Milan Děžinský

Klenba za klenbou

I.

Čtenářská zkušenost bývá málokdy zásadně formována až v dospělosti. To není žádný velký objev. Polička domácí knihovny je mnohem důležitější věc, než se zdá. Důkazem jsou i mnohá vyznání v rozhlasové relaci Knižní pól.

Výběr na poličce v domácnosti mých rodičů byl vlastně celkem fádní. Běžná produkce padesátých až osmdestáých let, detektivky, normalizační autoři, kuchařky, knihy o údržbě Škody 105, atlas hub a tak dále; často svazky, které můj otec, toho času dělník v papírně ve Štětí, zachraňoval před rozšmelcováním. Přesto polička skýtala i knihy, které se zapsaly do mé paměti - vzpomínám si třeba na knihu Edvarda Valenty Strýček Eskymák podle vyprávění Jana Welzla, slavného arktického pábitele, jejíž četba navždy zromantizovala můj pohled na severní pláně a obdařila mě platonickou láskou k dobrodružství. A byly to samozřejmě všechny ty dobrodružné knihy pro chlapce, které mi zachraňovaly prázdniny, když jsem si jako alergik četl v místnosti s mokrým prostěradlem přes okno, aby zachycovalo poletující pyl.

Těch několik dní, které jsem trávil četbou 20 000 mil pod mořem, Dětí kapitána Granta nebo Tajuplného ostrova, knih, které jsem si spolu s desítkou dalších nosil v ohromném batohu z roudnické městské knihovny, zůstane navždy nejkrásnějším obdobím mého čtenářského života. Jsou to knihy, které se dnes bojím otevřít, abych neporušil tu magii, která na mne tehdy působila; magii, která zůstává v mysli jako hýčkaná vzpomínka, ale o níž tuším, že lety jistě vyprchala, kdyby ji měli číst oči o trochu zkušenějšího, mnohou četbou zjizveného a ošlehaného čtenáře.

Jedna z chlapeckých knih mne zasáhla ještě z jiného důvodu než pouze proto, že byla plná dobrodružství, objevování neznámých krajin a napínavých scén, kdy se člověk třese o život svého hrdiny. Byla to kniha Miloše Václava Kratochvíla Podivuhodné příběhy a dobrodružství Jana Kornela a důvod, proč se stala dodnes živou součástí mé čtenářské paměti, byl ten, že Jan Kornel byl chasník z Polabí, tedy od nás, z nedalekých ani ne dvacet kilometrů vzdálených Mlčechvost. Čtenář se ve své fantazii nemusel vydávat do vzdálených verneovských krajů nebo daleko do pradávné minulosti jako v příbězích Eduarda Štorcha, to dobrodružství bylo najednou tak hmatatelně blízko. Až později jsem se dozvěděl, že Mlčechvosty, které si Kratochvíl vybral jako bod, ze kterého na svou strastiplnou cestu Kornel vyráží a ke kterému opět v závěru románu směřuje, aby se do něj velkým obloukem nakonec vrátil, jsou zároveň místem, kde trávil Kratochvíl dětské prázdniny.

Jan Kornel je na začátku příběhu lstí a proti své vůli naverbován do císařského vojska. Když odhalí podvody lajtnanta Tajfla ve vyplácení žoldu, je ještě s jedním z přátel odsouzen za údajnou vzpouru k smrti. Plukovník však rozhodne, že jeden dostane milost, a to ten, který hodí více v kostkách. Jan sice vyhraje, nedojde ale ani k popravě jeho druha, protože se právě blíží nepřátelské vojsko. Po krvavé bitvě u Jankova Jan se svými přáteli ze strachu před Tajflem dezertuje. Společně se dostanou až do Durynska a zde se zúčastní selské rebelie. Po její porážce jsou polapeni a donuceni vstoupit do saského regimentu. Roku 1648 se v Osnabrücku po uzavření Vestfálského míru potká s Janem Amosem Komenským. Janovy naděje na to, že se konečně dostane domů, jsou zmařeny novým setkáním s Tajflem, neboť ho nechá jako zběha zatknout a pak ho prodá na galeje, tedy jako veslaře na španělskou galéru.

Při plavbě přes Atlantik je galéra přepadena piráty, potopí se a Jan se s několika druhy zachrání na provizorním voru z prken ze dna galéry. Když je objeví španělská loď, její kapitán je prodá na tři roky do otroctví na tabákové plantáže na Espaňole. I odtud se Janovi podaří uprchnout a dostane se do skupiny bukanýrů, kteří se živí lovem divokých prasat. Při stahování zastřeleného kance se ale poraní na ruce, dostane otravu krve a paže mu musí být amputována. Poté je přijat na francouzskou pirátskou loď a zúčastní se dobytí města Maracaiba roku 1666. Jan je drancováním města znechucen, za podíl na kořisti a za odškodné za zranění nohy si koupí cestu z Karibiku do Evropy a po dvaceti letech se vrátí domů do válkou poničených rodných Mlčechvost.

Když dnes přemýšlím nad tím, které knihy jsem četl v těch čtenářsky nejdůležitějších letech svého života, vidím je jako cestu, jež začíná vždy dosti náhodně, ale na níž mě každý nový čtenářský zážitek posouvá k jinému. Slast, která je vyčerpána dočtením jedné knihy, musí být co nejrychleji napojena dalším zážitkem, pokud možno co nejvíce podobným. Tak jsem četl Tonka z Napoleonovy armády, dobrodružnou, ale smutnou knihu Johana Fabricia, Neffovu fascinující a dnes nespravedlivě zapadlou trilogii Královny nemají nohy nebo Grimmelshausenova Simplicia Simplicissima a hledal stále totéž, dobrodružství a zkoušky krutých dob, kdy se z malých stávají velcí.

Čtenářská období, která se střídala i na střední škole, se podobala spíš záchvatům. Z mé čtenářské paměti se vynořuje ruské klasické období, z něhož mi utkvěly Gogolovy Mrtvé duše, Turgeněvovy Lovcovy zápisky, pak jedna zima na začátku devadesátých let, kdy jsem četl jen Dostojevského, kterážto četba vyvrcholila na vysoké škole jeho mistrovskou karamazovovskou trilogií, kterou jsem celou přečetl ve vlaku, když jsem dojížděl za svou dívkou na jižní Moravu. To ještě vlaky jezdily trasu Roudnice nad Labem - Břeclav čtenářsky útěšlivých pět hodin. Dodnes se se zalíbením dívám na ten titul ve své knihovně, ač nevím, zda se kdy znovu dostanu k tomu si jej přečíst. Čas běží a ke čtení je toho příliš mnoho. Ruské klasiky vystřídali ti britští, pak francouzští, američtí - především pak Poe a Hemingway. Odbočkou přes Bulgakova a Ajtmatova jsem zakotvil v jihoamerickém magickém realismu, reprezentovaném Garcíou Marquézem, Vargas Llosou a Carpentierem, ale především Cortázarem. Jeho fascinující Změna osvětlení se stala vyvrcholením další mojí posedlosti, jíž byla četba povídek: k již zmíněným dvěma Američanům přibyli spisovatelé další: Kafka, Carver, Hašek, Kundera, bratři Strugačtí, Lem, výčet by mohl pokračovat, kdyby ho tento text unesl.

Byl to ale především Julio Cortázar, který dokázal to, čeho si nejvíce cením: vytlačit do paměti jakýsi otisk, který se nezahojí, jen zajizví, zhrbolatí a který nás dlouho, v mém případě celá desetiletí, nutí otevírat stejnou knihu a číst znovu a znovu jednu povídku, nebo pasáž, nebo dokonce jen jedinou větu; vracet se, a to nejen ve vzpomínkách, ale jakoby v nutkavém, posvátném rituálu i fyzickým dotekem, jako by čtení bylo prst, který ohmatává stále stejné místo, které se ale vlivem nabyvších zkušeností a nových životních okolností v interpretaci mění. Ta slast ale nevyprchává, naopak se zvětšuje, jak čtený text odkrývá nové a nové vrstvy, teď ale nikoliv ve směru autorova záměru, nýbrž čtenářovy interpretace. A najednou jako by to byl text, který čte čtenáře.

Jedním z takových textů je krátká, vlastně jen několikastránková povídka Silvia, která vyšla ve výše zmíněném výboru Změna osvětlení v překladu Hedviky Vydrové. Začíná takto: "Bůhví jak vůbec mohlo skončit něco, co ani nezačalo, co se objevilo někde uprostřed a pominulo bez jasného obrysu, rozplynulo se na okraji jiné mlhy... "

Naráz jsem chycen právě "někde uprostřed" a veden autorovou neviditelnou a pevnou rukou přímo na večírek, který je zaplněn dospělými a dětmi, v jejichž jménech se nedovedu úplně orientovat, podobně jako se v nich neorientuje ani vypravěč, Fernando, o němž víme jen to, co o sobě říká sám, což je totéž jako nic. Postupně se dozvídáme, kdo je kdo. Večírek, tedy rožnění pečeně v domě Fernandových přátel, je celkem fádní setkání několika Argentinců na francouzském venkově, kde tráví část léta. Tři manželské dvojice a jejich děti, které si hrají na indiány, dále pak Fernando a Silvia, dospívající dívka, která se drží stranou, a spíše než by trávila čas intelektuálními diskusemi s dospělými, tíhne k dětem jako jejich starší přítelkyně a opatrovatelka.

Je podivné, že dospělí Silvii ignorují, jako by ani neexistovala, a jediný, kdo kromě dětí vnímá její přítomnost, je Fernando, je jí fascinován, v počínajícím hebefilním vzplanutí se nedokáže soustředit na probíhající rozhovory s dospělými, jako by stál rozkročen mezi dvěma světy, světem realistickým a světem fikce; světem, který patří dospělým, a tím, kterým jsou obdarovány děti. Konečně se odhodlá hostitelce položit otázku, kdo je Silvia - tu nejdůležitější otázku, na kterou čeká čtenář celou dobu, a dozvídá se, že Silvii si děti vymysleli a že se nechal napálit. Čtenář je v té chvíli zmaten stejně jako Fernando, který vše považuje za nevkusný žert, protože Silvia je přece tak skutečná - viděl její siluetu, oheň jí obnažoval nohy a profil, zahlédl jemný a dychtivý nos, rty starobylé sošky: "Uvědomil jsem si, že jediné, co si v tu chvíli přeji poznat, je Silvia, poznat ji zblízka, bez kouzel ohně, a navrátit ji pravděpodobné průměrnosti nesmělé dívenky, nebo si potvrdit tu příliš krásnou a živou siluetu jako podívanou, jíž se smím účastnit jako pouhý divák."

Střih. Později Ferdando pozve přítomné na večeři do svého domu a my tušíme jeho záměr, který je víc než zřejmý. Silvia se objevuje podruhé v přítomnosti dětí, Fernando ji objeví spící na své posteli a popis tohoto setkání je jednou z nejkrásnějších pasáží celé knihy, plné rozechvělé obraznosti a erotického napětí: "Přivřel jsem za sebou dveře a došel k posteli - nevím jak: tady jsou mezery a biče, voda, jež stéká po tváři, oslepující a sžíravá, zvuk z nepřístupných hlubin, nesnesitelně krásný okamžik mimo čas. Nevím, zda Silvia byla nahá, mně připadala jako topol z bronzu a snu, myslím, že jsem ji viděl nahou, ačkoliv potom ne, musel jsem si ji představovat pod tím, co měla na sobě." Ať už je to sen, nebo skutečnost, trvá příliš krátce, protože jak se dozvídáme, děti se po létě rozdělí a rozjedou do svých domovů a Silvia je skutečná, jen když jsou všichni spolu.

Cortázarův povídkový svět nerozlišuje mezi skutečností a snem. Hranice, která je rozděluje, je nezřetelná a jistota, ve kterém z těch dvou světů se nacházíme, je vratká. Oba světy se často spíše překrývají, vrůstají do sebe, koexistují, než by vzájemně sousedily, jako když se v povídce Axolotl, kterou nalézáme ve stejném výboru, návštěvník botanické zahrady nutkavě chodí dívat na obojživelníka v teráriu, snaží se vcítit do jeho myšlení, uchvácen podivnou netečností plaza, až se jím sám stane. A pak - najednou je to axolotl, který přebírá roli vypravěče.

II.

Přestože v mém raném mládí to byla převážně próza, kterou jsem konzumoval až v nezdravém množství, postupně a nenápadně si mne pro sebe získala poezie. Morgensternovy Šibeniční básně jsem četl ještě jako zajímavou kuriozitu a Máchův Máj s respektem. Zajímal jsem se povrchně a zprostředkovaně o sur...realismus. Jednoho dne roku 1993 se mi však do rukou dostala kniha Doupě latinářů tehdy mně zcela neznámého Ivana Wernische, která mi byla doporučena jako zaručený blíženec tehdy hojně čteného a kolujícího výboru z textů Daniila Charmse, který nesl název Sen. Otevřel se mi tehdy básnický svět, který si půjčuje, vlastně nepokrytě krade charmsovské postupy: potkávají se zde lidé ze slavné minulosti, vedou absurdní a malicherné dialogy a jiné postavy příběhů hynou nenadálou a směšnohrdinskou smrtí. Básnickými prózami se míhají podivné figurky - všichni ti bizarní Bedřichové, jejichž identita je neustále rozostřována a rozmnožována, lidožraví Mraskanové, tj. latiníci, nelidské bytosti jako půpa a djojo, bizarní Fuové, kteří sedlají své ženy a nakládají na ně své zboží při cestě na trh, postavičky z carských časů, s poetickými ruskými jmény a uzavřenými osudy. Ano, svět je to stejně surový, ale wernischovská cyničnost a krutost není postavena - na rozdíl od Charmse - z roztřeseného čekání na brzce ranní zaklepání tajné policie, kde tušíme Sibiř, čistky, vši a revolver do týla. U Wernische jde o svět klamně bezpečný, vyznačující se podivnou strnulostí, zatuhlostí jeho mechanismů, směšností jeho propriet a hloupostí protagonistů, jejichž nečekaná konání nabírají rychlý zvrat a oni naplňují své žalostné a nicotné osudy.

Jestli někdo umí v poezii nabrat blbce na lopatu a vystavit ho posměchu jiných blbců - je to právě Ivan Wernisch, který tak navazuje na dvě další zásadní postavy české mytologie: Jaroslava Haška a Járu Cimrmana. Wernischovské mnohokrát zmiňované bezčasí není bezčasím úplně neznámého světa. Na něco se zde odkazuje, na něco, co všichni důvěrně známe jako vzdálený sen, na který se však upamatováváme jen mělce. Wernischovy anekdoty mohou časem omrzet, ale o to víc zarputilý čtenář ocení básníka, který prosvítá falešnému prozaikovi skrz prsty. V textu nazvaném Náčrt básně prochází výběrčí poplatků domem, ve kterém je vše náramně podezřelé, a text sám nabízí formy pro čtenářovy obavy: skříň pod schody je totiž přesně taková, do níž je možno ukrýt mrtvolu. V domě je ale jen zakrslý šilhavec s rozplesklým nosem, jenž neodpovídá na pozdrav. Nikdo víc. Výběrčí odchází, aniž cokoliv vybral, odchází s pocitem, že se v tom činžovním domě zamiloval do neznámé ženy. Je to samozřejmě hloupé, ale pocit je to přesný... A v jiném textu s názvem z Mého života se kdosi dusí gumovým palcem. Gumovým palcem? Tak to by snad stačilo.

Text Konec světa, který už v určitých kruzích zlidověl, přečtu raději celý: "Konec světa už dávno... Jenomže do n...ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit. Něco se šuškalo, ale pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky." V době, o které je řeč, ještě netuším, kolik radosti a čtenářské slasti mi Wernisch poskytne tím, jak budu objevovat jeho další knihy, z nichž Včerejší den bude předznamenávat další z mnoha čtenářských etap. Ale zatím jsme na začátku devadesátých let a já tápu, než narazím na další básníky, které můj způsob čtení a to, co v poezii hledám, přesunou jako výhybka na jinou kolej. Měl bych zde tudíž uvést autory, kteří ve mně nacházeli nejen toho zapáleného a horlivého čtenáře, ale které i viditelně směrovali tvůrce, kterého jsem v sobě tehdy v polovině devadesátých let objevil.

Zatímco ve Wernischovi jsem si užíval podvratnost a nehoráznost, s kterou se básnilo-nebásnilo, okouzlil mne německý expresionismus, ve kterém se naopak básnilo sveřepě a jak by se řeklo dnes - ultimátně. Byly to především básně Traklovy a Bennovy, které jsem hltal v překladech Ludvíka Kundery. Z ústeckého knihkupectví na Lidickém náměstí jsem si v roce 1995 odnesl knížku s nenápadným titulem Básně, které obsahují výbor z tvorby Gottfrieda Benna od roku 1912 až do roku 1956. Co mne z té knihy zasáhlo především, byly texty z hned první Bennovy sbírky s poeovským titulem Morgue a jiné básně, kde na čtenáře doslova vyhřezne hnedle celé oddělení patologie. Lidé - spíš než vznešený duch maso a tělo - a to vše nevábné, konečné, neopakovatelné, zbavené mystiky, nalézající svou podivnou krásu v poduškách krve, mozcích, děravých jícnech, visících novotvarech, prožraných klínech a hrudnících, v nichž nalézají útočiště krysy. Tematika šokující i uhrančivá pro dvacetiletého mladíka, kterým jsem byl a který znal snad jen Baudelairovu vycizelovanou Mršinu z čítanky. Německým expresionistům se náladou svých veršů podařilo předpovědět nejen nadcházející hrůzy světové války, ale zároveň byly první vlnou detonující kambrické exploze poválečných avantgard. V básni Negrova nevěsta z této sbírky nacházím jak ozvuky slavné básně Johna Donna Relikvie, v níž hrobař odkrývá básníkův hrob, aby do něj vložil ostatky básníkovy ženy, a zároveň jednu z nejkrásnějších básní Allena Ginsberga s titulem Milostná báseň na téma z Whitmana, plnou erotiky, kdy se básník ve své fantazii ocitne fyzicky v objetí ženicha a nevěsty během jejich svatební noci. Je to, jako by si některá téma básníci předávali z generace na generaci jako dědičný rodinný šperk. Na rozdíl od ironického Donna a erotického Ginsberga Benn pojímá toto milostné téma zcela po svém, totiž bennovsky:

Pak na poduškách temné krve leží

plavá šíj bílé ženy.

Slunce jí řádí ve vlasech,

líže jí světlá stehna

a klečí kolem jejích hnědších ňader,

neznetvořených neřestí a porodem.

Vedle ní negr: oči a čelo

napadrť koňským kopytem. Dva prsty

špinavé levé nohy zavrtává

do nitra jejího bílého ouška.

Ona však leží spíc jak nevěsta:

na okraji své šťastné první lásky

jak před přemnohým nanebevzetím

mladé a teplé krve.

           Až jsme jí

vnořili skalpel do bílého hrdla

a hodili jí přes kyčle

purpurnou roušku mrtvé krve.

Básně Gottfrieda Benna možná nejsou to nejlepší, co jsem kdy četl, ale v literatuře záleží na kontextu, ve kterém se čtenář zrovna nachází. Díky jeho Morgue jsem se dokázal odrazit k psaní vlastních veršů, které lze označit za vážné a vážně míněné. Narazit na tu pravou knihu je jako ocitnout se ve správném čase na tom správném místě. S postupujícím věkem se proměňuje i vnímání textu, jehož vrstvy se přesouvají a získávají jiný akcent. Až dnes si dokážu patřičně užít Eliotovu Pustinu, kterou kdysi František Halas odmítl s tím, že se jedná o básně příliš intelektuální. Knihy, které v mých mladických letech vzbuzovaly nadšení, dnes cílí spíš na rozum než na emoce. Poslední román, který jsme si vychutnal tak, že jsem nedokázal přestat číst, byly Laskavé bohyně Jonathana Littella - to už je patnáct let. Dodnes sním o dobách, kdy jsem se při četbě stával spíš postavou knih než jejich čtenářem.

Je to dnes pro mne tedy především poezie, která nejvíce uspokojuje potřebu nadechnout se a vydechnout, ponořit se do jazyka nebo prožít euforii i zármutek světa najednou. To vše, čemu se tak neurčitě a závratně říká krása. Příspěvek o mém čtenářském světě bych proto chtěl zakončit básní Tomase Tranströmera, který je největším osobním objevem posledních deseti let a nejvíce naplňuje představu o svobodě imaginace. Básník, jenž překvapuje množstvím vypravěčských perspektiv a jehož texty, které mají více úhlů než geometrie, vybízejí k snovému prožitku stejně jako k racionálním interpretacím. Báseň, kterou vybírám, najdete ve výboru Přijde smrt a vezme ti míry, který připravili Milan Richter a Vít Janota. Jmenuje se Románské oblouky:

V obrovském románském kostele se turisti tlačili v polotmě.

Klenba rozevírající se za klenbou, a žádný výhled.

Jen mihotající plamínky několika svíček.

Anděl bez tváře mě objal

a zašeptal křížem skrz celé mé tělo:

"Nestyď se, že jsi člověk, buď hrdý!

V tobě se donekonečna otevírá klenba za klenbou.

Nikdy tě nedokončí, a tak to i má být."

Slzami oslepený

dal jsem se vytlačit na piazzu vroucí sluncem

i s Mr. a Mrs. Jonesovými, Herr Tanakem a signorou Sabatini.

V nich všech se donekonečna otvírala klenba za klenbou.

Někdo řekl, že při četbě hledáme ty knihy, které bychom si sami napsali, kdybychom to uměli. Přesně takové texty, ve kterých by se otevírala klenba za klenbou, jako v člověku.

(11. března 2020)

Milan Děžinský (1975), básník a překladatel. / Čtenářské vyznání M. Děžinského publikujeme s laskavým svolením Českého rozhlasu Vltava. Pořad Knižní pól připravuje Blanka Stárková.