Martin Hašek

Doprovodné řeči k Morgensternovi

K rozhodnutí překládat poezii konkrétního básníka vedou rozličné motivace. Počátky mých morgensternovských překladů (přesněji části jeho díla obvykle označované jako "šibeniční poezie", raději mám však termín "groteskní lyrika"), systematičtěji vznikající s kratšími či delšími přestávkami v posledních asi deseti letech, lze v jistém smyslu spatřovat již v mládí. Tehdy jsem se s Morgensternovými básněmi začal seznamovat v překladech Josefa Hiršala a i později se k nim průběžně vracel. Ovšem při čtení se stále více vkrádal určitý nesoulad, jenž mě nasměroval k originálům. Jejich prostřednictvím se přede mnou začal otevírat svět, který mi byl mnohem bližší než ten "zprostředkovaný". A protože jsem chtěl tento svět dále sdílet se svým okolím, začal jsem vybrané básně překládat. Tehdy jsem kromě Hiršalových znal jen několik překladů Emanuela Frynty a měl potuchy o překladech Egona Bondyho. Ještě jsem nevěděl, že pokusů o převody do češtiny bylo výrazně více (s nimi jsem se seznámil až později). Vlastní překlady mě přirozeně vedly k hlubšímu studiu Morgensternovy poezie: hlavním východiskem (spolu s některými díly sekundární literatury) se stala devítisvazková kritická edice Werke und Briefe (Dílo a korespondence), vydávaná v letech 1997-2018 stuttgartským nakladatelstvím Urachhaus (první tři svazky zahrnují poezii).

Existence kritického vydání byla důležitým motivem k rozhodnutí pustit se do nového ucelenějšího překladu, neboť umožňuje překladateli zprostředkovat českému čtenáři nové vhledy do vícekrát překládaného díla (i v "objektivnějším" smyslu, než je vidění překladatele). U nás i v zahraničí je totiž Morgensternova groteskní lyrika stále nejčastěji vnímána (tedy i překládána) na základě klasické souhrnné sbírky Alle Galgenlieder (Všechny šibeniční písně, 1932), která obsahuje jak dvě sbírky vydané autorem, tak řadu (rozsahem víc než polovinu) básní z pozůstalosti - jejího uspořádání a ediční činnosti se ujala Morgensternova žena Margareta, přičemž některé zásahy se jeví problematicky. Ke sporným patří zejména přeskupování dříve vydaných sbírek (především těch vydaných ještě autorem), řazení některých pozůstalostních básní, občasné úpravy jejich názvů a v několika případech i samotných textů. V principu měla i většina pozdějších německých souhrnných vydání sbírku Všechny šibeniční písně jako základ a doplňovala ji o básně z jiných zdrojů. Nedocházelo tak k reflektování uvedené problematičnosti.

Připravované dvousvazkové vydání překladů Morgensternovy groteskní lyriky by mělo pokrýt prakticky celou část jeho tvorby začleněnou v kritickém vydání do sekce "šibeniční poezie", k tomu jsem doplnil několik básní zde řazených jinam (na základě podstatných důvodů). Jsem si ovšem vědom, že u Morgensterna je hranice mezi "groteskní" a "vážnou" polohou značně úzká, ba prostupná, takže i řada textů ze sbírek tzv. vážných a dalších pozůstalostních textů má v sobě humor, ironii, úsměšek, výsměch apod. Tedy i připravované vydání lze za souhrnné považovat jen z určitého hlediska, autorovu groteskní polohu nevyčerpává. První plánovaný svazek se zaměřuje na básně spadající do značně rozšířeného okruhu tzv. šibeničních písní, časově lze jejich vznik vymezit přibližně roky 1895 a 1908. Druhý svazek pak na ty spadající do opět značně rozšířeného okruhu "palmströmovského" (tj. nejen básně spojené s postavou Palmströma), jde o texty napsané zhruba od roku 1906 do autorovy smrti v roce 1914.

Při výběru pro Souvislosti jsem zohlednil celek Morgensternova díla, ale zároveň se pokusil alespoň částečně o související uskupení. Kromě toho jsem chtěl přidat i nějaké verše do plánovaných dvou svazků nezačleněné.

Báseň Der Werwolf, kterou autor zařadil do třetího vydání sbírky Šibeniční písně (1908) a jejíž titul překládám jako slovníkovou dvojici Werwolf - Vlkodlak, je v originále velmi silně závislá na logice německé gramatiky. Nahrazovat toto slovo českým "adekvátním" výrazem, který by umožňoval rozehrát slovní hru originálu, se mi ukazovalo jako násilné. Proto jsem se rozhodl navodit kontext, který by umožnil původní hru rozšířit do češtiny. V podstatě jsem vyšel z myšlenky Jana Zábrany, že když se v překladu vyskytne slovo, které se nedá přeložit, musí je překladatel čtenáře naučit (Celý život, část 47). Posunout příběh do jakéhosi česko-německého "pohraničí" je, domnívám se, zcela v Morgensternově duchu, neboť jemu šlo o tematizování nesamozřejmosti jazyka - v "pohraničí" se nesamozřejmost jazyka může násobit, přecházení mezi jazyky zakotvenost v nich rozkolísávat. Mimo to má uvedený přístup návaznost k jiným básním, zejména např. k palmströmovské Das böhmische Dorf (Česká vesnice).

Dalších pět básní tvoří pomyslnou skupinu, v níž se jako motiv objevuje křeslo či židle. Tento nábytek byl pro Morgensterna dosti významný, neboť kvůli svému onemocnění tuberkulózou strávil mnoho času v sanatoriích, kde jedním z důležitých léčebných prostředků byl pobyt v klidu na čerstvém vzduchu - zpravidla na lehátkách nebo v křeslech.

Velmi známá báseň Houpací židle na opuštěné terase (Der Schaukelstuhl auf der verlassenen Terrasse) pochází již z prvního vydání Šibeničních písní (1905). Ve čtvrtém vydání sbírky přibylo věnování "Rapsódům a kytaródům Fritzovi a Leně" - šlo o Morgensternova přítele, herce Friedricha Kaysslera a jeho ženu Helenu. Kayssler zařazoval Morgensternovy básně do kabaretních večerů - některé byly recitovány, jiné doprovázeny hudbou (u této je tedy pravděpodobné zhudebnění). Již na počátku 20. století stál Morgenstern u zrodu jednoho z prvních německých kabaretů, nesoucího název Schall und Rauch (doslovně "Zvuk a dým", ve významu "Samý klam") založeného Maxem Reinhardtem, právě Friedrichem Kaysslerem a dalšími. Vzhledem k pravděpodobnému vzniku básně Houpací židle... v zimě 1898/99 bývá symbolika opuštěnosti spojována se ztroskotavším milostným vztahem s Dagny Fettovou (tím se báseň propojuje i s další skupinou).

Morgensternem nepojmenovaná báseň Křeslo z proutí vrže (Der Korbstuhl knarrt) je nedokončeným textem zachovaným v deníku (1905), přičemž pouze zápis první sloky má formu hotového textu a zápis následujících dvou slok je poněkud nečitelný. V kritickém vydání, kde byla báseň také poprvé publikována, se editoři pokusili o jejich rekonstrukci.

Zbývající tři básně skupiny již budou zařazeny do druhého plánovaného svazku. U básně Proutěné křeslo (Der Korbstuhl) se nezachoval rukopisný podklad a byla poprvé publikována Margaretou v pozůstalostní sbírce Die Schallmühle (Zvukový mlýn, 1928), přičemž do souhrnné sbírky Alle Galgenlieder začleněna nebyla. Vzhledem k nejasnosti s datací bývá řazena do různých období, ovšem pro tematickou blízkost s básní následující (motiv nočního života křesla, absurdní pohled na věc běžného užívání) se přikláním k jejímu řazení do pozdějšího tvůrčího období. Rukopis básně Hovor proutěného křesla (Korbsesselgespräch) se také nezachoval a Margereta ji zařadila až do sbírky Alle Galgenlieder (části Palma Kunkel), ovšem pojmenovala ji zde úplně stejně, jako báseň předchozí - vnesla tak do názvů trochu chaos. K básni Korbsesselgespräch se ovšem vztahuje Morgensternova deníková poznámka z října 1910, od níž lze odvíjet jak časové zařazení básně, tak odpovídající název. V širším povědomí si ale svůj pravý název osvojí stěží, ačkoli se o něm ví již přes dvacet let. Posledním textem z této "nábytkové" skupiny je Estét (Der Ästhet), jejž Margareta začlenila do sbírky Alle Galgenlieder (části Der Gingganz). Byl však publikován již za autorova života, nejprve v časopise Jugend (1910, č. 13) a poté zařazen do třetího, rozšířeného vydání sbírky Palmström (1912), tam ale jako východisko z nouze, když nevedlo k úspěchu jednání s nakladatelem o nové samostatné sbírce. Stojí za zmínku, že obtíže při jednání s nakladatelem (Brunem Cassirerem) při plánování a prosazování nových "humorných" sbírek provázely Morgensterna po celou dobu a nutily jej k řadě pro něj nepříjemných kompromisů. Tato leckdy obtížná jednání poukazují na to, jak je neudržitelný velmi často tradovaný názor, že Morgenstern své "humorné" či "groteskní" básně nedoceňoval nebo že je tvořil jakoby "mimochodem". Naopak jsou tato jednání dokladem toho, jak moc mu na humoristické části svého díla záleželo a s jakou "vážností" k ní přistupoval. Nereflektované přijímání uvedeného názoru může vytvářet určitou předsudečnou bariéru a neporozumění.

Druhou pomyslnou skupinou jsou čtyři básně s milostnou či vztahovou tematikou, u nichž lze hovořit o formách ironického zachycení rozporu mezi ideálem lásky a realitou vztahu (někdy reprezentované institucí manželství).

Krátká básnička Láska (Die Liebe) nebyla zařazena do žádné ze sbírek a byla publikována poprvé v knize Michaela Bauera Christian Morgenstern - život a dílo (2. vydání, 1937). Ačkoli se nezachovala spolehlivá rukopisná podoba, má se na základě indicií za to, že jde o text z období vzniku prvních "šibeničních písní" (tedy asi z let 1895/96).

Dvojice básní Ti dva osli (Die beiden Esel) a Nocišelm a Sedmisvině aneb Šťastné manželství (Der Nachtschelm und das Siebenschwein oder Eine glückliche Ehe) byla publikována autorem již v prvním vydání Šibeničních písní (1905), ale z třetího vydání, vzniklého na základě kompromisu autora a nakladatele, byly vyřazeny. U první z nich existuje Morgensternův návrh na opětovné zařazení, k čemuž však nedošlo; Margareta pak obě včlenila do sbírky Alle Galgenlieder. Tyto básně představují parodii na manželství a obzvláště u první zahlédneme odkaz na Friedricha Nietzscheho: "Mnoho krátkých pošetilostí - to sluje se u vás láskou. A vaše manželství udělá konec mnoha krátkým pošetilostem, neboť je to jediná dlouhá hloupost." (Tak pravil Zarathustra, Votobia 1992, s. 58; překlad Otokar Fischer). Dobou vzniku básně spadají do období zmíněného milostného vztahu s Dagny, dcerou švédského továrníka Franse Eduarda Fetta a jeho ženy Ester Karoliny. Morgenstern se s ní seznámil v květnu 1898 v Norsku, kde byl na ročním pobytu v souvislosti s překlady Ibsenových děl, zhruba rok trvající vztah má ozvuk v řadě jeho básní. Pro dokreslení uveďme deníkový náčrt čtyřverší ze 3. srpna 1898, kde se patrně vymezuje vůči matce Dagny (Deník 1898/99 I, list 68): "Jak tyhle matky jen po tom baží, / že dcery své vdavkami sváží. / Je jim to zcela žití věc hlavní, / co bude to, věc marginální." Nebo deníkový záznam: "Mám období, kdy manželství vůbec nemohu pochopit. Z okolnosti, že se dva mladí lidé do sebe zamilují, udělat hned něco na celý život, je šílená idea. Myslím, že by mě manželství buď otupilo, nebo zničilo." (list 117)

V básni Dvě rovnoběžky (Die zwei Parallelen), která již patří do pozdějšího Morgensternova tvůrčího období (v mé koncepci do druhého svazku) a kterou básník publikoval v časopise Licht und Schatten (1910, č. 1) a Margareta ji zařadila do sbírky Alle Galgenlieder (části Palma Kunkel), se téma ideality a reality vztahu vrací v jiné perspektivě, tentokrát duchovnější až mystičtější, vyjádřené však s jemnou ironií. Základem veškeré alegoričnosti jsou zde matematické odkazy, u Morgensterna poměrně běžné (básně Das Simmaleins, Drei Hasen, Das Perlhuhn aj.). Matematika ho svým způsobem vždy přitahovala, zároveň existují jeho kritická vyjádření vůči matematické (či kvantifikační) reduktivnosti vědy. Dvě rovnoběžky zcela bezprostředně navazují na konkrétní a životopisně doložitelné uvažování o geometrii: báseň vznikla v září 1908, přičemž zřejmě na jaře předchozího roku se Morgenstern setkal v Meranu s architektem a malířem Heinrichem Frickem, který jej seznámil s neeukleidovskou geometrií Bernharda Riemanna, v deníkových záznamech z jara 1908 se pak lze dočíst, že se básník o tyto matematické teorie skutečně zajímal. Rovněž milostná alegorie geometrické symboliky rovnoběžek je zde prokazatelná na základě životopisných dat, neboť v roce 1908 se Christian seznámil s Margaretou.

Dvě rovnoběžky obsahem evokují až platonsky matematickou dokonalost, jež však v lidském (pozemském) pojetí zůstává stále v oblasti stínů (či odlesků) dokonalosti absolutní, tedy čistě duchovní, oproštěné od nedokonalosti našich obrazů. I rytmem Morgenstern vytváří iluzi pravidelnosti, ovšem tato pravidelnost je v básni nenápadně, zato neustále narušována, tedy i forma zůstává jen na této cestě k dokonalosti. Ostatně v tom také vidím určitý problém překladu Josefa Hiršala, neboť nahradil slabikové posuny strof úplnou pravidelností a tímto "uhlazením" básni část významu vzal.

Poslední dvě básně O Caesarovi a jeho díle "De bello Gallico" (Über Cäsar und sein Werk "De bello Gallico") a Zážitky z cesty 3.B 1 do Kamerunu (Fahrt der

3.B 1 nach Kamerun und Erlebnisse derselben) jsou Morgensternovými juveniliemi a v plánovaném knižním vydání nebudou. Zde jen uvedu, že je Morgenstern napsal v roce 1894 jako student gymnázia ve Vratislavi (tehdejší německá Breslau), bylo mu tedy třináct až čtrnáct let. Už v nich zahlédneme jeho básnický talent, ale zejména smysl pro humor a parodii. Absurdita básně o Kamerunu, která navazuje na dobovou popularitu objevitelských výprav do "exotických" zemí, je podtržena poměrně rozsáhlým poznámkovým aparátem. Konec básně (návrat z výpravy s výsledkem, jehož uspokojivost je přinejmenším sporná) ji v tomto smyslu propojuje s úvodním "Werwolfem".

Naznačené souvislosti a úvahy, které doprovázejí překlad Morgensternových básní, by snad mohly být pro čtenáře zajímavé. Mnohdy jistě mohou přispět k uvědomění si kontextů a k bližšímu proniknutí do smyslu některých básní. Ovšem snahou překladatelských "výprav" do časoprostoru vytvářeného autorovými básněmi je vystavět opět svébytný poetický svět fungující i bez těchto doprovodných řečí.

Martin Hašek (1970) pracoval jako geoinformatik a programátor, nyní pracuje také jako učitel. Překladům z němčiny se věnuje ze zájmu, některé publikoval časopisecky (Christian Morgenstern, Maxim Biller, Hanns Heinz Ewers, Paul Scheerbart). Morgensternovu poezii začal překládat zhruba před dvanácti lety a systematicky od roku 2014. Připravované dvousvazkové vydání má vyjít v nakladatelství Malvern.