James Joyce

Defoeův realismus

Není vůbec snadné náležitě představit autora tak objemného díla, jako je to Defoeovo: tiskaři kvůli němu roztočili lis 210krát. Když ale necháme stranou vše, co napsal ke všední politice, a haldy jeho novinářských statí, sdružují se Defoeova díla přirozeně kolem dvou ohniskových zájmů: na jedné straně leží texty, jež se točí kolem nějaké dobové události, na straně druhé životopisy, jež sice nejsou skutečnými romány v tom smyslu, jak to slovo chápeme dnes (schází v nich milostná zápletka, psychologická analýza i cílená rovnováha postav a tendencí), nicméně jde o literární dokumenty, v nichž spatříme duši realistického moderního románu jakoby dřímat v nedokonalém a amorfním organismu. Například Defoeova Bouře popisuje zkázu způsobenou děsivým hurikánem, který se koncem listopadu 1703 dvakrát po sobě přehnal přes britské ostrovy. Podrobné detaily, dodané Defoem, umožnily moderním meteorologům sestavit zcela přesnou barometrickou mapu. Jeho metoda je založena na naprosté jednoduchosti. Kniha začne zkoumáním příčin vichrů, pak souhrnně předestře ostatní slavné vichrné bouře v dějinách lidstva a nakonec se vyprávění jak nějaký ohromný had začne zvolna plazit změtí donekonečna se střídajících dopisů a vyprávění. Ve všech dopisech, zaslaných z nejrůznějších koutů Spojeného království, přitom čteme pořád to samé: tolik a tolik vyvrácených stromů (jabloní, vrb, dubů), tolik a tolik stržených střech, zde tolik a tolik lodí rozbitých o hráze, tam tolik a tolik zborcených věží; a následně pečlivý výčet ztrát, jež různé obce utržily na dobytku a majetku, výčet mrtvých a zachráněných a přesný výměr veškerého olova strženého z kostelních střech. Netřeba dodávat, že výsledkem je fenomenálně nudná kniha, a než ji moderní čtenář zdolá, pořádně si zareptá - avšak nakonec je kronikářova cíle dosaženo: v běsu opakování, rozporů, detailů, čísel a zvěstí se odehrál hurikán a zkázu máme před očima.

V Kronice morového roku se Defoe vzpíná k vyššímu vzletu. V předmluvě k definitivní edici Defoeových spisů píše sir Walter Scott: "I kdyby Daniel Defoe nebyl napsal Robinsona Crusoea, vysloužil by si nesmrtelnost géniem projeveným v tomto deníku morové nákazy." Černý mor vyplenil město Londýn v prvních letech vlády Karla II. Počet obětí není možné přesně zjistit, ale pravděpodobně překročil 150 000. Defoeovo vylíčení této strašlivé pohromy je děsivé právě svou střízlivostí a smutkem. Dveře domů postižených nákazou se značily červeným křížem a nápisem: Pane, smiluj se nad námi! Ulice zarůstaly travou. Zničené město překryl baldachýn chmurného chorobného ticha. V noci jezdily po ulicích pohřební vozy řízené zahalenými vozky, kteří měli ústa zacpaná roubíkem s dezinfekcí, a před nimi se ubíral vyvolavač, který občas zazvonil zvoncem a zahalekal do noci: Vyneste mrtvé! Za kostelem v Aldgate byla vyhloubena ohromná jáma, kde vozkové vyprazdňovali pohřební vozy a zasypávali haldy zčernalých mrtvol soucitnou vrstvou vápna. V krčmách dnem i nocí hýřili zoufalci a zločinci. Na smrt nemocní se běželi vrhnout mezi mrtvé. Těhotné ženy křičely o pomoc. Na nárožích a na náměstích neustále hořely velké čadivé ohně. Náboženské šílení vrcholilo. Po ulici chodil zcela nahý blázen s košem žhavých uhlíků na hlavě, vykřikoval o sobě, že je prorok, a na způsob antifony opakoval: Ó, veliký a hrozný Bože!

Postavou, která v Defoeově fikci tyto hrůzy vypráví, je neznámý londýnský sedlář, avšak vyprávěcí styl v sobě má cosi majestátního a (dovolte mi to tak vyjádřit) orchestrálního, co připomíná Tolstého Sevastopolské povídky nebo Hauptmannovy Tkalce. Ve zmíněných dvou dílech ale cítíme lyrické dmutí, uvědomělé umění, hudební téma, jež chce být citovou vzpourou moderního člověka proti lidské či nadlidské nespravedlnosti. U Defoea nic z toho není: ani lyrismus, ani umění pro umění, ani společenské cítění. Sedlář se ubírá po vylidněné ulici, naslouchá úzkostným výkřikům, vyhýbá se nemocným, čte primátorovy výnosy, povídá si s kostelníky, kteří přitom žvýkají česnek a routu, pohádá se s jedním převozníkem v Blackwallu, svědomitě sestavuje své statistiky, zajímá se o cenu chleba, stěžuje si na noční stráže, vystoupá na vrchol greenwichského kopce a odhadem počítá, kolik lidí prchlo na lodi zakotvené na Temži, chválí, haní, nezřídka pláče, občas prosí a své vyprávění zakončí klopotným čtyřverším, pro něž - jako dobrý sedlář - prosí o čtenářovu shovívavost. Jsou to - říká - verše hrubé, ale upřímné, a znějí takto:

Roku šestnáct set šedesát pět

strašný mor Londýnem táhl,

sto tisíc duší při něm pomřelo,

ale já - je to div - žiju dál.

Jak vidno, u Defoea hvězda poezie září - jak se říká - svou nepřítomností (byť přitom jeho styl vykazuje obdivuhodnou zřetelnost, prostou sebemenší afektovanosti, a na některých stránkách Robinsona Crusoea a Duncana Campbella se zničehonic krátce prozáří libým jasem). To je příčinou, proč se z Dějin ďábla některým čtenářům dělalo vyloženě nevolno. S tím zvláštním synem Chaosu, který rozpoutá věčnou válku proti cílům Nejvyššího, má Defoeův ďábel pramálo společného. Spíš připomíná kupce s punčochami, kterého postihla finanční katastrofa. Defoeova empatie s ďáblem vykazuje realismus, který člověkem zprvu otřese. Autor si to neváhá směle rozdat s majestátním protagonistou Ztraceného ráje. Klade si otázku, kolik dní ďáblovi trvalo spadnout z nebe do pekelné propasti, kolik duchů spadlo spolu s ním, kdy se dozvěděl o stvoření světa, jakým způsobem svedl Evu, kde nejraději sídlí a jak a proč si nechal narůst křídla. Tento mentální postoj v přítomnosti nadpřirozena, logicky vyplývající z Defoeových literárních principů, je postojem zmoudřelého barbara. Občas - například v nejapné a uspěchané historii filozofa Dickoryho Cronkeho - to působí dojmem, že zabedněnec líčí skutky idiota; jindy - třeba v Duncanu Campbellovi, což je (jak by se dnes řeklo) mediální studie pozoruhodného případu věštecké jasnozřivosti ve Skotsku - se spisovatelský postoj jedinečným způsobem přizpůsobí látce a připomene nám přesnost a nevinnost dětských otázek.

Toto vyprávění - jež muselo být plodem pobytu na skotských vrchovinách nebo ostrovech, kde (jak dnes každý ví) telepatie visí ve vzduchu - rýsuje hranici Defoeovy metody ve skupině neosobních textů. Defoe sedící u lůžka vizionářského chlapce hledí na jeho otevřená víčka, naslouchá dechu, zkoumá polohu hlavy a registruje svěží barvu pleti, je realistou v přítomnosti neznámého, je zkušeností člověka, který zápolí a podléhá v přítomnosti snu, jehož klamnosti se bojí - zkrátka je Anglosasem v přítomnosti Kelta.

V Defoeových dílech, jež spadají do druhé kategorie a vykazují zřetelnější osobní zaujetí, občas coby sporadický doprovod zaslechneme víření bubnů a hřmot děl. Paměti kavalíra, v jejichž charakteristické předmluvě Defoe předstírá, že je objevil v pozůstalosti státního sekretáře u dvora Viléma III., jsou osobním vyprávěním důstojníka, který bojoval za Gustava Adolfa a pak přestoupil do vojska Karla I. Přestože bylo o této knize díky pochybnostem o její provenienci prolito mnoho inkoustu, dnes může být zajímavá jedině pro výzkumníka této rozbouřené a krvavé doby. Vše, co nám kavalír vypráví, jsme už četli jinde. Zde ty události čteme znovu, aniž by nám na nich valně záleželo, a zapamatujeme si nanejvýš nějaký ten působivý popis či barvitý detail.

Naproti tomu španělské kapitoly ze Vzpomínek kapitána Carletona, prošpikované příběhy udatnosti a dobrodružství, býčími zápasy a popravami, jsou - řečeno současnou filmovou hantýrkou - vzaty ze skutečnosti. Kdyby Defoe žil dnes, nejspíš by se díky svému exaktnímu i fantasknímu nadání, přepestré zkušenosti a úhledně přesnému stylu těšil proslulosti coby zvláštní zpravodaj nějakého kolosálního amerického či anglického deníku.

První ženskou postavou, která z tohoto pozadí vystoupí, je paní Christian Daviesová, řečená matka Rossová. Tato dáma společně s dobrodružnou Roxanou a nezapomenutelnou nevěstkou Moll Flandersovou tvoří trio ženských postav, jež uvádí současnou kritiku do užaslého ohromení. Vytříbený literát a bibliofil sir Leslie Stephen se se zvědavostí etablovaného spisovatele dotazuje, odkud Defoe pro takovéhle postavy vzal vzory, a Defoeův nejnovější editor, básník John Masefield, si nedokáže vysvětlit, jak je možné, že spisovatel žijící v letech následujících po restauraci monarchie - v letech bujných a povznesených svobodnými půvaby mnoha svolných dam, v letech, jejichž intimní dějiny jsou posety hvězdnými ženskými jmény Lucie Waltersové a Nell Gwynneové a Marty Blountové a skandální Susanny Centlivrové a duchaplné lady Mary Montaguové - vytvořil ženy takto cynického, hrubého a nestoudného realismu. Život paní Christian Daviesové se bude výše vzpomenutým pánům kritikům nepochybně jevit jako záznam života Jany z Arku pořízený čeledínem.

Hezká dublinská hostinská Christian dá svým demižonům vale, oblékne si mužský oděv a coby dragounka u vojska vévody z Marlborough proputuje celou Evropu, aby vypátrala svého manžela. Vskutku ho též najde při bitvě u Hochstatu, jenomže on si mezitím našel holandskou milenku. Scéna Christianina setkání s věrolomným manželem v pokoji zájezdního hostince nám ukazuje věčné ženství v neočekávaném světle. Christianinými slovy:

Spatřila jsem ho v kuchyni, jak popíjí s tou Holanďankou, ale dělala jsem, že jsem si ho nevšimla, šla jsem za hostinskou a požádala ji, ať mi ukáže nějaký samostatný pokoj. Zavedla mě dovnitř, přinesla mi pintu piva, o kterou jsem jí řekla, a přenechala mě mým sklíčeným myšlenkám. Sedla jsem si, zapřela se loktem o stůl, složila hlavu do dlaně a zahloubala se. [...] Proč jen se tak změnil? [...] To, jak byl do té Holanďanky zahleděný, mě přimělo k slzám a ty tekly proudem, což mi přineslo jistou úlevu. Nemohla jsem ten proud zarazit, valil se dobrou čtvrthodinu. Nakonec přestal, já se napila hougardy (což je bílé pivo, barvou připomínající syrovátku) a opláchla si i oči a tvář, aby nebylo poznat, že jsem plakala. Pak jsem přivolala hostinskou a požádala ji, ať mi přinese další pintu.

Namouvěru - žádný Tristan s Isoldou! Dnešním skladatelům, ať už jsou sečtělí, nebo analfabeti, by příběh této ženy nabídl pramálo. Hrdinka začíná svou kariéru už v dívčích letech tím, že se skulí ze svahu a uvede do vytržení stařičkého hraběte z C- (povšimněte si útlocitnosti těch iniciál), a dvaašedesátiletá umírá ve vojenském lazaretu v Chelsea coby vysloužilá markytánka, zmrzačená, krtičnatá a opuchlá. Zcela pranic by jim nenabídl život Moll Flandersové, jedinečné a nenapodobitelné hrdinky, která (řečeno slovy starého titulního listu) se narodila v žaláři v Newgate a po šedesát let vedla život čiré rozmanitosti, dvanáct let byla nevěstkou, pětkrát manželkou (z toho jednou s vlastním bratrem), dvanáct let zlodějkou, osm let trestankyní v káznici ve Virginii, načež zbohatla, žila poctivě a zemřela v kajícnosti. Zkrátka a dobře, realismus tohoto spisovatele podlamuje a transcenduje magické klamy hudby.

Snad je moderní realismus reakcí. Velký francouzský národ, vzývající legendu o Panně orleánské, ji následně Voltairovými ústy znectí, rukama rytců devatenáctého století ji chlípně pošpiní a ve století dvacátém probodne a roztříští břitkým stylem Anatola France. Už sama intenzita a rafinovanost francouzského realismu prozrazují, že jeho původ je duchovní. Marně byste však v Defoeových dílech pátrali po onom hněvivém zápalu pro zkaženost, jehož chorobné fosforeskování osvětluje Huysmansovy chmurné stránky. V dílech spisovatele, jenž dvě stě let před Gorkým či Dostojevským uvedl do evropské literatury nejnižší lidské pokolení, nalezence, kapsáře, podvodného překupníka, prostitutku, babiznu, loupežníka, ztroskotance, byste marně hledali onen vědomý pobouřený a protestní zápal, který zraňuje i utěšuje zároveň. Pod drsnou skupkou jeho postav naleznete leda tak instinkt a proroctví. Jeho ženy v sobě mají zvířecí neslušnost a sebeovládání, jeho muži jsou mohutní a mlčenliví jako stromy. V těchto duších, sotva vystoupivších z živočišné říše, se již klube anglický feminismus a anglický imperialismus. Africký prokonzul Cecil Rhodes je přímým potomkem kapitána Singletona a výše zmíněná paní Christian Daviesová je podle všeho prababičkou paní Pankhurstové.

Mistrovský Robinson Crusoe je plným uměleckým vyjádřením tohoto instinktu a tohoto proroctví. V životopise piráta a průzkumníka Kapitána Singletona a ve vyprávění Plukovníka Jacka, prostoupeném velkorysou a truchlivou laskavostí, nám Defoe předestírá skici a črty oné velkolepé osamělé postavy, která následně za potlesku nesčetných mužských a chlapeckých prostých srdcí obdržela domovské právo v literárním světě. Vyprávění ztroskotavšího námořníka, který strávil osmadvacet let na osamělém ostrově, nám lépe než jakákoli jiná kniha snad v celých dějinách anglické literatury předvádí jak obezřetný a hrdinský instinkt živočicha obdařeného rozumem, tak proroctví o vládě.

Evropská kritika již po několik generací a s naléhavostí, která není bezvýhradně přátelská, zápolí s tajemstvím, jež představuje fakt, že byl ohromný díl světa dobyt rasou kříženců, jež vede nuzný život na ostrůvku v severním moři a příroda ji neobdařila ani románským intelektem, ani semitskou velikostí ducha, ani germánskou horlivostí, ani slovanskou citlivostí. Evropská karikatura se již pěkných pár desítek let baví tím, že si (s potěšením, jež ale není prosto neklidu) představuje dlouhána s opičí čelistí, oblečeného v kostkovaných šatech, které mu jsou krátké a těsné, a s obrovitýma nohama, anebo obtloustlého šafáře Johna Bulla s bezduchou a brunátnou měsíčkovou tváří a malinkatým cylindrem. Jeden ani druhý panák by ani za tisíc století nedobyl půdu zvíci dlaně. Skutečným symbolem britské dobyvačnosti je Robinson Crusoe, který se poté, co ztroskotá na neobydleném ostrově a v kapse má nůž a fajfku, stane architektem, tesařem, brusičem, astronomem, pekařem, stavitelem lodí, hrnčířem, koželuhem, rolníkem, krejčím, výrobcem slunečníků a duchovním. To on je pravým vzorem britského kolonizátora, stejně jako je Pátek - věrný divoch, jenž se k němu jednoho neblahého dne připojí - symbolem porobených ras. V Crusoeovi je obsažena celá anglosaská duše: mužná samostatnost, bezmyšlenkovitá krutost, úpornost, pomalá, ale ve výsledku úspěšná inteligence, sexuální netečnost, praktická a vyvážená zbožnost, vypočítavá mlčenlivost. Kdo si tuto prostou a dojemnou knihu přečte ve světle následných dějin, nevyhnutelně zakusí její věštebné kouzlo.

Svatý Jan Evangelista spatřil na ostrově Patmu apokalyptické zhroucení veškerenstva a vyvstání hradeb věčného města, blyštících se berylem a smaragdem, onyxem a jaspisem, safírem a rubínem. Crusoe vidí v celém úrodném stvoření, které ho obklopuje, jen jeden zázrak, otisk bosé nohy v panenském písku; a kdoví, zda tento zázrak neváží víc než onen?

Vyprávění, jež se točí kolem tohoto prostinkého zázraku, představuje rozsáhlou, harmonickou a konzistentní národní epopej, vznešenou a triumfální hudbu doprovázenou v basu plačtivým hlasem divoké a bezelstné duše. Náš věk, který s oblibou sestupuje k počátkům současných fenoménů, aby si tak potvrdil pravdivost své evolucionistické nauky, která učí, že když jsme byli malí, nebyli jsme velcí, by mohla z četby příběhu Robinsona Crusoea a jeho služebníka Pátka načerpat mnoho prospěchu. Nalezla by v něm mnoho svrchovaně užitečných postřehů pro onen mezinárodní průmysl našich dnů, jímž je úsporná výroba anglického imperialisty jakožto typu a jeho odbyt za výprodejové ceny.

Z italského originálu ("Verismo ed idealismo nella letteratura inglese",

in J. J.: Occasional, Critical, and Political Writing, ed. Kevin Barry, Oxford 2000,

s. 273-279) přeložil Martin Pokorný.

James Joyce (2. února 1882 - 13. ledna 1941) pronesl v březnu 1912 na Lidové univerzitě (Universitŕ Popolare) v Terstu dvě veřejné přednášky pod názvem "Realismus a idealismus v anglické literatuře (Daniel Defoe - William Blake)". Text za autorova života nevyšel tiskem. Přinášíme druhou část první přednášky; poslední odstavec je sice v rukopise obsažen, avšak při přednášce ho Joyce vypustil.