Bagately Jiřího Zizlera

Bagately novoroční o Zdi Marlen Haushofer, Ryšavého Zlatém vidění, Holanově korespondenci, Kroutvorově Poletování jednoho ptáčka a petříčkovské metafyzice Petra Borkovce

Od Terezie Pokorné jsem z Revolver Revue dostal pro Souvislosti dvě nové knížky. Ta první je skvělá. Zeď Marlen Haushofer patří k mým čtenářským zážitkům roku. V próze jde o následující: v důsledku nějaké události, kterou nebudu popisovat - knihu si opatřete, stojí za to - se hrdinka dostane do typické situace Robinsona. Zůstane izolovaná v podhorské krajině, a lidský svět pro ni přestane existovat. Musí najednou obstát v diametrálně odlišných podmínkách, než na které je zvyklá. Bojuje o život - zvyká si, učí se, experimentuje, překonává se. Vše dříve vzdálené a nepotřebné je náhle to nejnutnější. Život je najednou plný skutečně důležitých událostí. Postarat se náležitě o kravičku, vypěstovat úspěšně brambory a fazole, lovit, zajistit si otop... přežít. Sdílí život svých zvířat, kravky, telátka, psa a koček, kteří jsou teď jejími vzácnými společníky, ba partnery.

Musí se proměnit, porozumět světu úplně jinak. Jde to ztuha prostřednictvím každodenních zápasů, ale jde to. I když ví, že to staré nenávratně ztratila a nové ještě nezískala. Začíná žít mimo čas. Její nové prostředí se jí pozvolna začíná ukazovat jako domov. Možná jediný pravý domov. Má dostatek času k reflexi, ovšem nadmíru se hloubání nevěnuje. To opravdu vážné před ní nějak vytane samo, protože splývá se způsobem jejího pobytu v přírodě a krajině, v němž je nutné rozpoznávat podstatné od nepodstatného. Hledání smyslu se pro ni stává luxusem, označuje jej jako pouhou domýšlivost. Přesto ale vzdoruje prázdnotě i tím, že si dění a svoje pocity zapisuje. Člověk v ní chce vydat svědectví o své nejvlastnější zkušenosti.

A situace v ní obnažuje a vyostřuje její lidství. Přece jen se nelze neptat po jeho povaze, obsahu a smyslu. Odpověď je skeptická. Člověka můžeme považovat za nevědomou bytost, odtrženou od svého poslání, od svojí seberealizace v lásce. Ona však paradoxně na blízké nevzpomíná, ani na svoje děti. Přijímá svoje uvržení na druhou stranu všeho. Prožívá příběhy, dramata i emoce svých zvířátek, která jsou jí nablízku. Ale nedělá si iluze o pravém stavu věcí. Žije v přírodě a s přírodou, k souladu ani tak nedochází. Příroda je přece tak jiná. "Jediný tvor v lese, který může vykonávat právo nebo bezpráví, jsem já. A jen já se můžu učit milosrdenství. Někdy si přeji, aby tíha toho rozhodování nespočívala jen na mně. Jsem však člověk a můžu myslet a jednat pouze jako člověk. Od toho mě osvobodí teprve smrt."

Text můžeme chápat jako existenciální metaforu o zdi mezi člověkem a kulturou, o zdi, která už je neodstranitelná. Je tu ale spousta otázek, stále aktuálnějších a palčivějších. Je život moderního člověka naplněný a uspokojivý, anebo zoufale plytký? Nepřipomíná vlastně jakési otroctví, jemuž se poslušně podřídil? ("Když už člověk v tom otroctví žije, je dobré dodržovat předpisy a nezlobit pána.") Zeď pochází z roku 1963, tedy vznikla ještě před nástupem ekologického hnutí; tam, kde si autorka bere jako příklad hodinky, mohli bychom mluvit o daleko fantastičtějších technologiích, jež nemohla předvídat. Dnes již dávno není cesty zpět. Nastavení lidstva na techniku, o němž s obavami mluvil Heidegger, nás vede do končin, odkud nás od přírody dělí propast. A následky jsou neidylické. Když do hrdinčina domova vnikne člověk, není to žádný Pátek, nýbrž žel jen šílený cizinec a záležitost končí drsně pro vetřelce a tragicky pro hrdinku. Zeď přirozeně evokuje Thoreauova Waldena, ale obraz světa Marlen Haushofer je pochmurnější a ne náhodou vychází z klasického motivu antiutopie a katastrofismu. Snad anticipuje budoucí úděl lidstva a planety, snad se nás snaží vrátit od totální zprostředkovanosti prožívání k tomu původnímu. Také se ptá po poznatelnosti světa, od něhož jsme fatálním způsobem odděleni.

Nakladatelství nepřipojilo ke knize žádný doslov, jenž by dílo čtenáři vyložil. Ať si o tom každý myslí svoje - možná je správné nikomu četbu neulehčovat. I zelený papír působí náležitě a příjemně.

Autorčino psaní nás fascinujícím způsobem obrací k možnosti, již si nepřipouštíme. Je to psaní bez efektů, beze snahy o vytváření literatury. Stejně jako v jejím příběhu vše nepotřebné je náhle vnější a bezcenné, náraz reality smete pseudoproblémy. Takhle píše jen ten, kdo musí, jen ten, komu můžeme věřit každé slovo.

Druhou novinku z Revolverky představuje nový román Martina Ryšavého Zlaté vidění. Martin Ryšavý není žádný Miloš Urban, a na jeho nový počin se tedy lze těšit. Výsledek mi však tentokrát připadá poněkud rozpačitý.

Mylná už je patrně koncepce knihy jako románu v dopisech, a to ještě jednosměrných. Mladé ženě Alžbětě totiž na její dopisy nikdo neodpovídá, respektive nejprve odpovídal, ale posléze se odmlčí. Adresát je někdo, s kým se náhodně setkala a zaujal ji. Můžeme hádat, o koho půjde, a z řady náznaků se zdá, že tím mužem by mohl být sám autor. Proč by se ostatně nemohl nějak vetřít do vlastního, jak praví obludný termín, fikčního světa? Pokud ovšem on sám není pouhou Alžbětinou fikcí, ona sama na to konto říká: "Pokud mi tedy bude někdo věřit, že si s Vámi píši, což také není jisté, a vlastně ani sama nevím, jestli je to pravda, protože vnímám, že delší dobu už píši pouze já Vám." Třeba si na svou fikci už zvykla. Pokud je její fikce reálná, musí to být světec nebo mimozemšťan, protože pročítat trpělivě její vcelku stereotypní žvatlání vyžaduje mimořádnou odolnost. Mohlo by se jednat o někoho připomínajícího psychoterapeuta, ty však Alžběta nesnáší.

Alžběta je lehce paranoidní notorická fluktuantka, zpravidla odcházející z každého místa ještě před uplynutím zkušební doby, střídá bydliště, navazuje řadu nadějných, ale zcela neúspěšných vztahů, permanentně s někým flirtuje, k lidem je někdy účastná, jindy lhostejná a netolerantní, demonstruje okázalou senzitivitu, někdy velikášsky rozvažuje o svém předurčení stát se "velkou", jindy se vnímá poměrně realisticky, "neumím a nevím vůbec nic" (a opravdu: netuší kupříkladu naprosto nic o Beethovenovi, Casanovovi, Leninovi, baronu Prášilovi, není si ani jistá, kolik je jí let). Jako ústřední téma prožívá ortorexii v ezo stylu, na niž se váže řada jejích poměrů a aktivit. Jak to u těchto typů bývá, čas od času hází své údajné zásady za hlavu a podléhá spádům a choutkám dost odlišným od toho, čím se zaklíná. Pohybuje se na trajektorii Most-Teplice, takže se něco dozvíme o severočeském regionu, pojímaném dnes jako exotická divočina, ale o žádnou sociologii se tu zas tolik nejedná.

Dovolím si mimoliterární exkurz z klinické psychologie. Kdyby byla tato mladá žena opravdová, a ne pouze knižní, patrně by vykazovala diagnózu "hraniční porucha osobnosti". Hraničáři bývají výrazní a charismatičtí, inklinují však také někdy k prolhanosti a manipulaci, soustřeďují na sebe neustále pozornost a svedou lehce rozbít jakoukoli skupinu či komunitu. Je dost dobrých důvodů do pacientské skupiny zařazovat vždy jen jednu osobu s HPO. Ve skutečném životě by Alžběta musela asi občas psaní přerušovat či posílat maily z léčeben během opakovaných hospitalizací. Ona také v jedné pasáži hovoří o těžkém období, kdy měla "poškozenou mysl" - no aby ne. Je nám to jasné.

Text by nás asi měl udržovat v napětí, s kým máme tu čest. Je hrdinka nepoddajná a vegetuje neochvějně po svém? Máme před sebou zajímavou rebelku a pozoruhodnou osobnost? Zaslouží její nepřizpůsobivost ocenění, nebo se všechno má zcela jinak? A kudy vede ta hranice? Lze to vůbec jednoznačně rozlišit? Její postoje určíme jako únik a obranu, výraz poctivého hledání, či lenosti a povrchnosti? Je to patologie, póza či móda? Nebo jednou tak a podruhé onak? A co si má počít člověk v dnešní době zmatený? A neměli bychom mu dát aspoň v něčem za pravdu? Na tom něco je. Jenže se v tom skrývá pár háčků. Předně, román v dopisech vyžaduje mistrovství, tím spíš jeho typ výše zmíněného druhu. Text postrádá dynamiku, naše postava se na pomalu pěti stech stranách nepohne z místa, její promluvy jsou vcelku předvídatelné a už v polovině jsem se začal cítit otupělý, jako kdyby se mě snažil zhypnotizovat bůhví kolikátý díl nekonečné telenovely. Ale protože máme sklon dokončovat tvar, tak v tom pokračujeme dál, i když nás to zvolna ubíjí. Alžbětina věrohodnost vypadá problematicky a sporně, příliš za ní cítíme šustění papíru a strategii autora. Její naivita se zdá být umělá, vykonstruovaná, nepřesvědčivá. A její úvahy a tirády o jídle bezmezně otravné.

Hrdinka chce být svobodná, jenže životem jen nesourodě těká. Možná v tom objevíme cosi podstatného z dnešní doby. I v té zvláštní rozbředlé neuchopitelnosti. I v tom, že z ideálů se často vyklubou banality, a nikomu to vlastně nevadí. I v tom, že dnes převládají a vítězí samomluvy. Alžbětě by prostě měl někdo odpovídat. Aspoň já bych jí to přál.

Korespondence Vladimíra Holana čítá několik tisíc jednotek a mnoho z ní nevyšlo. Martin Dvořák připravil ochutnávku pod titulem Umlkám do čekání (Akropolis, Praha 2019). Zařadil do ní listy básníka s deseti epistulárními partnery (E. Bass, J. Deml, J. Durych, L. Fikar, J. Hora, E. Hostovský, F. Hrubín, J. Mukařovský, J. Vašica, Vlastimil Vokolek). V některých případech se jedná pouze o minimum dopisů, což je případ Hostovského nebo Mukařovského. Dvořák knihu doprovodil studií, kde se mimo jiné zabývá otázkou, zdali byl Holan věřící. Básníkovo "bytí ve víře proti víře" je jistě téma na celoživotní výzkum a přemýšlení a sotva se rozřeší na několika stránkách. Už zdánlivě srozumitelné pojmy "věřící" a "nevěřící" lze považovat za jednu z největších metafyzických, fenomenologických a psychologických záhad. Editor jistě správně váhá řadit českého génia do jedné z obou skupin. Jeho "Závěrečné slovo" však zní poněkud pythicky; nejprve prý Dvořák považoval všechny okolnosti života a tvorby za dobře čitelné, poté ale zjistil, že tomu tak není. Čtenář také prý nejprve nebude umět edici přečíst, protože zůstává tajemstvím, i když dobře čitelným.

Dopisy pocházejí z dob všelijakých. Zejména po roce 1948 byla o dobré přátele nouze, básníkovi se nedostávalo prostředků, byl vděčen za každou výpomoc, ať už finanční, ať v naturáliích. V roce 1956 píše Ladislavu Fikarovi: "je pravda, že nevím kudy kam... ". Holan ale svoje bolesti příliš nerozváděl, aspoň v těchto psaních. Stačí jedna dvě věty či několik slov, z kterých zamrazí.

Od knihy jsem, přiznám se, čekal trochu víc, a tak jsem věnoval značnou pozornost edičním poznámkám, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, kdo byl d`Artagnan či že deník Lidové noviny "vychází dodnes", a začal si zaznamenávat některé popisy. V básníkově dopisu Jakubu Demlovi z června 1930 jsou na druhé straně "dvě šmouhy neurčitého původu". Jiný list je "nerovnoměrně přeložený na šestiny". Zjistil jsem, že charakteristiky jsou místy docela zajímavé, viz dále např. "v horní části listu je nad oslovením drobné hnědé kolečko způsobené plamínkem či cigaretou"; "na rubu vytištěný černobílý obrázek štěněte. Po stranách papír znečištěn drobnými mastnými fleky"; "pod celým textem je udělána fajfka černým inkoustem neznámou rukou"; moc se mi líbí i často se opakující "tyrkysový inkoust", "v místě u slova 'věc'drobná díra v papíře", "na druhé straně listu jsou nečistoty připomínající skvrny od hrnku s kávou", "psáno modrým fixem, podpis propiskou nazelenale modré barvy", "nad hlavičkou přípis neznámou rukou, psáno tužkou: 20.20"; "v dolní straně lícové strany pohlednice je větší červená skvrna ukápnutá z červeného vína" a asi nejsilnější pasáž: "na rubu zachyceni František Hrubín a Emanuel Frynta při chůzi pražskými ulicemi. Hrubín má na sobě perem přimalováno následující: na zádech nůši, z níž trčí pět lahví alkoholu, v kapsách saka další dvě lahve, z tašky, kterou drží v pravé ruce, taktéž trčí lahev alkoholu, pod oběma lokty má k sobě přitisknuté další dvě lahve, v levé ruce drží jednu, další dvě lahve jsou přimalované ke špičkám bot: nad Hrubínem samotným přimalováno 11 ptačích obrysů. Na fotografii zachycena také kolemjdoucí malá holčička, k jejím zádům jest přimalováno andělské křídlo, v dolní části fotografie jsou dva přípisy se šipkami, k Hrubínovi je připsáno 'Ten první' a k Fryntovi 'Ten druhý'."

Takhle to máme k dispozici zásluhou úctyhodné editorské akribie doufejme na věčné časy. Netroufám si odhadovat, kolik se z toho dá vytěžit interpretačně, něco jistě biograficky - už asi ale sebepřesnější chemická analýza by nedokázala určit značku vína. O rozpoložení aktérů i řadě dalších okolností by se metodou Sherlocka Holmese něco zjistit dalo. Ale hlavně si to může vychutnat nějaký zdatný fejetonista, neboť o vzniku těch skvrn lze fabulovat donekonečna. A když říkám zdatný, nemohu ani pomyslet na sebe samého. A nemusím připomínat, že bagately jsou bagately.

Ale od rýpavosti a silvestrovské rozjívenosti přejdeme do serióznější, novoroční polohy.

Josef Kroutvor (1942) vydává vzpomínky na svůj životaběh, které nazval Poletování jednoho ptáčka (Torst 2019). Esejista, básník a kunsthistorik zde provází svým životem od počátků a dětství až po věk zralosti a současnost. Studia, zaměstnání v UMPRUM, cestování, pobývání v normalizační šedé zóně, přátelství, místa srdce atd. Bez velkých ambicí vypravuje autor o tom, "jak to bývalo", co bylo hezké, čím se bavil a co ho těšilo, na čem mu záleželo. Jeho evokace chtějí oživit atmosféru, nastavit decentní intimitu, oživit zvláště to hřejivé a nadějeplné i všechno, co žel již pominulo a zmizelo. Neboli jak proskotačit život mezi dobrými přáteli a dobrým uměním, hédonisticky si všeho užít do dna a nedělat z toho velkou vědu.

V jednoduchosti je síla - tak zní Kroutvorovo heslo i jeho deviza. A opravdu příliš složitého ani náročného zde neobjevíme. "Připomínám si drobné historky, které by jinak padly do zapomenutí"; "dějí se roztodivné věci a člověk si někdy vybavuje i hlouposti" - což o to, jenže mnohdy jsou to věcičky až povážlivě banální či obecně známé. A Kroutvor není zrovna barvitým fabulátorem či mistrem point a gradací. I jeho myšlenky ne vždy oslňují - "poezie, básníků a veršů je nám stále třeba"; "důležitá je ale potřeba psát, vypsat se z toho, co má člověk na srdci". Snad jsou ale někdy nutná i tak prostá shrnutí, aby člověk ujistil sám sebe i jiné o tom základním.

K tomu základnímu patří u Kroutvora jeho poutnictví, imponující potřeba kráčet po zemi pod nebesy s hvězdami nad hlavou a směřovat k vzdálenému horizontu; "nalezl jsem filosofování, poutnickou filosofii cesty a hledání". V ní se stává sám sebou a vytváří si spojnice a vztahy k hodnotám, v ní poznává nepojmenovatelné a nevyjádřitelné. Když se rozepíše o jedné ze svých srdečních záležitostí, životu a dílu Oty Pavla, uvažuje o jeho převoznické epizodě a konstatuje: "Sám pomoci potřebný pomáhal lidem, aby nezůstali bezradně stát na břehu řeky" a dodává, že v tom lze spatřovat kvintesenci umění a života.

Kroutvor je nostalgik a se smutkem připouští, že mnoho krásného se po roce 1989 rozplynulo, přišlo vniveč či ztratilo svoje kouzlo. Zachycuje tedy to, co se do něj nesmazatelně vtisklo, střípky, jež se vryly pod kůži, nepřenosné nálady a prchavé chvilky, aby přispěl k obrazu doby a vykonal bilanci svého pobytu na tomto světě. Jeho vzpomínky lze číst jako příspěvek na téma savoir vivre, jenž může být leckomu příkladem a inspirací. Kdyby se ovšem všechno dnes nezdálo být tak nesouměřitelně jiné.

V svazečku fejetonů Petra Borkovce Petříček Sellier & Petříček Bellot jsem si chtěl večer jenom zalistovat, ale nakonec jsem jej slupnul na posezení. Ačkoli ji lze přečíst na jeden zátah, vůbec to není kniha na jedno použití, to právě naopak. "Moje odpovědi jsou často temné, občas se něco vynoří, hned zase zmizí. Jsem mlhavý, nejasný, v jednom kuse nevím. Jako bych napodoboval prostor kolem nás a jeho náladu." Nesejde na tom, o čem tu autor mluví, ale je to vypovídající i o jistém způsobu psaní, pohledu na svět, vylaďování.

Texty v souboru mají široké rozpětí, jsou tu klasické fejetony, povídky, črty, glosy, vzpomínky, imprese. Někdy poněkud apartní a skoro velkosvětské, jindy až artistní a enigmatické. Čím více je ale Borkovec srozumitelný, tím více se dobírá jen obratného průměru, kdykoli povolí uzdu nutkání vnikat zrakem hluboko do věcí a jejich uspořádání, roste k něčemu mimořádně přesahujícímu normu a všednost. Obojí lze i mixovat, a tím vznikají zvláštní konstelace.

V umění nazírat a vidět a cosi z toho vyvozovat se cítí Borkovec doma, jakkoli to někdy může být trýznivé, protože všechno je třeba ustát a unést, vždyť "moje mysl se uklidňuje, oko ne!". Pozorovat znamená vášeň, bolest i slast zároveň. Neustále se při něm ohledává rozhraní mezi fyzickým a metafyzickým, člověk vstupuje na jiný břeh, do jiného vesmíru, neznámého, úchvatného. A ještě je to oko ptáka "ani napjaté ani klidné - stálo, jako by bylo z žuly, cizí, neživé. Lépe řečeno, živoucí nějakým neznámým způsobem." Vždy se najde něco, z čeho člověk ustrne, "uprostřed toho všeho, co nevím, co je, nejspíš nic, ale není to jisté", a to je i sladká prázdnota, nicnedělání, okounění, civění, všechno předcházející momentu, kdy lze rozpoznat volavku v rýze na dně vany, kdy lze vnitřně spatřit tolik krásných a znepokojivých a dráždivých věcí. A přes ten občasný poklid se možná pohybujeme na hraně, na ostří břitvy, i vnímání musí být nelítostně ostré a exaktně přesné. A můžeme se zřítit jinam, do radikálního odcizení, vyvržení, do hrůzy, do stavu, kdy nás okolí nepozná. Borkovec vlastní cit pro to nepopsatelně zvláštní, obcházející kolem, pro to komické a groteskní, bizarní, weird, možná až trochu deviantní, pro ty zastírané a skrývané prvky lidské psychiky, pro ta roztodivná puzení a žádosti, která mohou mít koneckonců docela dobrý důvod a smysl. Nejde mu ale o jejich spektakulárnost či prvoplánovou zábavnost, nýbrž o jemnost, o zvláštnosti a podivnosti mnohdy tak subtilní, že by z jejich pozorování někdo jiný ani nic neměl, ba by jej to ani nenapadlo. Spatřit to, co duše ještě tají, ale oko už to uchopilo a prodírá se do hlubin. V tom je Borkovcova metafyzika, a pokud z toho vzejde třeba pořádný román, může nám to být k velkému užitku a radosti.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.