"Jako když se hodí kamínek"

(S Ondřejem Koupilem o rekompozici Máchova Máje)

Kde se vzala idea "rekompozice" Máchova Máje?

Nevím přesně. Napadlo mě to u vody, a jako když se hodí kamínek, na hladině mysli se začala šířit kola. Napřed šlo o obecný princip rekomponovaného díla a teprve potom jsem hledal vhodný text.

Co znamená v tvém pojetí "rekompozice"?

Nevím přesně. Beru to etymologicky jako "znovu-složení" textu s nějakým smyslem v novém materiálu. Obecně je tedy takové rekomponování spíš překlad textu než jeho úprava, protože mi záleží na identitě nebo řízeném posunu smyslu původního a výsledného textu. U úpravy nebo modernizace bych se bál posunů smyslu neodhadnutelným směrem. Slovo jsem uloupil o Maxe Richtera, hudebního skladatele, který rekomponoval Vivaldiho Čtvero ročních období. Pak mi ten princip nového skládání starých smyslů začal připadat pro lidskou kulturu velmi obecný a odvěký. V jistém smyslu všemi svými výtvory stále rekomponujeme. Je to krajně neromantická myšlenka.

Je třeba Máchův Máj rekomponovat?

Nevím přesně: z objektivního hlediska jistě ne. Nevybral jsem Máj k rekompozici proto, že bych si myslel, že mu něco chybí nebo že je defektní. Je starý, to víme, a byl jistě složitý i pro čtenáře ve třicátých letech 19. století - ale takových textů je ve starší literatuře mnoho. Vybral jsem ho hlavně proto, že při rekompozici má samozřejmě vyvolávat jistou libost vyplývající z porovnání textu původního a rekomponovaného.; a ten původní tedy musí být čtoucím známý. Richterovu rekompozici nejlíp chápe ten, komu se dobře vybaví Vivaldi. Ale zároveň by rekomponovaná skladba měla obstát i sama. V tomto smyslu jsem se snad jen vzdal možnosti vést dějovou a vyprávěcí linku samostatně a podřídil jsem se.

Jak jsi postupoval?

To vím přesně: bral jsem verš za veršem a do předem připraveného omezení (jen devítislabičné verše, respekt k původním rýmovým schématům, dějová a představová věrnost) jsem vkládal nový text; nepřeskakoval jsem, nezměnil jsem přístup; princip rekompozice jsem vysvětlil v Poznamenání k textu. A pak jsem četl text stále dokola a opravoval a prosil muže i ženy, aby mě upozornili, kdyby jim něco v textu připadalo nevhodné, nebo aby si text jen tak přečetli.

Co jsi o Máji během rekomponování zjistil?

Dvě zjištění pro většinu čtenářů asi známá nebo nudná: zaprvé jak velkou roli hraje v Máji slovní prezentace barev; zadruhé syntaktická zašmodrchanost mnoha míst. To druhé asi milosrdně zakrývají rýmování, poetická slova a silné obrazy - kdyby byl s takovou syntaxí napsán text prozaický, byl by podle mého mnohem hůř srozumitelný, nebo aspoň ne tak populární.

Narazil jsi na nějaká zásadní úskalí, překážky téměř nepřekonatelné?

Nevím přesně, které z těch úskalí bylo zásadní. Jako při každé delší soustředěné práci se někdy dařilo líp, jindy hůř; a tedy stejný problém se někdy jevil jako relativně zvládnutelný, jindy jako zásadní. Pamatuju si na zápas s protimluvy typu "mrtvé milenky cit". Nakonec jsem obvykle zvolil řešení mnohem civilnější a nevytvářel obdobu, spíš jsem sledoval intenzitu představy, nenutil se do nové contradictio in adiecto. V tomto případě mám "od ženy / zemřelé vzkazy" - představuju si vdovce, který někde najde zapomenutou cedulku, kterou ale opravdu psala, ještě nedávno, manželka: "V šest před kinem. Těším se!"

Která další díla, ať básnická, či prozaická, by bylo možné či potřebné rekomponovat?

Nevím. Záleží na chuti každé a každého. Zkoušet to lze soukromě nebo studijně, jako vážnější literární dílo i jako taškařici. Nechci za sebe nic jmenovat - když přijde zase ten kamínek, pustím se do toho o samotě.

Připravil Martin Valášek.