Aleš Roleček

Mír (K postavě Míru na Lorenzettiho

Alegorii dobré vlády)

Je to, pravda, jenom detail, okraj velké nástěnné malby Palazzo Pubblico v Sieně, kterou občané tohoto státu chtěli vyjádřit svou moc, bohatství, ale především to, jak dobře umí řídit a vést svou obec.

Ta postava představující Mír je jenom součástí velikého komparsu mnohých postav a dějů. Dobrá a špatná vláda představená v alegoriích ctností a nectností, jak bylo zvykem již dávno před tím, vlastně již od pozdní antiky. Ale také život lidí pod vládou dobrou a špatnou v patřičných kontrastech. Pokojné a blažené město žije, pracuje a baví se pod vládou dobrou. Vláda zla, reprezentovaná zde především venkovem, je plná násilí a vražd.

Město, v tomto případě Siena, je již samo o sobě jakousi zárukou bezpečí a klidu. Dobří občané k ní vzhlížejí s nadějí a špatní jsou spoutáni a čekají na spravedlivý trest. A aby bylo jasno, personifikovaná iustitia - spravedlnost - drží v ruce meč a na klíně má hlavu jednoho z těch špatných.

A i ostatní "virtutes", ctnosti, síly, jsou vyzbrojeny obvyklými atributy a nápisy, jak se tak zobrazovalo odedávna, a aby nebylo pochyb, že to vše je i v obci sienské přítomno a dobře zařízeno.

Stranou trochu strnulých postav těchto alegorií obtížených významy pohodlně odpočívá postava Míru.

Něco takového si nebylo možno myslím od nikoho vypůjčit. Tento Mír antika nezná, "neboť co většina lidí myslí mírem, je toliko nevyhlášená válka všech proti všem a skrytý boj," tvrdí jeden z účastníků platónského dialogu.

A snad až u Akvinského bychom nalezli něco jiného. Mír, pokoj, je výsledkem lásky, ze které roste tato ctnost, mezi dobrými - špatní nikdy nic takového nezakusí.

Ale ani tomu myslím tato postava neodpovídá, je v ní mnohem více pohody a rozkošnictví než ve všech těch strnulých postavách okolo.

Krásná žena, tedy alespoň podle sienských měřítek té doby, opřená o měkké polštáře, si podpírá hlavu, jakoby v lehké únavě, a volný, ničím nepřepásaný šat splývá k bosým nohám.

To je mír, klid a blažené spočinutí, které známe spíše z Petrarky než ze spisů moralizující teologie. Možná i to, jak se tato postava odklání od ostatních, představuje i onu radostnou a nerušenou samotu, kterou popisuje a užívá si ji právě Petrarca: nalézt místo stranou, kde odpočívá mysl i sluch.

A kdybychom postavě Míru vzali jediný z jeho atributů, olivovou ratolest, a místo ní dali šálek s espressem, snad by se nám zjevilo to, že jsme nejenom na počátku renesance italské, ale také i onoho "dolce far niente". Velkého umění dělání ničeho, umění se klidně dívat na krásu kolem sebe, kterou střeží dobrá vláda.

Aleš Roleček (1958), bývalý antikvář, sanitář, dělník, zahradník, seminarista, jezuita, redaktor a galerista, nyní středoškolský učitel filozofie, latiny a dějin umění.