Monogramista IP. Oltář svaté Anny samotřetí v Českém Krumlově

Kniha věnovaná původem pasovskému řezbáři Monogramistovi IP (Stavitelé katedrál 2020) je pozoruhodnou prací. Její pozoruhodnost spočívá ve skutečnosti, že je utkána z vlákna hypotéz, jež ve svém výsledku předkládají vskutku ucelený (nikoli však nutně pravdivý) příběh. Pro české dějiny umění ona ryzí hypotetičnost samozřejmě není ničím výjimečným. Hlavnímu autorovi knihy, Petru Kováčovi, ale nic jiného nezbývalo. Na rozdíl od jiných věhlasných jihoněmeckých řezbářů (Veita Stosse či Tilmana Riemenschneidera), s nimiž můžeme mistrovství Monogramisty IP směle srovnávat, se ve vztahu k tomuto pasovskému "řezákovi", jak Monogramistu IP označil Zdeněk Lev z Rožmitálu, tvořícímu na počátku 16. století, nedochovaly žádné písemné prameny, na jejichž podkladě bychom mohli odhalit jeho kariéru a samozřejmě i plný rozsah působnosti jeho řezbářského díla, včetně činnosti jeho dílny.

Ze tří děl, jež je jednoznačně možné připsat Monogramistovi IP, se Kováč detailně věnuje oltáři sv. Anny samotřetí, dnes uloženému na zámku v Českém Krumlově. Ikonografickým rozborem se pokouší odhalit jeho vzory, a to jak v soudobé grafické tvorbě, tak v dobové naučné náboženské literatuře. Pozornost si zaslouží především Kováčovy poukazy na původně latinský, v 15. století do několika vernakulárních jazyků přeložený spis Jana z Hildesheimu pojednávající o Třech králích. Ještě větší prostor autor samozřejmě věnuje stylovým vlivům, jež shledává jak ve starším jihoněmeckém řezbářství, tak v Dürerově perspektivním uvažování. Ve svých hypotézách vcelku odvážně rovněž mluví o vlivech italských, především Mantegny, přičemž je více než přesvědčen, že Monogramista IP italské podněty získával přímo na místě, v severní Itálii, nikoli zprostředkovaně. Na rozdíl od mnoha jiných badatelů, kteří se snažili určit okruh děl, jejichž autorem mohl být Monogramista IP či jeho dílna, se Kováč soustředí téměř výhradně na provedením opravdu špičkový oltář sv. Anny samotřetí.

Jeho objednavatelem byl Zdeněk Lev z Rožmitálu, v prvních desetiletích 16. století jeden z nejmocnějších šlechticů v Českém království. Kováč se pokouší, opět prostřednictvím hypotéz, určit, pro jaký kostel, respektive pro jaké církevní společenství byl oltář sv. Anny samotřetí původně určen a jakými cestami se dostal do rukou Rožmberků. Ještě důležitější je ale otázka, kdo byl konceptorem tohoto oltáře. Zdeněk Lev z Rožmitálů téměř jistě ne. Podle Kováče stál za ideovým pozadím vzniku podoby oltáře horlivý bojovník proti utrakvistům, Jednotě bratrské a rané německé reformaci františkán Jan Vodňanský. Již staršímu bádání se podařilo doložit jeho styky se Zdeňkem Lvem (dedikoval mu jeden ze svých spisů), a právě na jejich podkladě autor postavil hypotézu o jeho stanovení ikonografického programu oltáře sv. Anny samotřetí. Vodňanský byl, jak známo, autorem traktátu o neposkvrněném početí Panny Marie, napěchovaném příběhy pověrečné zbožnosti, v němž obhajoval jedinečnost a pravověrnost katolicismu. V tomto ohledu tedy mohl Vodňanský na vyobrazení sv. Anny, Panny Marie a malého Ježíška na centrální části obrazu, respektive na ztvárnění klanění Tří králů pod ním, vskutku působit. Považovat však celý oltář, dokončený na počátku dvacátých let 16. století, za manifestační proklamaci katolické víry, jak Kováč tvrdí, je až příliš kategorické. Jistě, raně luterská reformace stejně jako český utrakvismus se vyhýbaly úctě prokazované světcům a nebyly vyznavači dogmatu o neposkvrněném početí. Zároveň si je ale třeba uvědomit, že program svatoanenského oltáře nijak neútočí proti samotnému reformačnímu myšlení. A považovat ho na přelomu desátých a dvacátých let 16. století za striktně katolický po mém soudu rovněž nemůžeme. Ostatně sám Monogramista IP pracoval i pro utrakvistické zadavatele a obdobně jako většina řezbářů a malířů jeho doby na konfesní vyhraněnost nehleděl. Kováčovi však budiž připsáno ke cti, že se vyhnul jednoznačnému spojení objednávky tohoto oltáře se sesazením Lva z Rožmitálu z úřadu nejvyššího purkrabího.

Sama kniha přitom není pouhou prezentací již zmíněného přediva hypotéz. Vedle nich totiž ve snaze o celistvost zprostředkovává rovněž zprávu o restaurování oltáře sv. Anny samotřetí, podává vyčerpávající informace o záznamech ve starých inventářích a v poslední části přetiskuje všechny starší studie věnované Monogramistovi IP a jeho (dnes) českokrumlovskému oltáři od Jiřího Kropáčka, Antona Legnera, Jana Müllera, Jaromíra Homolky, Jutty Reisinger a Jiřího Fajta. Tím předkládá čtenářům možnost učinit si vlastní obrázek a zároveň tím dává všanc své vlastní interpretace, z nichž je jednoznačně patrné, že stojí na ramenou předchůdců a že se s nimi kriticky vyrovnává. V tomto ohledu je Kováčův postup příkladný.

Jaroslav Werstadt

Jaroslav Werstadt vstoupil do historického povědomí především studií Politické dějepisectví devatenáctého století a jeho čeští představitelé, kterou obhájil v roce 1919 na české pražské filozofické fakultě (napsal ji v semináři Josefa Šusty) jako disertační práci. Pohříchu je to jediný Werstadtův rozsáhlý vědecký text. Werstadt ho následně nově vydal v roce 1948, kdy vzbudil jisté kontroverze, obdobně jako jeho vystoupení na 2. sjezdu československých historiků roku 1947. Když jsem tuto stať četl, musím se přiznat, iritovala mne svým nezastíraným aktivismem, zjednodušováním a účelovým nazíráním na dějiny historického myšlení v 19. století prizmatem mocí okouzlené, nově se utvořivší Československé republiky. Werstadt v ní otevřeně vystoupil proti Václavu Vladivoji Tomkovi a postavil ho do ostrého protikladu vůči Františku Palackému. Postupoval přitom velmi zaujatě a bez dostatečného kritického nadhledu, obdobně jako ve svých soudech o československé politice první poloviny 20. století či o Tomáši Garriguu Masarykovi a Edvardu Benešovi. Na Werstadtově psaní mi rovněž vadil jeho poněkud agresivní jazyk: Tomkovu filozofii českých dějin (zda lze v tomto případě mluvit o filozofii dějin, vskutku nevím) označil za protinárodní a protirevoluční a Tomka samotného častoval jako příslušníka "té strany, která zavraždila národ".

Z těchto důvodů jsem byl zvědav, jaký postoj vůči Werstadtovi zaujme Jaroslava Hoffmannová. Popravdě řečeno, autorka knihy věnované Werstadtově osobě (Jaroslav Werstadt /1888-1970/. O minulosti pro přítomnost, Vyšehrad 2020) zaujímá otevřené postoje k jeho názorům jen velmi výjimečně. Její práce je především jakýmsi hutným průvodcem po Werstadtově pozůstalosti, odkrýváním stop, jež po jeho úřední činnosti zůstaly. V tomto ohledu je Hoffmannová velmi pečlivá a nenechává stranou jedinou drobnost. Její knihu se však zdráhám označit jako Werstadtův životopis či biografii. Spíše se jedná o skizzy z jeho života, osobního, poznamenaného dlouhým vězněním v koncentračních táborech během protektorátu, i profesního, předčasně uzavřeného rokem 1948. Na rozdíl od mnoha biografií a "biografií" českých historiků napsaných v posledních desetiletích nevolí autorka dvojaký přístup spočívající v odděleném líčení životaběhu a přehledu či rozboru vědeckého díla. V případě Werstadtově by to ostatně ani nebylo možné, neboť byl spíše historizujícím publicistou než historikem. Protože se neprosadil v akademické sféře (a jak známo, ani o to neusiloval), jsou jeho vědecké příspěvky dosti skrovné. Werstadt byl tedy především mužem státní služby a státotvorné politiky, nikoli však teoretikem dějin či historikem dějin dějepisectví. Pečlivá práce Jaroslavy Hoffmannové to plně prokazuje. V jednom ohledu ale pro mne byl její archivní výzkum pozoruhodným objevem. Mé pochyby o Werstadtově přístupu ve studii Politické dějepisectví devatenáctého století a jeho čeští představitelé se, jak vidno, příliš neliší od pochyb recenzentů rukopisu jeho disertace, Josefa Pekaře a Václava Novotného. Právě oni totiž o jeho přístupu mluví jako o "novém pragmatismu", o "ulpívání na povrchu bez náležité hloubky" či dokonce o "nedorozumění". Jednou douškou je však třeba podotknout, že Pekař nakonec celou práci, ačkoli ji kritizoval, otiskl ve "svém" Českém časopisu historickém. Prostě padni komu padni.

Prezident lidskosti Emil Hácha

Biografie Emila Háchy z pera Víta Machálka Prezident lidskosti. Životní příběh Emila Háchy(Academia 2020) je zarážejícím dílem. Autor tuto osmisetstránkovou knihu pojal jako radikální obhajobu protektorátního prezidenta, jehož se snaží vyvinit z postojů a činů, jež tak zásadním způsobem poznamenaly osud české společnosti v době druhé světové války. V tomto ohledu se zásadně liší od nedávno vydaných Háchových biografií z pera Tomáše Pasáka (JUDr. Emil Hácha: 1938-1945) či Roberta Kvačka a Dušana Tomáška (Causa Emil Hácha), jejichž faktografickou hodnotu Machálek obohatil jen v omezené míře. To, že se mnohem více věnoval Háchovu životu před jeho prezidentováním, je z biografického hlediska jistě záslužné, avšak nalézt zde klíč k výkladu postojů v době druhé republiky a za protektorátu se mu nepodařilo. Stejně tak ono protažení Háchova života do doby předmnichovské není pojato jako analýza či hutná sonda do soudně-správního systému první republiky, což by mohlo být (ale není) obohacením významným.

Ve skutečnosti tvoří podstatu Háchovy biografie, podobně jako u starších biografií, léta 1938-1945, s poněkud nadbytečným výhledem do druhého života, zpracovaného jako přehled soudů o Háchově osobě v letech 1945-2018 (autor zde zjevně hledá oporu pro své vlastní názory). Při líčení Háchových činů a postojů v oněch osudových letech mezi Mnichovem a smrtí v Pankrácké věznici Machálek podléhá líčení zcela nepodstatných detailů, kvůli nimž práce přerostla do olbřímích rozměrů. Podstatou historikovy práce však není zpřístupnit a popsat vše, co našel v archivu či v pamětech současníků. Ostatně práce s pamětnickými texty je jednou z metodologicky problematických vrstev knihy. Autor se domnívá, že spolehlivost pamětí spočívá v tom, zda byli jejich autoři k sepsání puzeni touhou popsat objektivní pravdu, či zda naopak chtěli Háchu rehabilitovat nebo dehonestovat. Kuriózní názor, jenž zcela opomíjí skutečnost, že paměti vždy zůstávají primárně ryze subjektivními texty, psanými v konkrétní době za konkrétním účelem. Nikdy však nemohou popsat objektivní pravdu, nemluvě o tom, že nic jako objektivní dějinná pravda neexistuje.

Zdá se však, že Machálek na objektivní pravdu věří a že za objektivní pravdu považuje svá apologetická tvrzení, podle nichž byl Hácha nikoli viníkem, nýbrž obětí, tedy obětí "temných historických období" nacismu a následně komunismu. Ono pojetí Háchy jako oběti vyvozuje ze zdánlivé antiteze, podle níž byl Hácha "především člověk, nikoliv politik". K tomu, aby se stal prezidentem, byl prý donucen, proti své vůli (jinde říká, že byl do čela státu postaven), přičemž dle jeho teze neexistovala žádná možnost, jak by si v dané situaci mohl zachovat čistý štít. Hácha se v Machálkových očích obětoval pro národ, přičemž za touto obětí prý významně stálo i jeho křesťanské smýšlení (kde zůstalo jeho křesťanské smýšlení ve vztahu k Židům, kteří byli stejnými českými vlastenci jako Hácha, stejně jako ve vztahu vůči ostatním českým obětem nacistických represí, se však autor neptá). Podle Machálka byl Hácha nespravedlivě označován za zrádce národa. Tento hodnoticí přístup vnímá jako ideologický. Ve skutečnosti je ale i jeho vlastní přístup jen a pouze ideologický, bez ohledu na to, že se v knize opakovaně ohání protikladem lidskosti a politična. Machálek ale dokonce zachází ještě dál a tvrdí, že si Háchovo jednání, například vůči Slovákům, zaslouží spíše ocenění než kritiku. V ohledech nenacionalistického českého vlastenectví, za jehož nositele Háchu považuje, "spojeného s integrací České republiky do Evropské unie, by náš třetí prezident mohl být považován dokonce za inspirativnější postavu než oba jeho předchůdci", tedy Masaryk a Beneš. Nikoli tedy nacionálové Masaryk či Beneš, nýbrž vlastenec Hácha. Pokud toto není ideologický přístup, pak už nevím co.

K přijetí prezidentské kandidatury prý Háchu vedla jeho citlivost, pokora a odpovědnost. Tyto vlastnosti podle Machálka prý stály i za tím, že v kritických chvílích neabdikoval. Pozoruhodné. Na jedné straně tedy tyto tři vlastnosti, na straně druhé slova o tom, že byl k přijetí prezidentské funkce donucen (postaven) proti své vůli. Rozporů takovéhoto interpretačního přístupu si však Machálek není vůbec vědom. Každopádně ve chvíli, kdy tvrdí, že Háchův způsob hájení národních zájmů "musí" být při znalosti všech okolností hodnocen s uznáním, sklouzává k moralizující didaktičnosti. Zkrátka a bez zbytečného opakování, Machálek ve vztahu ke svému hrdinovi nevystupuje pouze jako apologeta, ale dokonce i jako soudce těch, kdo Háchovi upírají jeho lidskost, jeho lidskou ušlechtilost, jeho ryzí vlastenectví. Machálek po svých čtenářích vyžaduje, aby vše dobré, co Hácha vykonal (nejen individuální pomoc konkrétním lidem či dokonce záchrana konkrétních životů, což samozřejmě nikdo nezpochybňuje), bylo připsáno na účet jeho lidskosti a ušlechtilosti, a naopak ze všeho zlého, co se v období protektorátu stalo, má být vyviněn jako člověk, jenž nebyl politikem, jako ve skutečnosti pouhá oběť totalitního režimu, s nímž rozhodně neměl nic společného. Z tohoto důvodu tedy podle Machálka poválečná garnitura postrádala morální právo Háchu, resp. háchovskou politickou reprezentaci, soudit jako zločince (jinde říká, že se mu nedostalo řádného soudu, čímž si opět protiřečí). Jak ukazují Machálkovy odkazy na českou historizující publicistiku z doby po roce 1989, není ve svých, v ideologii ukotvených názorech osamocen. Dokonce by se dalo říci, že má možná více stoupenců než odpůrců. Pro poznání naší protektorátní minulosti to ale popravdě řečeno není vůbec podstatné. Naopak důležité je si přiznat, že výsostně ideologický a programově apologetický přístup, který Machálek ve své knize ve vztahu k Emilu Háchovi volí, ani v nejmenším nemůže přispět k poznání a pochopení českých dějin 20. století.