Věra Menclová

Česká detektivka

se dočkala

Česká detektivka či spíše její milovníci se v Dějinách české detektivky (Paseka 2019) dočkali souhrnného, zasvěceného a dobře podaného výkladu o kriminálních příbězích v českých zemích, do nichž podle úvodních slov autorů Michala Jareše a Pavla Mandyse detektivka patří. Jareš s Mandysem začali, jak to v dějinách bývá, od Adama, takže jejich práce zahrnuje i připomenutí morytátů, kramářských písní nebo krvavých románů. V úvodu poučeném na anglosaské tradici nabízejí i terminologické žánrové rozlišení, které v dalších částech knihy využívají naštěstí jen minimálně. Ve své práci se sice mohli autoři opřít o rozsáhlé či dílčí studie (mj. Janáčkova monografie o rodokapsu, Zachova studie o českých nakladatelích), práce o cenzuře, různé paměti, dobové ohlasy či diplomové práce, přesto na nich spočívala zásadní odpovědnost za zpracování rozsáhlého materiálu, který takto vývojově bude vyložen poprvé.

Jareš s Mandysem shrnují tradici kriminálního románu v evropských zemích (Doyle, Collins, Gaboriau) a sledují, do jaké míry byl ovlivněn vznik domácí produkce jejich uváděním u nás. Připomínají laciná sešitová vydání, která stála na počátku prudce rostoucí obliby. V této souvislosti je mimo jiné osvětlována fascinace žánrem i u autorů, kteří byli a jsou obecně známi z "vážných" oblastí literatury (Langer, Čapek, Fuks, Rosůlek-Drnák aj.). Možná by se do této řady mohl doplnit autor psychologických románů Pavel Nauman (známý spíš jako autor Pohádek o mašinkách), který v roce 1966 vydal ve Smaragdu dobrý detektivní román Dlouhý stín času, k detektivce si "odskočil" i Norbert Frýd románem Rukama nevinnosti.

Text publikace je psán svižně, lehkým perem, potěšením je číst kapitoly o Edgaru Collinsovi, Jiřím Šteflovi, Edvardu Valentovi nebo Václavu Erbenovi, které jsou vyvážené jak charakteristikou díla, tak ukázkami ohlasů. Přiřadit mohu i pasáže o díle Hany Proškové, třebaže se mi - coby autorčině ctitelce - ne zcela pozdává charakteristika jejích zápletek. Na jedné straně je chválena za hlubokou psychologickou kresbu postav, na druhé straně se tvrdí, že její vraždy jsou iracionální a málo motivované.

Některé pasáže poněkud trpí vinou častých citátů (Velinský) či opakovaných faktů (např. Škvorecký). Vícekrát se objevují například charakteristiky Erbenova Exnera nebo předlohy Erbenových postav. Mimochodem Exnerovy reálné předlohy k postavám by bylo možné doplnit o ředitele Ústavu pro českou literaturu Felixe Vodičku, který byl předobrazem prof. Hodičky z Erbenova románu Na dosah ruky.

Náročná stratifikace svazku se podařila. Hlavní kapitoly, časově orientované, se nadále člení v drobnější žánrové podkapitoly, nazvané už leckdy obrazně, takže čtenář je zvědavý, co vlastně měli autoři na mysli. Například jako první dámu české detektivky v minulosti bych vždycky viděla Hanu Proškovou, nikoli Annu Sedlmayerovou, u níž to platí asi jen chronologicky.

Časová posloupnost umožňuje autorům zdůraznit, kdy a které dílo často nahradilo společenský román. Kritické vidění doby detektivce nečekaně prošlo přes všechny cenzurní zásahy, na druhé straně konstatují, kolik autorů bylo schopno napsat něco jako prorežimní agitku. Nutné chronologické řazení přineslo i povinnost rozhodnout, jaké hranice kapitol zvolit a jak naložit s autory, kteří dané období časově překračovali - a že jich bylo poměrně dost.

Obrazné pojmenování podkapitol přináší i další otázky, například proč je do "Divokých devadesátých" zařazen poměrně rozsáhlou pasáží Pavel Frýbort, a ne také třeba Eva Kačírková. Asi by v tuto chvíli nemělo jít jen o politické hodnocení nebo osobní přístup k autorovi. Ostatně Eva Kačírková nejvýrazněji doplatila na rozdělení do několika kapitol. Její předlistopadová tvorba je slovníkově odbyta několika sice pochvalnými odstavci, ale bez bližší charakteristiky, bez jakéhokoli citátu nebo ohlasu, ačkoli u jiných autorů se dozvídáme i podrobnosti o tom, kdo a jak lektorsky jeho texty posuzoval. Nijak autorům nevytýkám, že využili materiál, který měli k dispozici, jen jako pamětník vím, jak Kačírková působila v kontextu osmdesátých let a jaké čtenářské pozornosti se jejím knihám dostávalo.

Autoři Dějin české detektivky záslužně připomněli spojení autorů a nakladatelství, která obvykle čtenář nevnímá. Obhlíželi i nakladatelství krajská a jejich detektivní produkci. Největší pozornosti se dostalo Severočeskému nakladatelství, méně už ostatním, ačkoli třeba Jihočeské nakladatelství vydávalo úspěšnou Milenu Brůhovou ve velkých nákladech. O Brůhové ostatně autoři vědí, třebaže jí mnoho pozornosti nevěnují. Zato upozornili na výbornou, leč pozapomenutou autorku jediného detektivního románu Sheilu Ochovou, jejíž román Snad ne vražda uprostřed sezóny byl vydán právě v tomto nakladatelství a patřil k tomu nejlepšímu, co bylo v té době napsáno.

Některá nakladatelství (a posléze jejich edice) byla nerozlučně s detektivkou spjata a je jen dobře, že byl zmíněn z předválečných nakladatelů mimo jiné Karel Voleský, Jan Fromek, nakladatelství Sfinx či poválečná mladofrontovní edice Smaragd, s níž je neodmyslitelně spojeno jméno Vojtěcha Kantora, jejího tvůrce a dlouholetého neúnavného obhájce detektivního románu. Ostatně podobu edic zdůrazňuje i šťastně volený obrazový doprovod. Škoda že při zmínce o edici Spirála, kterou vydával Československý spisovatel, nepadlo alespoň slovo - a ani nikde jinde - o výtečně napsané detektivce Hany Bělohradské Poslední večeře. Román vyšel v této edici v roce 1966 a byl záhy zfilmován pod názvem Znamení Raka v hlavní roli s Ivou Janžurovou.

Tím, že Jareš s Mandysem zároveň sledovali překladové trendy, připomněli alespoň některé z překladatelů, kteří s velkou jazykovou erudicí a kultivovaností přinášeli klasické autory k českému čtenáři detektivek (Jan Zábrana či Heda Kovályová pro slavnou odeonskou edici 3x), další a neméně úspěšní byli třeba Jaroslava Moserová, která pro Olympii přeložila téměř celého Dicka Francise, jako jedni z prvních přišli Vladimír Procházka s Dorothy L. Sayersovou, Jarmila Fastrová s Agathou Christie, Jarmila Emmerová s Ellery Queenem a mohli bychom jmenovat další). V Dějinách uvedený Břetislav Hodek je jedním z příkladů, kdy je překladatel zlákán k vlastní tvorbě.

Důkladnou rešerši materiálu předvedli autoři v kapitolách věnovaných detektivce současné. Bylo náročné zmapovat polistopadovou produkci ve světle hlubokých společenských proměn. Vynořila se řada nových jmen, odtajnilo se mnoho pseudonymů - tak se vysvětlilo několik dobrých detektivních románů od zdánlivě neznámých autorů, např. Svatopluka Zlámaného (pokrýval Viléma Hejla), Reného Ditmara (pseudonym Čestmíra Vejdělka) aj. Jen zavedení autoři jako by si s novou situací nevěděli rady (Eva Kačírková, Václav Erben).

Po listopadu 1989 se vynořila nová nakladatelství, často spojená s pokusem obnovit dávné, sešitové příběhy (např. cliftonky), ale hodně z nich mělo efemérní život. Na druhé straně končily edice (např. Smaragd v roce 1993), které měly v detektivním proudu doslova páteřní úlohu.

Autorům se podařilo charakterizovat velké proměny, ale zároveň pojmenovat nová směřování. Konstatují, že se ve větším množství objevují neznámá jména, ale i autoři známí z jiných oblastí literatury či odbornosti. Na příkladech plodných a hojně publikovaných autorů (Miloš Urban, Vlastimil Vondruška) dokládají, v čem asi je hlavní přitažlivost a také omezenost detektivkového žánru. Přesvědčivě dokazují, kolik společného lze najít ve vypravěčských postupech autorů současných a těch, kteří psali před sto lety, a upozorňují, že oblíbený žánr v plánech nakladatelství trvá a že mnohá z nich nadále právem sázejí na původní i překladovou produkci detektivek. Snad najdou místo i na opakované edice autorů, ke škodě čtenářů dnes pozapomínaných (např. Pavel Šoltész).

Třebaže v závěru autoři tvrdí, že ta poslední desetiletí obhlížejí opatrně, rozhodně se jim podařilo ukázat na "štiky", které český rybník výrazně obohacují (Michaela Klevisová, Michal Sýkora, Martin Goffa či třeba Juan Zamora, na jehož romány se zatím dostalo jen v poznámkách).

Končit lze konstatováním, že vznikla publikace výtečné kvality co do podání i náplně, inspirativní pro milovníky detektivní literatury, kteří v ní jistě najdou, co jim v tak bohaté nabídce uniklo.

Michal Jareš, Pavel Mandys, Dějiny české detektivky. Praha, Paseka 2019.