Objevení dějin

Pro koho píší historici své knihy? Pro sebe sama, pro úzký okruh zasvěcených, pro stejně smýšlející vyznavače téže školy, téhož uzavřeného myšlenkového světa, pro bratrstvo, jehož příslušníci čtou jen své blízké či mocensky vlivné guru, kolem nichž se seskupují, aniž by při psaní mysleli na případné čtenáře, snažili se odhadnout jejich vkus, záliby a přizpůsobovali by jim svůj jazyk a své uvažování. Kdo by si myslel, že se jedná o otázku, která poprvé začala rezonovat na konci 20. či v počátku 21. století, mýlil by se. Dnešní atomizace historického bádání, která bourá představy o nutnosti vnímat dějiny jako celek, o potřebě uchopovat minulost, byť časově a prostorově ohraničenou, v její komplexitě, atomizace, která tak často činí z dějepisectví vědu pro vědu, vede k tomu, že čtenář stojí při psaní na posledním místě. Dokonce je možné říci, že se čtenář úplně vytrácí, že je mrtvý. Tomu pak odpovídá i jazyk dnešní historiografie, ztrácející u atomizovaných děl jakoukoli literární kvalitu, jazyk zakletý do oborového ptydepe. Čím víc je dnes profesionálních historiků, kteří se chápou pera, tím méně se myslí na čtenáře, kteří se pak raději utíkají buď k historikům ideologům či aktivistům, nebo naopak k vypravěčům banálních historek a senzací. U těch prvních se čtenář stává vědomě manipulovaným a u těch druhých pouhým pasivním recipientem, jenž se má při čtení přinejlepším pobavit.

Stejnou otázku - komu je historická literatura určena?, jak má působit?, zda má vzdělávat, myšlenkově obohacovat či naopak utvářet v lidské mysli chronologicky jednotný systém? - si kladli i historiografové na konci 18. století. Právě jim věnoval svoji knihu Objevení dějin. Dějepisectví, fikce a historický čas na přelomu 18. a 19. století (Academia 2021) literární historik Václav Smyčka. Podle jeho soudu v česko-moravském prostoru mohutně se rozvíjející knižní trh, jenž zpřístupnil dějepisné znalosti širšímu okruhu čtenářů, kteří se již nerekrutovali pouze z prostředí klášterních zdí a knihoven, vedl k zásadnímu obratu psaní o dějinách. Na proměnu historiografického uvažování a historiografické produkce měl ale dle jeho zjištění významný vliv i rozvoj historického románu, jehož narativním postupům se akademická historiografie pokoušela přiblížit. Obdobnou roli v této době sehrávalo i historické drama, nejen v českém divadelním světě po celé 19. století velmi oblíbené a oproti románům účelněji a snadněji politizovatelné. Důraz na narativní stránku historiografie, který vycházel vstříc čtenářům (poněkud více měl ale Smyčka zdůraznit skutečnost, že v tomto ohledu šlo o jistý návrat, lhostejno zda vědomý, či nevědomý, ke středověku kronikářství a renesančnímu dějepisectví), byl zároveň promyšlenou reakcí na akademické dějepisectví 17. a 18. století. Od něho se "nová historiografie" lišila tím, že sice rovněž hledala kauzalitu dějin, nikoli však v jejich božské či eschatologické podobě, nýbrž v rovině morální, respektive filozofické, tak jak morálku a filozofii chápalo racionalisticky založené osvícenství. Modlou a středobodem dějin se pro "novou historiografii" stal národ, respektive národně historický narativ, jenž poté zcela dominoval historickému myšlení celého 19. století. A popravdě řečeno, v jistém ohledu mu kraluje dodnes, což můžeme považovat za největší dědictví onoho zlomu v dějepisném myšlení konce 18. a počátku 19. století. Nic jiného z něj totiž živé nezůstalo, protože z hlediska přístupu k pramenům a z hlediska interpretačních a metodických postupů nepřineslo nic zásadně nového, nic, co by v dějepisectví zůstalo trvalého. Filozofická historiografie byla jistě nutná pro odkouzlení světa, avšak moderní dějepisectví druhé poloviny 19. století s jeho pozdějším důrazem na sociální aspekty se muselo vrátit před racionální zfilozofičtění dějin. Václav Smyčka však onen zlom v dějepisectví, v němž důraz kladl především na proměnu chápání historického času, zachytil velmi detailně a strukturovaně. Způsobem psaní ale bohužel zůstal věren onomu předmodernímu psaní 17. a 18. století: na své vlastní čtenáře příliš nemyslel, knihu psal pro úzký okruh akademiků, čemuž odpovídá i jeho přespříliš komplikovaný "učenecký" jazyk, poněkud postrádající literárnost.

Věřil jsem v budoucnost

V minulém roce zemřel Karel Hrubý (1923-2021). Patřil k výrazným postavám českého intelektuálního světa na pomezí sociologie a historiografie. Pohnutý osud, podmíněný jeho uvězněním v roce 1955 na deset let za velezradu (v roce 1960 byl na amnestii propuštěn), mu ale nedovolil vstoupit do akademického zaměstnání. Do sociologického diskurzu výrazněji promluvil až na konci šedesátých let svými pozoruhodnými eseji o husitské revoluci. Následná emigrace do Švýcarska ho ale od akademického světa znovu odvedla, nyní do komerční sféry, kde naštěstí mohl uplatnit své sociologické dovednosti. Listopad 89 stejně jako jeho aktivní činnost v politickém světě československé emigrace mu však daly novou šanci - rozvíjet sociologicky laděné uvažování o českých moderních dějinách. Své úvahy, jež nejčastěji získaly podobu časopiseckých studií a esejů, věnoval od devadesátých let především problémům dějin idejí. Téměř v úplnosti je dnes máme k dispozici v Hrubého knize Cesty komunistickou diktaturou (2018). Významnou část v ní tvoří autorovy polemiky s revizionistickým výkladem československých dějin komunismu, s nímž na počátku 21. století vystoupilo několik českých historiků mladší generace. Hrubý s nimi nesouhlasil, zároveň měl ale pochopení pro pestrost vnímání a popisu světa. Vždy ale zdůrazňoval, že přespřílišný důraz na každodennost může vést k závažnému opomenutí politické reality.

Když jsem bral do ruky Hrubého paměti, nazvané Věřil jsem v budoucnost (Torst 2022), jež navazují na jeho vězeňské vzpomínky Mohlo to být horší, těšil jsem se, že v nich najdu jakousi osobní reflexi myšlenkových a konceptuálních historiografických sporů, do nichž vstupoval. V tomto ohledu jsem byl při četbě poněkud zklamán. Pozadí odborných textů, které Karel Hrubý napsal v posledních desetiletích, se bohužel téměř vůbec nevěnoval. A to samé platí i pro jeho studie "husitologické", i když právě jim on sám přikládal velký význam, neboť jejich prostřednictvím formuloval obecněji laděné představy o mechanismu revoluce, tedy o tématu, jež je nadále velmi živé a jistě bude i v budoucnu mámit myšlenky historiků a historiozofů. Jinak jsou ale Hrubého paměti mnohem více věnovány jeho životním osudům, respektive osudům jeho rodiny, a jeho vlastním politickým aktivitám. Nejcennější jsou z hlediska reflexe emigrace, či spíše jejích počátků, kdy na Hrubého straně stála štěstěna a náhoda, jež mu usnadnily hledání nové existence. Švýcarsko se v tomto ohledu ukázalo jako velmi vstřícná společnost, jež po srpnu 68 otevřela dveře tisícům československých emigrantů, mezi nimiž Hrubý vidí jen malé procento emigrantů ekonomických. V pamětech se rovněž soustředil na bohatý politický život české nekomunistické emigrace stejně jako na obtíže, jež tento myšlenkový proud zakusil v Československu po listopadu 89, kdy se mu nepodařilo se ve společnosti výrazněji uplatnit. Věřil jsem v budoucnost jsou především z tohoto hlediska pozoruhodné a čteníhodné vzpomínky, jež velmi dobře nuancují naše pohledy na život v emigraci. Co do formy je bohužel znát, že Karel Hrubý již neměl možnost dát textu konečnou podobu. Stejně tak je patrné, že paměti ve skutečnosti vznikaly jako rozhovor, jehož podobu silně určoval a v něčem omezil tazatel. Chápu však, že to byla těžká volba, jakým způsobem nasbíraný materiál čtenářsky zpřístupnit, stejně jako bylo jistě těžké neškrtnout některé pasáže, které se v pamětech opakují. Sám jsem Karla Hrubého před deseti lety, když publikoval některé své studie a diskusní texty v časopisu Dějiny - teorie - kritika, přemlouval k tomu, zda by nechtěl napsat esejisticky pojaté dějiny českého/československého komunismu. Namítl, že na to již nemá ve svých více než osmdesáti letech sílu, i když energie měl v mnohém víc než já a moji vrstevníci. Byl jsem proto rád, že alespoň svolil k sestavení svých textů do rozsáhlého souboru studií. A jsem rovněž šťasten, že péčí Petra Zídka vznikly Hrubého paměti, byť to, co by mne zajímalo nejvíc, je v nich zmíněno jen stručně.