Jaromír Typlt

Na nádvoří

Toho Schopenhauera, o kterém jsem jako sedmnáctiletý v posledním verši jedné básně slíbil "Už zítra dočtu Schopenhauera", mi na hradě Pecka vtiskl do ruky Jiří Červenka.

Ale nejdřív pozor na převýšení. Pecku pocitově zdvíhá už skoro na úroveň hor, a tak si celý úvod zkraťme záběrem z nadhledu: s Jiřím Červenkou nás od sebe dělí třicet let, jeden z nás kdysi ustál i dočasný vyhazov ze studií a nakonec našel práci jako hradní kastelán, druhý se právě chystá do posledního ročníku gymnázia a přes pár prázdninových týdnů slouží na hradě jako průvodce. Jeden od mládí píše básně, ale zastihla ho tak nepříznivá doba, že se ani nepokoušel někde je tisknout. Druhého čeká vydání jeho první básnické sbírky hned po skončení prázdnin, a to mu rukopis v nakladatelství přijali, ještě když mu bylo patnáct.

Pro Schopenhauera nešel Jiří Červenka daleko, sáhl jen ve své kastelánské komůrce do malé knihovny, kam si spíš nahodile odkládal, co mu doma přebývalo. A jestli se ten mladý průvodce chce opravdu hlásit na filozofickou fakultu, tak už by se taky měl dokopat i k tomu, aby četl nějaké původní filozofické texty! Ke dvěma tenkým sešitkům aforismů nazvaných Životní moudrost mi Červenka přidal ještě dialog od Platóna, byl to tuším Faidros, ale s tím jsem si zatím úplně nevěděl rady.

Zato Schopenhauer šel přímo k věci: "život je něco, co by raději nemělo být". Tak příkrý pesimismus mě zaskočil, i když jsem už měl jistou přípravu třeba z próz Ladislava Klímy. Ale nebyl to pád do deprese. Vlastně mi to znělo až krysařsky svůdně v příjemně zahálčivém plynutí těch rozzářených odpolední mezi proudy výletníků uprostřed onoho léta roku 1990, kdy to v naší zemi ožilo neznámou volností, zatímco odsud jako zázrakem mizel stín takzvané střední skupiny vojsk.

A nechme do těch chvil vplynout i proplétající se vícehlasy z renesančních skladeb peckovského pána Kryštofa Haranta, které jsme obvykle pouštěli návštěvníkům z malého kotoučového magnetofonu nahoře v sochařských sálech. Otevřenými okny ty zpěvy vyplouvaly ven už napůl snově, jakoby se třpytem, mlživě rozmáznutým třpytem, ze kterého se dalo vytušit, že stesk nás nemine.

A proti tomu:

"Hory ležely na dosah jako velká oddechující zvířata."

Opět to převýšení. Takhle odkryté jsem vídal Krkonoše z peckovských hradeb, kdykoliv jsem zvedl oči od svých knížek. Ale jako obraz to zachytil básník, který mi byl zatím neznámý - Jiří Červenka se totiž neprozradil ani slovem. Ne že by se mnou o poezii nemluvil, dokonce se mi zdá, že jsme u ní skončili docela často. Ale to proto, že já jsem o ní chtěl mluvit. Byl jsem přesně v tom věku, kdy člověk hledá kohokoliv, s kým by o ní byla jen trochu řeč. A u něj to zase nebylo jenom věkem, ale celou jeho povahou, že se spíš zdráhal, aby o ní řekl něco příliš osobního.

S tím létem se mi pojí i vzpomínka, kterou rád vyprávím jako vtip. Pan kastelán se šel posadit ke mně na lavičku, ruce si lenošivě složil za hlavou a vyhříval se na slunci. Do příští prohlídky bylo ještě dost času, na travnatém hradním nádvoří vládl klid jako někde na palouku. Ani podle hlasů z Harantových skladeb nebylo kam se hnát.

"A ty opravdu chceš bejt, Jaromíre, surrealista?"

Četl jsem právě básně Pavla Řezníčka a Karla Šebka. To už bylo na pováženou.

"Celej život surrealista? Jako ten Tristan Tzara?"

Jako ten.

Těžká řehole. Už jen z toho jména člověk slyší, jak odříkavý a trudný úděl jsem na sebe přivolával.

Jiří Červenka měl pro zábavné historky smysl, uměl svá vyprávění uzavřít dobře připraveným důrazem, aby to posluchače rozesmálo. A tak se mi chce skoro věřit, že už tenkrát předvídal, odkud kam to budu jednou vyprávět já. Že přesně odhadl, koho si ze všech světových surrealistů vybrat, aby tomu dal korunu, a tak trochu mi to celé i sehrál. Tristan Tzara. Něco k nevíře.

Jako by se už tenkrát, když se mě takhle zeptal, sám trochu pousmál.

Tak to dnes vyprávím.

On se vlastně vždycky nanejvýš trochu pousmál.

Ale čím víc se do toho okamžiku vracím, tím jasnější mi je, že jsem si to nejspíš celé přizpůsobil, aby se to dalo hned za Tzarou useknout. Dobře si totiž vzpomínám, jak se pak Jiří rozhovořil o Czesławu Miłoszovi. Asi se zmínil, že od něj něco překládá, ale hlavně mířil k tomu, že je to poezie, která ho zajímá, protože se v ní zhušťuje delší životní zkušenost. Dával k úvaze, jestli se hýření metaforami v surrealistických básních po určité době neomrzí. To jsem ovšem znal, předhazovali mi to v té době ze všech stran, zapadalo to do vzorce, proti kterému jsem se uměl hned vymezovat. Ale myslím, že jsem to nechal projít.

V řeči peckovského kastelána bylo totiž slyšet něco zvláštně skrytého, a to mě přimělo, abych zbystřil. Takhle přece nemluví někdo, kdo si sem tam jenom přečte nějakou báseň, ale doopravdy mu na tom zas tak moc nezáleží. Takhle se k poezii staví člověk, který si v ní hledá a nachází osobní cestu.

Ne, tenkrát to ještě nebylo vysloveno natolik zpříma, abych pochopil, že mě prázdninové brigády zavedly do blízkosti básníka. I to občasné cvakání psacího stroje za zavřenými dveřmi kastelánské úřadovny mohlo znamenat cokoliv.

Doopravdy jsem nad tím měl užasnout až za pár let, kdy už jsem dávno na Pecce neprováděl. V roce 1996 mi z Brna přišlo poštou dvojčíslo Hosta, které jsem napjatě očekával, protože jsem na něm na dálku spolupracoval - dodal jsem tam výtvarný doprovod z černobílých maleb Víta Ondráčka, ukázku z nově objevené prózy Josefa Kocourka Jensen a lilie a texty několika svých přátel. Ale do úplného souzvuku ještě něco chybělo. Něco, o čem jsem ani netušil, že to má být vůbec zařazeno: básně Jiřího Červenky. Tam poprvé jsem je četl. Redakci je zprostředkoval Vratislav Färber spolu s krátkým rozhovorem, kde se Jiřího vyptal mimo jiné i na Pecku a práci kastelána. Brzy nato pak následovala Červenkova první básnická sbírka Paměť okamžiku v edici České básně.

Od té doby se jeho mlčení prolomilo, ale zase ne příliš. Když jsem za ním na hrad přijel, Jiří se tu a tam mezi řečí zmínil, že něco chystá k otištění nebo má někde vystoupit a přečíst pár básní. Ale mnohem raději mluvil o lidech než o literatuře.

Nikdy mě to nezklamalo, i když určité moje očekávání zůstávalo nenaplněno. Zpětně se mi zdá, jako bych vlastně od těch návštěv čekal rozhovor týkající se nějak mého osudu, odkrytí něčeho dosud utajeného z těch let, kdy nad námi z oken plynuly harantovské vícehlasy. Až dětsky naivní představa, že najednou řekne: víš, tenkrát, když jsme spolu seděli na nádvoří a ty sis ještě představoval, že surrealismus znamená hlavně to, že se mají pořád do něčeho zapichovat vidličky, jsem zrovna pro podzimní číslo Souvislostí načisto přepisoval básně od Miłosze, které jsem přeložil, a v jedné z nich jsou verše:

Právě tak tomu bylo, když jsem měl dvacet.

Ale tehdy mě neopouštěla naděje, že budu vším,

třeba i zakletým motýlem nebo kosem.

Teď vidím zaprášené okresní silnice

a městečko, kde se poštovní úředník den co den zpíjí

ze žalu, že je totožný jenom sám se sebou.

...ale samozřejmě jsem věděl, že tohle ti nepředám, jak bych tě mohl naráz přenést do svých sedmačtyřiceti a ukázat ti, že i z těch okresek okolo Pecky může být člověk někdy úplně u vytržení, stejně jako z těch lidí v podhradí, co tady žijou celý život - jenže ty bys to ještě nechtěl vidět, tebe tenkrát naočkovaly všechny ty manifesty, že báseň má utíkat někam za dobrodružstvím, a beztak už sis říkal, že ten kastelán Červenka dávno ani nechápe, co se s člověkem děje ve snu, jenom to přiznej.

Tomu bych musel přitakat, přiznávám, tenkrát jsem to tak slyšel, měl jsem opravdu dojem, že měřítkem dobré básně jsou pro vás hlavně těžké životy, všechny prohry a ztráty, takže cenu má nakonec jen zkušenost starců. Jenže co já jsem tušil o tom, co píšete? Nedal jste mi tenkrát číst svoje básně, ale Schopenhauera...

Jak už jsem naznačil, rozhovory s Jiřím Červenkou se ve skutečnosti stáčívaly už k úplně jiným věcem. Každopádně, pokud by byl zájem, rád komukoliv na nádvoří hradu Pecka ukážu, na kterém místě stála ona lavička, kde mi v létě 1990 byla položena jedna z nejdůležitějších životních otázek. Nemohl jsem si na ten okamžik nevzpomenout, když jsem krátce po smrti Jiřího Červenky četl v Revolver Revui (číslo 124) jeden z jeho zápisků nazvaných Banality:

"Naše obzory nepřesáhly hranice přítomnosti a bozi, které jsme tehdy vyznávali, byli už dávno mrtví. Přesto jsme si vysloužili uznání a jistou úctu, a ti, kteří přišli po nás, nic z toho nechápali, neboť měli už jiné bohy."

únor/březen 2022

Jaromír Typlt (1973), básník, historik umění a performer.