ROZHOVORY, VZPOMíNKY, VYZNáNí • Souvislosti 1/2020


Za Vratislavem Jiljím Slezákem (Božena Koseková, Tomáš Dimter, Michaela Jacobsenová, Věra Koubová, Václav Jamek, Daniela Fischerová, Hana Kofránková, Blanka Kostřicová, Mireia Ryšková, Tomáš Petráček, Pavel Mareš, Jan Šulc, Miloš Doležal)


Za Vratislavem Jiljím Slezákem

Božena Koseková / Odešel Vratislav Jiljí Slezák

V roce 2012 vyšla v nakladatelství Academia kniha Slovo za slovem: jsou to rozhovory s českými překladateli o jejich práci, o jejich názorech, o tom, jak se jim daří v práci i v životě, o vydávání knih a také o tom, co by se mohlo či mělo změnit. Najdeme tam i velmi lidský a podnětný rozhovor s Vratislavem J. Slezákem, nositelem Státní ceny za překlad a Ceny Josefa Jungmanna, kterému vděčíme za krásné překlady z německy psaných literatur, za obohacení naší kultury a láskyplnou péči o náš jazyk. V tomto rozhovoru s Tomášem Dimterem o sobě řekl, a ve své práci to také dodržoval, že hodnotný originál má pro něho jistou míru posvátnosti...

Ztrácíme ve Vratislavu Slezákovi mimořádně vzdělaného germanistu, oddaného a tvůrčího češtináře, spolehlivého přítele a dobrého člověka.

Začalo to někdy v sedmdesátých letech, kdy na Národní 36 (kde bývalo sídlo původního Odeonu) do komůrky v pátém patře, která nesla hrdý název Redakce literatur německého jazyka, vstoupil mladý hubený muž. Představil se, jeho jméno jsem znala, protože jsem věděla, že učí němčinu na fakultě, kde studovala kamarádka mé dcery. Věděl, že chceme vyhlásit soutěž na překlad Hesseho Stepního vlka, a přišel nabídnout svůj - prý ještě studentský - překlad Traktátu o Stepním vlkovi. K vydání Hesseho jsme se zřejmě rozhodli v souvislosti s novým, kritickým vydáním v jeho "domovském" nakladatelství Suhrkamp. Také jsme věřili, že tento mimořádný autor najde v české čtenářské obci své publikum, což se ostatně časem potvrdilo.

Ten mladý muž onu anonymní soutěž vyhrál, protože na jeho překladu bylo na první pohled znát, že dobře ví, jakého autora překládá a do jakých rejstříků češtiny je třeba sáhnout. Tak se stal Vratislav J. Slezák kmenovým překladatelem Odeonu. Mohli jsme se spolehnout, že jeho překlady budou vždy ctít originál a zachovají si to, čemu říkáme "atmosféra", že se nebudou snažit nic vylepšovat či měnit a budou vyzařovat přesně to, čím působil ve své době autor.

Bývala jsem "jeho" redaktorkou a spolu jsme hrávali hru: "Jak by řekl tuto myšlenku třeba Kleist, kdyby psal česky," velmi užitečnou jak pro redaktora, tak pro překladatele. Později jsme spolu pracovali pro nakladatelství Argo, které - budiž mu dík za to - dokončilo souborné vydání Hesseho díla. Poslední knihou, na níž jsem s dr. Slezákem pracovala, byla Čarovná hora, což je nový Slezákův překlad pověstného Zauberbergu Thomase Manna, jednoho ze vzácných pokladů světové literatury, který ve třicátých letech minulého století položil úzkostnou otázku, zda je evropská kultura schopna odolávat falešným prorokům. Dnes víme, že Mannovy obavy se naplnily. Myslím si, že chápu, proč měl Vratislav Slezák z vydání tohoto románu tak upřímnou radost. Byl bytostný Evropan, ctitel české hudby a zároveň ctitel Beethovena a Mahlera, křesťan a duchovní člověk, který měl své hodnoty, od nichž nechtěl ustoupit. Velice mu přeji, že se vydání své Čarovné hory ještě dočkal. Svým novým převodem se snažil zpřítomnit našim čtenářům tehdejší poselství i varování tohoto románu. Vratislav Slezák totiž dobře věděl, že falešní proroci mění v každé době převleky, ale vždy jim jde jen o jedno: zničit hodnoty, které on sám zachovával a ctil.

Božena Koseková (1930), překladatelka a nakladatelská redaktorka.

Tomáš Dimter / "Z prachu té cesty daleké... "

Vratislav Jiljí Slezák zemřel v požehnaných 88 letech - nebo jak by řekl on sám - v mladém věku 22 let. Narodil se totiž 29. února přestupného roku 1932. Každý čtvrtý rok byly oslavy jeho narozenin výjimečné...

Byli jsme přátelé, skoro rodina, říkal mi "synáčku", já se analogickému "tatíčku" vyhýbal proto, že to slovo už bylo jaksi "obsazené". Když jsme se před dvaceti lety setkali poprvé, zjistili jsme, že pocházíme z jednoho kraje, že máme rádi okolí Hronova, Police nad Metují a samozřejmě Adršpachu, kterému Vráťa důsledně říkal správně německy Adersbach. Od té doby jsme se vídali několikrát do roka u něho doma, v kavárnách, u mě v nakladatelství. Vždycky rád a výborně vařil (dokonalé palačinky!), miloval moučníky a dobrou kávu. A taky cestoval, za rok poslal i deset pohledů, nejčastěji z cest po Čechách a Moravě nebo Německu, vtipné postřehy psané kapitálkami, reflexe o zdraví, politice nebo záznamy snů.

Pracovně jsme se spolu sešli několikrát, nejintenzivněji v době, kdy překládal román Thomase Manna Der Zauberberg. Původně jsem chtěl, aby knihu přeložil někdo z mladší generace, ale pak jsem si vzpomněl na Vráťův záznam snu, v němž nesl Mannovi do domu ručně šité boty a celý sen vyvrcholil v tom, že Mann dirigoval své děti, které na dřevěném schodišti pějí jako cvičené opičky árii pro Vráťu. Kdo jiný by si zasloužil po osmdesáti letech kompletně přeložit příběh Hanse Castorpa! Vráťa a sny. Poslal a převyprávěl mi jich desítky, třeba ten 2. května 2016:

"Svažitý rozkvetlý sad na jaře. Všude postávají jednotlivě i v hloučcích vesměs mladí lidé, celá řada z nich moji bývalí žáci. Vidím i několik někdejších kolegů pedagogů a také cizí tváře, významně vážné. Jsem v gala, sako, bílá košile, kravata. Nálada předslavnostní. Najednou po svahu spěšně kráčí Tomáš Dimter ležérně, ale elegantně oblečený, zdá se mi pohublý.,Jdeš taky na tu slávu?' ptám se ho.,No samozřejmě, samá prominence, velké řečnění, prestižní akce, purpur, budou i biskupové,' usmívá se v letu a sbíhá dál dolů,,ahoj.' Začíná mi být teplo - nebudu se v tom obleku moc potit? Neměl bych se převléct? Jdu se aspoň opláchnout a upravit do umývárny za kvetoucími třešněmi. Se mnou tam vchází někdejší kolega teolog, je trochu nervózní a jaksi zasmušilý. Vtom si uvědomím: Vždyť já vlastně nejdu tam, kam se chystají ostatní, já přece musím úplně opačným směrem, vím to zcela jistě. Ale pořád mě neopouští představa, že nejsem úplně jako ze škatulky, a tak se jdu poradit ke dvěma dámám odpočívajícím ve stínu stromů.,Všechno v pořádku,' říkají,,jen snad ty boty jsou příliš masivní.' Opravdu asi zrovna s oblečením neladí, na hnědé kůži mají nepěkné drobné žlutavé skvrny.,Jenže já právě takové potřebuju,' říkám,,já musím projít dlouhou hlubokou roklí po neupravené hrbolaté pěšině.' Zvednu zrak směrem, kudy se budu ubírat, stále trochu nejistý ještě jednou kontroluju, jak vyhlížím. Vtom mě napadne má od mládí oblíbená maďarská lidová píseň a rázem je po starostech, co na sebe:

Odcházím, odcházím,

na dalekou cestu.

Z prachu té cesty daleké

obléknu si vestu."

Tomáš Dimter (1974), překladatel a nakladatelský redaktor.

Michaela Jacobsenová / Za Vráťou Slezákem

Když jsem se pro rozhlas pokusila obsáhnout hlavní rysy mimořádné osobnosti Vráti Slezáka, musela jsem volit velká slova. "Profesně i lidsky byl ztělesněním kvality. Byl to vzácný člověk toho typu, jaký tato společnost právě dnes potřebuje jako sůl. Tento dlouholetý vysokoškolský učitel a výsostný překladatel z němčiny kolem sebe vytvářel, udržoval a kultivoval lidská společenství, propojoval velké okruhy lidí. Stejnou míru noblesní elegance, ale i disciplinovanosti, důkladnosti a potřebného nadhledu vnášel jak do své práce, tak do soukromí. Projevem i skutky osvědčoval žitou křesťanskou víru beze vší okázalosti. Být v jeho blízkosti bylo osvěživé i obohacující po všech stránkách."

Tváří v tvář Vráťově ojedinělosti a současně s pocitem tíživé ztráty jsem se nedokázala vyhnout patetičnosti, a "lehkonohé veselí" (termín, kterým jsem ho jednou trochu nahodile obdařila a který se mu velice zamlouval) z mé charakteristiky docela vyprchalo. Je to vůbec zvláštní; všichni povětšinou hrajeme proměnlivé role podle toho, v jaké společnosti se nacházíme, troufám si ale tvrdit, že VJS byl výjimkou, nepotřeboval role, trval sám o sobě a stejného ho mohli poznávat všichni jeho nesčetní přátelé a známí.

Mnohem líp ho vystihuje jedna krátká báseň Hermanna Hesseho, kterou mi před nedávnem svěřil. Společným úsilím jsme ji s Evou Jelínkovou přeložily ...takto:

Voll Blüten

 

Wie Blüten gehen Gedanken auf,

Hundert an jedem Tag -

Laß blühen! laß den Dingen seinen Lauf!

Frag nicht nach dem Ertrag!

Es muß auch Spiel und Unschuld sein

Und Blütenüberfluß,

Sonst wär die Welt uns viel zu klein

Und Leben kein Genuß.

Plno květů

 

Jak květy vzchází v celých stech

myšlenky za sebou -

Nechej je kvést! Nech věcem jejich běh!

Nehleď, co přinesou!

Chce to i hru a bezelstnost

a květů nadbytek,

svět jinak nebyl by nám dost

a život požitek.

Nemohu nevzpomenout na situaci, kdy jsem ho poznala blíž a okamžitě k němu přilnula. Měl sepsat laudatio k nějaké malé ceně, kterou jsem dostala za překlad z němčiny. Pozval mě k sobě domů, to jsme se nijak neznali, a při tom posezení v jeho malém přívětivém bytě ze mě leccos vytáhl, co pak v proslovu použil. Míra jeho empatie mě ohromila a jeho charakteristika mé osoby jakožto "zu heiß gebadet" byla pro mne opravdu poučná.

Později jsme se stýkali hodně často, pracovně i soukromě. Hovor s ním nebyl nikdy rozhovorem o ničem, inspirativní i zábavný byl vždycky. Redigovala jsem jeho překlady, do nichž se promítla celá jeho ušlechtilá, vědoucí bytost, on naopak s velkou chutí a zaujetím recitoval mé překlady básní, rád totiž vyhledával příležitosti, v nichž mohl uplatnit svou hravost a dramatický talent, a také mne obdobně jako mnoho dalších vtahoval do různých kulturních i mimoliterárních akcí. Byl milovníkem české krajiny, kterou proputoval vlakem i pěšky a v níž jako zemský vlastenec objevoval pozapomenuté stopy historie a lidí, kteří ji utvářeli.

Dokázal člověka obdarovávat dárky hmotnými i nehmotnými, podporovat a podněcovat, přispěchat v případě nouze, v tom nikdy neselhal. Ani zbla efektu v tom nebylo, vše se dělo nanejvýš přirozeně, laskavě, klidně, vyrovnaně. Lepší životní vzor si ani představit nedovedu.

Michaela Jacobsenová (1947), překladatelka.

Věra Koubová / "Pohyb je důležitý!"

V době, kdy nám pan Jiljí vyklouzl z pohledu, vymkla se nám z moci i právoplatná rozloučení. Byla by naplněna pohřební síň, ozývaly by se zpěvy a zněla by slova. Tomu on ovšem uklouzl. Ale neunikne už slovům psaným, on, hráč se slovy.

Na Vratislava Jiljího Slezáka mě poprvé také upozornila slova. Slova Míši Jacobsenové, která právě přebírala jednu ze svých mnoha cen za překlad, a on proslovil laudatio. Odměněná pak obdivně vyprávěla o staré škole. Zjevně tím měla na mysli školu "nadčasovou", dar ocenit nejen s důkladnou obeznámeností, ale i vřele a šarmantně.

A bylo to pod dirigentskou - nebo snad kouzelnou? - hůlkou režisérky Hanky Kofránkové, kdy jsme se z jeho iniciativy procházeli - celá trupa překladatelů - v Kafkových stopách. Jistěže on, ten vytáhlý hubený mladík přes osmdesát, si po Starém Městě vykračoval neudolatelně. Nedávno o Kafkovi přeložil slavnou knihu, do spisovatele se během spousty propřekládaných dní a nocí přímo vtělil a v hospodě, kam ten věhlasný Pražan chodíval na představení divadla v jidiš, sám u jednoho stolu sehrál roli gymnazisty, až se překladatelstvo popadalo za ovíněná břicha.

Zvávala jsem toho literáta na svá čtení a on také věrně přicházel. Stávalo se ovšem, že přijít nemohl - a přece byl s to nepřítomný nebýt: "Beru antibio, horečky zmizely, ale další potíže přetrvávají, a tak mám domácí arest. Tudíž se nepřijdu podívat na Vaši akci u Rakušáků - ale uslyšíte-li občas z dálky jednotónové i arpeggiové sípění, burácivé chrchlání, hromové kýchání a smrkací troubení, vězte, že jsem to já a má akusticky pestrá, poněkud disharmonická, leč srozumitelná hornocestodýchavičná poezie s hojnými novotvary."

A někdy se dostavil i přes značná pošramocení: "Dík za pozvání, rád přijdu. Budu vypadat poněkud zdevastovaně: předevčírem jsem škobrtnul na velmi kalamitním chodníku před naším domem" a výsledkem byla "levá paže v gypsu". Nicméně pan Jiljí si s tím poradil: "Ale v životě se musí vydržet leccos, a horšího, a tak nelamentuju. Na dotazy zvědavců, co jsem kde vyváděl, odpovídám, že skákat už nemůžu, tak aspoň padám. Pohyb je důležitý!"

Věra Koubová (1953), překladatelka.            

                                                          

Václav Jamek / Za Vratislavem Slezákem

Vratislav Slezák jako by nic nevážil: netížil a spojoval. Nabízel, ale nevnucoval. To, co nabízel, bylo tak milé, tak dobré a tak chytré, že se to nedalo odmítnout. Asi lze říci, že v něm bylo něco andělského. Stačí zajít do jakubského chrámu, abychom viděli, že také andělé stárnou. Někteří tu na Zemi zřejmě také umírají. Nepamatuji se, že by si Vratislav někdy na něco stěžoval. Smrti se nebál, jako člověk, jehož srdce mezi lidmi netlouklo nadarmo. Byl také naplněn dychtivým očekáváním toho dalšího, co by snad mohlo být za ní. Nebál se ani bolesti - ale nerozdával ji. Jediné, na co si někdy posteskl, byl slábnoucí zrak, protože ho to omezovalo v díle a ubíralo mu to na schopnosti vnímat a obdivovat nádheru stvoření. A za dlouhá léta jediné postesknutí na to, že mu jakožto člověku chybí důvěrnosti lásky pozemské, postesknutí tak nenápadné a nepřímé, že se mi pevně vrylo do paměti.

Seznámili jsme se už před desítkami let a vedli jsme se v patrnosti, jakýmsi lehkovážným způsobem, v němž se osvědčoval Vratislavův jemný smysl pro recesi. Přemlouval jsem ho, aby publikoval svůj skvělý překlad uštěpačně dekadentních sonetů od jakéhosi německého počte mineur: nevím, kde jim je konec, ale jeden exemplář určitě pořád někde mám. Skutečnými přáteli jsme se stali, teprve když strašná a dlouhá nemoc a smrt mého Vladimíra ukončila také moje pozemské lásky. Tehdy se mi Vratislav připomněl, poskytl mi svou společnost, představil mě svým přátelům, nabídl mi nový kousek světa, setkávání s výtečnými, přemýšlivými lidmi, kteří sdíleli důvěru ve smysl bytí. Podobně spojoval také své kolegy překladatele, když nás začal zvát na pravidelné kavárenské schůzky.

Rozhovorů, literárních, hudebních, filozofujících, jsme spolu vedli možná málo: hlavně na cestách, když jsme se vraceli ze schůzek nebo seděli ve vlaku, také v kavárnách, občas také doma, často i s jinými debatéry. Vratislav rád vyprávěl své sny, na rozdíl od těch mých velice souvislé a spojité; přesně věděl dokonce i hudbu, která v nich zazněla. Určitě si je zapisoval a stály by za přečtení. Pokud jde o mne, jsem si jist, že bez Vratislava Slezáka a jeho duchovního ustrojení a obzoru bych vůbec nenapsal některé z nejdůležitějších pasáží své poslední knihy. Nad těmi žertovnými jsme se spolu často bavili.

Nejraději ze všeho vzpomínám na jednodenní vlastivědné výlety po železnici a trochu také v autech, které Vratislav dokázal připravit pro skupinu přátel: byl jich mezi lety 2016-2018 asi tucet a byly to šťastné chvíle. Přidaly se k mým samostatným výletům cyklistickým a poznal jsem díky nim mnoho krásných míst v Čechách. Vratislav miloval železnici a tu českou znal do nejmenší podrobnosti: tak spolehlivý znalec u nás zřejmě už není a nebude.

Nerad se fotografoval a na snímcích s ním bylo znát, že vzdoruje. Přesto mi na jednom z výletů, v Mladé Boleslavi, vyšel takový, který ho vystihuje v plné pravdě: toho si budu vždy cenit nade všechno. Náš poslední železniční výlet vedl - možná to byl jeden z Vratislavových jemných žertů - do Železnice a potom do Jičína. Nohy jsem měl v té době už dost tumpachové. Šli jsme pomalu předlouhou alejí od Valdštejnské lodžie ke městu, povídali si, a tahle filozofská procházka je pro mě nejlepším obrazem našeho přátelství, skoro tak krásným jako Vratislavovy sny.

Václav Jamek (1949), spisovatel a překladatel.

Daniela Fischerová / Pro Jiljího Slezáka

Kdysi, kdy jsme o smrti jen žertovali, Jiljí prohlásil, že si naprosto a bez výjimek zakazuje oslavné řeči na svém pohřbu. A jestli někdo z nás - rozhlédl se po skupině přátel, vesměs způsobilých takovou řeč pronést - to nebude respektovat, vyleze z rakve a osobně ho praští do nosu. Tenkrát to byla legrace. Neumíralo se po tisících denně a v krematoriu bývala hlava na hlavě.

Jestli tímhle psaním porušuju tvoje přání, Jiljí, promiň. Nemohli jsme se s tebou rozloučit a chybí nám to. Většina z nás teď žije v divné izolaci, ještě jsme se ani nesešli u stolu, abychom o tobě mluvili.

Když člověk celý život pracuje se slovy, má občas pocit, že už každé nějak užil a opotřeboval. Stejně jako Jiljí špatně snáším ta oslavná a třikrát stupňovaná. Přesto tohle můžu napsat, protože jsem to nikdy o nikom neřekla a v tomto životě už sotva řeknu. Je to pravda, ne pohřební řeč. 

Poznala jsem za posledních dvaasedmdesát let řadu lidí dobrých a laskavých, dokonce několik moudrých. Jiljí Slezák byl ve všech těch ohledech na samém vrcholu, na takové lidi stačí prsty jedné ruky, ještě by nějaký prst zbyl. 

Vzpomínka: před čtyřmi lety, večer, listopad. Jiljí vymyslel a s velkou péčí zorganizoval výlet pro několik přátel. Dobloudili jsme do Chrudimi a sedíme v místní cukrárně. Mlsáme, za okny šedne nebe s šikmým růžovým mrakem. Je čas zaplatit a jít. Vtom Jiljí prohlásí, že venku je příliš zima a je třeba se na to patřičně zahřát, všechny nás zve na štamprličku. S rozkošnickou úlevou padáme zpátky do lenošek, cucáme své griotky a becherovky, tlacháme, smějeme se, cukrárna je bílá a zlatá, a mě zničehonic zavalí naprosté štěstí. V duchu si říkám: Tak tuhle chvíli si chci pamatovat do smrti.

Zatím si ji pamatuju. R. I. P., Jiljí. S nejhlubší vděčností Daniela 

Daniela Fischerová (1948), spisovatelka a dramatička.

Hana Kofránková / Za JVS

Opravdu nevím, jak se to tak povedlo, že pravidelná setkávání překladatelů a zájemců o český literární překlad (nazývaná Bubeníčci podle našeho prvního "shromaždiště", hospody U Bubeníčků v Myslíkově ulici v Praze) se dočkala požehnaného stáří 23 let, a navíc působí dostředivě na mnoho výrazných osobností - herců, muzikantů, spisovatelů, studentů nebo prostě zaujatých čtenářů.

Také jsme za těch třiadvacet let poněkud zestárli a několikrát jsme oslavili devadesátiny našich pravidelných návštěvníků... Před více než deseti lety jsme mezi sebou s potěšením přivítali Jiljího Vratislava Slezáka - přispěl několikrát do našich pořadů jako překladatel, interpret (dokonce v maďarštině!), jako neúnavný organizátor našich jarních výletů a konečně jako znalec cukráren všech navštívených lokalit. Seznamovali jsme se s Jiljího odchovanci-faráři při velezajímavých prohlídkách kostelů. Jiljí vůbec rád cestoval, rád navštěvoval své stárnoucí vrstevníky, obětavě se staral o ty onemocnělé, šířil svou pozitivní energii a náladu. Nesmím zapomenout, že byl i estetickým potěšením našich večerů. Působil jako stále mladý, půvabný a štíhlý a my se těšili na oslavu jeho dvaadvacetin (JVS se narodil 29. února, byl tudíž permanentně čtyřikrát mladší než my). Při zatím posledním bubeníčkovském večeru jsme si vyposlechli půvabnou čapkovskou črtu patnáctiletého školáka Jiljího ze školního časopisu o návštěvě Kodaně a o povaze Dánů - a tím jsme se vlastně s naším milovaným spolupracovníkem rozloučili. Druhý den vypukla karanténa a Jiljí vbrzku zemřel.

Jiljímu se vespolné sněmování té osamocené profese, jíž je překládání, zalíbilo tak, že již řadu měsíců organizoval setkávání překladatelů v kavárně Pointa na Špejchaře. Nikdy jsem sice nic nepřeložila, ale účastnila jsem se poměrně pravidelně, abych se dozvěděla, co je nového na poli překladů, a abych na vlastní oči poznala některé osobnosti, jejichž jména znám jenom z tiráže knih. Teď jsem jen zvědavá, jestli tahle bohulibá tradice nezanikne se svým zakladatelem.

Hana Kofránková (1949), rozhlasová režisérka a interpretka.

Blanka Kostřicová / Vráťa

Vráťa. Patrně jedno z prvních mužských jmen, které jsem poznala. Mí rodiče o svém spolužákovi z olomoucké filozofické fakulty a dobrém kamarádovi mluvívali dost často; v dobách studentských jezdíval do našeho domu, poznal dobře i moje dávnější předky a náš legendární ovocný sad za městem řečený "póle", na nějž po celý život vzpomínal...

Brzy jsme se poznali i spolu - přijel se na mne podívat. Pak kontakty na delší čas utichly, jen občas telefonát, setkání rodičů s Vráťou na srazu spolužáků... V půli devadesátých let však Vráťa opět přijel k nám do České Třebové - a vše zase oživlo. Telefonáty byly častější, oboustranný zájem velký. Hovory o literatuře, umění, politice, životě. Tak to zůstalo i po smrti obou mých rodičů.

Nejsem povolána, abych hodnotila úctyhodné překladatelské dílo Vratislava Jiljího Slezáka. Samozřejmě jsem některé z jeho překladů četla, ocenila... zdaleka ne všechny. Pro mě však Vráťa byl a zůstává především oním blízkým rodinným přítelem, až téměř - nedefinovatelným - členem rodiny. Tak, jak se projevoval i v našich telefonátech a příležitostných setkáních - povýtce v Praze (přišel na všechna má autorská čtení, jež jsem tam kdy měla); na to třebovské už po odchodu rodičů bohužel nedošlo - přestože Vráťa téměř v každém telefonátu mluvil o tom, jak rád by přijel, až... a že bychom zase zašli na "póle"...

Náš sad už téměř čtyřicet let neexistuje. To by nám však nikterak nebylo zabránilo, abychom ho navštívili. Podobně budu navždy pociťovat přítomnost Vráti Slezáka.

Blanka Kostřicová (1961), spisovatelka a literární kritička.

Mireia Ryšková / Vratislav Slezák

S Vratislavem Slezákem jsem se seznámila při jedné příležitosti tuším ještě na Jaboku prostřednictvím našeho společného přítele dr. Jaromíra Damka, kde nám vypomohl s překládáním z němčiny. A pak jsem měla možnost se s ním setkávat, když působil na Katolické teologické fakultě v Praze. Byl to aristokrat ducha, člověk velmi vzdělaný, laskavý, trpělivý a pokorný, ale zároveň nezávislý ve svých soudech. Myslím, že málokdo ze studentů, které učil němčinu, tušil, že má co dělat s jedním z našich největších překladatelů z němčiny (a nejenom z ní). Své kvality nikdy nestavěl na odiv.

Bylo velmi příjemné se s ním setkávat. Měl melodický hlas, uklidňující a příjemný, a vždycky když si na něj vzpomenu, tak se mi vybaví jeho usměvavá tvář, vtipný či zasvěcený komentář k tématu, laskavý pohled a pozornost, kterou věnoval tomu, s kým mluvil. Mluvit se s ním dalo o ledasčem, nikdy to nebylo prázdné povídání. Byl to hluboce věřící člověk, resp. člověk do hloubky zakotvený v Bohu v tom nejvznešenějším slova smyslu, vůči dění v církvi s kritickým nadhledem a zároveň vnitřní angažovaností, prostě člověk moudrý a milující, otevřený a zvídavý. Vždycky byl ochotný pomoci a dát k dispozici své znalosti a schopnosti, a to ať šlo o věci velké i malé. A vždy to dělal s noblesou a plným nasazením. Pro mne slovo "noblesa" jej vystihuje nejvíc. Naše fakulta měla obrovské štěstí, že na ní s nasazením, radostí a vnitřním souzněním působily takové osobnosti, jako byl Vratislav Jiljí Slezák, Jaroslav Med nebo Jaromír Homolka, Jiří Kropáček a Mojmír Horyna. Ti všichni už nás bohužel předešli na věčnost, a i když zanechali za sebou významné dílo, zůstala po nich "díra".

Mireia Ryšková (1951), teoložka a kunsthistorička.

Tomáš Petráček / Vzpomínka na Vratislava J. Slezáka

Vratislava Jiljí Slezáka jsem poznal jako student na Katolické teologické fakultě, vedle Jaroslava Meda jako jednu z tamních velkých osobností. Vnímal jsem jeho až kanonické postavení velmistra českého překladu (z němčiny), měl jsem k němu posvátnou úctu a žel i odstup.

Když jsem se v roce 2005 vrátil ze švýcarského Fribourgu a začal také na KTF jako učitel působit, setkávali jsme se častěji, ale nejvyšší intenzitu nabralo naše potkávání se až v posledních letech, když už fakultu opustil. Měl na Univerzitě Hradec Králové svoji dlouholetou známou, vedoucí katedry francouzštiny dr. Miloslavu Dvořákovou a společné obědy a besedy měly neopakovatelnou atmosféru. Začínaly tím, že ze svého tlumoku začal tahat objemné i formátem drobnější knihy, kterými nás podarovával. Hodně mi pomohl při hledání skvělé překladatelky Kristiny Kallertové pro německé vydání mé monografie o Vincentu Zapletalovi. A v posledních letech nikdy neváhal napsat podpůrný mail či zavolat, když jsem se dostal do víru politických a církevně-politických zápasů. Psal s ironickými, sarkastickými a přitom lidsky nesmírně účinnými slovy povzbuzení a odvahy. Jen jeden vzorek pro historii. Když jsem se v televizním pořadu Události, komentáře celkem opatrně podivil nad nápadem státního pohřbu Karla Gotta v katedrále sv. Víta a schytal za to patřičný shitstorm (jak se dnes říká), napsal mi obratem tento mail:

"Milý příteli, já bych se státním pohřbem souhlasil, kdyby si do truhly ke Gottovi lehl rovnou už pan prezident, když tak truchlí. A církevní načálstvo by mohlo k uctění zesnulého zavést nový pravopis pro svou terminologii: gottika a gottický. Dobrou noc, VJSlezák."

Naposledy mi psal, že se chystá na naši toufarovskou akci v Knihovně Václava Havla počátkem března a rovnou jsme plánovali další hradeckou návštěvu. Vratislav Jiljí Slezák - jeden z učenců a výsostných intelektuálů mimořádného formátu, skutečný člověk a křesťan, jehož odchod je další citelnou ztrátou.

Tomáš Petráček (1972), kněz, historik, pedagog.

Pavel Mareš / Spřáteloval

Poznal jsem Vratislava Jiljího Slezáka při práci na novém překladu Ratzingerova Úvodu do křesťanství, který Karmelitánské nakladatelství vydalo na začátku pontifikátu Benedikta XVI. Od té doby jsme párkrát do roka chodívali na obědy a povídali si o víře, církvi, Hesseho Hře se skleněnými perlami, ale i o Matějské na Kulaťáku a staré hrušni poblíž metra Dejvická (která tam dosud stojí).

V jeho společnosti se cítil dobře každý, kdo ho trochu víc poznal. Jeho úmrtí zarmoutilo širokou obec překladatelů, nakladatelských redaktorů a lidí z kultury, ale i jeho bývalé kolegy z ČVUT a ze zemědělské univerzity v Suchdole; stejně jako kněze, které učil němčinu v teologickém konviktu i v semináři, řeholní komunity a jednotlivce, které navštěvoval.

Odpracoval toho hodně jak pro českou literární kulturu, tak pro spásu lidských duší. O věcech shůry i o věcech přízemních mluvil se zaujetím a s "jitřním zrakem" - bez klišé, co nejpřesněji, poutavě. S neobyčejnou láskou mluvil o své mamince a byl velmi pozorný k dětem, byť zůstal po celý život svobodný.

U Svatého Jiljí na Starém Městě pražském čítával o nedělích pravidelně liturgické čtení: a četl je tak, že se opravdu slyšelo "slovo Boží". Do debat o církvi nevstupoval silově a polemicky, ale moudrými postřehy, kterými chtěl přimět znesvářené strany k přemýšlení. Vybavuji si třeba debatu o problematice rodových kořenů mezi kardinálem Dukou a karmelitánem Kodetem, do které vstoupil příspěvkem o nesmířenosti mezi Čechy a Němci.

Byl zásadně zemským vlastencem. Vztahy mezi Čechy, Němci a Židy považoval za "zemské příbuzenství" a velmi mu na nich záleželo. Platila o něm slova Karla Otčenáška, že spřátelování, vzájemná láska všech se všemi a s Bohem, je lékem na všechny bolesti světa.

Pavel Mareš (1976), šéfredaktor Karmelitánského nakladatelství.

Jan Šulc / S Vratislavem Jiljím Slezákem U Kašpara

Vím, že je poněkud troufalé psát vzpomínku na člověka, s nímž jsme se vídali jen jednou do roka. A to ještě jen několik málo let. A přesto mám pocit, že v každém, byť ho vídal jen takto zřídka, musel Vratislav Slezák zanechat pocit čehosi důvěrného, jako by atmosféra, kterou kolem sebe šířil, byla především atmosférou blízkosti a vzájemnosti.

Byl jsem po několik let spolu s ním členem komise Nadace Český literární fond. Setkávali jsme se v domě fondu v ulici Pod Nuselskými schody vždy jednou do roka na jaře při celodenním hlasování. Jeho názory na posuzované knihy a stipendia byly vždy zasvěcené a moudré. Věděl toho mnohem víc, než dával najevo, uměl srovnávat a vidět věci v souvislostech. A přestože členem komise byl kvůli posuzování překladové literatury, i jeho soudy o literatuře české byly naprosto přesné.

Po několikahodinovém projednávání žádostí jsme vždy šli na jídlo do nedaleké restaurace U Kašpara. Tam jsme se přenesli od posuzování žádostí k nezávaznému hovoru, ovšem nakonec většinou stejně o literatuře. Sedával jsem u stolu vedle něj a oceňoval jsem zejména jeho humor - byl mistrem ironie, jemného sarkasmu a vědoucího nadhledu. Mluvit s ním bylo radostné, úlevné i zábavné zároveň. Každý rok jsem se na povídání s ním těšil.

Četl jsem a obdivoval jeho překlady, věděl jsem již před lety o jeho účasti ve společenství Logos při kobyliském sboru Českobratrské církve evangelické "U Jákobova žebříku". O jeho nemoci jsem se dozvěděl od Václava Jamka. A byl to opět Václav Jamek, s nímž jsem o něm hovořil naposledy za jeho života, jen několik málo dnů před jeho smrtí.

Zůstává mi v paměti jako velká, silná osobnost s mimořádným vzděláním, vnímavostí a smyslem pro humor. Když mi Ivo Purš několik hodin po jeho smrti napsal, že právě s takovýmito lidmi odchází z naší civilizace a vzdělanosti něco, co už se nikdy nevrátí, řekl to i za mne.

Jan Šulc (1965), editor a nakladatelský redaktor.

Miloš Doležal / Stále znovu otevírat svět obrazů

Na konci osmdesátých let jsem se zastavoval v pražské Husově ulici u sv. Jiljí. Na kostelní vývěsce směrem do ulice jsem nacházel v té vyprahlé době krátké, ale neobyčejně podnětné úvahy a myšlenky básníků, filozofů, světců. Pamatuji si tuto od filozofky Edity Steinové - karmelitánské řeholnice Terezie Benedikty od Kříže: "Čím víc tmy je kolem nás, tím víc musíme dokořán otevírat své srdce světlu shůry." Nebyl jsem sám, kdo si tam různé sentence opisoval. Až později jsem zjistil, že je překládal a do vitrínky vkládal Vratislav Jiljí Slezák.

Kostnatá tvář. Na bocích hlavy vlasy vyholeny na strniště. Svižné pohyby. Rukou i nohou v krajině. Jak by ne, vždyť po válce člen Foglarovy skautské družiny "Dvojky". Vratislav Jiljí. Přítel Vráťa. Na přestupný den 29. února mu bylo 88 let - děleno čtyřmi: celých 22 let! Dle vlastních slov "římský katolík a běžný hříšník, sanctae terrae Bohemicae indignus incola", který na pěšině v lese nad Berounkou kdysi potkal svého stříbrného anděla a děkoval mu za pečlivou ochranu. V posledních letech začal ztrácet zrak. Písmena vyťukával do sms zprávy po paměti. Naposledy: "PRITELoNeMUHUHU PRIJITiOMlouLUVVJS". Se smrtí počítal - rozdával svoji knihovnu, kresby a artefakty, které tvořily jeho svět v útulně uspořádaném staromládeneckém bytě Nad Petynkou.

Jeho duši teď vedou autoři, které překládal a miloval - Meyrink a von Kleist a Edita Steinová, Mann a Böll a Dürrenmatt a Döblin a především Hermann Hesse, s nímž si ho už tady na zemi fyzicky pletli. Jednou mi poslal malý zasklený obrázek v bílém rámu - jednoduchou kresbu pololežící mužské postavy. Byl to Hesse, nebo Slezák? Nemohl jsem rozeznat. Sám tomu úsměvně říkal: "Věrný pes přijme nakonec podobu svého pána."

Na malém venkovském hřbitůvku u San Abbondia, který leží na táhlé stráni nad jihošvýcarským Luganem, nedaleko Motagnoly, nalezl mezi vzrostlými cypřiši svůj poslední odpočinek Hermann Hesse a také dirigent Bruno Walter. Ty dva nespojovalo jenom přátelství a rok smrti - 1962, ale i hudba. Walter byl svrchovaným interpretem díla Gustava Mahlera a Hermann Hesse zase náruživým posluchačem klasické hudby, jeden čas také pravidelným návštěvníkem koncertních sálů, který o hudbě a práci skladatele často přemýšlel a psal. Svým duchem do těch ticinských končin, mezi HH a BW, patří také Vratislav Slezák. Měl by tam mít svůj náhrobek.

Byl mystikem, poutníkem (pěšky či vlakem; jízdní řády a mapy pečlivě schraňoval), pracantem, mužem řádu, disciplíny a pevných zad. Mnohé překlady tvrdě vyseděl, Josef Ratzinger a Thomas Mann mu dali zabrat asi nejvíce. Poezii, ačkoli ji nepsal (alespoň o tom nevím), rozuměl zevnitř. Jednou mi v dopise napsal překrásné vyznání: "Když soumrak odebírá vládu dni, povlovně se vytrácí světlo a barvy událostí a obrazů potemňují, uvolňujeme se od všech prožívaných životních bouří, vzepětí a pádů a duše je pro nadcházející noc otevřena proměněnému vnímání. Pevné obrysy se snově rozvolňují a opětovně skládají v měnivé tvary, mísí se barvy a vůně a chvějivě prostupují říši duše. Noc přináší osamění a rozněcuje srdce. Radost, bolest, pokušení, tužby, strast a zoufalství ho zaplavují s umocněnou silou. To bývá chvíle, kdy vzniká báseň. Báseň je cestou, jak duši z této tíhy vyvádět očištěnou a osvobozenou. Podle Hermanna Hesseho je básníkovým jediným úkolem být služebníkem, zastáncem a rytířem duše, a nikoli vykládat, napravovat, poučovat danou dobu, nýbrž jí odhalovat vlastní utrpení, vlastní sny a touhy, stále znovu jí otvírat svět obrazů, svět duše, která je mnohdy tak blízká propasti. Přitom není básníkovi nic dovoleno přikrašlovat, z ničeho se nesmí vylhávat. Básník nemůže a nesmí skrývat, že duše je nesmrtelná."

Připravovali jsme spolu řadu rozhlasových pořadů. Do jednoho z nich Vráťa namluvil příběh odcházejícího, umírajícího Hermanna Hesseho: "Počátkem srpna 1962 položil Hesse své ženě Ninon na noční stolek báseň nadepsanou Skřípot nalomené větve ('Knarren eines geknickten Astes'). Při procházkách svou milovanou zahradou pozoroval celý rok uschlou nalomenou větévku jednoho keře a pokaždé zkoumal, zda se již brzy neulomí, a s radostí pak oznamoval, že se ještě drží. Téma ho zjevně hluboce zaměstnávalo, báseň měnila formu od hravosti rýmovaných veršů až po závěrečnou temnější podobu, kde básníkovo já není již pozorovatelem, nýbrž je samo pojato do procesu slábnutí větve odsouzené ke konečnému odlomení a pádu:

V zlomu rozštěpená větev,

co trčí tu už tolik let,

suše si povrzává ve větru svou píseň,

zbavená listí, kůry,

holá, zešedlá, dlouhým životem

i dlouhým umíráním znavená.

Drsně a vytrvale ten zpěv zní,

je vzdor v něm, je v něm skryté tesknění

po jednom létě ještě,

po jedné zimě, poslední."

Miloš Doležal (1970), spisovatel a dokumentarista.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=2520