Marta Ljubková

Hyena a vlk

Každý v sobě máme kus zvířete. Nebo rovnou celé? Není člověk de facto zvířetem? Anebo za jakých podmínek se z něj může zvíře stát? Zdá se, že akcent zvířecího světa, který pozorujeme v kinematografii nebo divadle, proniká i do současné české prózy.

Román Petry Hůlové Liščí oči je určen pro mládež; proto ho tu uvádím jen na okraj, tak jako tak je zde zvíře zásadní postavou. Záhadná liška, zjevující se třináctiletým dvojčatům ve své fyzické podobě, ale zároveň morfující do mnoha podob (například skvrny na stěně), slouží jako magický průvodce dětí do minulosti. Převede hrdiny časovou průrvou z dneška do roku 1968 a nabídne jim možnost změnit dějiny. Podobný koncept časového průsaku známe i odjinud, na německý netflixový opus Dark (2017) jsem si při četbě vzpomněla několikrát. U Hůlové je zvíře pozitivním hybatelem, mystickým zhmotněním dědečka Lišky, skoro až pohádkovým průvodcem na cestě fikčním literárním a fiktivním dějinným světem. Tady šelma psovitá funguje jako ochránce - na rozdíl od všech dalších literárních zvířat, o nichž tu bude řeč. Koneckonců ale "o kejhák" jde všude, jako by zvíře mělo znamenat jen ohrožení a nést s sebou automaticky strach. Zvíře znamená mimořádnou situaci.

Hana Lundiaková vydala novelu Hyena (Odeon 2021) a šelma je rovnou v názvu. Trochu mě zklamalo, že hyena nepatří mezi šelmy psovité, bylo by to recenzentsky elegantní propojení i s třetí knihou, prózou Zuzany Říhové s názvem Cestou špendlíků nebo jehel (Argo 2021), která sice nemá zvíře v názvu, ale aspoň na obálce - a jedná se o vlka, tedy další šelmu psovitou. Mezi prózami obou autorek pak najdeme víc rozdílů (nejen ty zoologické), o nichž stojí za to uvažovat.

Hlavním hrdinou Hyeny je Adam, vysokoškolský pedagog v oboru kybernetiky, který těžce zápasí s krizí postupujícího věku, rozpadem manželství a dalšími běžnými záležitostmi středoevropského, do sebe zahleděného měšťáka. Próza začíná větou: "Moje tvář připomíná hyenu." (s. 11) Od počátku je tedy jasné, odkud vítr názvu vane - zprvu se však akcentuje zejména vnější podoba a atribut jakéhosi zoufalství, možná až parazitování na šťastném či zdánlivě šťastném okolí. Adam jako by byl hyena, která požírá to, co ostatní odhodili. Adamova proměna ve zvíře ale má svoji příčinu dobře vysledovatelnou a v próze barvitě popsanou. Je to novela o rozpadu lidské osobnosti, jejž zapříčinil alkohol, což tedy věru není něco, na co bychom nebyli v české literatuře - hemžící se zkrachovalými pijany středního věku - zvyklí. Celá próza je zahalena těžkým závojem pití, chlast je mázdra na Adamových očích a zvětšovací (či spíše deformační) sklo, jímž se na realitu jeho světa díky sugestivnímu stylu dívá i čtenář. Totální destrukce možná druhdy úspěšného člověka je nezvratná a nesmírně krutá, autorka Adama doslova válí v bahně, je to tvor bez vůle, jemuž nelze nic uvěřit, je to figura venkoncem nesympatická. Nelze s ním ani na okamžik sympatizovat, chová se odporně nejen sám k sobě, ale zejména ke svému okolí. Současnost se některými kapitolami prolamuje do vzpomínek na dětství a mládí - i tam se však noříme do světa hnusu, komplexů, neporozumění, zoufalství. Opar vypitých promile zahaluje i to, co kdysi mohlo být radostné.

Na záložce se píše, že Hyena je "magický, naturalistický, barbarský a hluboce (ne)lidský příběh", což by nahrávalo mému předchozímu tvrzení, že zvíře není vlastně součástí našeho lidského světa. Lundiakové Adam se proměnil, ztratil svou lidskou tvář (o tom se píše hned na začátku) a posléze i atributy člověka; pije jak zvíře, říká se - a přesně tak pije Adam. Kapitoly odměřují litry zkonzumovaného tvrdého alkoholu a hory cigaret, den se neodlišuje od noci. Adam je živočich, přežívá, ztratil schopnost smysluplné existence ve společnosti, zničil mezilidské vztahy, přestal dodržovat hygienické návyky. Pití z něj udělalo zvíře. Tomu odpovídá i hrubost jeho jazyka, ohavně mluví hlavně o svých nejbližších. Próza směřuje k tragickému konci - jinak to ani nemůže být, pojednává totiž o nás dnes, není to žádná pohádka.

A přitom kniha na tento žánr hojně odkazuje a pohádkové motivy ji protkávají od samého počátku. Jako by svět rodiny, o nějž tu jde především, tak nějak z pohádek vyrůstal, a jsou to pohádky skoro stejně kruté jako život sám: "Naše víla Vykulela, Vykulenka, již spí. Spí spánkem ledové královny, Snedronningen. Ještě chvíli a chlapec Káj bude mít srdce z ledu, nepozná již svou Gerdu. I já mám v očích střípky z toho zatraceného zrcadla... Vidím již pouze ošklivost, hnus a zmar." (s. 50) Pohádku o chudé Popelce připomíná vztah Adamova souseda Palečka (!) a polské prostitutky, ostatně i samotná protagonistova proměna je jakási reverzní Kráska a zvíře. Proměna z člověka ve zvíře, nikoliv naopak. Téma obličeje, tváře se tu opakuje na první a poslední straně, jako by se z něj nedalo vyčíst nic - a zároveň vše. Adamova vnější transformace není vlastně čtenáři dost jasná, neumí si ji dobře představit; hrdina se natolik potácí mezi dvěma říšemi, že není jasné, kdy a jak zrovna vypadá (nicméně stále je "pod obraz") - on je totiž vlastně "mimo obraz" dvou světů a záleží na nás, jak si ho představíme. Autorka hodně mluví o jeho tloušťce, ale výraznou fyzickou podobu mu nedává, zůstává tedy fantomem, jemuž musíme dát podobu sami - a když nevíme, lze mu vždy připsat tvář hyeny.

Hyena je mrchožrout a autorka text hojně protkává dalším parazitem: jmelím. Máme ve zvyku asociovat jej s kouzlem Vánoc, v tomto románu je ho všude moc, je to "zemikoule zeleného lepiňáku" (s. 19). Je nalepena (ostatně i minulost je depresivní, lepkavá) kdesi v koruně stromů, nedosažitelná a fascinující, čiší z ní pocit osamělosti, který intenzifikuje samotu hlavního hrdiny. Dvě bytosti se v Hyeně nedokážou přiblížit skoro vůbec - leda pod dekou chlastu, bezduché kopulace anebo vraždy.

Přesto je novela svým způsobem poetická, vyprávění v ich-formě je vedeno přehnaně spisovným jazykem, který kontrastuje s vulgaritou většiny vnitřních monologů a obviněními hrdinova okolí. Hyena je svým způsobem spíláním celému světu, nářkem nad zmarněným životem, bezhlavým hledáním viníka, který se nakonec skrývá v člověku samotném. Uvážená práce s motivy, již jsem zde jen načrtla, je patrnější až při opakovaném čtení, což podle mě vyplývá z fanatické záliby české prózy v ochlastech všech sociálních skupin - tady jako duha pije technicky vzdělaný člověk působící na univerzitě, byť je jeho práce naznačena jen jaksi mimochodem. Naše prasečí bytí, míjení, požírání utopenců a parazitování na ostatních, které je v případě Adama nakonec hlavně sebelítostivé, ukazuje, že člověk je ve výsledku horší než to zvíře.

Zvíře a pohádka jsou centrální body také v případě novely Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel. V próze o dvou částech autorka vypráví o manželském páru, který se před krizí odstěhoval na venkov - tento beznadějný únik v mnohém připomíná dystopickou prózu na suchém venkově v próze Stanislava Bilera Destrukce (Biler na prózu získal Literu, Říhová alespoň nominaci). Venkov je tu krutě nebezpečný - u Bilera zdementnělý, vyprahlý a neustále se obelhávající, ovšem také zdecimovaný fabrikou, tedy civilizací, u Říhové vlastně v něčem archetypálně "pohádkový". Chystá se totiž, což je patrné až od jisté chvíle, svým způsobem zrekonstruovat Červenou Karkulku. Začíná se hledat ten správný vlk. Jenže ve vesnici u Říhové končí příběhy pro děti tak jako kdysi u Krásnohorské: pěkně brutálně, aby se děti poučily. Říhové venkov je stejně horký jako u Bilera, pot tu teče proudem a příroda schne, není divu, že je potřeba jí trochu obětovat. Bohumil a Bohumila, manželská dvojice s mentálně postiženým dítětem (které v textu ani nemá jméno, je to prostě "kluk"), hledá na venkově klid a sílu pokračovat dál, nachází však svůj zánik. Říhová svou prózu odvíjí tak sugestivně ambivalentním způsobem, že smrt, konec může představovat jisté vysvobození...

Próza začíná narozením krávy, které sledujeme spolu s Bohumilem. Nejde o žádnou idylu, porod je krvavý, nebezpečný a vlastně nikdo ho neprožívá romanticky: přihlížející Bohumil ze situace vychází trochu jako blbeček - teprve později se ukáže, že autorka na ústřední dvojici nahlíží zhusta pohledem celé vesnice. Jako na nečitelné budižkničemu (v případě Bohumila) či na znepokojivou samici (v případě Bohumily). Nakonec je zneužije všechny, a prvním stupněm v tomto šíleném rituálu je získání syna. Pražáci na vsi vždy představují možnost, jak si z někoho tropit posměch a jak někoho (až nebezpečně) šikanovat, v této próze však nakonec rozvrácená rodina z města představuje nutnou stafáž v pravidelném rituálu - tedy paradoxně v něčem, co by z perspektivy větší lokality mohlo vypadat jako bukolická selanka a žádoucí udržování tradice. Konflikt mezi správným a špatným, místním a zavlečeným hodně problematizuje rozvrácená rodina a vztahy v ní - manželé si sem přijíždějí vypořádat "svoje věci" do jakéhosi bájného klidu, ale je to pouze iluze, neznalost: jejich slabosti jsou tisíckrát zvětšeny lupou nicnedělání, pomalosti, rozkladu, alkoholismu a dávných vin místních.

Člověk je v této próze redukován na maso: "V jeho hlase se zatřepotala úzkost muže ve středním věku, který musel zvolit to, co nechtěl, co nevydrží, co mu tlačí oči hluboko do důlků, co si ho odkrajuje po plátkách, až z něj brzo nic nezbude. Jako když Bublina krájí v konzumu na kráječi salám, plátek se mrtvě svalí na plátek a poslední kus, který už nejde nakrájet na chleba, taková ta tuhá prdelka se šňůrkou, to je to jediné, co i z něho zbývá. Bublina to v krámě většinou hned sežere, když se nikdo nedívá. Co udělá on, když se nikdo nedívá a on má oči potažené bílou mlhou? Stydí se." (s. 15)

Postavy mají pocit, že nežijí svůj život, jsou figurami ve filmu, který někdo sleduje. Jejich existence je nehmotná - proto přijíždějí na venkov, aby "opravdu žili", aby fyzicky cítili. Autorka se jim ale ve výsledku vysměje, život není jen napůl, je to buď, anebo: chcete-li něco skutečně cítit, je třeba nasadit vlastní život. Její venkov není místo kompromisů, ten bere vše. To znamená i život.

Zvláštní roli Říhová připisuje přírodě, která se obrací proti všem lidem, nejen naplaveninám, ale i místním. Ti sice mohou předstírat, že jí rozumí, ale je to jen iluze: les si vždy vybere svou daň a je to on, kdo rozhoduje. Příroda je s člověkem prolnutá, obklopuje ho a určuje - měsíc je pomeranč a jeho šťáva zaplavuje okolí, domorodec nedomorodec.

Říhová stejně jako Lundiaková pracuje s tajemstvím, které ovšem nutně musí vést k tragickému konci (čtenář může jen uhadovat, jak moc tragický bude). Kolem manželů se vznáší nepojmenovaná hrozba. O té někdejší pražské se víceméně dozvíme, o ni ale nejde, mnohem zásadnější věci se odehrají právě tady v Podlesí. Nápovědou nám můžou být vložené texty pohádek, které posouvají rovinu očekávání bolesti a hrůzy dál. Zatímco v Hyeně je pohádka motivická dekorace, či chcete-li svorník, v Cestě špendlíků nebo jehel je scénografií a scénářem závěru. Po malých krůčcích, v nichž nám autorka odhaluje záměr vesnice, se nám ukazuje předem dané schéma známé pohádky, v níž se pražská rodina stane hlavní hereckou trojicí. Hyena je parazit - Bohumil, Bohumila a kluk je lovná zvěř, která se chytla do oka představy idylického venkova, a kolem všeho krouží vlk, za nějž se někdo převléká...

Próza plná tajemství a nečekaných zákrut, přesvědčivě - a neskutečně svíravě - popsaného rozkladu jedné society, kde všichni drží své pozice, i když je bytostně nenávidí, je svým způsobem věrným opisem našich životů. Nechceme být, čím jsme, ale nedokážeme tím nebýt, a tak do své tragédie strháváme i ostatní. Ani vesničané už starý rituál nechtějí opakovat, ale není nikoho, kdo by je z jejich temnoty vytrhl. A chatrná rodinka je rozhodně nezachrání. Existenciální smutek takové síly bez předem čitelných schémat jsem v žádné české próze už dlouho nečetla.

Hana Lundiaková, Hyena. Praha, Odeon 2021.

Zuzana Říhová, Cestou špendlíků nebo jehel. Praha, Argo 2021.