí o slovo všechny za obzorem zvolna mizející odžité chvíle. Poválečný čas, doba dospívání, významů a obrazů dávno už propadlých sítem času. Atmosféru vystihuje přesně: "Rozbitá Evropo, to se mi zdálo. / Bůh básně nečte. On není změkčilý. / Měl čapku kohouta. Z Asie válo. / A studilo mě skrze košili." Z života není lehké sesumírovat nějakou moudrost. Leda, "že za jisté brát můžem pouze / to v dané chvíli. To, kde právě jsme. / A máme tam zůstat."

Vše zaplavuje voda vzpomínek, vzpomínky jsou tekuté, neboť právě vodní živel vše uschová a uchová v sobě, přijme každý tvar. "Svět vody zdivo prostupuje / nevyhýbá se nostalgii." Z paměti se dá mnoho vykutat, o mnoho více, než do ní v pokročilém věku zapadne.

Pro Kaprála této sbírky je typická nutnost neustále obcovat s mýtem, vidět jej všude kolem sebe, slídit po něm. Bohové, satyrové, ďábel a Pýthie jsou svědky i aktéry našeho každodenního klopýtání. Kaprál je místy sevřený, jinde ale trochu řečnější, až text přechází v básnickou povídku. Básně mají sice názvy, ale v podstatě jde o jednolitý proud veršů, které bychom mohli chápat i jako jednu ucelenou skladbu. A vcelku je to i neustálé spřádání naděje, spatřované v gestaci přírody, v neurčité řeči snu, v útěšných reminiscencích, v darech vidění i obraznosti, v přívalech soucitu i dialozích s vírou a duchovností. Mnoho stylizace, ale poctivé stylizace; a místy dosti obstojná poezie.

Člověk cestuje kromě jiných důvodů i z bezradnosti. Touží po (sebe)nalézání, k němuž ovšem dojde jen tehdy, je-li vnitřně připraven. Můžeme sice navštěvovat jiné kontinenty, jenže i lidé hned vedle nás jsou, bez ohledu na původ, často též obyvatelé jiných kontinentů. A koneckonců i my jsme někdy cizinci i sami sobě. A nápis hic sunt leones nesou rozsáhlá místa v nás. I proto Marie Iljašenko rozdělila svou sbírku Sv. Outdoor (Brno, Host 2019) na dvě části - té druhé, titulní, předchází Sv. Indoor. A v té první se dovídáme "o samotě kterou lze brousit k dokonalosti / jako drahokam nebo horský štít" i "o světě / tam venku". Básnířka touží zobrazovat jedinečnost lidské přítomnosti tady, způsob zabydlování svého mikrosvěta, kde mnohdy za mámivým zvoněním cingrlátek pocitů a závratných chvilek prosvítá namnoze onačejší realita, neklidná a stísňující - "Jakým světlem však lze / vyvolat sebe ze tmy?". Autorčin výraz někdy inklinuje k barevné tapisérii, k širokému beatnickému verši, jakoby se potřebovala vypovídat, ale najdeme tu i jemné ztišení za soumraku či náhlé ozáření vhledem. Potřeba vznášet se na slovech jako na rogalu; vědomí, že únik do slov je taky únik. Směňování tíhy za lehkost končí povzdechem. Zaplétání se do slov, odbočování do slepé uličky, co ústí v rozplizlost. V této poezii je možná příliš zbytných a vnějších rekvizit a stále nás ovívá vánek něčeho ještě velmi juvenilního, s čím se básnířka nechce rozloučit. Kamsi spěchá, ale chce zůstat. Rozhlíží se na přechodu.

"Jen její ruce se chvílemi vzpínají vzhůru / a vypadá to jako by lomila rukama / jen její ruce si dělají co chtějí / jako když vítr zametá stromem". Takový obraz už má velkou přesnost a hloubku, nahlíží za věci, hrouží se dovnitř, výmluvnou řeč rukou tu zachycuje formátem velkého malíře.

Člověk si někdy připadá příliš připoutaný a zazděný - i proto putuje do jiných krajů za tím osvobozujícím, za otevřenými dveřmi, za úžasem ve svých očích. V nejlepších místech to vede Marii Iljašenko k oproštěnosti, k něčemu zenovému či taoistickému, k veršům, které budou za prahem slyšitelnosti tát na vrcholcích věčnosti. Ale ještě k tomu nedospěla.

Marta Veselá Jirousová si ve sbírce Zahrada (Brno, Host 2019) předsevzala opravdu nelehký úkol. Pokusila se napsat repliku Demlovy slavné sbírky invokující květiny a rostliny. Taková ambice by měla smysl, pokud by k němu autorka přistoupila nějak jinak, originálně, novátorsky... Například pokud by oslovila houby, jenže to už tady bylo. Takže tu najdeme jen odliku, sice kultivovanou a procítěnou, ale jen odliku. Nevstoupíš podruhé do stejné řeky. Poměřovat se s Demlem na jeho teritoriu už předem snižuje kurz na minimum. No ale nedopadlo to zas tak špatně. Je znát, že autorka tvořila hlavně pro radost svoji i svých blízkých a známých (také každá báseň je někomu věnovaná). Zalila sice verše hustou smetanou sentimentu a rozcitlivělosti, všude vidí krásu, před níž i "poslední mraveneček stojí v pozoru", ale na některých místech se jí přece podařilo být opravdová a říci něco pěkného: "Jsem sama / v neproniknutelné mlze / jediný kdo při mně stojí / je můj anděl / v neproniknutelné mlze". K téhle sbírce bude každý jen trochu v poezii zběhlejší čtenář přistupovat s rozpaky i předsudky; naopak zas ti méně zběhlí si budou skutečně autorku plést s Demlem. A kdo ví, zda by si ji ve slabé chvilce a na malém prostoru nespletl i nějaký kritický kováříček, jako třeba autor těchto řádků. Což může být koneckonců i jistá forma uznání.

Pojďme jinam, hodně jinam. K politice. Sborník Nástup východu? (Brno, Větrné mlýny 2019) s příznačným otazníkem nabízí politické eseje šesti spisovatelů s východním původem a zkušeností: Martina Bunda (Polsko), Tanja Dückersová (Německo), Viktor Horváth (Maďarsko), Petra Hůlová (Česko), Halyna Kruk (Ukrajina), Alexandra Salmela (Slovensko). Tématem je krize liberální demokracie. "Žijeme v zajímavých časech," říká jeden z respondentů.

Ptáme se - jak se vůbec daří umělcům reflektovat naši dobu? Nemusejí se o ni vůbec zajímat, nebo na ni hledět štítivě či blazeovaně, málo uplatňovanou variantou bývá plná angažovanost, již tak rád viděl minulý režim a uměl se za ni bohatě odvděčovat, ovšem jen v případě, že byla založena na jeho absolutní podpoře, v opačném případě se odvděčoval zase jinak.

Texty prostupuje znepokojení z toho, že optimistická teze Francise Fukuyamy z roku 1989 o konci dějin se zjevně nenaplnila a dějiny kráčí dál, namnoze směrem, který zklamává očekávání a vyvolává obavy. Autoři odpovídají, proč tomu tak je, co můžeme očekávat a jaké z toho vyvodit důsledky. Mluví se o příčinách sociálních, politických, technologických, ekologických, méně o psychologii, a téměř nikdo nezmiňuje estetiku. Internet, iPhony, tenisky, plenky prodavaček v supermarketech, hybridní válka - ale co umění a kultura? Německá autorka píše o "transnacionálním pocitu identity", založeném na sdílených hodnotách, ale sama přiznává, že si pod tím nic neumí představit. Jednu možnost obsazuje západní pop kultura pod egidou "měkké síly" Ameriky v čele s Hollywoodem, sice všeobecně žádaná, ale velmi problematická se svou plytkostí a brakem, proti němuž obrana nemůže nebýt legitimní. Soudím, že nejmocnějším univerzálním pojítkem se dnes stal fotbal. Liga mistrů spojuje všechna etnika a náboženství, na trávníku se pohybují zástupci všech světadílů a i těch nejmenších zemí. Však také úroveň fotbalu vystoupala za poslední desetiletí neuvěřitelně nahoru - ale sotva by se něco takového dalo říci o umění. A neexistuje tu dokonce nějaká nepřímá úměra? Dokonale atletičtí, rychlí, bojovní a techničtí hráči předvádějí na hřišti stále větší zázraky, ale jestlipak se jim mohou rovnat umělci? Umění pohlcuje politická korektnost, neškodný exhibicionismus a excentričnost, obstarávání grantů a zajišťování provozu. A leckterý kritik dá přednost Messimu a Ronaldovi před návštěvou kina či divadla.

Málo se tu diskutuje i potřeba porozumění. Dostává se jí sice podpory shůry, nicméně ne vždy se jde do hloubky. Kolik se toho v téhle knize namluví o obavách z Ruska, ale co dnes o Rusku skutečně víme? Jak a čím žijí Rusové, obyčejní i intelektuálové? Nemusíme si dělat o Rusku iluze (i jen průměrná znalost ruského umění je účinné antidotum), ale měli bychom získávat názory a fakta ze všech stran spektra, od insiderů i outsiderů, zahraničních znalců, od těch, kteří Rusko nesnášejí, i od těch, kteří ho milují. Agitprop vždy jen primitivizuje a platí to pro všechny strany.

Klíčová jsou média. Klasická ztratila dominanci a válcuje je internet, přinášející alternativu a zavalující balastem, negativismem a nevěrohodnostmi. Hesla o "nepřátelské propagandě" artikulují bezmocnou úzkost těch, kteří přišli o monopol a nabízejí pohádku o běloskvoucí čistotě mainstreamu a sazích fake news. Někdy mi připadá, že média na tom před půldruhým stoletím byla lépe než dnes. Liberální média preferovala přesný a nestranný obraz věcí, korespondenti a experti popisovali dění do neuvěřitelných detailů s důkladnou faktografickou výzbrojí a zásadou "padni komu padni". Nyní spíše platí, že na první místo se klade "dobro" (tedy to, co si pod ním kdo představuje), a pokud se s ním pravda dostane do rozporu, musí na vedlejší kolej. Schematizace, do očí bijící nestejné metry, ideologizující interpretace (viz bajky a slogany, na něž se převáděla neobyčejně komplexní a složitá situace syrské války, a osud reportáží Lenky Klicperové a Markéty Kutilové, o něž zájem mainstreamu ochladl), to vše vyvolává a posiluje nedůvěru a obrat k jiným, mnohdy věru velice toxickým zdrojům.

Myslitelé a tvůrci by o tom měli uvažovat. Musím složit poklonu Petře Hůlové, která přispěla vynikajícím textem Příběh o rovnosti. Zaměřila se na nehorázné pokrytectví liberálních elit, které viděly pouze to, co vidět chtěly, a tím začaly upadat do stále větších rozporů. "Populismus roste z přetvářky, populistům nejvíce ze všeho sbírá body odhalování falše a nejvíc pokrytectví elit." Elity podporují demokracii, jen pokud jim hraje do karet; pokud ne, začnou vše svádět na manipulaci. Hůlová říká velmi závažná slova: "[...] elity, pokud jim má společnost opět věřit, musí zrevidovat svá vlastní východiska: svou nadřazenost a pocit privilegovaného vědění, které lidi iritují. Jenže ve chvíli, kdy elity společnost tímto způsobem přestanou iritovat, tedy přiznají, že žádnou vyšší znalostí či moudrostí nedisponují, a zbaví se tak v očích mnoha své nafoukanosti, přijde zároveň společnost o důvod, proč se jejich radami řídit, proč se jimi vůbec zabývat." Bohužel je to tak, a jsme tudíž v začarovaném kruhu. A málo autorů přemýšlí tak konsekventně.

V pasážích o konzumu snad Hůlová vidí určitý typ člověka či sociálních vrstev až příliš pesimisticky a jednostranně. Konzum je v mnoha ohledech relativní a málokdo mu nepropadá vůbec a málokdo mu propadá totálně. Většina lidí se vztahuje k nějakým hodnotám a ideálům a není jim nepřístupná. Ale je to věc nastavení hodnot celé společnosti. A do něj zasahují svými díly a aktivitami právě i umělci. A ono okřídlené "umělče, tvoř, a neřečni!" platí jen pro některé typy, protože na začátku všeho stojí (sebe)reflexe. Škoda že není víc tvůrců schopných takové reflexe jako Petra Hůlová.

Před sto lety se narodil Jiří Orten. Kolik jsme měli takových básníků? Kolik máme sbírek, jako jsou Elegie, ten velkolepý monument vyvržený žhavým, zraňovaným a poníženým nitrem v předvečer smrti? Jeho žlutá hvězda se proměnila v hvězdu nejzářivější, nenahraditelnou a nepostradatelnou. Jeho básně jsou stvořeny pro hlasitý přednes, když jde člověk sám mrazivou nocí a nikdo široko daleko. Měl také vždy výborné interprety. Slyšel jsem jeho verše recitovat Miloše Movnara, svého spolužáka, později předčasně zemřelého herce chebského divadla, slyšel jsem Mirka Kováříka, slyšel jsem jiné, ale tady snad už přestává někdy záležet na osobě, když nás uchopí ten úchvatný proud veršů a nepustí, dokud nevzlétneme. Nerad dávám čtenářům zadání a úkoly, ale někdy to přece není od věci. Pokud jste to ještě neudělali, vyhledejte si Elegie, a přečtěte si jednu nahlas. Nejlépe Sedmou nebo Devátou, ale nesejde na tom. A pozorujte, co to s vámi provede. Doufám, že to někdo udělá. Aspoň jeden. Jedna.

Umřel Petr Holman. Píše se to špatně. Nechci přidávat další nekrolog, četl jsem už znamenité, třeba od Daniely Iwashity, Marka Vajchra či Josefa Vojvodíka. Rád bych však alespoň zavzpomínal. Petr přišel na náš ústav tuším někdy v roce 1994, ostatně dlouho zde nepobyl a vydal se zas jinam za hlasem svého srdce. Ale následující rok jsme spolu jeli na konferenci o Václavu Černém do Náchoda. Za špatné viditelnosti jsem přehlédl auto v odstavném pruhu a brzdná dráha mého favorita byla delší než naše vzdálenost. Měli jsme štěstí, nikomu se nic nestalo. Za chvíli se dostavila policie, muži zákona se přebrodili závějí střepin okolo notně pošramocených aut a otázali se: "Stalo se tu něco?" "Vůbec nic," odvětili jsme. "Dobrá," odtušili a šli po svém. Petr mi nic nevyčítal, ačkoli o mojí vině nebylo pochyb, notně znervóznělému mi vzal volant z ruky a odvezl mě domů. Po této dramatické příhodě zmizel záhy kamsi do Indie a pak jsme se potkávali hlavně na knižních veletrzích či ve vlaku, když cestoval za rodinou do Radotína. Byl vždy stejně laskavý a dobrosrdečný a v jeho naladění i způsobu komunikace bylo něco radostného, útěšného a povzbudivého. Petr Holman byl především člověk esenciálně dobrý. Ta smutná mezera po něm je nezacelitelná.