Neexistuje pouze vysoká literatura. V literárním terénu najdeme nadprůměr, lepší i horší průměr, a pochopitelně i okraje, tvořené tím, čemu se říká populární nebo triviální literatura či brak a škvár. Lze to různě odstupňovat, hierarchizovat, také o tom exaktně bádat, což se zhusta děje zvláště v posledních desetiletích, jistě i proto, že jde o světadíly málo prozkoumaně, odkud řvou dosud nepoznaní lvi. A proto není od věci do těchto hájemství občas zvědavě vstoupit.

A tak se podívejme na knihy, které zpřítomnily dvě nevalně známá jména - Emil Hruška: Král českého braku. Doba a život Václava Jelínka alias Slávy V. Jelínka, ale také Willibalda Yöringa (Epocha 2022) a Jan Šejbl: Archibald Václav Novák. Hříšná exotika (Národní muzeum 2020). Václav Jelínek (1905-1967) byl postavou takřka nesouměřitelně obludnou, nejen co do díla, ale i co do charakteru. Za okupace se stal kolaborantem velkého stylu. Okamžitě se tzv. "dal k Němcům", hodlal si změnit jméno na Göring (!), po zamítnutí se spokojil alespoň s variantou Yöring. Prohlásil se za německého spisovatele, ačkoli psal vždy česky, od úřadů vyžadoval komunikaci v němčině, i když ji patrně příliš neovládal, posílal devótní dopisy K. H. Frankovi. Vlastnil vilu v Kyjích, kde bylo německé vojenské letiště, a zařídil tu přejmenování ulice, v níž bydlel, na ulici Karla Maye. Udal několik spoluobčanů za jejich protiněmecké výroky v jeho přítomnosti (všichni byli vyslýcháni gestapem, ale naštěstí se nikomu nic nestalo, šlo o tvrzení proti tvrzení, ovšem stát se jistě mohlo, s gestapem nebyly za války žádné žerty). Po revoluci byl v květnu 1945 zatčen; jeho obhajoba před soudem patří do kategorie "to by jeden nevymyslel". Jelínek - Yöring veškeré svoje okupační konání a chování vyložil jako mimořádně rafinovanou formu odboje. Charakterizoval se jako odvážný partyzán v kulturní ilegalitě. V řeči (zachovala se písemná podoba) plné fantastických a absurdních konfabulací - mimo jiné tvrdil, že obětavě vymýšlel "lsti všeho druhu" a prováděl vydáváním svých ubohých slátanin "husarské kousky"; vybájil si i pohádku, jak "pracoval teroristicky" a zničil materiál na výrobu "malých zápalných bomb". Udání činil "přítel", který chtěl poškodit jeho pověst, "neznámý darebák udával na naše konto". Majetek prý odkázal "českým dětem, mrzáčkům a slepcům". Pokus o svojí exkulpaci končí těžko uvěřitelnou větou: "každý špion musí jednat opatrně" (míní samozřejmě sebe). Dostal osm let, jeho žena jako spoluaktérka denunciací šest - propuštěn byl za dobré chování roku 1951 a posléze pracoval v "závodě na barvy laky" ve Vysočanech. Jestliže vznikla kniha a film o Arvédu Smíchovském, lze konstatovat, že ani Jelínkova postava není v tomto kontextu úplně bez zajímavosti.

Autor publikace shromáždil dostupné informace o Jelínkovi a hlavně předložil jakési digesty několika jeho knih, do nichž zařadil i převyprávění vynechaných částí a svoje komentáře. Jelínek se snažil uplatnit v řadě žánrů, převažovaly detektivky a to, co bychom dnes asi nazvali thriller a co tehdy platilo za senzační román. Svoje knihy doslova chrlil, takže zanechal poměrně rozsáhlé dílo. O grafomana se však nejednalo, honorář byl nepochybně vždy zajištěn.

Josef Váchal s parodickým pastišem krvavého románu ještě uspěl, ale s Jelínkem by to šlo hůře. Používá těžko napodobitelný, podivně zatuchlý jazyk i styl, čistý hovadismus se prolíná s naivitou i drastičností motivů, neobyčejná šroubovanost a nepřirozenost dialogů vytváří sebekarikující kouzlo nechtěného. Fabulace se nezatěžuje s logikou, cílem je bezuzdná divokost dryáčnického spádu, výstavba je co nejprimitivnější, klišé skoro na každé řádce, ze způsobu referování vane slaboduchost. Textům se nedá upřít jistá malebnost stupidity, která v malé dávce může osvěžit, ve vyšší je již otravná. To platí i pro Tarzana, Fantomase či Čachtickou paní. Olga Stankovičová, členka disidentské společnosti pro brakovou literaturu Hrobka, o něm v Revolver Revui říká, že se mu "podařilo nějakým zvláštním, patologickým způsobem udělat něco s jazykem a viděním světa a úplně se osvobodit od zábran, který jiným autorům zabraňují spoustu věcí napsat. [...] Neříkám, že je to vážnej autor, ale je autentickej a naléhavej, nezaměnitelnej." Každopádně jde o hledaného autora, jak ukazují ceny v antikvariátech. Krásná ošetřovatelka stojí pět tisíc, Boj lásky s démonem vášně bratru čtyři tisíce a Čarodějka ze zámku koštuje tisíce tři. Co na něm čtenáře dnes přitahuje, se těžko dozvíme, protože sběratelé svoje knihy nečtou. Ale obskurnost je stylotvorná a s časovým odstupem může působit výrazně, bizarně i originálně; surrealisté by si v něm našli svoje. Mně ale první a zřejmě i poslední setkání se Slávou Jelínkem docela stačilo a rád zkoumání jeho četných románů přenechám badatelům v této žánrové oblasti.

Archibald Václav Novák (1895-1979) byl muž zcela jiného kalibru. Po první světové válce se spolu s manželkou vypravil do USA, kde pro krajany podnikl přednáškové turné věnované Československu. V Americe se manželům Novákovým narodil syn, s nímž společně cestovali. Poté zamířil Novák na Tahiti, kde se interesoval o hvězdárnu založenou Štefánikem - objekt však nalezl zpustlý. Zajímal se zde i o koupi pozemku a možnost hospodaření, nic vhodného se mu ale získat nepodařilo. Po návratu roku 1921 začal intenzivně přednášet a publikovat na téma zážitků z cest, postavil dům v Černošicích a založil vlastní nakladatelství. V letech 1926-1927, tentokrát už sám, navštívil Srí Lanku, Indii, Barmu, Malajsii, Sumatru, Vietnam, Čínu a Japonsko, vrátil se Transsibiřskou magistrálou přes Rusko. Po návratu pokračoval ve svých aktivitách, celkově má na kontě více než třicet vlastních knih a několik překladů s cestopisnou tematikou. Po únoru 1948 už nedostal šanci ani jako vydavatel, ani jako autor, a přestože pokračoval v psaní, svoje knihy už neuplatnil ani na sklonku šedesátých let. Důvody zřejmě ani nebyly politické, prostě hodnotově i informačně už jeho spisování jen těžko mohlo obstát.

V pohřebním projevu o něm řečník praví, že byl "ne zasněný literát či snílek, ale agilní, energický, jadrný muž a renesanční vyznavač života". Zjevně nešlo o žádného dobrodruha, nýbrž o prakticky založeného selfmademana, vytvářejícího si programově image světoběžníka, pro nějž bylo cestování v neposlední řadě prostředkem ke komerčnímu uplatnění a úspěchu. Kniha obsahuje fotokopii dopisu obracejícího se na odběratele, kde se "milého přítele" snaží s americkou reklamní obratností strhnout ke koupi dalších (pochopitelně výhodně zlevněných - o celých 40 %) vlastních publikací ("Lituji však, že nemáte dosud všechny mé knihy. [...] Vždyť jen celé dílo může Vám dáti úplný obraz těch dalekých kouzelných tropických krajů. [...] Na Vás, své čtenáře, jsem myslel při všech svých cestách.") V literární výpovědi o navštívených končinách neměl Novák ani zdaleka žádný primát, už před ním je prozkoumali a popsali mimo jiné Kořenský a Vráz, ale s menším odstupem třeba i Jan Havlasa (s tím se i polemicky střetli ohledně atraktivity Tahiti pro možné české přistěhovalce) a Joe Hloucha, celoživotní milovník Japonska; nejrozsáhlejší dílo o Tichomoří vytvořil ve své volné trilogii mnohem později Miloslav Stingl, z Tahiti píše svoje krásné dopisy Vladimír Binar v Emigrantském snáři. Tichomoří je opravdu neobyčejně zvláštní a podivuhodné, disponuje úžasnou mytologií, a už vzhled jeho obyvatel vyvolává dojem bytostí z jiné planety. Vzpomínám na dechberoucí zážitek pohledu na jejich sportovce při jednom z olympijských defilé.

Kromě cestopisů o krajinách spatřených na vlastní oči (titul jednoho z nich V zemi žlutých by už dnes neprošel) publikoval Novák práce beletristické. Už názvy jsou vypovídající - Dívky z Annanu, Japonské lásky, Japonské ženušky, Láska na palubě Amazonky, Osvobození lásky, Povídky o gejšách, Tropické noci, Povídky z Tahiti, ostrovů hříšné lásky - ta posledně jmenovaná dosáhla sedmi vydání a dvaceti tisíc výtisků. Monografie obsahuje množství černobílých i barevných fotografií, a tak si můžeme prohlédnout reprodukce pestrobarevných obálek, na nichž se zpravidla vyjímá nahá či spoře oblečená tichomořská či asijská kráska. Kombinace exotiky a erotiky zabírala (kdyby knihy ilustroval vždy skvostný Zdeněk Burian, ohlas by byl asi ještě větší - ale ten byl spíš jen pro exotiku).

Jan Šejbl svědomitě převyprávěl obsahy všech Novákových knížek, a tak získáme jisté povědomí o povaze a zaměření textů. Lexikon české literatury (Sylva Bartůšková) o Novákových prózách konstatuje, že "poněkud bulvární prvky do nich vnáší silné zaujetí erotikou", zároveň "banální děj bývá tak spojován s odpozorovanými reáliemi". Zdá se, že k autorovi přece jen patřila určitá řemeslnost a umnost, navíc se opíral o vlastní zážitky a zkušenosti - například když hledal chůvu pro děcko, obracely se na něj tahitské dívky výhradně se zájmem o sexuální sblížení. Lákavé tematice volné lásky a exotické prostituce věnoval Novák opravdu nemalou část plochy svých próz, asi o ní něco věděl. Literární kvality bez ukázek jde jen těžko posoudit, mnohé povídky patrně končí realisticky, vystřízlivěním, smířením a přijetím společenské nutnosti, zřejmě se i snaží alespoň do jisté míry zprostředkovat složitost milostných vztahů a svazků v radikálně kulturně odlišném prostředí, často na příkladu poměru muže ze Západu a domorodého děvčete. Sám trval na tom, že jeho příběhy jsou "skutečné a pravdivé", protože na cestách se seznámil s mnoha roztodivnými lidmi a osudy. V románu Tajemná Indie se vyskytuje motiv hrdinky ovládané hypnózou, to jediné ho sbližuje s Jelínkem, který stejný námět také využíval, jinak jej Novák přece jen převyšoval v řádu několika světelných let.

Novák určitě na svých poutích získal cit pro odlišné kultury a mentality - školou mu byl už zážitek z Ameriky, kde ovace na svojí národovecké přednášce mylně považoval za vyrušování či provokaci. Jeho knihy nepodporují romantické představy o dalekých krajích, kterých se sám jako pragmatik musel vzdát, ale možná se idea nemožnosti návratu k dávnému stavu a moment zklamaného očekávání objevují v cestopisech od nepaměti, neboť "skutečný návrat k životu v přírodě již není pro civilizovaného člověka možný". Byl stoupencem americké racionality a produktivity, jinak ale plně podporoval původní obyvatele a jejich dědictví a nároky. V Americe se mu líbila i situace žen: "Evropské ženy by po vzoru amerických měly méně pracovat v domácnosti a více dbát o svůj vzhled a manželovu spokojenost" - dnes by obstála jen první polovina tvrzení. Západní civilizaci viděl jako "materielní a vše nivelizující", ale přece jen pokrokovou a deklaroval její převahu a nevyhnutelné vítězství v době dlouho před nástupem totální globalizace. Jako jeden z tehdy již mnoha jasnozřivců rozpoznal potenciál Číny, spícího obra, a anticipoval její grandiózní vzestup.

Obě knihy obracejí naši pozornost k osobnostem dosud nepoznaným a vyzývají nás, abychom se rozhlíželi i nadále na hranicích, kde lze spatřit leccos zajímavého. Oba autoři monografií žel nejsou vybaveni literárněvědnými kompetencemi, ale na tom nesejde, po prvních průzkumnících přijdou další zvědavci s tropickými helmami na hlavách, kteří posunou naše poznání o kousek dál, i když se bude týkat možná zase úplně jiných postav.

Jak máme číst a posuzovat korespondenci, je otázka, na niž se těžko odpovídá. Kdybychom ji nechali být jako výron intimity subjektů a vzdali se exploatace i hodnocení, nesnadno bychom se vyrovnali s mezerou, která by se tu otevřela a jež by poukazovala k zásadním životním skutečnostem i názorům, vyjevovaným tímto způsobem komunikace se světem (neboť mnohdy adresát skutečně zastupuje v danou chvíli celý existující kosmos, vtěsnaný do jediného člověka). Existují epistulární soubory, které dílo nahrazují, jiné dílo převyšují, další jsou jeho rovnomocnou součástí, mnohdy nás v díle orientují a umožňují nám mu lépe porozumět. Korespondence víří v množství významů a souvislostí a moderní doba jim umožňuje vyvstat v jejich plnosti a celistvosti a vyjevit se jako důležité, ba zásadní, mnohdy skrývané, netušené a zastřené dílo.

"Nikdy to nemůže vyjít," říkával blahé paměti Jaroslav Med o korespondenci Ivana Diviše a Rio Preisnera. Přešlo pár let a máme ji před sebou, bezmála tisíc stran: Ivan Diviš, Rio Preisner. Skála se sesouvá do bořeliska (Výbor z korespondence 1969-1989), vybral, uspořádal, k vydání připravil a předmluvu a ediční poznámku napsal Jan Rubeš (Torst 2022). A aby toho nebylo málo a mohli jsme k tomu, jak říkal Václav Černý, něco přikusovat, ještě tu je druhá edice, korespondence Ivana Diviše a Petra Krále: Mávám tomu dopředu všemi svými klobouky. Korespondence 1983-1998 (Pulchra 2022, redakce Milena Vojtková, úvod Jan Gabriel).

První z obou knih přirozeně představovala olbřímí vydavatelský výkon, ale přesto nelze nevznést některé otázky či námitky. Editor se rozhodl rezignovat na poznámkový aparát, s vysvětlivkami odkazuje k dnešním bohatým internetovým možnostem. V posledních desetiletích jsme si ovšem zvykli na luxusní doprovod většiny edic, mnohdy kalkulující s úrovní znalostí prvního stupně základní školy. Diviš a Preisner používají ve svých dopisech běžně angličtinu, němčinu, latinu i další jazyky - na všechno máme mít jen překladač? Dopisy obsahují stovky, tisíce odkazů na politickou situaci, poměry v exilu, kulturní a historický kontext atd. V mnoha případech bude tady asi čtenář bezradný i s pomocí internetové sítě. Řada výroků a tvrzení našich korespondentů je navíc nepřesná nebo mylná, slušelo by se je uvést na pravou míru. Proměny vztahu obou mužů též ponechává editor na našem tušení či domněnkách, pauzy v dopisování nijak nekomentuje, například po roce 1983. Poslední položkou v souboru je Divišův list Preisnerovi z 28. 11. 1988 - není potom letopočet v podtitulu chybný? Odkud se vzal? A jak je to s dopisováním obou partnerů po roce 1988? Pokračovalo? Uzavřelo se? Či jej ukončila až Divišova smrt v roce 1999? Nic se nedozvíme. Nevím, připadá mi, že se měl soubor vydat ve dvou svazcích a s odpovídajícím vybavením, větším než plácnutí do vody. Přece jen by si autoři zasloužili mnohem víc než sice výstižný, ale velmi stručný a povšechný Rubešův úvod. - To v knize z Pulchry občas něco zjistíme, např. [Jan Zábrana] "potkal ovšem důru a žárlivou cajdu zároveň, která ho doničila" - dole stojí "Manželka Marie Zábranová (rozená Leskovjanová, 1938)"; to už je vůči čtenáři vstřícné a navíc tak milé a laskavé vůči žijící osobě a jejím blízkým.

Samotnému textu Skály předcházejí celostránkové fotografie obou mužů. Na první pohled je zjevné, že se velice odlišují. Společné jsou jim pouze brýle. Diviš působí trochu jurodivě, posupně, urputně, silné emoce vryté do tváře, výjimečná, zapamatovatelná fyziognomie, typ, který na sobě nese břímě, silně nervní, patrně umělec či cosi podobného; Preisner vyhlíží jako kvintesence profesorské učenosti, serióznosti a uměřenosti, jeho vizáž obsahuje něco přísného, nedůvěřivého, zatvrzelého, básníka by v něm málokdo hledal. Podle snímků bychom je vedle sebe jako přátele sotva zařadili. A přesto tomu tak bylo. Lnuli k sobě. "Na širém světě jsi jediný přítel, s nímž ještě mohu rozmlouvat," píše Preisner. Byli generační blíženci, nemuseli si nic vysvětlovat. Zažili konec první republiky, Mnichov, okupaci, jejich osudy určil 25. únor a 21. srpen.

Doma se stýkali s podobnými lidmi, měli podobné ambice. Exil je vzdálil - Diviš končí v Mnichově, Preisner v Pensylvánii -, ale také je mocně sdružil, sblížil, přisoudil navzájem jednoho druhému. Na počátku politické beznaděje začal velký dialog přes oceán. Popisy zabydlování v exilu, osobní situace a jejích dramat (Divišova žena se v roce 1971 vrátila do Československa a unesla i syna Martina), jeremiády nad stavem bývalé vlasti a světa, zprávy o tvorbě, vzájemné exaltované komplimenty a chvály, ba obdivné tirády na dílo druhého (Diviš příteli zvěstuje, že jeho knihy představují "epochální, předělové dílo", jinde se doznává, že jim nerozumí), tok kulturních komentářů a glos, reflexe stavu duše, u Diviše i výlevy intenzivního sebeprožívání, tryskají tu obrazy, apodiktické úsudky, invektivy, přecházející až v posedlost, zběsilost, furor (Diviš: "potřebuji střet, boj, tělesný, brachiální"). Preisner zápasí s osamělostí a depresí, Diviš po celý čas, zvláště v osmdesátých letech, se závažnou psychózou a těžkým alkoholismem. Jejich psaní bylo tak těžké a naléhavé a vkládali do něj tolik energie, že museli počítat s publikací, Diviš ale roku 1985 píše: "[...] jenže je to nemyslitelné! To je přece nemyslitelné! Vydali bychom se přece debilům!"

Vysoké mínění o druhých nechovali. "Debilové", "imbecilové", "idioti", "kreténi", "blbci", "dýňoví encefalitici" - a mohla by se k tomu přiřadit víc než půlka rejstříku. Nikdo u nich neobstojí, málokdo je aspoň slušný, ale podle Diviše "to je něco k zastřelení, slušnost je protestantská a masarykovská, nekouřit, nepít, držet správně vidličku". Dívají se na lidi ryze osobní optikou, pod úhlem toho, co pro ně udělali či neudělali - pak se postoje samozřejmě s vývojem radikálně proměňují. Strašně pomlouvají. Třeba Diviš Violu Fischerovou. Ano, mít rád druhého je možné, leč musí být stejný jak já či konat jak já, jinak následuje konec a šmytec. Odmítat všechny a všechno je důsledná a účinná metoda. Jestli někdo projde, může to být takový Luděk Pachman, postava dnes již zpola zapomenutá. Copak Václav Černý, ten duchovně "šestnáctiletý kluk", ale s Pachmanem to vypadá jinak: "Protože nemáme jiného politického praktika v emigraci, který by aspoň okrajově zastával naše názory, bude asi nutné ho podporovat." (Preisner) Diviš radši neříkal nic, věděl, jak žalostná je to volba, a sotva mu seděl i ten plurál. Diviš ostatně nebyl tak neměnný a skálopevný v postojích, to pak zaznamenal v dopisech i Petr Král třeba ohledně Seiferta, o němž mluvil jinak soukromě - Královi o jeho celoživotním díle vzkazuje "špendlíková hlavička, dutý domeček šneka", zatímco ve Svědectví a Svobodné Evropě se nad ním rozplýval. Diviš mnoho věcí vykřikuje v afektu, s odstupem přichází jeho rozum k sobě - slyšíme úpění z hloubi uvláčeného života a duše, která ve slabých chvílích nechce být uvážlivá ani spravedlivá. Vždyť Diviš ani Preisner v exilu dlouho skoro nikoho nezajímali, zatímco mnoho řádově slabších či matných osobností - bývá to tak vždy - kupodivu ano. Opovržením k druhým si člověk stvrzuje svou nadřazenost, ujišťuje se o své neuznávané velikosti, platnosti svého nerozpoznaného poslání, a přece jen sbírá sílu k dalším tygřím krokům.

Jejich postavení v exilu nebylo zdaleka excelentní. "Aspoň od roku 1960-1968 jsem měl v bolševismu nesrovnatelně víc svobody, nemluvě už o svobodě projevu. Tady nesmím říci ani popel a k čemu a komu bych to taky říkal." (Diviš) "V šedesátých letech jsme měli skoro víc publikačních možností než dnes v emigraci." (Preisner) Dopady reality měly více než trpkou příchuť. Ocitli se v exilovém světě, který vykazoval po všech stránkách bídné parametry, bylo to "samopašné, dutě nafoukané ubožáctví" (Diviš). Politicky se jim tu taky nelíbilo, zvykli si poměřovat všechno "bolševismem", a tady ho shledávali víc než dost. Nechápali, že mnoho z politických i mediálních přístupů, třeba ve Svobodné Evropě či Svědectví, prostě podléhalo nevyhnutelným taktickým ohledům; politika pro ně nebyla "umění možného", ale okamžitý výraz absolutna. Navíc český exil, poúnorový i posrpnový, nepředstavoval po žádné stránce nic velkého a neposkytoval mnoho nadějí do budoucna. Utápěl se v iluzích: ti první vzpomínali na Masaryka a dávno ztracenou prvorepublikovou slávu, ti druzí věřili, že Moskva přece jen ustoupí a pomůže reinstalovat protagonisty Pražského jara. Obojí bylo bláhové a realistický Tigrid jim připadal málo radikální a benevolentní k exkomunistům a socialistům. Ŕ propos Svobodná Evropa - tato zvláštní fúze dvou či tří generací emigrantů se Divišovi jevila jako noční můra, ač mu dala práci a útočiště. "Je to horor na osm až deset hodin [...], dům plný přízraků"; Královi píše: "polozločinecká organizace, vyznačující se protekcionářstvím, denunciantstvím a pobuřujícím nepotismem", pohybuje se zde "skrumáž pološílených, do sebe narážejících makaků". Poměry zde, v "solných dolech", jsou pro Diviše předmětem nekonečné řady stesků a stížností, přičítá jim za vinu svou únavu, vyčerpání, omrzelost i malomyslnost. O to více v souladu se svým druhem stíhá hromy a blesky Čechy, kde "blaničtí rytíři vždy postaví novou Klapzubovu jedenáctku", a i Preisner pranýřuje "nešťastné spřeženectví českých blouznilců, mýtotvůrců, srandistů, recesistů, Švejků, avantgardistů, pokrokářů, volnomyšlenkářů, pánů inženýrů a bývalých funkcionářů a novopečených funkcionářů". "Museli jsme zažít smrt přátel, smrt národa, smrt poesie; není to nad lidskou míru? Jest." (Diviš)

Jedním z největších témat, skoro tématem největším, je pro ně oba otázka náboženská. Oba konvertité, Preisner z počátku padesátých let, Diviš oficiálně z roku 1964, komunikují o víře, církvi, Bohu a Kristu v kontextu svých životů, vlasti i současného světa. Mnohdy jsou to střety zcela neúprosné, kde Diviš vystupuje jako rouhač, pochybovač ba heretik, zatímco jeho oponent jako zasvěcenec, duchovní rádce a apologet. Diviš kritizuje občas pod vlivem kolegy zprava - katolická církev "je však pro mne dnes jen macechou bolševické partaje". Ale mnohdy jeho skepse postupuje dál a přechází v úplné popíračství: "Ježíš byl především člověk"; "žádný Bůh není, člověk si ho vymyslel, aby nějak přeobstál"; "je-li Bůh, pak je úplně jiné povahy, než jak si myslíme. Tím chci říci, že není láskou, že není vyloučeno, že Ježíš se spletl a že Kristus neexistuje"; "Nejsem křesťan, jsem gnostik. Nevěřím ani na deset vteřin, chci vědět. Vědět na věčnost". V korespondenci s Petrem Králem je ještě explicitnější, vymezuje se tu jako "habituální skeptik", konstatuje, že "víra je základní tonus bytosti, její specifická schopnost spoléhat se na jsoucno (a tedy i na bytí)", a rezolutně praví "smrtí vše končí", dokonce zde překvapivě tvrdí, že "moji tvorbu přestup ke katolictví neovlivnil ani v nejmenším", ačkoli jinde (i v listech Preisnerovi) ke konverzi přiřazuje sbírku Sursum jako její jedinečný plod.

Preisner vytrvale oponuje, vkládá do boje všechnu svou výmluvnost, aby zapůsobil, dodal naději, přesvědčil (zase už) málem nevěřícího Tomáše. A vypíná se k sugestivním výkonům: apeluje, "abychom sami sebe milovali až na sám práh sebezapomnění a zároveň z té indiferentnosti k sobě čerpali sílu dospět k nejhlubší podstatě sebe sama" (to je v podstatě jádro španělské barokní mystiky); "co může Bůh od Tebe chtít, neustále a vždy znovu než Tvou nejlidštější podobu, tvou nejvlastnější - vždy znovu se napřimující vytrvalost Tvé lásky".

Diviš se na několika místech přiznává k tomu, jak ho vždy fascinovala věda - a jak říká Josef Šafařík v Cestou k poslednímu, věda dává ihned, vyplácí tvrdou měnu bez prodlevy na ruku, kdežto církev dary jen slibuje a odkládá napotom. I proto možná Divišovi nic neříká zmrtvýchvstání. U Diviše je víra artikulací veliké touhy, jež musí překonávat masu temnoty a pochyb, u Preisnera výsledkem rozhodnutí, které je konečné, provždy a naprosto definitivní. Preisner si víru jen projasňuje, Diviš ji dobývá, ztéká nebesa. Divišovy názory jsou často proměnlivé, dynamické, kyvadlovitě zahrnují oba póly, nechá se pohnout soucitem, potřebuje si uchovat otevřenost ke světu, Preisner je hotový, neměnný a pevný jako kámen, celý z jednoho kusu, bez vývoje, posunu, živá fosilie, impozantní, ale na cestě do muzea. Diviš chce chápat Boha jako lásku, pro Preisnera Bůh znamená především moc. "Milovat Boha" znamená podrobit se jeho vůli a očekávat odměnu. Pomocí pevné víry lze postihnout a vysvětlit všechno, a co nad to jest, od ďábla jest. Nicotou je třeba "projít jako džunglí s mačetou v ruce".

Další věcí je konzervatismus obou mužů, v Preisnerově případě fundamentalistický. Jejich obavy a předtuchy se naštěstí nenaplňovaly, krach sovětského impéria anticipovat doposledka nedokázali, příliš dlouho zažívali pouze úspěchy komunistického hnutí. Proto přeceňovali takového Solženicyna, jakkoli Diviš viděl, že velký spisovatel to není. Všechno převáděli na "bolševismus", a boj s ním, z čehož také plynulo, že uvěřili každé fámě a dezinformaci, pokud podporovala jejich obraz světa. "Dnes víme, že Hitler v posledních měsících války nahrával vojensky Stalinovi, do jehož rukou svěřil svůj odkaz. Ardenská ofenziva proti západním spojencům měla uvolnit cestu Stalinovi do střední Evropy a do Berlína"; "východní Německo je dnes hitlerovské, západní Německo bolševické" (Preisner; zde už mluví ideologický fanatismus bezmála patologický). Preisner i Diviš se deklarují jako ti, kteří téměř všechno vědí, ale jen velice málo mohou - odtud úpornost a nesmiřitelnost jejich závěrů. Diviš se dogmatismu občas vzpínal, měl ale strach o budoucnost jejich přátelství. Podle Preisnera svět nelze zlepšit, pokrok je lež. "Sociální spravedlivost" je nepotřebná a zhoubná. Takový analfabetismus byl pro lidi požehnáním a nejspíš to tak mělo zůstat. Subjekt někdy potřebuje ostré ideové stanovisko, aby mohl jasně a bystře formulovat, někdy přílišné zvažování nic neváží, výsledkem je vlažnost, jež se vyplivuje. Zkrátka však přijde spravedlnost a naším cílem musí být soud právoplatný.

Dopisování s Petrem Králem získalo pro Diviše zcela jiný charakter a rozměr. Přibližovali se k sobě poněkud pomalu a opatrně, chvíli se ohledávali a srozumívali, ale pak už se naplno rozvinulo přátelství z obou stran radostné a vděčné. (Divišova sdělení i poněkud korigují jeho vztah k Preisnerovi, na něhož si opakovaně stěžuje: "jeho stupor, naprostá nesnášenlivost, téměř absence smyslu pro humor, iritovanost nejen proti čemukoli, ale hlavně komukoli", hájí "bašty nenávisti, zpupné pýchy a všezapšklé soptivosti"; je "naprosto osamělý, ne opuštěn, pravímže osamělý. Nikoho a nic na tomto světě nemiluje. Mám podezření, že je fašista." Ovšem i sám Diviš Preisnerovi v jednom dopisu říká: "Nemám rád nikoho, nikoho nemiluju a nikomu si nepřeju podat ruku. Není už lidí.") Král kvitoval Divišovu přízeň, jako básníka jej velmi uznával, i když ne bez kritičnosti, otevřené a konsekventní, věcné a objektivní; Divišovi se on zas ukazoval jako dandy, bonviván, gentleman a aristokrat, ale nadevše klukovský, trochu nesměle a rozpačitě něžný, též zcela imunní vůči Divišovým výbuchům. Domlouvali a přeli se o poezii (Diviš mu přiznával, že ji považuje za "náhradní život") z úplně jiných stanovisek. Diviš aspiroval na dějinnou výpověď, báseň má být "generálním protestem" - pro Krále moralismus a mytologizace, falešná angažovanost; Divišovi u něj chyběl "člověk, celý obrovský segment skutečnosti", vystupuje tu jen "nekonečná procházka, vakace, věčné prázdniny". Přesto si však rozuměli a bylo jim spolu dobře, hráli si na "císařského a tajného radu" a "pana navládního", trávili ve vzájemné společnosti příjemné a uvolněné chvíle. Redaktorka zachycuje i výtvarné vstupy, "na konci odstavce jsou z obou stran přimalovány opičky - ta vlevo se šklebí, opička napravo se usmívá" - aneb Ivan Diviš jako vynálezce emotikonů dávno před vznikem celulárních telefonů.

Nicméně epištoly Preisner-Diviš zůstanou velkým dílem. Oba byli skvělí stylisté, pro Diviše znamenal styl matečnou vodu a bytostnou přirozenost, Preisner ho osvědčil jako znamenitý překladatel (i když, jak mu v návalu upřímnosti sdělil Diviš, daru poezie se mu nedostává). Disponovali nedozírnou slovní zásobou, kořenící až někde v baroku, o níž by se daly psát studie. Preisner to o svém druhu ve šťastných momentech umí vyslovit: Divišova dikce obsahuje "a/ výbuch hlavního kráteru, b/ výbuchy z bočních kráterů, c/ podzemní hřmot"; jindy podle něj básník zaujímá "místo v samém bezvětrném středu tornáda. Kráčíš po dně rozestouplého moře. Vlevo, vpravo příšery a Ty máš možnost si je prohlížet jako v akváriu." Diviš je eruptivní, plný přesmyků a vznětů, rozbíhavý, tíhnoucí ke kaskádovitě  prudkému slovotoku zakončenému vodopádem (uvědomuje si ale, že "vesmír musíme zestručnit, jinak se zblázníme"), Preisner klidný a trpělivě povlovný, s ukázněnou, semknutou a uspořádanou kompozicí. Divišův text "zatíná se jak rána mečem a zároveň oblažuje jak bezdůvodně darovaný úsměv", prokazuje mohutnou schopnost vhledu a přesného, zcela adekvátního zobrazení věci, člověka, situace, děje. Dialog dvou výrazných a rozporuplných postav před námi po letech vytanul jako neobyčejné svědectví o zmáhání dějin a jejich neunesitelné a nesnesitelné tíhy i jako významné dílo moderní české literatury.