Zapomenuté 20. století

Soubor esejů dnes již bohužel zesnulého britského historika Tonyho Judta Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje (Praha, Prostor 2019) reprezentuje trpké a přitom pronikavé přemítání o dějinách 20. století. Texty do této knihy zařazené vznikly mezi lety 1994-2006 a byly publikovány povětšinou časopisecky. O tom, že v době svého sepsání byly vskutku živými, svědčí skutečnost, že mnohé vyvolaly ostré polemiky, vyplývající z Judtových otevřeně hlásaných názorů. Již to samo o sobě představuje v moderní historiografii něco neobvyklého. Píší-li se dnes recenze (a mnohé z textů v tomto souboru publikovaných vznikly jako recenze či spíše jako recenzní eseje, tedy jako literární útvar, jenž se v českém prostředí již téměř nepěstuje), pak jejich hlavním účelem je buď vynášet autora recenzované práce do nebes, nebo se, při špetce kritičnosti, snažit ho, popřípadě hlídače jeho odkazu, nedotknout. Ostatně hlídači odkazu bývají někdy mnohem méně schopní brát kritiku s nadhledem (Judt se s tím musel potýkat především u hlídačů odkazu E. P. Thompsona či L. Althussera, o velebitelích Jana Pavla II. nemluvě) než samotní recenzovaní autoři.

Podstata knihy, respektive textů do ní vřazeních, však netkví v kritice či recenzentském provokování. Judtovy cíle byly mnohem vyšší. Vrátit, i přes nevůli, do soudobého diskurzu promýšlení nad dějinami 20. století a hledat v nich poučení pro sociální a politické problémy současnosti. Podle jeho soudu, a v tom se s ním jednoznačně shoduji, v naší době převažuje pyšná idea, že "žijeme v novém světě, jehož rizika a příležitosti nemají precedent". Skutečnost je však odlišná. Náš svět rozhodně není jedinečný, stejně jako není jedinečný terorismus po 11. září. Neříkám, stejně jako to neříká Judt, že se vše jenom opakuje. Pouze podotýkám, že při ohledávání současnosti je třeba se ptát, zda to, co považujeme za jedinečné, nemá svůj předobraz v našich nedávných dějinách. Oněmi nedávnými dějinami, z nichž bychom se měli poučit, respektive jejichž znalost nám umožní kritičtěji a obsažněji nazírat na přítomnost, jsou podle Judta dějiny 20. století. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že se Judt ptá, kolik 20. století je obsaženo v prvních dvou desetiletích jedenadvacátého věku. Odpověď, tak jak ji předkládá v jednotlivých esejích, je vcelku jasná. Mnoho, velmi mnoho, a každopádně mnohem více, než si většina politiků a intelektuálů připouští (nemluvě o skutečném povědomí). Naši přítomnost, tedy počátek nového věku, příznačně označuje za "věk zapomínání". V tom se podle jeho názoru naše doba liší od dob minulých, neboť jak společnost po Francouzské revoluci, tak společnosti po revolucích roku 1948, resp. po první světové válce, se ve svém tázání po budoucnosti neustále vztahovaly k minulosti a snažily se ji pochopit, či se s ní vyrovnat. Rozdíl je rovněž v tom, že naše nazírání na minulost je silně fragmentarizované, což podle mého názoru souvisí i se stavem dnešního dějepisectví, jež se atomizovalo a většinově rezignuje na hledání odpovědí na obecnější otázky, od konceptualizace se přiklání k jednotlivostem a nereflektovaně volá po návratu ad fontes, aniž by si kladlo otázku, zda onen už tolikrát proklamovaný návrat k pramenům vskutku kdy vedl k hlubšímu poznání dějin. V Judtově vidění je ahistoričnost naší přítomnosti způsobena i vytracením se velkých vyprávění o národech či o pokroku, jež ale nebyla ničím nahrazena. Pozoruhodný je i jeho postřeh, že mnohé výkladové přístupy dnes dominují prostě proto, že vůči sobě nemají konkurenci.

Judt však není pouhým kritikem současného vztahu k minulosti či hlasatelem "cizoty minulosti" v naší současnosti. Přestože se značná část jeho prací zabývala intelektuálními dějinami, hlavní důraz ve svých esejích klade na sociální dějiny, respektive na sociální fenomény 20. století a jejich traktování v přítomnosti. Zcela zásadní problém pro něho představuje otázka státu, a to nejen sociálního státu, ale spolu s tím i státu jako instituce, jež prosazuje konkrétní vzorce politického, kulturního i ekonomického chování. Příčinu toho, že si dnes většina lidí myslí, že stát brání hladkému řízení lidských záležitostí, vidí v tom, že si nikdo nechce připustit, jakým způsobem sociální státy vznikly, že byly reakcí na politická a společenská traumata, že právě onen důraz na sociální stát a zásahy státu do sociální a společenské struktury vedly k  půlstoletí prosperity a bezpečnosti, jež západní společnost prožívala. A pokud se dnes naopak proti existenci silného, vlivného státu užívají historické argumenty (v Judtově vidění, s nímž plně souzním, argumenty čirého historicistního instrumentalismu, bez vztahu k mnohovrstevnatosti historické reality), pak se v nich prosazuje jednostrannost. Dvacáté století je v této jednostrannosti viděno pouze jako století politických extrémů, tragických chyb a pomýlených rozhodnutí, jako věk iluzí, který prý je naštěstí za námi. Ve vztahu k přítomnosti však Judt varuje, zda nepropadáme do stejných iluzí i my, zda není soudobé uctívání soukromého sektoru a trhu, na Západě i na Východě, pouhým převrácením víry dřívějších generací ve veřejné vlastnictví, ve stát a plánovitost, a tedy zbudováním víry nové, jež ale představuje pouhé obrácené znaménko, které může vést ke stejné zaslepenosti. Kacířsky přitom nadhazuje, zda víra v sílu trhu a soukromého sektoru jako jediných motorů pokroku, jenž získal podobu ekonomického růstu a ekonomického blahobytu, není ve skutečnosti vyznáváním ekonomické nutnosti, a tedy jen převrácenou premisou marxismu, jež tak znetvořila dějiny 20. století. To, že si vyznavači ekonomického liberalismu založeného na trhu a soukromém vlastnictvím vůbec neuvědomují, že jejich přesvědčení o nutnosti preferování těchto premis nese prvky myšlenkově strnulého marxismu (či kvazimarxismu), nepřekvapí, stejně jako dnes již považujeme za samozřejmost, že v čase "nepolitického věku", kdy pojmy pravice a levice téměř úplně ztratily svůj obsah (nejen historický), se již vůbec o ničem nediskutuje a vše nabylo podoby ryzí marketizace. Judt samozřejmě není tak naivní, aby věřil, že je vše možné vrátit nazpátek. V jeho úvahách mu ve skutečnosti jde o jediné. Probudit ve svých čtenářích kriticky uvažujícího intelektuálního ducha a začít se ptát, zda to, v co věříme a o čem sníme, není pouhou iluzí, v níž limitně chybí vědomí minulosti, jež rozhodně nikdy nesměřovala k blahobytu, o jehož bezkonečnosti se navzájem naivně přesvědčujeme.

Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo

Vydat v českém překladu knihu Alexeje Jurčaka Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo: poslední sovětská generace (Praha, Karolinum 2018) byl skvělý nápad. Přestože Jurčakova kniha vyšla již před patnácti lety, mezi českými historiky píšícími o pozdním socialismu, o osmdesátých letech 20. století v Československu, představuje nejvlivnější text, na nějž se odvolávají a který dokonce používají jako matrici, podle níž překlápějí obraz normalizační společnosti. Jurčakova práce je vystavěna na jednoduché tezi. Pokud se změnil diskurz, pokud se změnila podoba užívaného jazyka, změnila se i sovětská společnost a proměnila se i podstata normálního života. Onu změnu po desetiletí užívaného autoritativního diskurzu se autor pokusil doložit prostřednictvím analýzy textů, jež byly sepsány či publikovány v Sovětském svazu během osmdesátých let. Ve svém zkoumání se přitom neomezil pouze na politický jazyk, ale svoji pozornost věnoval i jazyku literárních a hudebních textů. Především na základě politického jazyka se mu vcelku jednoznačně podařilo prokázat, že během několika málo let, spjatých s Gorbačovovou perestrojkou, téměř úplně vymizel hypernormalizovaný jazyk, jehož podstatou byla nejednoznačnost a úzkostlivá snaha neříkat nic nového (někdy dokonce raději neříkat vůbec nic). Tento hypernormalizovaný jazyk byl nahrazen jazykem charakterizovaným pestrostí, aktivním a tvůrčím přístupem, kdy aktéři svobodně vyjadřují své vlastní mínění. Ve vztahu k hypernormalizovanému jazyku, jenž měl sloužit především k podpoře socialistických hodností a socialistické morálky, nový jazyk tuto nutnost vědomě opomíjel. Ztratil tedy svoji normativnost a svoji ritualizovanost, pokud tedy přijmeme východisko, že ritualizované může být i chování, jež není sakrální povahy.

Ve všech těchto ohledech je možné s Jurčakem ve vztahu k realitě Sovětského svazu osmdesátých let souhlasit. Na rozdíl od Jurčaka a především od jeho epigonů, či od těch, kteří jeho analýzy diskurzu přenášejí do prostředí pozdně normalizačního Československa, je však třeba si otevřeně přiznat, že diskurz nejsou dějiny. Víra v diskurzivní analýzy, jež před třiceti lety ovládla postmoderní uvažování o dějinách a jež jim nadala lest samospasitelnosti, dnes nenávratně padla. Ti, kteří věří na to, že samotný diskurz stačí k tomu, aby se radikálně proměnil obraz minulosti, se dostali do pozic těch, kdo původně odmítali postmodernu jako takovou. Glasnosť, jež je spojena s oním Jurčakem zkoumaným novým jazykem, jistě přispěla k erozi sovětského systému, neboť mu sebrala pevné, neměnné záchytné body. Na druhé straně však glasnosť a nástup nového jazyka nevedly ani v Sovětském svazu, ani nikde jinde k zásadní proměně ekonomického fungování a k zásadní proměně společnosti. Změny v užívání jazyka, zbavení se hypernomalizovaného jazyka, ještě neznamenají zcela zásadní změnu celé společnosti. Ostatně, pokud Jurčaka čteme pozorně, byl si toho vědom i on sám, když podotkl, že nový jazyk v mnoha případech nijak nezpochybňoval a ani nepodkopával staré normy a staré zásady. Prostřednictvím jazyka prostě není možné nahlédnout celou společnost, stejně jako pouhý jazyk netvoří každodennost jako takovou. Diskurz rozhodně nestojí mimo dějiny, ale zároveň není univerzálním klíčem k poznání dějin. Vyvozovat z jazykových změn, z prosazení se nového jazyka, víc, než to ve skutečnosti znamenalo, či spíše mohlo znamenat, je schematismus. Pro předmoderní společnosti jsme samozřejmě odkázáni pouze na texty, pod jejichž povrch pronikáme jen klopotně (a velmi dobře si to uvědomujeme), naopak pro společnost konce 20. století, o pozdním socialismu nemluvě, máme mnohem větší možnosti vidět za konkrétním textem konkrétní aktéry, jejich motivace, jejich omezení a jejich způsob hry. Texty představují jen jednu rovinu života, a proto není možné vyvozovat z diskurzivních analýz dalekosáhlé závěry, jak se bohužel mnohdy činí.

V českém prostředí proto máme co do činění s mnoha paradoxy. Příkladem nadinterpretování Jurčaka je kniha Michala Pullmanna Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu (Praha, Scriptorium 2011). Pullmann na mnohem omezenějším materiálu než Jurčak přišel s revizionistickou interpretací podoby pozdní normalizace v Československu. Mnohem více než Jurčak užívání nového jazyka překlopil do roviny každodennosti československé (spíše však pouze české) společnosti. Vůči takovémuto přístupu se v českém prostředí objevilo od vydání knihy, umocněné autorovým pozdějším publicistickým zjednodušováním, hned několik kritických vystoupení, jež zavdala podnět k debatám o kontinuitě či diskontinuitě společnosti před rokem 1989 a po něm, o smysluplnosti užívání pojmu vyjednávání, o ideologické či ekonomické podobě transformace apod. Přestože si diskutující povětšinou nechtějí navzájem rozumět a přestože tyto debaty prozatím neiniciovaly nové, vskutku analytické výzkumy, není možné tvrdit, že by u nás bádání stagnovalo. Bohužel otázce, do jaké míry proměna diskurzu odráží skutečné společenské změny, a tedy do jaké míry je dnes oprávněné užívat metodu nastolenou Jurčakem, je věnována jen velmi malá pozornost. V takové situaci pak ale mohou vzniknout i natolik obskurní práce, jakou představuje kniha Mirka Vodrážky Výtvarné umění a jeho subverzní role v období normalizace (2019). Vodrážka se v ní vysmívá Pullmannovi, že se odvolává na Jurčaka, a Pullmanna s některými dalšími historiky, především s historičkou umění Milenu Bartlovou, obviňuje z toho, že jsou popírači komunistické minulosti. Absurdnost takovéhoto obviňování není třeba komentovat. Vycházet z premisy, že ten, kdo nesdílí můj vlastní pohled na komunistickou minulosti, je popíračem komunistické minulosti, je přístup zcela ahistorický, nic víc než čirá ideologie. Paradoxní však je, že na jedné straně je badatelům Jurčakova typu upírána možnost zkoumat společnost prostřednictvím proměn jazyka a na straně druhé je společnost v případě Vodrážky nazírána pouze prostřednictvím textů, jež vznikly z činnosti státní bezpečnosti. Tyto texty přitom nejsou podrobovány žádné analýze, nemluvě o analýze diskurzivní, a z jejich obsahu je konstruován obsah zdánlivě objektivní skutečnosti. Jednostrannost takovéhoto přístupu má obdobnou podobu jako nazírání přestavby pouze prostřednictvím diskurzivní analýzy textů publikovaných v osmdesátých letech ve stranickém tisku (tím samozřejmě nepopírám, že změny akcentů ve stranickém tisku neodrážejí jednu z rovin proměn stranické politiky). Ona jednostrannost, ve Vodrážkově případě ještě podpořená ideologickou předpojatostí, však nemá se zkoumáním dějin nic společného. Pokud se nepřestaneme dívat na texty vzniklé v souvislosti s represivní činností státní bezpečnosti jako na prameny sui generis, jako na texty, jež plnily konkrétní účel, pak je zcela zbytečné je zkoumat a vyvozovat z nich jakékoli závěry. Přestože v Jurčakově knize texty vzniklé v souvislosti s činností sovětské státní bezpečnosti zkoumány nebyly, představuje zamyšlení se nad jeho metodou i nad jejími limity jednu z cest, jak začít nově přistupovat k textům sepisovaným v úřadovnách StB. Pouhé lpění na extrémních, analýzou nepodložených soudech totiž nikam nevede.