Jana Fantysová Matějková

Bílá hora: 400 let

(Editorial)

Předkládaná série esejů k výročí bitvy na Bílé hoře (8. listopadu 1620) a jejích dopadů včetně tzv. staroměstské exekuce "sedmadvaceti českých pánů" 21. června 1621 vznikla jako reakce na mediální pokrytí těchto událostí vzpomínaných na podzim 2020. Došlo totiž k fenoménu, jejž zaznamenali již někteří němečtí badatelé v souvislosti s výročím vystoupení Martina Luthera a který lze shrnout následovně: jubilea sice silně oživují paměťovou kulturu, ale nemusí nutně podněcovat potřebnou historickou reflexi, vědecké bádání a jeho popularizaci. Snaha zavděčit se veřejně známým a předvídatelným soudům obvykle vede k heslovitému opakování a konzervování názorů známých desítky, ba i stovky let, jež vzniky v dobách, které s dneškem nemají mnoho společného. Některé, kdysi opodstatněné názory se již proměnily v klišé, která svádí k provokativním komentářům a kontroverzním prohlášením. Oživování konfliktních diskurzů, které jitří staré rány, či prezentování akčnosti třetí pražské defenestrace či brutality násilí na popravovaných představitelích stavovského povstání jistě mohou zafungovat jako bulvární atrakce, podobně jako úvahy, co by bylo, kdyby... či prezentace nevábných scénářů možných alternativ.

Je stále zřejmější, že se i dnes, kdy je legitimní očekávat, že jsme se již s touto traumatizující historickou událostí vyrovnali, setkáváme s vyhrocenými názory, které navazují na diskurzy minulých období. Hodnocení porážky českého stavovského povstání se v minulosti zpravidla odvíjelo od politických konceptů a idejí, jejichž prizmatem se nahlíželo. Primárně se týkalo pojetí vztahů mezi panovníkem a zemskými stavy, které byly později chápány jako nositelé protodemokratických hodnot. Významnou roli hrál ideál náboženské jednoty (religio vinculum societatis, tj. náboženství je pojítkem společnosti), ke které směřoval proces tzv. konfesionalizace, jehož výsledkem bylo, že se stát identifikoval s jedním vyznáním a potíral jiná. Období osvícenství změnilo perspektivu tolerančním patentem, zrušením a omezením cenzury, sekularizací školství a výchovou osvíceného kléru. Obrozencům pak šlo zejména o zachování a povznesení českého národa a jeho státnosti ve vztahu k německému živlu a habsburskému soustátí. V době založení republiky se vedl ideový spor mezi stoupenci katolické monarchie a budovateli nového státu, kteří usilovali o nápravu historických křivd. Antiklerikální orientace první republiky a konfesní sympatie jejích zakladatelů postavily národní příběh na hlavních evangelických narativech, zejména na díle Františka Palackého a jeho (hugenotského) následovníka Ernsta Denise. Antiklerikalismus a sociální aspekty prvorepublikového evangelického narativu poskytly i dobrý základ pro poválečnou marxistickou interpretaci, která se navíc mohla opřít i o popularitu Jiráskových románů. Přitom nejvýznamnější klasické historické práce k (po)bělohorskému období vzešly z pera katolických historiků, Josefa Pekaře a Zdeňka Kalisty. Oba byli vynikající profesionálové a skvěle znali historické prameny, avšak do jejich díla se promítlo i jejich vyznání a politicky konzervativnější názory. Zejména Josef Pekař těžce nesl rozpad monarchie a následné vyhlášení republiky a jeho náhled na (po)bělohorskou dobu byl zcela v souladu s jeho osobním přesvědčením.

Toto rozmanité a často velmi konfliktní názorové dědictví je stále živé. I dnes můžeme pozorovat, že někteří porážku stavů a popravu jejich zástupců oslavují jako vítězství a přiklánějí se na stranu panovníka, Ferdinanda II., který zrušil dosavadní ústavní zvyklosti Českého království. Jednostranným gestem hlásícím se k rekatolizaci je zajisté i vztyčení repliky Mariánského sloupu, který v bělohorském příběhu rovněž figuruje. Stále dominantní je ovšem i evangelický narativ, jehož problémem byly - spíše než chybná interpretace - ideologizace a politizace. O tom, že Bílá hora nepřestává být traumatickým mementem, svědčí dnes i melancholická píseň Michala Prokopa o tom, že "všechny cesty vedou k Bílé hoře" (text Jiří Žáček). Cílem následujících esejů nicméně není navázat na tyto minulé diskurzy a rozsuzovat je, nýbrž představit pestrost historické reality tehdejšího období, jak ho vidí novější bádání. Vždy je totiž třeba vrátit se k historickým událostem a pramenům, ad fontes, a perspektivě současníků tehdejšího dění, abychom si bělohorský příběh mohli přečíst dnešníma očima. Tato perspektiva pečeť Bílé hory jakožto dramatického mezníku spíše stírá, jakkoli některé aspekty života v Českém království, zejména pluralita náboženských vyznání, doznaly velkých změn.

Text historika Jana Zdichynce podává základní přehled historických událostí, jak se jej učí studenti na vysokých školách. Představuje bělohorské události v kontextu dějů předcházejících a následujících. Esej absolventky archivnictví Marie Tošnerové se drobnohledem přiblíží k realitě obyvatel českých měst, pro která měla účast na stavovském povstání a následná rekatolizace velmi neblahé důsledky finančního i politického charakteru, a to jak pro jednotlivé obce, tak pro městský stav jako takový. Esej historiků umění Kateřiny Horníčkové a Michala Šroňka mapuje rekatolizační strategie ve vizuálním umění, zejména systematické mazání paměti nekatolické a jejího nahrazování katolickými místy paměti. Vysvětluje rovněž mechanismy, kterými barokní umění podněcovalo konverze a oslovovalo věřící. Společný text historiků Vladimíra Urbánka a Jana Zdichynce shrnuje pohledy různých intelektuálů na bělohorské události a představuje pestrý kaleidoskop různorodých snah o vysvětlení bělohorských událostí a jejich důsledků. K baroku samozřejmě patří i obecně známý pojem barokní krajiny, který nás přivádí k otázce dlouhodobých historických procesů, které probíhaly řadu staletí. Přínosy a naopak ztráty, které barokní doba přinesla české krajině, z hlediska tzv. longue durée vysvětluje historik Eduard Maur, jehož podíl na této sérii esejů je pro nás obzvlášť velikou poctou.

Jana Fantysová Matějková (1976), působí v Oddělení pro soupis a studium rukopisů MUA AV ČR.