Vzpomínky na Karla Jana Čapka

(22. 1. 1962 - 30. 9. 1997)

Jak vzpomínáte na první setkání s Karlem Janem Čapkem? Vybaví se vám situace nebo historka, která by vystihovala jeho osobnost? A jak hodnotíte jeho básnické dílo?

Patrik Valouch, jaro 2022

DALIBOR MAŇAS

Byl podzim, takový ten pravý bolševický, sychravý, nevrlý - snad říjen roku 1978. Prošly první noční mrazy. Sbíráme šípky, tehdy už zapomenutý rituál, ze kterých později vzniklo sladké a těžké šípkové víno. Michal Čapek chodí na stejnou základní školu jako já, jeho bratr, tehdy ještě ne Karel Jan, patří k vlasatým gymnazistům, kteří dostali za úkol trávit volný čas s puberťáky. Možná to byl trest za nějaký jejich happening.

Karel Jan Čapek si držel odstup od lidí a pečlivě mezi nimi vybíral ty svoje, které pak zahrnul svým já. Já, o kterém ani on sám mnoho netušil, kterému nerozuměl, jemuž se tolik divil a jehož se nakonec také tak razantně zbavil. A stal se nadobro básníkem.

Je těžké si vybavit člověka, který se mezitím stal jen zapomenutým básníkem. Dobře, asi se zdál spíše málomluvný, s typicky ironickým úšklebkem, lehounkým úsměvem, v jistých ohledech lehkovážný, avšak vždy pozorný, stále zamyšlený, plný neuskutečněných gest. V něčem tak rozdílný, a zároveň tolik stejný jako jeho mladší bratr Michal. Karlovu vážnost jako by dopovala Michalova hypersenzitivita a netrpělivost.

Všichni si vlastně tehdy byli tolik podobni. To, co bylo zjevné, se zdálo tak nepatřičné, že bylo třeba upírat pozornost jiným směrem. Dokážete si představit, že by Karel Jan Čapek ze vzdoru proti komunismu lepil letecké modely RAF? Raději vždy tak velkolepě znehybněl, aby to snad už nikdy v budoucnu nebyl on - tady a teď, na tomto místě.

Tolik opovrhoval kulisami doby, v níž musel žít, že toužil být vždy někde jinde, nebo alespoň někdo jiný. Ve své poezii se Karel Jan nadobro osvobodil. Vytvořil své literární já tak dokonalé, že jej potom nedokázal vpravit do skutečného života.

Poezie Karla Jana Čapka nese ty neopakovatelné parametry přelomu devadesátých let - kdy je už vše téměř povolené, ale doba je tak ztřeštěná, že je to všechno stejně k ničemu! Slaví se všechno, ledaco, všude a budoucnost ještě nikoho nezajímá. Básníci vlastně přesně svým slovům nerozumějí, neberou je však tak vážně a vehementně je používají jen jako formu tolik potřebných nálad.

Do dvou sbírek tento básník soustředil vlastně jen jedinou poezii, kterou nepohání lehce interpretovatelný příběh. Zato plnou různých výkladů. V jednotlivostech tam panuje záměrný nelad. Básník je neruda, čtenáři to nemíní nijak ulehčovat, sází na jeho intuici, erudici a představu.

Poezie Karla Jana Čapka je žita ve chvíli svého vzniku, řekl by možná Igor Fic. Zbytek jsou už jen ohlasy. Jeho básně tak nic nebrzdí a plynou. Vyvěrají ovšem z otevřené žíly, v níž proudí přiotrávená krev. A do toho ty všudypřítomné ozvěny revoluce, která snad také vznikla i díky imaginaci dohasínajícího magického realismu a latentního surrealismu. V poezii autora Menuetu s krejčovskou pannou to vše orámováno ještě nutnou ozvěnou expresionismu, takže avantgarda.

Ale: Co to je, to, co nyní přišlo? Co se to zase děje? A děje se to vůbec? "[...] se zpovídám / příběhu mého života / z ochrnutí chátry před mými dveřmi / a zapaluji velké ohně / mrzuté ošetřovatelce z blázince / Dejte mi za ženu Sylvii / a / zkurvím jí jemně život".

Přečíst si verše Karla Jana čapka je lehké, bezbolestné, jistě inspirativní, vidět se v nich dá stejně lehce, jako ztratit. Je to věda, vracet se ve strofách! Musí to však přece být i ta zapovězená zábava. Jsou totiž napsány smrtelně vážně.

Dílo Karla Jana Čapka se vleze do nákupní tašky a jeho život se mezitím stal klipem slepených historek. Nejbližší srovnání nabízí snad blázen a podivín. Tak, jak básník zřejmě musí být. Ale vždy stejný za střízliva i v opilosti. Zkrátka neopakovatelný, proto nezařazený.

Problém je, že se těžko postihuje jednou větou. Je to poezie, které chybí tvárné slogany, ale přitom citovat ji lze jen skrz ony výkřiky, tak, jak je jenom Karel Jan uměl napsat. Snadno se poznají básně napsané jeho rukou.

Když se někdo ptá, jaké vlastně byly ty devadesáté roky, vzpomínám Karla Jana Čapka ochotně, ale zároveň nerad. On není jen básník těch devadesátých let, ale i všech devadesátých minulých - tedy i těch budoucích. A právě v tom byl Karel Jan Čapek generačně trochu jiný. Ovšem stejně jako řada dalších osobností z té doby, které se ovšem na rozdíl od Čapka stačily v pozdější tvorbě umělecky zařadit. Ten čas už Karel Jan neměl.

Lov na básníka končí ve chvíli, kdy jeho stopa vychladne. Číst Karla Jana Čapka je opravdu lehké, ale sledovat jeho stopu už tak lehké není. A už vůbec to nejde bez publicistických přirovnání typu blázen, legenda, tragéd. A vůbec nejtěžší je přivést k jeho dílu další čtenáře. Nezbývá než se spolehnout na sílu literární historie. Za takových sto let totiž budou jeho básně znít pořád stejně, jen je nebude omezovat nostalgie po možná úžasných devadesátých letech 20. století. To je ten náklad, který poezii Karla Jana Čapka zajisté odzátkuje.

Karlu Janu a Michalovi Čapkům

Pronikavým pohledem

i ohryzanými nehty,

uštěpačností,

ale i milou vstřícností,

zdrženlivou

Oslovením bratře

Neschopností

vzít si slovo

Mlčenlivým

ohledáváním

I tak se pozná básník

Slovo, které

neznamená nic

je zlo

...ne

hned přímo

a srozumitelně

A když už

na ně

konečně

přijde řada

stavidly se valí zvuk

a rytmus

Slovům

je zbytečné

rozumět

Stačí být člověkem

v jehož hlavě

se zabydlela

poezie

Dalibor Maňas (1966), básník, novinář a kastelán.

MICHAEL KUBESA

Přišel za mnou na kolej. V té době studoval nultý ročník medicíny v Olomouci a žil s nějakou starší ženou. Prý u ní nemůže být, protože ho tam hledají estébáci. Jestli by mohl zůstat u mne. Samozřejmě jsem souhlasil. Ale nevěřil mu ani slovo. Nakoupili jsme chlast, povídali si a pili. Když jsem zmalátněl, zkusil jsem spát. Při občasných procitnutích jsem vnímal, že Karel stále pochoduje po místnosti. V té chvíli měl v sobě přibližně dva litry čůča (ovocné, levné víno) a plato diazepamu 20 mg. Každý jiný by po něčem takovém spal minimálně dalších čtrnáct dní. Karel ani minutu. Příští den jsme jeli domů, do Opavy. Před nádražím (v Opavě) na mne vyhrnul nádhernou litanii, jak je život plný krás. Pili jsme v nádražce desítku a já plakal, protože ta jeho řeč byla k uzoufání dojemná. Šli jsme ke mně domů. Uhlem, kterým jsem kreslil, psal na zdi básně (konkrétně tři). Dvě jsou v Menuetu s krejčovskou pannou. Zůstal u nás několik dnů. Moje žena, první, krátkodobá, s ním chtěla souložit. Měla to od Boha, kdo jí přišel zajímavý, musel být její. Nic ji nemohlo zastavit. Karel odmítl, na něco takového byl příliš utahaný a plný krásy. Žena pak v dalších dnech sčurávala ze stěn jeho verše. Opravdu. Nevím proč. Ona také ne. Seděla na posteli, masturbovala (byla dole hodně veliká, čili pěstí), pak si postavila židličku před verše a mocně se na ně vyčurala. Nádherný obraz. Nu, tak nějak jsme žili. Co jsem tím chtěl vlastně říci? Karel byl od mala ochuzen o to nejsladší na Světě, spravedlivý spánek, a neuměl s tím nic dělat. Děsil se chytrolínů, kteří opět přijdou s nějakým jednoduchým, ověřeným návodem. Přestože byl vlastně imrvere vyčerpán, tak měl občas naprosto krystalické cítění života. O kterém by se nám ostatním mohlo jenom zdát. Někdy si myslím, že se především bál, že po spokojeném spánku vlastně přijde o svou duši. Škoda. Ale moc tomu rozumím.

Muži jsou vedeni těmi předešlými - aniž se o to kdo prosí - k rozhodnosti (čili vědomému přehlížení mnoha dalších možností), odolnosti (vlastně bezcitnosti), vůdcovství. Někdy si myslím, že zvýšený počet homosexuálů znamená, že je čím dál tím více mužů, kteří se z toho chtějí vymanit. Cítí Svět jinak a jinou cestu nenašli. Ale ona existuje. Je to poezie a hudba. Nikdo si neumí představit, jak je pro chlapa líbezné dosáhnout ke své touze po něze, ke své nerozhodnosti (vlastně malebnosti), ke svým nepřekonatelným slabinám - a všechno to říci, vyrvat ven. Jít do hloubky, až to je pro ty ostatní vyloženě otravné, štítí se takových důvěrností. Křičí na něj, ty buzno, ty slabochu, úchyle atd. Všechny tyhle momenty cítím v Karlově poezii vrchovatě, navíc jsou k uzoufání autentické, důvěryhodné. Naučil mne, racionálního tupana, něco takového vůbec cítit. Ale v jeho básních toho je samozřejmě víc, slova jsou volena tak, že se jich můžete dotýkat, cítit jejich hebký povrch, mají přehlednou melodii. Vždycky mne sral používáním "exkluzivních pojmů", to znamená kdy kromě vzdělanců nikdo neví, o co jde. Jenže, ta slovní spojení mají mnohdy právě onu melodii a obsahují koncentrovanou myšlenku, cítění. Do jediného sousloví. V závěru vzpomínkového pořadu Českého rozhlasu zazněl text, který jsem neznal - a který mi vyrazil dech. Vůbec jsem netušil, že je Karel schopen takové introspekce. Karlík působil navenek (a nakonec i zevnitř) jako povýšenecký agresivní mocnář, přesto, že jsem mu byl blízko, nevěřil bych, že se tak dokáže mapovat.

Karlovu poezii neumím vnímat jinak než osobně, a tak odpovídám i na otázku, jaký je její význam. Bože můj, naprosto zásadní! Nemusím připomínat, že vím o poezii úplné hovno, že. Ale vždyť ten člověk vlastně pojí nádhernou křehkost a líbeznost říkánek tradičních českých básníků (říkám, každé SLOVO je jím opečováváno) s vlastní nemohoucností, sobeckostí, nemocí, bezcitností, něhou, láskou, krystalickým citem pro krásu. Co je možné v básničkách udělat víc? Nechci být negativní. Ale o takových básnících si můžeme do budoucna nechat jenom zdát. A budou nekonečně chybět. Úplně všem! Zřejmě už uvidíme jen vystajlované utřinosy s nákladně upraveným účesem a vousy, kteří poskakují po pódiu s vtipnými veršovánkami, a když bude nejlíp, tak dokáží být alespoň patřičně cyničtí, aniž ví, o čem mluví. Básničkáři byli vždy přeceňováni (kolik mnohoslovných velebení revolucionářů, kteří přinesli jediné, ještě větší utrpení lidem a z kanálů vytáhli úplně nové a ještě bezcitnější "vůdce"), nebo podceňováni (zbytečné, rádoby hezké blábolení). Obojí je strašná chyba. Jestlipak to lidem někdy dojde?

Michael Kubesa (1959), básník, hudebník a matematik.

JINDŘICH JŮZL

S Karlem jsem se seznámil v roce 1988 v Liberci přes jednoho známého. On s rodiči se zrovna přistěhoval z Opavy, v Liberci bydleli v 1+1, což bylo dost nevyhovující. V tomhle malém bytě se Karel jednou nebo dvakrát pokusil o sebevraždu. Později dostal obecní byt, tenkrát ovšem bez vody a záchodu, to bylo ve starých domech normální. A nakonec se po revoluci přestěhovali do Prahy, Kardašovská, co se objevuje v textech, je přímo ulice, kde bydleli.

Literatura byl náš společný zájem, šlo hlavně o zakázané autory nebo takové, o kterých se moc nemluvilo. V roce 1990 jsme se oba dostali na FF UK na bohemistiku, v tom prvním ročníku se tam sešlo mnoho zajímavých lidí, kteří dříve nemohli studovat. Dva roky jsme pak společně bydleli na koleji na Větrníku. Karel byl perfekcionalista, studoval tři roky první ročník, dlouhodobě navštěvoval přednášky či semináře Jiřího Brabce, Petra A. Bílka, Vladimíra Binara a Antonína Jelínka. Pak ze školy odešel. Já jsem absolvoval 1995.

Svoje texty dlouhodobě promýšlel - nemyslím, že šlo o textové varianty, spíš o cizelování. Řadu textů jsem mu přepisoval na stroji. V těch dvou sbírkách je patrně většina napsaného. Co měl, to zařadil - nepracoval tak, že by měl sto básní a z nich vybral deset do sbírky.

Důležitým rysem té poezie jsou dvě věci - surrealistický odkaz a intertextualita. Tím surrealismem byl jasně ovlivněn a je to znát, však také k oblíbeným autorům patřil Zbyněk Havlíček, Karel Šebek. Ode mě znal první číslo Analogonu z roku 1969, to byl na dlouho důležitý zdroj textů, obrazů. S Šebkem se seznámil osobně, když byl několikrát v Kosmonosích.

Důležité básnické vzory nalezl u Ivana Diviše a Petra Kabeše, patrně i u Ivana Blatného. Znal se dobře s Ivanem Wernischem. Mezi jeho oblíbené autory patřili třeba Sylvia Plathová a Giovanni Giudici. Samozřejmě Cesare Pavese, Přijde smrt a bude mít tvé oči, k tomuhle slavnému verši později Kabeš připojil: V hrsti. V jeho textech jsou různé jazykové vrstvy, málo frekventovaná slova i výpůjčky, které však nesignalizuje, čtenář si je musí najít sám. Protože jsme psali oba, neměl problém si tu a tam něco vypůjčit i z mých textů. Celkově to byla dost intelektuálně náročná poezie - pokoušet se středoškolsky odpovídat na otázku "o čem to je" v podstatě nejde. Je to subjektivistická konstrukce, jde o to, aby se člověk naladil na stejnou vlnu, nechal to působit, jinak mu text unikne. V tomhle smyslu subjektivistické prázdnoty byl myslím Čapek taky kritizován. Na recepci své poezie dbal - a taky pro něj bylo důležité, že publikoval v Hostu. Považoval to za prestiž.

Čapek hrál v mladším věku hokej. O tom říkal, že je to sice tvrdá hra, ale platí tam jasná pravidla. Život byl mnohem složitější, záludnější, v tomhle smyslu v životě ztroskotával. Byl tak nesmírně zaujat literaturou a vlastní tvorbou, že se ho ostatní věci nedotýkaly. Později dostal invalidní důchod, ale problémem těch osmdesátých let bylo, že musel mít někde razítko do občanky, že je zaměstnán, jinak mu hrozil soud. Řešil to tak, že někam nastoupil třeba jako skladník, za pár dnů někde něco zahrál u doktora a dostal neschopenku, kterou prodlužoval několik měsíců. Neznám jeho psychiatrickou diagnózu, řekl bych deprese, obsese, mánie, pocit ohrožení. Jakkoli nepatřil k disentu - ovšem pro úplnost dodejme, že v EZO, Evidenci zájmových osob, je veden jako nepřátelská osoba (míněno režimu nepřátelská, tohle označení mu dala StB) -, bál se v některých chvílích, na výročí srpna 68 například, že si pro něj přijdou. To se významným disidentům stávalo. Pro jistotu v takových chvílích, pamatuju si to určitě dvakrát nebo třikrát, odjel a nechal se hospitalizovat v Kosmonosích.

Měl za sebou několik demonstrativních pokusů o sebevraždu. V posledních letech života bral velké dávky antidepresiv a stěžoval si, že nezabírají. Věděl, že člověk nikdy nemůže vědět, jak ten druhý vnitřně trpí. V některých obdobích do toho dost pil. Jeho maminka říkávala, že měl několik epileptických záchvatů, já je nezažil, tak nevím. Z vyprávění od Jiřího Flaišmana vím, že prý tenkrát v Kardašovské (bydleli v přízemí) poslal maminku pro jogurty do nedalekého krámu, vystoupal do osmého patra a pověsil se z balkonu či z okna. Snad myslel, že se mu podaří přitahnout se zpět, těžko říct. Jenže se neudržel a zabil se.

V té rodině to je jedna osudová rána za druhou. Karlův otec byl invalida, a pokud vím, předávkoval se práškama. Michal se vrátil z Jižní Ameriky, jezdil s Černým divadlem, a lékaři mu sdělili nějaké degenerativní změny na mozku, a tak se raději oběsil. Karel skončil skokem.

Jindřich Jůzl (1969), šéfredaktor nakladatelství Odeon.

ALEŠ POŘÍZKA

Karla jsem poznal na kolejích filozofické fakulty Karlovy Univerzity v Praze na Větrníku, v přízemí čtvrtého bloku, v roce 1990. Sešlo se tam několik neobvyklých týpků, pro které převrat znamenal možnost dobrat se lepšího poznání světa prostřednictvím studia na filozofické fakultě a kteří fildu nebrali jako pokračování střední školy, ale jako bránu do prostředí humanitních věd, ve kterém se utváří obraz světa, který chtěli spoluformovat na základě svých již nabytých životních zkušeností. Kromě Karla tam bydlel například filozof Honza Karásek (známý jako Hrách z hudební skupiny Ženy) nebo filozof Jirka Brynda z Frýdku-Místku (který v roce 2009 taky spáchal sebevraždu). Naivní, velikášské, ale asi to patří obecně k mládí.

Básník Čapek, jak jsme Karlovi říkali, už v té době myslím evidentně odsekal běžné životní cíle běžných lidí, jako je založení rodiny, získání slušné pracovní pozice, studijní pokroky apod., a veškerou svou životní energii vložil do poezie jako prostředku vyjádření jinými způsoby nevyjádřitelného. Zpětně se mi zdá, že už tehdy bral studium češtiny jako další dočasný azyl, který mu umožňoval plně se věnovat tvorbě, a zároveň se setkávat s básníky a kritiky, kteří měli k fakultě blízko.

Na cimře bydlel s Jindrou Jůzlem, který měl ke Karlovi uctivý vztah jako začínající student k literátovi ošlehanému životem, takže statečně trpěl Karlovo kouření a noční popíjení. Jindra Jůzl, dlouholetý redaktor a ředitel Odeonu, by vám ta léta ale určitě popsal podrobněji a věrněji. Karel mnohdy v těch dlouhých nocích přednášel své básně, a přednes měl opravdu královský, každé slovo v jeho podání mělo v textu své jasné místo a hrálo celým vějířem zjevných i skrytých významů. Z jeho přednesu bylo jasné i člověku, kterého poezie nijak neoslovuje, že se před ním odehrává báseň a že Karel je básníkem celou svou duší. Zvlášť rád recitoval svou báseň Červeným vrchem /Elat/, fascinoval mě verš "a podobizny mizí za paraván uklánět se", ačkoliv, nebo možná právě proto, že jsem tehdy netušil, co je to paraván. Myslím, že v tomto verši je shrnut jeden velmi důležitý aspekt jeho povahy, který se vtisknul do jeho poezie, totiž odpor a pohrdání jakýmkoliv neupřímným, vykalkulovaným, pozérským chováním, při kterém se člověk skrývá za svou sociální roli, aby se vyhnul riziku komunikace a konfrontace. V této souvislosti si vzpomínám, že na Jindrovu adresu se jednou Karel vyjádřil se soucitným pochopením a pro zdůraznění naší sounáležitosti a odstupu od konformistů obecně, že Jindřich je z těch lidí, kteří v mládí nikdy nelezli po stromech a nerozbili si koleno.

Karel byl po tátovi chlap jak hora, ruce měl jako lopaty, oddané býčí oči bez předsudků, jen ty stíny pod očima podle mě neznamenaly ani tak nemocnou slezinu, jako spíš nekonečnou melancholii.

Asi jsme měli dost společného, oba jsme byli ze severní Moravy, oba jsme se narodili v Ostravě Vítkovicích, oba jsme měli za sebou pokus o studium na vysoké škole a práci v pomocných dělnických profesích. Karel vyprávěl, jak v Opavě hrával závodně hokej a jak absolutně nezapadal mezi osazenstvo ostravského pajdáku. Oba jsme poezii považovali za osudovou záležitost, za prostředek zjevení Pravdy. Takže jsem se jednoho dne osmělil a Karlovi své básničky (cyklus Stromy v tehdejší podobě) předal k posouzení. Karlovi nějak zarezonovaly, takže mě přijal jako básníka do svého světa, za což jsem byl velmi vděčný, protože moje mladé přebujelé básnické ego vyžadovalo uznání stejně jako jeho. Zvlášť ho oslovila básnička Smrk na humně, kterou mi zarecitoval. Oplácel jsem mu stejnou mincí. Pamatuji si, jak se zadostiučiněním vyprávěl, že měl dlouhý rozhovor s Janem Lopatkou, ve kterém ho Lopatka označil vedle Borkovce jako jednoho ze dvou skutečně nadějných mladých básníků té doby. S tím jsem se ztotožňoval.

Dále v devadesátých letech jsme asi zůstávali ve sporadickém kontaktu, ale nevybavuje se mi nic, usuzuju tak vlastně jenom ze skutečnosti, že jsem Karla navštívil dva měsíce před jeho smrtí. Bydlel tehdy v bytě s matkou, v tom prvním paneláku za smyčkou na Lehovci. Tolik jsem věděl, že Karel velmi těžce nesl smrt svého bráchy, který mu byl velmi podobný fyzicky i povahově, ale ukazoval se mnohem životaschopnější a pro Karla představoval jediné a poslední spojení s realitou. Dále že matka Čapková, aby byla stále izolovanějšímu Karlovi nablízku, prodala jejich byt v Opavě a přestěhovala se i s nemocným manželem, Karlovým otcem, do Prahy, kde po nedlouhé době Karlův otec zemřel. Tehdy, při oné návštěvě v červenci 1997, z našeho rozhovoru vyplynulo, že Karel už opravdu definitivně odsekal veškeré vazby ke světu: že trpěl - zdálo se mi - pocitem zneuznání, jelikož jeho druhá sbírka nevyvolala takovou reakci, v jakou doufal, že už se prakticky vídá pouze s Pavlou Holcovou, která byla jeho dobrou múzou, a že už se minimálně jednou neúspěšně pokusil o sebevraždu. Když jsem od něj odjížděl, bylo mi jasné, že odejde ze života a že mu v tom nikdo nezabrání, což se za dva měsíce potvrdilo.

Měl krásný, prostý funus v kostele sv. Matěje v Šárce. Hráli "Bylo tu, není tu, havrani na plotu... " z Balady pro banditu. Chudák paní Čapková, během krátké doby přišla o manžela a oba syny a zůstala sama.

Vím, že jsme se v básnickém výrazu lišili, snažil jsem se mu vysvětlit, že podle mě je báseň proto tak univerzální žánr, že může zároveň svým rytmem a skladbou přímo působit na emoce, ale zároveň že by měla nést zřetelnou výpověď o reálném světě, jinak je to jenom takové bezobsažné trylkování, které, jak jsem měl ten dojem, v devadesátých letech českou poezii definitivně ovládlo. Neodporoval mi, a dělal si to dál po svém, ale byl v tom nejlepší.

Aleš Pořízka (1968), medievalista a básník.

IVAN BREZINA

Od listopadu 1989 jsem byl členem redakční rady časopisu Kavárna AFFA, který vydával Martin Mejstřík. A taky redaktorem kulturní přílohy Studentských listů. "Nechceš dát nové číslo Kavárny někomu k recenzi?" zeptal se někdy v létě 1991 Martin. Hodilo se to, protože právě tehdy se objevil Karel Jan Čapek. Do Studentských listů ho přivedl Bohumil Pečinka. Nebo snad Igor Fic či Karel Křepelka? Už se nepamatuju.

Půjčil jsem Kavárnu mně zcela neznámému příchozímu, a on ji kriticky rozpitval. Respektive naprosto rozsekal, sepsul, odmítl a podupal. Recenze jsem otiskl, a Čapkova zpětná vazba Mejstříkovi způsobila emoční šok. Dodnes se pamatuju, jak na mne křičel: "Cos nám to udělal? To jsi kavárenskej?!" S kritikem si to ale později kupodivu nějak vyříkali a Čapek začal s Kavárnou spolupracovat.

Zvláštní doba... Byli jsme mladí, radikální a nekompromisní intelektuálové s ohmatanýma knížkama po kapsách a s černobílým viděním světa. Dokázali jsme se do krve pohádat, ale právě ty hádky nás spojovaly. Zůstaly z toho jen nezřetelné obrysy.

Ivan Brezina (1967), novinář a publicista.

MICHAL NOVOTNÝ

Nejsem literární kritik ani vědec, k poezii mám sice blízko (alespoň si to myslím), ale nejsem schopen soudit, do jaké míry se Karlovy básně řadí do proudu poezie devadesátých let a jak v odstupu dalšího čtvrtstoletí ovlivnily další básnickou generaci. Přesto pouhé dvě Karlovy sbírky znamenaly výrazný básnický čin už tím, že se tak odlišovaly od běžné slovesné produkce. Že byly prostě jiné. Jako byl i Karel.

Rád bych vzpomněl na Karla Jana Čapka, smím-li říci přítele, jako na mladého muže, který se zčistajasna objevil začátkem devadesátých let v Klubu spisovatelů. Myslím, že to bylo kolem jednadevadesátého roku (čímž nevylučuju, že se v Praze nevyskytoval už dřív, já ho ale poznal právě tehdy). Působil jsem tenkrát v Literárním fondu, kterému ten dům na Národní třídě 11 tehdy patřil. A do Klubu se po roce 1989 nahrnuli ti, co dříve mohli vydávat a nepovažovali za nutné se za to kát, ti, co se za to trochu styděli, ti, co se v uplynulých dvaceti letech ponořili do "podzemních" samizdatů, ti, co se nedočkavě vrátili z přátelské ciziny, a potom neznámí mladí autoři, kteří své knížky tehdy začínali vydávat nebo je teprve připravovali a vzhlíželi s nadějí do budoucna. A u klubových stolů se pak utvářely přátelské svazky autorů, které třeba nevydržely ani týden nebo se naopak nikdy nevyčerpaly. A u jednoho takového stolu jsem narazil na Karla, myslím, že zrovna ohnivě diskutoval s Ivanem Wernischem. To bylo mé první setkání s tímto vysokým urostlým mužem, bývalým hokejistou, který hrál snad i za juniorskou reprezentaci. Dali jsme se do hovoru, o čem jiném než o poezii, a už tenkrát mě překvapil jeho rázný odsudek psavců, kteří nejsou zároveň tvůrci. Myslel tím řadu třicátníků a čtyřicátníků vydatně publikujících v literárních časopisech (nebo je přímo vedli) a nakladatelstvích před Listopadem 89. Bylo by asi zbytečné uvádět jejich jména, čtenářům této revue jsou dostatečně známá.

S Karlem jsme vedli někdy až bouřlivé debaty o místu poezie v dnešní době, tak bohatě naplněné tržním a prospěchářským uvažováním. Jeden takový spor uvedu: Karlovo mínění o vlastní poezii bylo oprávněně vysoké a odvíjelo se z něj přesvědčení, že člověk jeho kvalit a sebevědomí (jako spočívavého, nikoliv proměnlivého vědomí sebe sama) nemůže natolik klesnout, aby se živil manuální prací jako dřív. To dělával na patologii i jako hrobníkův pomocník. Což byla jedna z věcí, o které jsme se přeli, a mně se nepodařilo jej přesvědčit, že niterná jistota o vlastní hodnotě nemá co činit s vnější existencí, sám jsem se čtrnáct let do revoluce pachtil nuceně ve stavebnictví. A říkal jsem Karlovi, musíš přece z něčeho žít, ta tvůrčí stipendia nejsou věčná.

Vídali jsme se často i méně často, jezdíval za mnou i na hranici Nuslí a Vinohrad, kam se Literární fond v devadesátých letech přestěhoval. Jiná debata vznikla úplnou náhodou, když jsem řekl zpaměti pár Halasových veršů, načež jsem podučitelsky a všeznalecky dodal, že stejně takového souhvězdí, jaké představovali Orten, Halas, Blatný, Nezval, Kolář, Seifert, se asi dlouho nebo nikdy nedočkáme. A Karel na to navázal slovy: "...jednak si to o všech nemyslím a hlavně, jen si počkej a uvidíš."

Aby to však nevypadalo, že jsme se pořád přeli. Kdepak, byl to velmi přátelský vztah dvou lidí, kteří patřili každý k jiné generaci, vždyť mezi námi bylo dvacet let. A teď k tomu palčivému: Karel nebyl zdráv, trpěl psychicky. Myslím, že psal jen v obdobích, kdy se cítil od psychických problémů oproštěný. A k tomu bohužel potřeboval prášky, hodně prášků. Prostě se to na něj sesunulo včetně epileptických záchvatů, jak říkal. Poslední dva roky života se věnoval uspořádání básní svého mladšího bratra Michala, který ukončil svůj život sebevraždou. Pokusil jsem se mu pomoci. Po jedněch Vánocích (1995?) jsem Karla odvezl na psychiatrii do Bohnic. Problém spočíval v tom, že musel chtít především on. Karel si myslel, že tam bude chodit jen na pohovory, na rozprávění s psychiatrem MUDr. Cimickým, proslulým v poslední době z úplně jiných příčin. A přitom kdybychom tenkrát Karla s kolegyní Kyliánovou nepřivezli, za dva dny by prý byl umřel.

Prášky. Přes třicet denně. Oči mu plavaly, měl v nich naprosto nepřítomný výraz, před léčebným domem nám dokonce upadl. Byl okamžitě hospitalizován, avšak na interně, nevím, jak si to dokázal prosadit. Ve vedlejším pavilonu trávil svůj poslední čas "starej" neboli Jiří Němec. Ti dva spolu vedli určitě podnětné rozhovory, jakkoli na nepravém místě. Nebo naopak je to místo zbavovalo obav z příčetných reakcí případného obecenstva? Chodil jsem za Karlem jednou týdně či jednou za čtrnáct dní a měl jsem z něj obrovskou radost. Najednou to byl někdo jiný. Chrlil na mě úžasné perspektivy, které na něj čekají. Pobyt ve Francii, svatba, práce v Mladé frontě. A po půl roce ho propustili. A všechno to opět začalo uvadat. Vydal druhou knihu Karel je nemocný a předčítá, a já najednou zjistil, že opět bere prášky. Obrovský počet. Je mi záhadou, kdo mu je mohl předpisovat, psychiatr určitě ne. Navštívil jsem ho párkrát v Hloubětíně, kde bydlel u své matky, úžasné a hrdinné paní Čapkové, kterou nikdy nepřestanu obdivovat. Karel měl kolem sebe několik věrných přátel, kteří ho tam navštěvovali. Pamatuju se na tři: Igora Fice, Jiřího Flaišmana a Ondřej Vetchého ("Ondráška"). Ten poslední také onoho smutného dne s námi ostatními stoupal k hřbitovu sv. Matěje. A Karel Jan Čapek mi z paměti nikdy nevymizí.

Michal Novotný (1942), básník a překladatel, autor knih pro děti.

MIROSLAV BALAŠTÍK

Karla jsem poznal někdy v letech 1992 nebo 1993 prostřednictvím Igora Fice, který tehdy vedl časopis Host. Pak jsme se vídali až do Karlovy smrti několikrát ročně a velmi často jsme si telefonovali. Přesněji řečeno on telefonoval, když měl návaly úzkosti a depresí, většinou tak kolem jedenácté hodiny večer. Bylo to občas těžké s ním v těchto stavech komunikovat, protože propadal naprosté marnosti a potřeboval být neustále přesvědčován, že je výborný básník, že to, co píše, je skvělé a že má smysl, aby pokračoval v psaní i v životě. Hodně jsme mluvili o jeho bratrovi Michalovi, kterého měl hrozně rád. Byly to hodinové telefonáty a občas jsem měl pocit, že mluvím do prázdna, že Karel na druhé straně stejně neposlouchá, nebo spíš, že tak jen slyší melodii hlasu, která mu asi připadala známá a úlevná, ale konkrétní význam těch slov myslím vůbec nevnímal. Občas mi to přišlo podobné i v jeho poezii, bylo celkem jedno, jaký mají jednotlivá slova význam, ale důležitý byl rytmus verše, jeho melodie. Byla to taková zaklínadla, kde jednotlivá slova ani nemusejí dávat smysl, ale při jejich vyslovení se něco změní. Jeho psaní bylo jakýmsi magickým rituálem, on tak zaklínal skutečnost, sám sebe, své vzpomínky, aby se nevytrácely, aby trvaly a aby se nezbláznil z té prazdnoty kolem.

Pamatuju si, že pak najednou hrozně ztloustl, že jsem ho ani nepoznal. Bral nějaké prášky. Hodně prášků. Měl takovou krabici, kterou vozil všude s sebou, a pak si sedl v hospodě, dal si pivo a vyskládal na stůl třeba pět nebo šest barevných pilulek, které postupně polykal a zapíjel pivem. Byla to nějaká psychofarmaka a on pak byl někdy úplně otupělý, že nemohl ani moc chodit a museli jsme ho podpírat, nebo naopak hyperaktivní a agresivní. Vídali jsem se pak méně, on nejezdil moc do Brna, já jsem ho zase tolik nevyhledával, když jsem byl v Praze. Ale telefonovali jsme si pořád. Často pak s jeho maminkou, která se s jeho stavy trápila a volala mi, když měl Karel deprese nebo na ni v poblouznění křičel a vyhrožoval, že něco udělá. Předávala mu sluchátko a já jsem se ho snažil uklidňovat a mluvit o poezii, o jeho básničkách a "zaklínat" ho. Nejdřív to docela pomáhalo, pak ale stále méně a méně. A pak mi jednou zavolala a brečela a řekla, že Karel vypadl z okna.

Miroslav Balaštík (1971), literární kritik a dlouholetý šéfredaktor časopisu Host.

PETR ČICHOŇ

Karel Jan Čapek... Zavřu oči a přenáším se do počátku devadesátých let, byla tehdy zima a v časopise Host mělo proběhnout zasedání redakční rady. Z Kyjova přijel její předseda básník Jiří Veselský a z Prahy Karel Jan Čapek. Schůze začala v malé místnosti v brněnské Muzejce. Místnost to byla skutečně malá a bez sociálního vybavení, ovšem s umývadlem, které v nutných případech muselo sloužit také jako pisoár. Setkali jsme se v tom neuvěřitelně stísněném prostoru tehdy tři brněnští redaktoři, tedy já s Miroslavem Balaštíkem a Tomášem Reichlem, později se přidali Karel Jan Čapek s panem Veselým, jak jsme ho uctivě oslovovali. Probrali jsme základní body, vzali stohy textů a vyrazili diskutovat do nedaleké restaurace. Vše si dobře pamatuji, protože jsem měl tehdy nohu v sádře a navíc přechodně přespával v oné depresivní místnosti.

Všichni jsme v restauraci kouřili jednu za druhou, pivo teklo proudem a my vášnivě diskutovali. Karel na závěr porady mluvil o svých recenzentech. Překvapila mě jeho nejistota, měl jako každý výrazný básník vymykající se tendenčním dobovým postupům dost kritiků. Negativní či nejednoznačná přijetí špatně snášel. Byla mu občas vytýkána sémantická amorfnost jeho poezie. V devadesátých letech se kolem některých konzervativních časopisů hledaly také tradiční polohy poezie, jako obrana proti jisté samozřejmosti volného verše v moderní poezii. Také pro tradicionalisty byl Karel nepřijatelný, i když jeho poezie sahala k těm nejhlubším klasickým tradicím, až někam ke gongorickým pramenům. Poezie Karla Jana Čapka dráždila především osobitým a nenapodobitelným svébytným jazykem, který obsahoval jistou nesoudržnost, velmi nepřesně by se dalo říci, že také surrealistickou mnohovýznamovost a - povrchně řečeno - samoúčelnou práci s jazykem. Karel Jan Čapek to tehdy v hospodě řešil. Nadával, hroutil se sám do sebe, napadal i nás, že my, jeho kolegové, mu dostatečně nerozumíme, a dožadoval se, abychom ho utěšovali, že je dobrý básník. Věděli jsme, že je zle, chválili jeho poezii, jen aby se básník nepropadl do svých - nám dobře známých - úzkostných stavů. Bylo v tom něco přízračného, ale i velkolepého a patřilo to k jakési démoničnosti Karlovy osobnosti a pro mě až k průzračné pekelnosti jeho básnického génia. Do těch zdánlivě nesrozumitelných struktur bylo mimořádně hluboko vidět, až se zkušenějším čtenářům, kteří uměli nahlížet, motala hlava. Karel Jan Čapek z oněch překrásně děsivých hlubin, vždy ale plných nenapodobitelných básnických obrazů, jak už to u velké poezie občas bývá, zešílel. Prohlížel jsem si jeho vysokou a tehdy už psychiatrickými léky zmohutnělou postavu s velkou úctou a respektem a s jistým obdivem, v tom smyslu, jak to může tento náš kolega a velký básník vydržet. Jak se později ukázalo, vydržet se to nedalo.

Šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík zbystřil, protože Karel vytáhl z kapsy své léky. - Karle, nechceš to zvládnout bez toho, nevypili jsme snad toho málo? - Jen pivo, to dám... Chvíli se mlčelo a probírala se dál literární kritika. Tuším, že někdo zmínil Balzacův citát, běda umělcům, po kterých nikdo neplivá. To se nemělo stát, Karel se v úzkostech zvedl a vydal se sám v pokročilé noci na nádraží. Co se dá dělat, teď už nic nepojede, a kde má přespat, neví, řekl Miroslav Balaštík, ale do půlhodinky se ho vydal v obavách hledat na nádraží. Když se vrátil, řekl nám, je to dobré, Karel skutečně odcestoval do Prahy. Jiří Veselský už také dávno odjel, tak jsem se s tou nohou v sádře nějak dobelhal do redakce a ulehl na rozkládací pohovku. V hluboké noci, snad už nad ránem, mě probudil charakteristický zvuk proudící moči. Karel Jan Čapek stál u umývadla. Otočil se a přecedil přes zuby: Nebude ti vadit, když se tu trochu ohřeju?

Petr Čichoň (1969), spisovatel a redaktor.

PAVEL PETR

Jméno Karla Jana Čapka mám spojené s básníkem Jiřím Veselským, který mě na něho velmi upozorňoval a snad k němu i přirovnával, mluvil hlavně o jeho citu pro rytmus - jako o bezohledném rytmu, podřizujícím a podmaňujícím si okolí -, o opakování veršů (děvčátkům se otázka dá položit dvakrát, snad je to možné i vícekrát), o formě zaklínadel, jak se dá přirozeným způsobem vracet z konce na začátek básně. Předtím než jsem poznal verše Karla Jana Čapka, už jsem znal jeho bratra Michala, oba bratři básníci v mém obraze světa zůstávají jako uhrančivé bytosti vedle sebe a jsou spolu spojeni svobodným rozhodnutím a to pro celou věčnost, na věčnosti. Karla Jana Čapka jsem nezažil v nějakém družném rozhovoru, v mé přítomnosti ani moc nemluvil, vypadal rozhněvaně, urputně, zavile a sveřepě, neviděl jsem, aby se usmál, natož aby se usmíval, ale já ho viděl pouze párkrát, nejvíc v Brně, a poprvé jsem ho potkal přímo na Karlově mostě, vím, jak odpovídal na protichůdnou (literární) eleganci - říkal jí, že je kurva a časem bude ještě větší kurva. To jsem slyšel přímo od něho a přímo mezi oči.

Pavel Petr (1969), básník, redaktor a výtvarný dramaturg.

PETR HRUŠKA

Příští rok to bude třicet let, co jsem hmátnul po právě domů přinesené knize, vlastně spíš sešitu. Stálo na něm: Karel Jan Čapek MENUET S KREJČOVSKOU PANNOU, Host / Edice poesie, sv. 4. Otevřel jsem ho a přečetl první báseň:

VIGILIE

Dejme tomu

že to odpovídá zmatku:

červené tulipány a telegraf

- vigilie grave,

sourozenci potají

a koňmo.

Náraz. Nevím čeho. Jenom si to teď zpětně (a cítím, jak uboze) vysvětluji jemnou naléhavostí, rafinovanou asociativností, elektrizujícím napětím významů, které jsou v těch několika slovech ukryty. Tím skrytým vztahem červených tulipánů a telegrafu, tím lišácky nahozeným zmatkem, těmi sourozeneckými vazbami... Ne, tenkrát jsem nerozuměl té básni tak vzrušujícím způsobem, že nešlo dělat nic. Ani ty verše obdivovat za dokonale naplněný záměr, ani se jim vysmát pro jejich důležitě se tvářící náhodnost. Mohl jsem pouze odložit tu knihu a to jsem taky udělal. Zůstával jsem v čiré kráse neroz-umění.

Takových nárazů, kdy člověk vůbec neví, co s básní, kdy člověk vůbec neví, co se sebou s tou básní, není mnoho. Jsou nepředvídatelné, nepodplatitelné a nezapomenutelné.

Petr Hruška (1964), básník a literární historik.

JIŘÍ BRABEC

Na počátku devadesátých let byl snad každý, kdo se na půdě FF UK objevil, zapálený student. Na přednáškách byla tehdy účast (ale nepasivní účast) skutečně výjimečná, ti lidé toužili po vzdělání. Po nějaké době i z tohoto už tak vysokého průměru vykrystalizoval nějaký mimořádný talent. Jedním z nich byl Karel Jan Čapek. Od ostatních se odlišoval již věkem. Bylo mu třicet let, na rozdíl od ostatních posluchačů měl za sebou bohatou životní zkušenost.

Na první setkání si pamatuji, bylo to po jedné z přednášek, kdy za mnou přišel a velmi nekonvenčně prohlásil, že nechce studovat žádné blbosti, ale básnictví. Odpověděl jsem mu, že je třeba brát i jiné obory, že se zde nepřednáší jen literatura, ale velmi brzy jsem zjistil, že tento typ dialogu nemá žádnou šanci mít úspěch. Karel Jan zkrátka toužil hovořit o poezii.

Když za mnou přišel podruhé, přinesl své verše. A musím říct... nebylo těžké uhádnout, že to je výjimečný talent. Ta jistota pojmenování. Jistota metafory. Jistota vědomého i podvědomého postoje, který ví. Tam nebyla rozpačitost hledání výrazu, ten výraz byl nalezen. To nebyl člověk, který se chce stát básníkem. On jím byl. Přijal úlohu básníka se vším všudy a v tom je vždy i kus tragédie. Jako básník žijete v prostoru, v němž pro vás slova znamenají něco jiného než pro ostatní. Jste tvůrce. Vytváříte nové světy. A takový typ básnictví, který Karla Jana zřejmě ohromil prostřednictvím meziválečných velikánů, pro něj nebyl jen něčím, čemu se obdivujeme. Tento svět prohlásil za svůj.

Jenže pozice básníka, zvlášť v devadesátých letech, se otřásala. Myslím, že právě zachycení generační vlny básníků stojících na zlomu roku 89 bude úkolem pro literárněvědné historiky. Básnictví do doby, než bylo zplundrováno na pouhou upřímnost: všichni budeme upřímní, všechno na sebe řekneme, a to bude poezie - což je samozřejmě velký omyl. Básník přece tvoří. Nezaznamenává patologické ani vznešené nebo civilní vidiny. Básník je ten, který pojmenovává, jemuž se pojmenování zjevuje a on jej organizuje. Básník je objevitel.

Karlu Janu Čapkovi jsem rozhodně neříkal, co má a nemá psát, co má a nemá dělat. Základní výtka byla stran skutečnosti, že se jakoby nemohl zastavit. Jeho básně měly často původně větší rozměr než ve finální podobě. Jako kdyby nekončily... U těchto básníků bývá časté, že si neustále potřebují ověřovat nikoli kvalitu napsaného, ale různorodou vnímavost posluchačů a čtenářů. Jednou jsem o Čapkovi mluvil také s Ivanem Wernischem. Wernisch v něm ihned rozpoznal básníka! Měli spolu snad i cosi společného, jen s tím rozdílem, že Wernisch už byl "za", kdežto Čapek měl v poezii stále plnou důvěru.

Pro básníky na přelomu roku 89 bylo symptomatické, že hledali výraz na vlastní pěst. Pro tuto generaci nevznikl manifest. Tito mladí lidé byli sami. Neměli společné prohlášení. Neměli ani reaktivnost. Nemohli se spojovat, neboť podvědomě nesdíleli žádnou důvěru v nově se vytvářející řád. Odtud preference básnického slova. Nesnažili se za každou cenu odlišovat. Ne, věděli, že jejich těžiště je v básnictví.

Mám-li mluvit o svém zážitku z tehdejšího čtení Čapkových veršů, nelze nevidět surrealistické ovzduší. Připadalo mi, že Karel psal příběhy, ale na rozdíl od Nezvala, který je dostředivý v tom, jak pojmenovává tisíckrát jeden jev, a zároveň je odstředivá jeho těkající imaginace, u Čapka je vidět, že za jeho básněmi je vždy konkrétní reálný zážitek. On tu není od toho, aby nám říkal - dešifrujte si, odkud jsem kdy šel a s kým - ne. On je tu, neboť se do něj vtiskl reálný svět a on vytváří svět nový, básnický. Všimněte si, jak se v druhé sbírce Karel je nemocný a předčítá oprošťuje od konkrétního pojmenování a jak akcentuje celistvost básně.

Básnické příběhy mají pro čtenáře ještě jeden podstatný význam - osudovost, tragédii, tragikomiku. Karel Jan směřoval od obrazu k tomu, co poezii skutečně zajímá. Vyjevit z reálna to, co skrývá. To není jiný příběh, to je odkrytý příběh. Konkrétní situace: je nemocný a předčítá. Tomu rozumí každý. Jenomže za tímto avizovaným příběhem, za vším tím takzvaně reálným, se nachází to skutečné. To, co bylo zakryté. To, co se zjevuje jen básníku. To, co je více skutečností než samotný probíhající jev. V poezii Karla Jana Čapka se odehrává velké drama, které nesmí být zapomenuto. Jeho příběh odkazuje k něčemu, co poezie ztratila a co čeká na nalezení.

Jiří Brabec (1929), literární historik a editor.

PETR A. BÍLEK

Moje vzpomínky na Karla Jana Čapka putují přes filtr téměř tří desítek let, takže mohou být zkreslené ztrátou přesné hranice mezi tím, co bylo, a tím, jak si to moje paměť přeuspořádala. A Karel rozhodně výstřední byl, ale ne ve smyslu dandyho, jehož výstřednost je egocentrická. U něho ta energie směřovala ven, vybuchovala a valila se dál. A měla krátké intervaly mezi takovouto explozí a naopak rezignujícím schoulením se do sebe. Ale byla devadesátá léta, takže výstřední bylo takřka vše, a proto ani Karel nepůsobil jako exot. Navíc ten jeho boj se světem kolem něj nešel přímo, tváří v tvář; mezi sebe a svět vložil Poezii, kterou v době, kdy studoval na FF UK, držel v enormní úctě. A tak i ty rány, které mu svět dával, vnímal myslím spíš jako podněty, které přetaví do psaní.

Poezie Karla Jana Čapka je zvláštní směsicí nespoutanosti, tedy jakési svéhlavosti na straně jedné, a enormního respektu k tradici, k jiným autorům, kteří ho dokázali oslovit. Je živelná v tom, že nevzniká podle konceptu či programu, ale dere se z momentálních impulsů a stavů. Cit a pocit je v ní vším, není tam žádná racionální distance. Jak se řadu let předtím vyrábělo takové to nekonfliktní lyrické neurčito, tak jeho tvorba byla přesným opakem - drsná, útočná, syrová, ale zároveň nabitá imaginací a zvláštní něhou.

Karel své básně či jejich kusy rád recitoval, takže když to po letech čtu, někde mluví jen písmenka, ale někde se ozývá ten jeho svérázný hlas, dikce, témbr. A tam pak nečtu báseň, ale vidím a slyším autora, který to recituje. Což je vlastně rušivé, ale zase cenné tou nostalgií, že se dál vynořuje hlas, který už dávno není.

Jeho životní příběh je pochopitelně silný a působivý, ale zároveň jde o to, aby se jeho dílo neuzavřelo do skořápky tohoto výrazného a tragického osudu. Karel Čapek patří do období, kdy namísto nějakých směrů a generací zkouší takřka každý jít vlastní cestou - Borkovec, Krchovský, Typlt, Kremlička. Čapkova cesta má rysy, jimiž je blízká surrealistům z okraje - Karlu Šebkovi, Pavlu Řezníčkovi. Ale zároveň se provazuje - nijak systematicky či programově, ale zcela živelně - se vším možným z básnické tradice, od dekadentů přes Ortena k Wernischovi. Tam, kde většinou autoři hledají nějaké pevné kontury, čili opět jdou tím dostředivým pohybem, jeho poetika je odstředivá - nenechat se ukolébat v bezpečí kruhu. Odbíhá, exploduje, láme se, nedrží tvar. Ale u něj to nepůsobí rušivě. Ledaskdo svou jurodivost či šílenost staví na odiv, zatímco u Karla Jana Čapka vidíme zápas o zkrocení démonů. A ten je pak zas umocněn i tím osudem - že je zkrotit nelze.

Petr A. Bílek (1962), literární teoretik a historik.

FRANTIŠEK DRYJE

Karel (Jan) Čapek si mě vybral a našel. Prostě mi jednoho dne - někdy v roce 1993 nebo počátkem roku 1994 - zavolal a oznámil mi, že se musíme sejít. Netušil jsem, o koho jde. Potkali jsme se v tehdy nové, "devadesátkové" hospodě v Templové ulici na Starém Městě pražském a on se představil jako básník a redaktor-nakladatel - přinesl mi svou básnickou sbírku Menuet s krejčovskou pannou. Zavalil mě informacemi o svých dalších (později jsem zjistil, že zcela nerealistických) vydavatelských projektech - předpokládám, že jsme mluvili o poezii, o surrealismu, určitě též o jeho přátelství se surrealistickým básníkem Karlem Šebkem, s nímž se seznámil při svém pobytu v blázinci a jehož poezii si vysoce cenil. - Ostatně stejně jako já, Šebek byl pro mě možná ne nejpodstatnějším, ale určitě autorsky nejbližším a nejinspirativnějším básníkem z generace spojované v šedesátých letech s effenbergerovským surrealistickým okruhem (Král, Dvorský, P. Voskovec...).

Ale znovu: když jsem se dnes rozhodl sepsat tuto glosu, marně jsem se pokoušel rozpomenout, co Karla, tohoto na první pohled poněkud podivného mládence, vlastně ponoukalo, že právě mě zahrnoval takovou pozorností. Cosi problesklo, až když jsem si po těch letech znovu přečetl a připomněl jeho šebkovskou stať Namoč prst do moře inkoustu a pohrdni (Host 5/1993), kde mimo jiné píše: "Mnohé z toho, co jsem chtěl v této zkratce napsat, již bylo napsáno v Analagonu č. 8 (Pád do Maelströmu). Chtěl bych však něco doplnit: píše-li Šebek žiletkou, píše jí především po sobě, dovolí-li být někomu hodně smutný, pak především sobě, ale ostatní nevynechává."

Ano, nejmenovaným autorem miniatury o Šebkově poezii Pád do Maelströmu jsem já, a vybavuju si matně, že právě tato okolnost - možná krom jiného - Karla navedla, aby zdvihl zázračné telefonní sluchátko a vytočil mé číslo. Takže se dá říci, že tady zapůsobilo nějaké předzjednané srozumění - ano, právě takové zjištění mi moje klopotná rekonstrukce zaváté paměťové stopy nabízí.

Karel ovšem mluvil hlavně o sobě, o svých studiích medicíny, o Ostravě, o své kariéře hokejisty... o tom, že obdobným způsobem jako mě, si vybral za přítele... herce Ondřeje Vetchého. V jeho hlase zněla euforie, ale vlastně - jak mi došlo později - až příliš hlučně...

Sešli jsme se takto ve dvou ještě mnohokrát. Jeho básně mě přese všechny nejasnosti zaujaly, rozhodně se vymykaly tehdejšímu převáženě civilistickému básnickému mainstreamu, ať už (post)undergoundovému nebo dominantně wernischovskému, který mi byl hodně cizí a navíc v záplavě epigonských variant a permutací spolehlivě rozmělněný. Samozřejmě mě provokovala (v mých tehdejších očích) ostentativní literárnost Karlových básní (tenkrát bych řekl "literátština"), artistnost a všechna ta archaizující dikce, všechny ty aluze na vrcholného Hölderlina, Rilkeho, místa a pojmy známé jen nekaždému, všechny ty subtilní odkazy až k Holanovi skrytému za paravánem a co já vlastně vím, Jamesem Joycem nejsa. - Měl jsem raději, když už, tak Novalise (a to vlastně jenom aforismy), Baudelaira, Rimbauda a Lautréamonta atd. Jenomže ty měl svižně sečtělý Karel schovány ve své druhé kapse (se Šebkem se přece procházel "bodlérovským parkem"), takže to vlastně nebyl problém... V té souvislosti jsem - jak se znám - bezpochyby argumentoval okřídlenou maximou Henryho Millera (což přece nebyl "žádnej surrealista"): "Jenomže tohle všechno je literatura. A o literaturu já se nezajímám!" A ačkoli si z těch našich dlouhých hospodských hovorů o poezii ke své lítosti nepamatuju vlastně NIC (deník jsem si pro lenost nevedl) - mám pocit, že tato teze, vzývající výrazovou a psychologickou, žitou autenticitu tvorby oproti apriornímu artismu, komponovanosti nebo "čisté poezii", Karlovi nijak zvlášť nerezonovala.

Ale možná o to nešlo, možná mě tehdy víc iritovalo, že mi v Karlově případě všechno to "básnické haraburdí" jakoby paradoxně vlastně... nevadí, až jaksi naopak. A dnes, s odstupem sedmadvaceti let, čtu prostě Karlovy verše jako navýsost svobodně závaznou a zároveň nutkavou hru, hranou - jak jinak! - doopravdy, až na dřeň prožitku a významu - mám-li tu aspoň nějak obehrát jedno zvetšelé klišé. Koneckonců i to pozdní Hölderlinovo šílenství (ten jeho "někdo jiný") přece mělo něco do sebe... Podstatné totiž bylo, že jsem tehdy vnímal - tím spíše vidím dnes - v Karlově poezii, za jeho značně uceleným a suverénním básnickým výrazem skrytou rozechvělost, labilitu, spodní neklid a jakousi niternou běsnost, což byly atributy, které v překvapivých, syntakticky vykloubených, repetitivních a logicky nemotivovaných, nutkavě absurdních výronech nakonec vždy spolehlivě narušovaly onu "učenou" parnasistní stylizovanost či nadměrečnou intertextualitu. Karel přece byl - obdobně jako jeho vrstevníci Luděk Marks nebo Vít Kremlička - "poeta doctus", jenomže on notorickou básnickou formu nereplikoval, nýbrž funkčně originálně inovoval. Vlastně interpretoval. Tyto vlastnosti jeho básnického vyjadřování v důsledku každou v sebe zahleděnou "literárnost" - alespoň v mých očích - permanentně ironizovaly. Kdo například vůbec dnes ví, kdo byl René Alleau, a jak jinak než s humorem vnímat a uchopit nějaké takové "umírající konotace jako býk"?

kdesi poblíž náměstí Pigalle anebo Kardašovské mezi trhy

zimou otrávené nymfy křivule ech to

                 celá romaneta jsou

se laskavě koří chlapovi za mrtva prstenům prstenům na prackách

a bloudění do morku kostí Savonaroly

blůzičky rozepnuté

                 za nimi kondukt jiných:

vepředu pak umírající konotace jako býk

a váda na podnose

zná tváří v tvář nahodilé takty

muziky stuporu

                 za nimi kondukt jiných:

po celý podzim u nás zabydlený Strindberg

Alleau a ulpívání ke zmrtvění a stíny nocí nejen krásných

foto od Štyrského

                 pro dnešní

                       neuvěřitelné

                             cirkusanty

Není divu, že takovéto rozvláté a přitom "přesné" imaginativní vidění a psaní dominující lyricko-civilistní literární valach trávil jen s obtížemi. Doboví recenzenti ostatně Karlovu produkci spojovali se surrealismem - jenomže (až na výjimky) tu a tam dobře nevěděli, jak na to... A Karel sám? Označil se - krom jiného - za expresionistu. (A tak mě opožděně napadá: Co třeba takový Jakob van Hoddis? Ne?... Ale ano, i Karel byl "někdo jiný" - jistotně básník z rodu prokletých.) Ať už tak či onak, stalo se, že v roce 1995 jsme v patnáctém čísle revue Analogon otiskli ukázky z rukopisu Karel je nemocný a předčítá. (Později vyšla sbírka knižně - stejně jako Menuet - v Hostu, budiž mu a tamním Karlovým redaktorským přátelům vzdán dodatečný dík.) Byl to bezesporu krok případným směrem...

Přese všechno Karlovo pozitivní komunikační, ba organizační nadšení - pokoušel se mě například marně sblížit či propojit s několika lehce arogantními hvězdami druhogenračního post-undergroundu či s jedním zavilým katolickým myslitelem (ach, ty jejich cool "devadesátky"!) - oni zlořečení vnitřní běsi, rodící se z krutě depresivních amplitud, se cyklicky ozývali i v Karlových konfesijních hospodských promluvách. Ty nabíraly podob až litanických... úpěnlivé vztahování vůči mé, nějak záhadně vykonstruované autoritě, volání o pomoc, představy, jimž jsem se necítil být práv. Karel například trval na tom, že mě musí seznámit se svou maminkou: zašli jsme do malého krámku s obuví v ulici V jámě, kde pracovala jako vedoucí prodavačka. Lehce mi stiskla ruku drobná tmavovlasá paní v klotovém (?) plášti, se stopami decentní krásy ve tváři a smutnýma očima - jako by se její pohled ptal, zda jsem snad ten, kdo může pomoci... Ale jak? Bylo mi lehce stydno - měl jsem v té době vskutku co dělat sám se sebou, se svými běsy, nejistotami a úzkostmi, a tím jsem si nejspíš dost pokrytecky a sebeobranně stavěl hráz alibi...

Letmo jsem poznal i Karlova bratra Michala, jeho básně mě ovšem nezaujaly - možná je příznačné, že jsem ho poprvé uviděl v redakci porevolučně obnovených Literárek, jak se zbožným vytržením naslouchá radám Ivana Wernische... (nic proti němu). Když se Michal zabil, Karel mi zdrcen volal - nevěděl jsem, co říct - co se taky dá v takové chvíli říct? Neznal jsem Michala, nevěděl jsem NIC. Nevím to dodnes, a mám si také dodnes fatálně za zlé, že jsem nedokázal přijít na jeho pohřeb, ačkoli mě o to Karel úpěnlivě žádal... Na pohřby se přece nechodí kvůli mrtvým, ale kvůli živým... Nejspíš jsem ho zklamal, i když jsem přesvědčen, ba vím, že právě já nebyl v jeho životě ten nejvýš důležitý samaritán, že takových záchranných lidských instancí měl Karel povícero a zjevně intenzivnějších, že jeho naléhavost zasáhla vějíř jedinců snad otevřenějších než já, byť vposled nejspíš stejně bezmocných...

Mám dokonce nepříliš jasnou vzpomínku, že od té doby jsme se už nikdy nepotkali.

František Dryje (1951), básník, šéfredaktor revue Analogon.

ROMAN TELEROVSKÝ

a mezery mezi větami

vyplní

splní jako sen

(Karel Jan Čapek)

Vybavit si setkání s Karlem Janem Čapkem vskutku vyžaduje špicovat ouško vzpomínání a nezbytně vyplnit mezery v paměti (re)konstrukcí a snem, které nemohou po tolika letech nebýt než dílem nevědomé intence, splněného přání vidět věci jistým, tedy nezaručeným způsobem.

Vzpomínka. Sešli jsme se s Karlem někdy na začátku devadesátých let v restauraci U Pomníku, hovořilo se o poezii, o šílenství, více si nevybavím.

Rekonstrukce. Karel tehdy nejspíš přinesl své texty pro Analogon Františku Dryjemu, s kterým jsem měl schůzku a který mě s Karlem seznámil. Muselo to tedy být někdy na konci roku 1994 (nebo začátku roku 1995, vyšly v čísle 15). Zůstali jsme nakonec jen my dva s Karlem a mluvili dál.

Jako ve snu. Karel sedí zády k oknu, já s výhledem na křižovatku a nábřeží, svítí slunce, nebo prší (?). Mluvíme o poezii, mě zajímá výhradně surrealismus a surrealističtí autoři, Karlův zájem je širší. Spojují nás Havlíček a Šebek, "naši" básníci, a šílenství, které oba známe zevnitř, byť každý jiným způsobem. Mluvíme o mojí prvotní zkušenosti s blázincem (lapiduch), studiu psychologie v Brně a něco o psychoanalýze.

Téměř halucinatorní vzpomínka. Karel se živě zajímá o pacienta, s nímž jsem trávil (už v průběhu svého studia na stáži v psychiatrické léčebně) celé noci u stolu v jídelně vtahován do jeho bludného schizofrenního světa. Karel hltá svými výraznými ústy a temnýma očima každé mé slovo ("a / pestrý podiv / ten nevítaný samaritán k snědku"). Šílenství a poezie. Schizofrenní světy básně - básnické světy schizofrenie.

Viděli jsme se s Karlem v té době nanejvýš dvakrát. Pak jsme se se svými texty potkali už jen na stránkách Intervence (3/1995) a v poetické revue Obratník (14-15/1996).

Zůstávají některé jeho básně a básnické obrazy, které mě stále oslovují, které ztělesňují to, co od poezie očekávám a co v ní sám hledám:

a) Básnické evokování hraničních pásem vytěsněného a nezobrazitelného.

- "a vyjměte mu z těla všechna matčina města"

- "tam / na okraji / jakési ohně / a trpasličí brašna // [...] // tam / zneklidněný lékař / přivádí kanibalské chůvy"

- "Vrací se sprovodit ze světa ústa podél břehu široká"

- "Stojím na počátku nekrotické zimy / [...] // V objetí února /mlčením / roztát / v kaluž / jejíž hladina zamrzá"

- "na hostinských sálech / na hnědé vodě / na rozumu / jako na plicích kaverny / vytažené ze spalovacích pecí"

- "nějaká slova celé noci šustí dýchají z úst do úst / trup a hlava má tisíce fiakrů ukrývá a nahlásím to strážníkům / vztek na tvůj černý dům jak prosakuje měkkou tkání / ovocný sad hlad"

b) Básnické evokování a zdolávání vnitřní tenze a hrozby dezintegrace, které vyvěrají z hloubek psychismu a vrhají nás k okrajům šílenství. K těm okrajům, v nichž se slovo stává nutkavou akcí a hmatatelnou věcí, výrazem ničivých a léthických ponorných sil, ale současně pokusem tyto zneklidňující síly (rytmickým) magickým zaklínáním transformovat do básnického slova, do řeči, která neztrácí, nýbrž (vy)nalézá význam a vitalitu. Patřil by sem cyklus čtyř textů Červeným vrchem (1991), zejména pak mám na mysli jeho čtyři Albertovy písně (1993) s uhrančivě se opakujícím "vytáhni klíček z loutky / vytáhni". Při jejich čtení se mi vybavuje báseň Vltava, kterou jeden schizofrenik psal na lepenkové krabice, denně ji vylepšoval a její smysl odehrával specifickou akcí. Báseň a počínání tohoto schizofrenika analyzoval Zbyněk Havlíček ve studii Psychoanalýza a imaginativní umění (1969), kterou Karel dobře znal.

Na konci, předčasném a nezavršeném, stojí Karlova nedokončená Novelka o smrti a loutkách (1996), kterou si pro sebe vřazuji do příbuzenství s těmi surrealistickými texty, v nichž se působivě snoubí suverénní básnický výraz s vážně míněnou i mystifikující reflexí básníkovy subjektivity - jeho touhy, neklidu, tísně a do nitra nastěhovaných neodbytných událostí, síla imaginace se schopností postihovat její vlastní zdroje a určující incidenty, jakkoliv jen na chvíli tušené a trvale přestrojované. Jeho Novelku si vřazuji do blízkosti textů, kterými jsou Třikrát Jilemnice (1965-1966) a Text na Šebka (1967-1968) Karla Šebka, anebo Koleje (1961/1963) Stanislava Dvorského či Pavla Adlerová (1987) Františka Dryjeho, případně Naruby až do naruby (1993) autora těchto řádků.

To počasí se mi ale podobá jako vejce vejci... vejci, z něhož se vylíhne černé kuře... natahujeme spolu s počasíčkem proti sobě uhrovité ksichty, dělám grimasu jako koza před smrtí, nečas pobledne, ještě víc jsem u vytržení, v křečovité extázi, NEJSEM TOTIŽ VŮBEC... ....

NEJSEM VŮBEC SÁM SEBOU, NENÍ ČÍM BÝT!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Bílé, těžké dveře bez kliky zapadly.

Roman Telerovský (1972), básník, výtvarník a psychoanalytik.

JIŘÍ FLAIŠMAN

Někdy v polovině devadesátých let jsem se seznámil s Michalem Čapkem. Kdo setkání zprostředkoval a jaký byl jeho účel, to si dnes už nepamatuji. Michalovi tehdy zbývaly již jen měsíce života. Po prvním setkání s ním v hospodě u knihkupectví Paseka v Ibsence následovaly další a na přibližně třetím z nich mě Michal představil svému bratrovi. Od té doby jsme se s Karlem vídali vlastně pravidelně, věci-lidé do sebe začaly zapadat, mimo jiné i proto, že jsem se v těch časech začal stýkat s Jindrou Jůzlem, tehdy končícím fakultu, na kterou jsem záhy nastoupil, a pro Karla klíčovou postavou v době jeho studijních pokusů, a také s Jiřím Brabcem, jenž v Karlově optice fungoval jako jakýsi jeho patron. A okruhem surrealistů, na jejichž pravidelná setkání Karel sporadicky zavítal. A s Ivanem Wernischem, který měl oba Čapky v hledáčku a mimo jiné později napsal výstižnou předmluvu do svazku Michalových básní z pozůstalosti.

Záhy mezi námi vznikla svého druhu přetahovaná. Karel se snažil získat někoho pro realizaci dalších čísel revue ORD (z níž vyšlo jen jediné číslo), já se pokoušel Karla získat jako spolupracovníka revue Obratník. To se do značné míry zdařilo, Karel se později uvolil, že bude počítán do redakčního kruhu, v Obratníku také zveřejnil pár textů. S Obratníkem je spojeno ještě jedno pro mě důležité jméno, Jiří Sůra - myslím, že mezi ním a Karlem vzniklo v té době pevné pouto.

Karla jsem paradoxně před prvním setkáním vnímal (naivní optikou) jako brněnského autora. To bylo dáno jistě dostředivou silou Igora Fice, tehdy určujícího profil Hosta i jeho nakladatelské produkce. Karel k Igorovi obdivně vzhlížel, upínal se k němu jako autoritě ve věcech literárních a snad i osobních. Igor současně udělal nejvíc pro zveřejnění Karlových textů a do značné míry Karla objevil. Až do své smrti proto Karel svoji příslušnost k brněnské stáji ctil, byť tempo v tamní redakci udávali již jiní, mladší.

Sbírku Menuet s krejčovskou pannou, vlastně výbor z dosavadní Karlovy tvorby de facto z osmdesátých let umně Igorem sestavený, jsem četl nezatížen dobovým disharmonickým přijetím v tisku. Byla to v mém případě čirá fascinace. Verše byly jak z nějakého jiného světa: "Za městem není nic / jen inkoustová řeka Mehr / a nemocniční barák uprostřed bažin". Básnický jazyk byl úplně jiný, než co měl jeden možnost číst u jiných tehdy mladých básníků. Příkladem může být třeba cyklus Červeným vrchem, který začíná: "i ve vodě lidé jarlové / a pleban jafetit // i ve vodě sur fajáns / sur degenerát a deště končí v nejrozmanitějších / sur pozicích těla a jeho daktylského rytmu". Připadalo mi to úplně vykloubené a až hrozivě odbržděné, úplné "obcování s Dionýsem", jak Karlovu poezii tehdy trefně charakterizoval můj spolužák Jan Pospíšil.

Nyní mi připadá, že poslední Karlovy roky byly již celé ve znamení snah o napsání velké prózy. Byly to roky po Michalově odchodu. O své Novelce o smrti a loutkách mluvil neustále, skloňoval velká jména: Joyce, Beckett, Broch, byla v tom až jakási umanutost, kterou jsem vůbec nechápal. Říkal jsem si tehdy, proč ten člověk nepíše dál poezii, když mu to funguje, proč usiluje o něco, co je vlastně i nad jeho fyzické síly? Možná i proto mi s odstupem času přijde, že sbírka Karel je nemocný a předčítá vyšla už jaksi "bokem" Karlova hlavního zájmu, tak trochu setrvačně. Možná ale Karel dobře věděl, kam má směřovat. Na rozdíl od Menuetu druhá sbírka vlastně zapadla.

U poslední fáze vzniku sbírky snad s nejgeniálnějším názvem pro knihu básní v dějinách české moderní poezie jsem měl možnost asistovat. Vybavuji si, že Karel do poslední chvíle knihu komponoval a zvláště si dával záležet na výběru leckdy i rozsáhlých citací, které uvozovaly jednotlivé oddíly sbírky. Hledalo se v Artaudovi, bavili jsme se u pasáží z obskurní knihy O sovětském způsobu života... Později jsem ještě četl korekturu, mám dojem, že mi pak Karel za ni vynadal.

Ten čas, roky 1996-1997, byl divný. Karel žil sužován potížemi, opakovaně byl hospitalizován. Shodovali jsme se tenkrát s Karlovými přáteli, že Karel žil - jak to tehdy formuloval Ivan Wernisch - v neustálém údivu nad sebou samým, nad tím, že tento svět neopustil jako první, že ho Michal předběhl.

Jiří Flaišman (1975), literární historik a editor.

DAVID JAN ŽÁK

Vzpomínám si, že jsme se s Karlem Janem Čapkem setkali u nakladatele Romana Poláka v Obratníku, tehdy jsem připravoval k vydání sbírku Výlet zpátky. Má vzpomínka je na tichého a uzavřeného básníka, který na sebe moc neupozorňoval, spíš naslouchal. S jeho poezií jsem se seznámil začátkem devadesátých let a byla mi hodně blízká. Bohužel jsme neměli čas a prostor se víc sblížit. Setkával jsem se s ním spíš prostřednictvím jeho básní a párkrát na akcích, kde jsme se potkali, ale nijak zvlášť nedebatovali. Pak nás dal dohromady Petr Král, když přeložil jeho i mé verše do gallimardovského sborníku české poezie druhé poloviny 20. století. Tehdy mi přišlo bláznivé, že mé textíky jsou ve společnosti skvělých básníků, jako byl právě Čapek, Topol, Wernisch, protože mé verše jsou spíš hrou než vážnou poezií. Pro mě je jeho dílo zásadní stejně jako verše Petra Hrušky, Jaromíra Typlta, Milana Děžinského nebo Bogdana Trojaka. Spíš mám dnes pocit, že jsem se k těmto skvělým básníkům připletl omylem a k Čapkovi zvlášť. Vzpomínám si, když mi volal Jindřich Jůzl, byl zdrcený a já pak taky, že Karel Jan zemřel. Sice jsme nebyli blízkými přáteli, ale stejně se jednalo o citelnou ránu, protože odešel skvělý básník a citlivý člověk. Podobně jsem prožíval i smrt Romana Poláka, byl mým prvním nakladatelem.

David Jan Žák (1971), básník, prozaik a novinář.

LUDĚK MARKS

S Karlem Janem Čapkem a jeho bratrem Michalem jsem se poprvé setkal u básníka Ivana Wernische v hradčanské Loretě. Bří Čapkové se tehdy na počátku devadesátých let vraceli do Prahy z Liberce. Karla jsem následně potkával na všemožných vernisážích, literárních večerech a v malostranských putykách. Vše se ale změnilo po mém odjezdu z Prahy na sever smutných Čech. Vracel jsem se jen sporadicky, pomalu ztrácel kontakty a informace. Občasné návštěvy a korespondence nezabránily tomu, aby mi čas od času neunikla nějaká významnější událost či osudný okamžik, což jsem leckdy přijímal s povděkem. V polovině devadesátých let jsme se tak s Karlem setkávali nebo těsně míjeli, více než osobně, na stránkách brněnské literární revue Host. Nadále jsme si posílali své nové texty, a to jen s občasnými komentáři. V barokním statku uprostřed mentální pusty a později v izolaci kostelní zvonice jsem si občas pročítal Karlovy existenciální verše, kletby a zaříkávadla, permutace zdánlivě náhodných asociací. O stupňujících se zdravotních problémech Karla Jana Čapka jsem se dozvěděl pozdě a v Praze ho navštívil krátce před smrtí. Seděli jsme v pokoji sídlištního bytu, diskutovali a pili čaj; Karel náhle strnul a přestal vnímat okolí. - S ním už dnes nic nebude, vyprovázela mě Karlova matka. Stál jsem vedle ní i na pohřbu...  - Támhle máme Michala, ukázala na blízkou hrobku. Při cestě z pohřbu metrem mi Jura Krchovský zašeptal rezignovaně: - Kdo je teď na řadě?

Luděk Marks (1963), básník, redaktor a archeolog.

VRATISLAV FÄRBER

Karel (a později i jeho bratr Michal) chodíval občas do redakce Literárních novin, za Ivanem W., kterého k bratrům pojil trochu ochranitelský vztah. Karel měl - zdálo se - dosti velkou (někdy téměř liánovitou) potřebu něco sdílet, u něčeho být (a zřejmě i něco odborného dělat - viz jeho práce na jediném vydaném čísle revue ORD, jež se týkalo fin de sičcle), být básníkem. Takto se mi jevil (ovšem tento můj pohled mohl být determinován obavou z přemoci publiomanů).

Když se mi někdy vynoří, vidím či cítím zejména jeho dlouhý upřený pohled, umocněný mlčením a také tmavým okolím očí (říkávalo se kruhy pod očima), pohled, který jsem nedovedl nikdy jednoznačně dešifrovat - zračí-li touhu, ono sdílení nebo třeba i výčitku... Tato nečitelná naléhavost působila tehdy na mě víc a (snad i) záhadněji než Karlova poezie. Leccos mi (z toho) připadalo smutné, lidské (zaliterární), zvlášť když si vybavím v něčem snad čitelnějšího - ale (vyzařující zranitelností) možná ještě smutnějšího Karlova bratra Michala.

Vratislav Färber (1952), básník, literární historik a editor.

EWALD MURRER

KJČ jsem znal vlastně jen málo a nějak mě děsil, neboť byl někdy jako strašidlo z nějakých stínů povstalé a ostrým jazykem kolem sebe máchající. Jazykem, který verši jak žiletkou řezal. Čili, nedalo se v jeho blízkosti jeho básním vyhnout, neprožít je plně a hluboce - což bývalo pro mě bolestivé, neboť jsem se tehdy ještě bál temnoty.

Já si vybavuji, že při rozhovorech působil podivínsky. Často byl velmi uzavřený do sebe a v hovoru odpovídal těmi nejkratšími možnými slovy. Pak najednou ale, zaujalo-li ho něco zvláště, počal ze sebe chrlit věty, takže téměř nebylo možno do jeho monologu vstoupit. Při takové chvíli od tématu, kterým byl zaujat, odbočoval chaoticky k jiným asociovaným tématům. Pak se najednou zase náhle odmlčel a téměř ani neodpovídal na otázky, jako by sám v sobě ještě zpracovával co sám řekl a na co při svých hlasitých asociacích přišel.

Někdy působil teskně, plaše, mluvil tichým hlasem. Jindy zase byl halasný a šel z něho až strach. Působil až agresivně, jako by se chtěl poprat se všemi protiklady světa, které ho bolely.

Debaty o poezii, které jsme vedli v redakci Iniciál, byly z jeho strany většinou spíše věcné. Nejčastěji se týkaly inspiračních zdrojů. Dokázal detailně hovořit o drobných náladách a podnětech, které v něm řetězily podivuhodné obrazy. Někdy se ale i při těchto debatách stávalo, že propadal náhlým emocím. Byl jako kyvadlo, což byl projev jeho nemoci.

Ewald Murrer (1964), básník, prozaik a novinář.

JAROMÍR TYPLT     

Jeho poetika ve zkratce: "co nejméně šťastně se pak vše snažit dáti do rastru, do tarotů, do jemných, co nejjemnějších přediv a podržet je hrubými opratěmi".

Jistě, Karel Jan Čapek to načrtl spíš jako vlastní karikaturu, "co nejméně šťastně" zní jako předznamenání osudu, na který by si rozhodně nikdo neměl vsadit. A přece se skrze "rastr" a "taroty" otevírá průhled na stránku se sazbou Čapkovy básně, na tu zvláštní rozbíhavou souhru, která sestává z nesčetných drobných prvků, ale přes všechnu složitost se drží v sevřeném obrazci - magickém ornamentu.

Rozhodl se kouzelník přiznat svůj trik? Nechal nahlédnout sám sobě pod ruce, aby se nezapomnělo, jaké věci dokázal? Snad, ale nad hrdostí jako by převážil unavený povzdech z marnosti vlastního počínání. Bylo to v posledním velkém textu autorova života - v dosud nevydané Novelce o smrti a loutkách, kterou psal v letech 1996-1997 a mluvil o ní jako o své literární závěti.

Moje vzpomínky na Karla Jana Čapka, to jsou především rozbité odstavce a trýznivě zpřetrhané věty této Novelky. Lidsky jsme se poznat nestihli. Jeden krátký seznamovací rozhovor u zadního schodiště filozofické fakulty, kde mě zastavili ještě oba, Karel s bratrem Michalem, a přes všechnu vstřícnost byli něčím hroziví. Jedno společné autorské čtení v Brně na pozvání Hostu, které proběhlo v nepříjemně chladné atmosféře, jako by šlo spíš o veřejné utkání. Jedna zhruba půlhodina před výlohou knihkupectví Fišer, kdy jsme se konečně trochu zapovídali a Karel mě požádal o příspěvek do svého časopisu, který měl podle původního plánu převzít slavné jméno Moderní revue, ale první a jediné číslo vyšlo na svět pod neproniknutelnou zkratkou ORD.

A pak už parte v poštovní schránce.

To parte mi došlo v říjnu 1997 už do Liberce, kam jsem se nedlouho předtím přestěhoval. Ani jsem si tenkrát neuvědomoval, že se pokouším usadit ve městě, o kterém by mi Čapek mohl dlouze vyprávět, protože jejich rodina si tady v osmdesátých letech udělala několikaletou zastávku na cestě mezi Opavou a Prahou.

Moji novou adresu nalezla Karlova maminka Olga zřejmě v dopise, který jsem mu pár měsíců - nebo možná jen týdnů? - předtím napsal pod dojmem jeho druhé sbírky Karel je nemocný a předčítá. Tam už se všechny malicherné literátské rozbroje a řevnivosti rozpadly v prach: byla to mimořádná, uhrančivá kniha. Ne že by se podmanivý zvuk Čapkových básnických "skladeb pro vícehlas" nedal slyšet už v jeho prvotině Menuet s krejčovskou pannou, ale ze druhé sbírky "ten nesmysl šeptá tichá neodbytná oslava neobvyklostí / že brzy bude v bolesti / ve škole medicínské zbytečné / o zajatce víc". A poezie - ta "tichá neodbytná oslava neobvyklostí" - už působila jako poslední možný způsob přežití té bolesti.

Po několika letech se mi Karlova maminka ozvala znovu a poprosila mě, jestli bych nezařídil vydání Novelky. Prý se o mně Karel občas zmínil, že bych se toho případně mohl ujmout. Nutno říct, že mi pak neměla nijak za zlé, když jsem to vzdal - rychle jsem totiž pochopil, že vydání těch útržků, které Karel na disku svého počítače, ale také v různých rukopisech zanechal, je úkol na dlouhé měsíce trápení, pochybností a proher.

Jakékoliv zvolené řešení bude sporné. Novelka sama opravdu chce být novelkou, prózou s jednajícími postavami, a znovu a znovu se snaží vzchopit k příběhu, na jehož rozvinutí už ale nezbývají síly. A co potom se všemi těmi podivnými jmény a zárodky děje? Odsunout je na vedlejší kolej a celý text brát především jako zpověď, svého druhu deník s různě se střídajícími pitoreskními maskami?

"Ale aby se někdo nemýlil - nejsou to a nebudou zápisky z blázince, toho pro mnohé jistě atraktivního prostředí," ohradil se Čapek proti tomuto čtení přímo v Novelce.

"Je to uvnitř a vně nepopsatelnosti, radosti i odporu... a hlavně deroucímu se zmatku na povrch... z velmi kradmých a bázlivých pohledů na mne - mnou samotným.

Je to prostě selanka jako prase.

Je to zrcadlo tam v dálce bohnického parku."

Kromě času stráveného nad Novelkou mám ale ještě další vzpomínky, které se ke Karlu Janu Čapkovi vážou. Dokonce dlouhé hodiny vzpomínek, počítaje i to, co jim vždycky předcházelo: jízda tramvají na konečnou v pražském sídlišti Lehovec, sestup k zadnímu vchodu chátrajícího paneláku, výtah, úzká dlouhá chodba k bytu. Důrazné předposlední slabiky, protože paní Olga Čapková si podržela severomoravskou výslovnost. V příbězích, které mi tam překotně vyprávěla, jsem se dokázal trochu vyznat až po letech, když už jsem je slyšel poněkolikáté. Snažil jsem se udělat si čas na tuhle návštěvu alespoň jednou dvakrát do roka, hlavně ve druhé půli prosince, v období těch svátků, kdy v prázdném bytě chystala na stůl dva talíře navíc. Dva tiché bílé talíře pro své dva syny, které musela přežít. K jejich dávným každodenním zvyklostem, nadějím a snům se jako jediná vracela až do posledních dnů.

Znovu a jinak se vkrádají ta slova: "co nejméně šťastně".

Ze světa, ve kterém se to všechno mělo zhodnotit, dolehla jen mrazivá odezva: čtvrt století stačilo v české literatuře k téměř úplnému zapomenutí. Jen díky Patriku Valouchovi a Vítu Malotovi teď staří pamětníci znenadání překvapují sami sebe příběhem, který jako by se z devadesátých let kamsi propadl a ztratil.

Tohle asi čeká většinu z nás. Život budoucí se požene dopředu s toutéž bezohledností jako život dnešní: básnické sbírky Michala a Karla Jana Čapka se už nedají vypůjčit ani ve velkých knihovnách, v antikvariátech se objeví jen zázrakem, pár posledních přátel se tu a tam shodne na tom, že by asi stálo za to konečně je někdy vydat znovu, a předběžně si rozdělí práci, jako si ji rozdělili už tolikrát předtím.

Jaromír Typlt (1973), básník, historik umění a performer.

PAVEL RAJCHMAN

Karel Jan Čapek, co vím? Nic, ale podstatné tuším. Setřít to mohu ze rtů, v létě z hladiny rybníka, v zimě ze skluznic lyží lyžařky, na jaře z pylu květin, na podzim prsť z rakve.

V autobuse je jen několik dívek a pastevec. Z jednoho oka vytéká tekutý krystal. Z druhého pravý včelí med. V autobuse je ještě bazén, na dně leží potápěč, je to žena mého úhlavního nepřítele. Až se vynoří, zdvořile se jí zeptám: Kam cestujete? A ona odpoví: Do vašeho tučného srdce, drahý a bezmocný. Autobus nezastavuje na zastávkách. Nikdo nemá zájem vystoupit. V autobuse je všem dobře. Na zastávkách nikdo nečeká, ani pes ani delfín.

Co vím? Nesmím prostoupit svou podstatou odlišnou duši. Mohu se omývat pozůstatkem rybníka a labutím křídlem se nechat ovívat. Takové jsou mé požadavky.

(Padovan sequence, 7edm, 2011)

Pavel Rajchman (1958), básník, editor a železničář.

ROBERT JANDA

Jsou bodlérovské parky, v jejichž temných zákoutích lze zahlédnout letmý přízrak básní Karla Jana Čapka, lehce se ho dotknout a nechat se jím prostoupit. Jeho poezie nenabízí snadné východisko, spíše pohlcuje tíhou vlastních slov na bedrech sebe sama. Nutí nás prodírat se houštím neprostupných metafor, nejasných významů, a sápat se za každým náznakem uchopitelného smyslu. Klopýtáme přitom o opakující se slova, jejichž magický rytmus umocňuje naše uhranutí textem. Musíme bojovat o každou píď sdělení v šifrách těchto, doširoka rozřádkovaných katakomb, které místy ústí do mytických prostorů, slepých ramen bájných řek, či dosud nenavštívených končin. Cestou se setkáváme s neznámými bytostmi s tajuplnými jmény i s lidmi z reálného světa a navazujeme s nimi vlastní dialog. Jsou to výsostné básně, které v sobě zahrnují veškerý mikrokosmos i makrokosmos v nás i kolem nás.

Nekompromisní poezie Karla Jana Čapka rozhodně nenechává nikoho chladným, a od doby svého vzniku budí zcela zákonitě rozporuplné reakce. Na své čtenáře klade značné nároky, jejichž odměnou za vyvinuté úsilí je hluboký, transcendentální zážitek na přímé účasti zázraku stvoření. Zároveň tento přístup není pro každého, záleží výhradně na osobní ochotě jednotlivce posouvat své vlastní hranice, z jistot směrem k neznámu, což může vzbuzovat též odtažitý vztah k takovému způsobu vnímání.

Jsem nesmírně rád, že právě v roce autorových nedožitých šedesátin se konečně prolomilo dlouhé mlčení okolo jeho tvorby, a doufám, že je i nadějným příslibem k její další prezentaci širšímu publiku.

Robert Janda (1966), básník a editor.

DAVID BÁTOR

V posteli

(Karlu Janu Čapkovi in memoriam)

Jsem nemocný

a Karel Jan

předčítá mi...

Okolo nás tančí

krejčovské panny -

zde na konci světa.

Les pije naši krev

a slezský vítr metá

své ostré žiletky.

Ležím v posteli

a Karel Jan mi předčítá

své básně z věčnosti...

(3. dubna 2022, v Brance u Opavy)

David Bátor (1974), básník, textař, organizátor kulturních festivalů.

ONDŘEJ HLOŽEK

Prokousat se k jiné než zavedené literatuře ve městě, kde na vás odevšad čučí Vladimír Vašek v roli Petra Bezruče, bylo strašně těžké. Obzvlášť v době, kdy pevnou ruku nad mýtem jediného opavského významného autora držel tehdejší děkan Filozofické fakulty nově vzniklé Slezské univerzity, docent Jiří Urbanec. Zjistit tak pro nezasvěceného středoškolského studenta něco o dalších básnících ve městě bylo velmi těžké. Ale ne nemožné.

Až během gymnaziálního studia jsem se začal seznamovat s okraji a zákoutími místních tvůrců. Díky schůzce s autory Miroslavem Černým a Davidem Bátorem jsem se dostal až k tomu, že i v Opavě jsme měli slavné bratry Čapkovy. Narazil jsem na ně díky kontextu s tvorbou Karla Šebka, legendárního fexta, který ještě možná teď někde pobíhá po světě. Kdo ví.

Jejich tvorbu jsem ale vnímal dosti zamlženě až do chvíle, kdy jsem nastoupil na bohemistiku v Opavě. Tam se z okrajů stal hloubkový ponor. Nejprve jsem byl lehce polechtán, ale pak se mi dostala do rukou kniha francouzského básníka Guy Viarreho Bílé předání, kterou tehdy vydalo nakladatelství Fra. A já si mezi ty čtyři osudy, Čapkových, Šebka a Viarreho, dal rovnítko. Nejen v podobnosti poetiky, kde se mi pravidelně vnucovaly jakési vpády snu a reality, aniž by bylo patrné, co je co. Tohle byl jazyk, kterým hovořila Smrt.

Polilo mě horko a zem prazvláštně zavoněla. Ta dikce! To nekompromisní vanutí, jak prochcané kalhoty viselce. Nemoc jménem život, kterou stejně nedokážeme vyléčit jinak než odchodem. A ty konce! Fascinován smrtí jsem začal vyhledávat podobné osudy mezi autory. A dostával se k tomu, co v devadesátých letech minulého století silně znělo v české literatuře. Krcháč, Chlíbec, Kremlička. Šedesátníci letos. A Čapkovi někde v mlze, nikdy nepřekročili čtyřicítku, nikdy nechtěli vědět, jak to dopadne. Oni tam už byli! Proč by se handrkovali s životem, když jeho výsledkem je jen pokřivený člověk. Nač jemně kurvit si život, když mrtví jsou již na lovu?

Ondřej Hložek (1986), básník a pořadatel kulturních akcí.