Jiří Pelán

Arthur Rimbaud v české kultuře

Arthur Rimbaud má v české kultuře už dlouho domovské právo. Byl nejen překládán, nejen citován, ale přiblížily ho - věc dosti výjimečná - i dvě původní biografie. První napsal Jindřich Štyrský (1930) a druhou, zvláště dobře dokumentovanou, Miloslav Topinka (1995, 2020).

Rimbaudovo básnické dílo uvedl do českého kulturního povědomí především Vítězslav Nezval. Jeho překlady jsou sice v mnoha ohledech problematické, ale nic to nemění na tom, že Rimbaud je u nás vnímán téměř výlučně prizmatem nezvalovské poetiky. Řada těch, kdo se pokoušeli vtisknout Rimbaudovi českou podobu, je nicméně dlouhá.

Rimbauda uvedl do Čech Jaroslav Vrchlický. Ve své rozsáhlé antologii Moderní básníci francouzští (1894) usiloval o co nejaktuálnější prezentaci francouzské poezie posledních desetiletí, a do hledáčku se mu takto dostal i Rimbaud. Rimbaud byl pro Vrchlického nepochybně nejzazším výběžkem dobové francouzské produkce a jistě ho nepřijímal v úplnosti: před Sezónou v pekle či Iluminacemi se jeho vkus musel nutně zastavit. Ale čtyři básně, jež do své antologie přeložil, dosud rezonovaly s parnasistními poetikami, a ty byly Vrchlickému blízké: Spáč v údolí (Le Dormeur du val), Buffet (Le Buffet), Sloky (Sensation), U pece (Les Effarés). Vrchlického překlady jsou vesměs zdařilé. Takto zní Rimbaud v jeho přetlumočení: "Za modrých večerů já budu bloudit polem, / kde zraje obilí, tam sporou půjdu travou, / a snílek ucítím, jak svěží je kraj kolem, / a nechám vítr vlát nad odkrytou svou hlavou. // Já mluvit nebudu, ni dumat, ani sníti, / však láska bude vřít mou duší roztouženou, / jak cikán toulavý chci v dálku, v dálku jíti / nesmírnou přírodou a šťastný být jak s ženou!" (Sloky)

Po Vrchlickém antologizoval soudobou francouzskou poezii příslušník symbolistické generace Emanuel z Lešehradu. Do své Moderní lyriky francouzské, vydané v Ottově Světové knihovně v roce 1902, zařadil také Rimbaudův sonet Samohlásky, hlásající synestezii zvuků a barev.

Rimbaudem byl zaujat i mladý S. K. Neumann. V Lumíru vyšel v červenci 1908 jeho podivuhodně invenční překlad Rimbaudova Opilého korábu (Bateau ivre), metaforického obrazu existenciální výlučnosti, a v Lidových novinách v roce 1914 ještě překlad básně Hledačky vší (Les chercheuses de poux). Výrazová intenzita Neumannových převodů je mimořádná. "Já zelenou snil noc, jež sněhy byla skvělá, / pocely, ve zraku jež mořím zasvitnou; / já cirkulaci snil šťáv neslýchaných zcela / a píseň fosforů, když v barvách procitnou. // Po celé měsíce jak hysterickým chlévem / jsem s vlnobitím šel, jež výspy rozbíjí. / A nepomyslel jsem, že tlamu s moří řevem / by mohl zkrotiti krok zářných Marií." (Opilý koráb)

Zásluhu o popularizaci Rimbauda měla na počátku 20. století zejména Moderní revue, k níž ostatně patřil i Lešehrad a dočasně také S. K. Neumann. Arnošt Procházka, její šéfredaktor, tu pod pseudonymem Lambert Lakosil otiskl dvě básně v próze z Rimbaudových Iluminací (1909) - Zoře (Aube) a Květiny (Fleurs) - a kreslíř, knižní grafik, výtvarný kritik a pilný překladatel zejména z francouzské literatury Josef Marek sem přeložil (1910) několik textů z Pobytu v pekle (Saison en enfer). Úplný překlad Rimbaudových próz vydal Josef Marek v Knihách dobrých autorů Kamilly Neumannové v roce 1912 pod titulem Záblesky.

Roku 1916 se sešel pozoruhodný kruh překladatelů, který měl vytvořit pro nakladatele Borového na výraz "solidarity a duchovního spojenectví s národem, jenž tehdy krvácel pod Verdunem", novou antologii současné francouzské poezie. Jedním z účastníků tohoto projektu byl Karel Čapek, který své překlady ovšem vydal až po válce. Do své Francouzské poezie nové doby (1920) zařadil i tři čísla z Rimbauda: Mé bohémství (Ma bohčme), Opilý koráb a Hledačky vší. V případě posledních dvou básní vyšel Čapek z už existujících překladů Neumannových, ale jeho řešení přebíral jen ojediněle. Ve skutečnosti byla dikce, jíž přetlumočil Rimbaudovy verše, naprosto přelomovým fenoménem: vyznačovala se na jedné straně normalizovaným slovníkem a přirozenou syntaxí a na druhé straně jedinečnou citlivostí k evokativní potenci Rimbaudových obrazů. Citované verše z Opilého korábu zní v Čapkově převodu takto: "Já snil noc zelenou, kdy oslňuje sníh, / pocely rodící se zvolna v očích moří, / šťav neslýchaných oběh, zpěvně proznělých / fosforů probuzení ve žluti a modři. // Jak hysterický kravín řvoucí vlnou ryčnou / po měsíce jsem stíhal v bradel úskalí, / nemysle, že by Moří mordu dýchavičnou / Marií zářné nohy ukolébaly." Čapkovy překlady představují dodnes jednu z nejlepších projekcí Rimbaudovy poetiky.

Na připravované (a nerealizované) antologii pro Borového spolupracoval také Hanuš Jelínek. K Rimbaudovi se však, zdá se, dostal až ve třicátých letech. Své tři překlady - Spáč v údolí, Tartuffův trest (Le châtiment de Tartufe) a Vyjevení (Les Effarés) - otiskl časopisecky v Lumíru (1931) a v Kritickém měsíčníku (1938) a knižně v antologii Má Francie (1938). I on - podobně jako Čapek - našel pro Rimbauda působivě přirozený výraz a byl velmi citlivý k napětí, jež u Rimbauda pravidelně vzniká mezi syntaxí a metrickým schématem. "Viz v sněhu, v mlze černou smečku / tu přikrčenou na bobečku! / Okénkem v sklep / pět děcek - jaká bída! - vkleče / se dívá, jak tam pekař peče / bělounký chléb... " (Vyjevení)

Na počátku třicátých let otiskl svůj jediný překlad z Rimbauda, Trestaného Tartufa (Čin, 1930), také Otokar Fischer, iniciátor velké revize překladatelské praxe po Vrchlickém a po České moderně.

V roce 1930 vyšel Nezvalův překlad celého Díla J. A. Rimbauda (ve dvou totožných vydáních, u Jana Fromka a v Družstevní práci). Překlad byl, jak řečeno, čtenářsky mimořádně úspěšný, při bližší analýze se však ukazuje, že tento úspěch nebyl zcela zasloužený. Nezval v zásadě Rimbaudovu poetiku nepochopil a systematicky mu vnucoval poetiku vlastní. Měl malý smysl pro Rimbaudovu výrazovou ekonomii a syntaktickou a metrickou propracovanost jeho básnických sdělení, a preferoval volné přiřazování obrazů a s tím související izomorfismus syntaktických a veršových jednotek, jak to měl rád ve své vlastní poezii. Rimbauda zkrátka Nezval četl v poetistickém - apollinairovském - klíči. Dlouhodobá čtenářská preference těchto překladů nicméně signalizuje, že právě takovýto Rimbaud českému publiku vyhovoval.

Téměř paralelně pracoval na svých překladech Rimbauda Svatopluk Kadlec. Jeho překlady vznikaly v letech 1929-1930 pro Škeříkovu edici Prokletých básníků (poté, co se Škeřík nedohodl s Nezvalem). Vydání se však uskutečnilo teprve za okupace - antedatováno do roku 1935 - pro úzký okruh bibliofilů. Kadlec na svých překladech pracoval i později a druhé, přepracované vydání vyšlo v roce 1959. Kadlecovy překlady jsou pietní a ve většině případů přesnější než překlady Nezvalovy, jsou však zároveň opatrnější: postrádají bravuru - riskantní bravuru - Nezvalových rýmových kombinací, jež tak okouzlila Nezvalovy první čtenáře.

Roku 1956 se o českého Rimbauda pokusil František Hrubín. Jeho jedenáct překladů - Pocit (Sensation), Ofelie, Vyjevenci (Les effarés), Mé tuláctví, Ples oběšenců (Bal des pendus), Faunova hlava (Tęte de faune), V zelené hospodě (Au cabaret vert), Hledačky vší, Večerní modlitba (Oraison du soir), Čtyřverší (Quatrain), Opilý koráb - vyšlo v Krajském nakladatelství v Brně jako příležitostný tisk Domu umění a později bylo přetištěno ve svazku Torzo nocí (1968) v rámci Hrubínových sebraných spisů. Po Čapkovi a Jelínkovi jsou to nepochybně naše nejlepší překlady Rimbauda: filologicky přesné, rytmicky invenční, jedinečně pozorné k detailům, jimiž hutné sémantické struktury Rimbaudových básní překypují.

Nakladatelské plány poté plně opanovaly překlady Nezvalovy. Teprve na počátku osmdesátých let se o novou verzi Opilého korábu pokusil Otto F. Babler (Olomouc, Vlastivědná společnost muzejní 1981). Větší zájem budily Rimbaudovy básnické prózy: v roce 1991 vydal svůj překlad Sezóny v pekle Petr Skarlant a v roce 2000 překlad téhož souboru a Iluminací Aleš Pohorský. K Rimbaudovým veršům se v roce 2011 vrátil Gustav Francl výborem Cestou bez konce.

Překlady, jež přinášíme, se chtějí začlenit do této řady.

Jiří Pelán (1950), romanista a překladatel. Do loňského roku působil v oddělení italianistiky Ústavu románských studií FF UK, v současnosti spolupracuje s pražskou PedF a s FF JU v Českých Budějovicích. Ze svých studií a statí sestavil soubory Kapitoly z francouzské a italské literatury (Torst 2000) a Kapitoly z francouzské, italské a české literatury (Karolinum 2007). - Rozsáhlou studii "Překlady Vítězslava Nezvala. Rimbaud, Baudelaire, Mallarmé" publikoval v časopise Česká literatura 1/2017.