DRAMATURGICKé VARIETé MARTY LJUBKOVé • Souvislosti 4/2019


Přijelo divadlo


Dramaturgické varieté Marty Ljubkové

Přijelo divadlo

Varieté je zábavní podnik, který kombinuje prvky  a cirkusu. Od běžného kabaretu se liší výrazným zapojením artistických čísel. Toto dramaturgické varieté právě končí svým posledním dílem, a cosi mi říká, že artistické vystoupení ještě neproběhlo. Takže ho dlužím - vrhání noži, přechod po laně, visutá hrazda, balanc na míči - čili dramaturgie a divadelní kritika. Měla jsem tendenci napsat, že ironie do varieté nepatří, ale v tom dramaturgickém se bez ní neobejdeme - je tedy ironií osudu, že jako pravidelná literární kritička Souvislostí jsem myslela, že budu psát o kritice, byť tedy divadelní, a ve vztahu k Národnímu divadlu.

Tvůrce reagující na kritiku je ten nejzranitelnější a ve svém důsledku taky ten nejsměšnější; staré pravidlo přece říká, že umělec se vyjadřuje svým dílem a tím by měl už skončit. Pak přichází kritik, aby jeho dílo - a teď co - zhodnotil? Po jeho soudu má nutně nastat umělcův sebezpyt a mlčení. Ano, kéž by tomu taky bylo. A kéž by si kritik uvědomoval svoji společenskou zodpovědnost... Situace současné umělecké kritiky - a myslím, že divadelní zvlášť - je nezáviděníhodná. Umění z médií pomalu mizí, jsouc nahrazováno zábavou. Prostor pro reflexi je menší a menší, takže analýza se redukuje na jednoduché a srozumitelné líbí-nelíbí (ano, a kritika se tak redukuje na hodnocení, což samozřejmě nestačí). Kritici jsou v komplikované pozici - očekáváme od nich nemožné, protože to, co by opravdu chtěli psát, nemají kam psát (a divadelní recenze skoro není kam psát - v tomto ohledu je na tom literatura ještě pohádkově). Upadá význam profese, nelze se jí uživit, kritika je ve spirále smrti. Dokud nás kdesi v koutku mozku nebo srdce nenapadne, jestli si za to náhodou nemůže taky trochu sama, že. STOP. Nedokážu to. Podívala jsem se na toho artistu varietního, jak tam kdesi visí chudák v kopuli na laně - a musím ho svěsit dolů a poslat místo něj na scénu krotitele psů. Toto je malé české národní varieté, a oni by mi toho artistu mohli označit za trapnou připomínku "nového cirkusu". Artista do šatny, pudlové s culíčky sem, měním program! Zírejte, jak to jde samo:

Jedním ze zásadních inspiračních zdrojů každého dramaturga je zahraničí. Ponechám stranou to, o čem jsem již pojednala (hledání v cizích dramaturgických plánech), a chtěla bych psát hlavně o mezinárodních hostováních a festivalech. České činoherní divadlo to má na zahraničních scénách tak komplikované, že se o tom nechce jednomu ani mluvit, a když se sejdou dramaturgové se zvláště sebemrskačskými sklony a s velkou dávkou upřímnosti, truchlí nad tím, jak je českou činohru těžké vyvézt. Když se v té skupině někdo tváří blahosklonně, znamená to, že si a) lže do kapsy, b) je z Divadla Na zábradlí, které si ve věci exportu vede velmi zručně (akrobati už jsou odlíčení a sedí v maringotce u televize, nebudeme je tedy volat zpět na scénu). Určitý kapitál exkluzivity, abych použila opravdu nevhodný termín, se kdesi vytratil - a nadále ho využívá pouze polská a maďarská činohra, ta ovšem živoří v tak šílené politické situaci, že bych s ní ty výlety "na pad" v žádném případě neměnila. Nevyslali jsme do světa magnetická jména a nedokážeme vydolovat ani vývozní nápady - a teď bych nechtěla nikoho urazit, takže si myslím, že problém není jen umělecký (ten vlastně vůbec), ale v mnoha ohledech provozní. A to už odbíhám od dramaturgického kopýtka, takže zpět. Národní divadlo má tu výhodu, že zvuk tohoto názvu je lákavý jen v samé podstavě - přece jen, tohle anachronické, problematické, závazné označení má v Evropě divadel víc, takže otvírat dveře touto vizitkou jde poněkud snadněji - než se ukáže, kolik s sebou vezete kufrů a jak náročné bude tohoto příbuzného "z chodu" ubytovat. V dnešní festivalové Evropě se nosí - nejste-li zvučné jméno první kategorie, a tam tedy nejsou ani ti zmínění Poláci a Maďaři - snadnost a převozitelnost, nemluvě o jazykové přístupnosti. Vyjet ven znamená roky pečlivě budovaných kontaktů a upevňování vztahů, z nichž snad jednou, za čas, možná... No nebudu prozrazovat, zatím jezdíme jen na Slovensko...

Snazší (samozřejmě jen zdánlivě) cestou je přivézt zahraniční divadlo domů. V Činohře Národního divadla vznikl v roce nedožitých osmdesátin Václava Havla festival Pražské křižovatky. Po svém příchodu na dramaturgickou pozici jsem Křižovatky přebrala a spolu s externím týmem s nedocenitelnými zahraničními kontakty - bez nich to nejde a nejde - jsem se pokusila z akce udělat přehlídku evropského divadla. Mít divadelní festival v Praze má řadu nevýhod. Kupříkladu v metropoli nikdy neuděláte "festivalovou atmosféru". Prostě každý večer se tam odehrává několik desítek divadelních představení, nemluvě o dalších akcích, a přesvědčit Pražany, že se všechno má týden točit jen kolem vašeho divadla, by nejspíš znamenalo kobercový nálet na veškeré místní kulturní stánky. A ani to by nebylo zárukou té správné atmosféry! Václav Havel se poněkud nešťastně narodil na začátku října, přičemž většina pražských divadelních festivalů se odehrává od září do konce prosince. A to ještě spíš obelhávám samu sebe, odehrávají se totiž vlastně od přelomu září a října do maximálně prvního víkendu v prosinci. V několika sálech se prakticky paralelně konají představení pro totéž publikum, které pak - zcela vyčerpané - přebíhá z divadla do divadla. To samozřejmě píšu o těch mladších nebo plných energie, ti starší nebo napůl vybití se s programem v ruce zhroutí a nejdou nikam, protože beztak nemají čas - a publicisté jsou tak vysílení, že vám píšou s prosbou, abyste si o tom festivalu napsali klidně sami, že to uveřejní. Příčina je nabíledni - šílená grantová politika nutí organizátory (ale Národní divadlo mezi ně nepatří) čekat do poslední chvíle, jestli peníze vážně přijdou, a akci tak bude možno uskutečnit.       V Praze navíc - a to je naprosto zásadní problém - neexistuje stagiona, která by do Česka stabilně vozila zahraniční víceméně činoherní soubory jako přirozenou službu veřejnosti, a festivaly tak vznikají ze zoufalství dramaturgů ukázat domácímu publiku, že divadlo se dá taky dělat "jinak". Zrovna tohle je pro mě zásadní motto při programování Pražských křižovatek: přivést něco, co nemají naši diváci - a ostatně naši studenti a echt sami tvůrci - možnost vidět běžně doma. Ale taky přivézt něco, co se tu třeba začíná objevovat, ale zatím jako okrajovost a anomálie, zatímco venku už je to běžný trend, který opanoval velké scény. Dovoz zahraničních inscenací nemá sloužit jako závod o to, přivézt "to nejlepší", jak často s posměchem píše česká kritika - (artisto! jdi okamžitě spát!! žádný výstup v hořícím kruhu už nebude, my tu teď drezírujeme pudlíky!!!); má ukázat, co se děje venku - otevřít příslovečné obzory, ale zároveň připravit domácím tvůrcům půdu na experiment a změnu. Zahraniční téma může doma zapůsobit zcela jinak než v původním kontextu (i to je při dramaturgické koncepci festivalu potřebné vzít v úvahu), a zároveň může i zcela nečekaně ovlivnit domácí prostředí. A to je ideální stav - festival, dobrý nebo špatný, je de facto infuzí pro místí uměleckou produkci. Pokud se jí dostává pravidelně, nemůže to nemít pozitivní vliv na všechny zúčastněné. Obdivuji v tomto ohledu francouzský model. Ve většině větších měst neexistuje stálé divadlo, ale stagiony, které dovážejí vybrané inscenace. Publikum řekněme v Orléans (město nepatrně větší než Liberec) tak vidí nejprogresivnější inscenace z celé Francie a často i Evropy, neboť Francouzi jsou hojně koproducenty mezinárodních projektů. Zahraniční divadlo tam pak není cosi exotického, ale stává se to jaksi "divadlem bez přívlastků" - prostě přijelo divadlo.

Dramaturgie, která vybírá na festival, je okouzlena možnostmi a fascinujícím výběrem do té chvíle, než dojde na praktické věci: primárně samozřejmě na termín, pak taky na technické požadavky, ale i na běžný provoz a samozřejmě na peníze (což zatím není, dlužno říct, problém Pražských křižovatek). Příklad: jedete na festival do Francie a tam vidíte představení. Na místě se do něj zblázníte, naprosto šílíte, textu sice porozumíte tak ze třetiny, ale divadelně je to prostě zázrak. Máte už trochu zkušenost, tak obhlížíte, jak vypadá scéna, technologie, při děkovačce bleskově přepočítáte účinkující i se sborem, přesto ihned píšete do Prahy výkonné produkční, ať tuhle inscenaci rozhodně "poptá". Tušíte, že to nebude maličkost, tak tedy možná přivézt režiséra trochu dřív a udělat s ním workshop? Kdo by měl zájem o interview? No, bude to možná složitější - začíná se to člověku rozkládat v hlavě -, ale technicky rozhodně nevidíte problém. Naopak! Tohle sedne na Novou scénu, jak kdyby to pro ni bylo vymyšlené! Za dva dny jste v Praze. Na Novou scénu se to naprosto nevejde (ani s kompromisem?), trvají na třech reprízách (prodáme to?), třídenní set-up, po šesti dnech pauza kvůli odborům, osmý a devátý den bourání, odjezd. Kolik že má trvat CELÝ festival? Šest dnů. Nazdááááár!

Dramaturgie festivalu je v podstatě série zklamání a smutku. Z těch inscenací, které byste chtěli přivézt, jich valná část v přesně zvolený termín nemůže (na dobré hostování je třeba časová flexibilita hostitele), další část se technicky nevejde do divadla, nebo staví a zkouší tak dlouho, že to doslova sežere půlku drahocenného času. Ty dny, které nakonec naplníte, prozvracíte na záchodě hrůzou, že to "nebude dost dobrý" a neobstojí to před kritickým zrakem českého pudlíka, pardon: publika.

Pokoušíme se teď o změnu. Jak jsem psala, v Praze není činoherní divadlo, které by náročnější inscenace během roku zvalo a které by ze zahraničních umělců udělalo součást svého programu. My jsme se rozhodli, že to zkusíme. Podmínky jsou pořád náročné (dvoudenní set-up je maximum), ale věříme, že se inscenace mnohem integrálněji stanou součástí jak každovečerní nabídky, tak i přirozeného PR. Bude snazší se se soubory domluvit, bude náročnější vybrat "ty správné", protože kontext, očekávání a pozornost se zcela mění, což jsme si začali uvědomovat právě teď, když vybíráme ony čtyři inscenace, které se v Činohře Národního divadla budou příští sezónu (doufám, že každé z nich dvakrát) hrát. Snad se přiblížíme "normálním" divákům - kdo jiný přece chodí do Národního divadla než normální diváci, kterým toto divadlo ostatně patří, když si ho skoro sami postavili. Na normální kritiky nebudeme už brát ohled.

Ale pozor! Maringotku jsem zapomněla zamknout a zdá se mi, že se kdosi právě dolíčil, bere si sadu velmi ostrých nožů a chystá se na své vystoupení! Tak zase někdy, třeba mě netrefjej.

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička. Pracuje jako šéfdramaturgyně Činohry pražského Národního divadla a vyučuje na DAMU. Spolupracovala s režiséry klasického činoherního i alternativního divadla v Praze, Ostravě, Zlíně, Hradci Králové či Chebu, kde byla též dramaturgyní festivalu Divadlo jednoho herce.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2473