Příběhy dávného času

Patří staré pověsti české k národní mytologii 21. století? Hrají dnes ještě nějakou roli? Identifikujeme se s jejími hrdiny jako s našimi dávnými předchůdci? Považujeme se za potomky kmene Čechů, jak nám to sugeruje kronikář Kosmas a jak to mnohem literárnější formou zachytil Alois Jirásek? Archeolog a historik Petr Charvát v to věří. Jinak by nepsal knihu Příběhy dávného času. Staré pověsti české dnes (Vyšehrad 2021), která rozhodně není určena ke snadnému čtení a jež předpokládá vzdělaného a vnímavého čtenáře. Charvátův zrak se ale upíná mnohem více k minulosti než k přítomnosti. Ve skutečnosti mu totiž nejde o dnešek a druhý či kolikátý život starých pověstí českých, nýbrž o pochopení jejich prazákladu. Charvát není první a nezůstane ani posledním, kdo se na onu pracnou pouť poznání vydal. Poučen svými předchůdci, kteří od ryzího pozitivismu postoupili k antropologicky pojatým výkladům, nechce jen objevovat; v mnoha případech mu jde spíše o verifikaci či o cizelování starších interpretací. Ve srovnání s Dušanem Třeštíkem, který se nad starými pověstmi českými zamýšlel naposledy, je Petr Charvát umírněnější a střízlivější ve svých výkladech. Tam, kde Třeštík překročil hranici fabulace, se Charvát vrací zpět k pramenům a snaží se je zkrotit v mezích možného, nikoli jen myslitelného.

Petr Charvát je polyglot. Jeho způsob uvažování se nejzřetelněji odráží v kapitolách, v nichž hledá "cizí" inspirace starých pověstí českých, jejichž obsah v první části knihy stručně, s důrazem na základní fabule, shrnuje. Budiž Charvátovi připsáno ke cti, že nemluví o přímých vlivech, nýbrž o spíše tušených než vskutku jednoznačně doložených analogiích, jež shledává v prostředí Langobardů, Alamanů, Keltů, Avarů, v antické kultuře či v indoevropském kulturním dědictví. Rovněž je ale z jeho způsobu výkladu patrné, že věří na nečeský původ oněch pověstí, na jejich širší evropské kulturní zázemí, zároveň však dodává, že v českém prostředí došlo k přetvoření či adaptaci těchto prapověstí v jejich mnohdy jedinečnou podobu. Někdy je ve svém výkladu možná až příliš stručný, avšak ona stručnost je důsledkem již zmiňované interpretační střízlivosti. Stručnost platí například pro Charvátovu odpověď na otázku, jakým způsobem se staré pověsti české dochovaly po pět století do doby mnicha Kristiána, resp. kronikáře Kosmase. Odpověď totiž můžeme spíše tušit, než že by ji autor explicitně vyjádřil. Z opatrnosti. Přece jen bych ale někdy rád viděl víc odvahy, byť by se vůči té odvaze vznesla kritika. To samé platí pro Charvátovo uvažování o křesťanském zázemí transformace starých pověstí českých. Autor barvitě mluví o různých podobách pouze pozvolného přijetí křesťanství, o synkrezi s pohanstvím, ve svém důsledku však utíká od problému vztahu starých pověstí českých vůči jen povrchní christianizaci společnosti. V knize tedy vévodí důraz na detail, jakási archeologie jednotlivosti, vítězící nad zobecňujícími závěry. Je to dáno povahou autora, stejně jako tématem samotným. Nebyl to Kosmas, kdo by ze starých pověstí českých učinil sevřený celek. Naopak, pojímal je jako ne zcela spojitou osnovu dosti jedinečných příběhů. Stejně tak postupovali i Dalimil či Přibík Pulkava. Teprve Jirásek starým pověstem českým dal podobu pevného korpusu. Petr Charvát se vydal cestou, jež vede nazpátek, cestou ke kořenům, jejichž vlásečnice je v hlubinách času tak těžké rozpoznat.

Stephen Kotkin, Magnetická hora

Mít tak jako historik středověku možnost zachytit dějiny konkrétního města od samého prvopočátku. Ano, u mnoha měst, založených na zeleném drnu, sice téměř přesně víme, kdy vznikla, avšak český dávnověk 13. století nám dává jen malé možnosti, jak postihnout první roky existence. Obdobně to platí i pro největší předmoderní město Českého království, pro Nové Město pražské, založené Karlem IV. v roce 1348. Ani v tomto případě nám totiž prameny ne-

umožňují postihnout onu podivuhodnou genezi, kde se na volném terénu, zastavěném jen pár nemovitostmi, na terénu polí a zahrad, objevují první lidé, kteří se budou zvát měšťany. Ve srovnání s Magnitogorskem pro 13. a 14. století zkrátka nevíme téměř vůbec nic.

Nejen z tohoto důvodu je kniha Magnetická hora. Stalinismus jako civilizace (Dauphin 2021) amerického historika Stephena Kotkina jedinečná a inspirující. Aby ji ale Kotkin, sám autor vynikající knihy o dějinách měst od antiky po současnost, mohl napsat, musel nejdříve začít studovat a pochopit podstatu stalinismu jako politického a mocenského systému; systému, který je dnes redukcionisticky nazírán pouze prizmatem násilí a represe. Založení Magnitogorsku jako průmyslového srdce sovětského Ruska je typickým příkladem modernistického uvažování nově se formujícího státu, jenž věřil v pokrok charakterizovaný industrializací a stvořením nového světa.

Kotkin měl tu výhodu, že historici před ním prozkoumali prameny sériové povahy, jejichž prostřednictvím známe jak demografické poměry v Magnitogorsku, urbanizační rozvoj i základní ekonomické ukazatele. Na jejich základě se mohl začít ptát, jak se vůbec podařilo uskutečnit tak velkolepý plán, jakým bylo založení "magnetické hory" a "magnetického města". Onen výsostně megalomanský projekt v sobě nesl prvky racionalistického plánování. Záhy se však ukázalo, že plán nemá nic společného s realitou. Stalinismus si ale svou povahou nemohl připustit, že plán není možné uskutečnit. Na místo skutečnosti tak nastoupila utopie, jejíž podstatu Kotkin rozplétá. Výstižně přitom ukazuje, jak bylo období 20. let prosycené nekontrolovatelnou migrací, spojenou s cílenou snahou získat relativně snadno dostatek finančních prostředků, jež námezdním a nekvalifikovaným dělníkům dávaly možnost vylepšit si v budoucnu ekonomické postavení. Mnozí z nich to ale činili na úkor životní úrovně, jež byla pro většinu dělníků v Magnitogorsku žalostná. Detailně to vidíme na bytové otázce, jež byla přímo tragická. Bytová výstavba zaostávala za velkorysými plány, byla chaotická, byť se v ní měly uplatnit nápady západních modernistů. Obecně ji je možné charakterizovat jako jedno velké a nikdy nekončící provizorium. Vedle toho Kotkin sleduje vlivy kolektivizace, jež ve skutečnosti vedla k uvolnění obrovské masy volné pracovní síly, samozřejmě s nedomyšleným úpadkem zemědělské výroby a z toho plynoucích neřešitelných problémů se zásobováním průmyslových center potravinami - a samozřejmě i veškerým spotřebním zbožím.

Z politického hlediska byl Magnitogorsk rovněž laboratoří formování se nové mocenské, ale i ekonomické (inženýrské) elity. Stranická příslušnost v ní samozřejmě hrála zásadní úlohu, avšak členství v bolševické straně nebylo jedinou možností společenského vzestupu. Při permanentním nedostatku téměř všeho si ale elita velmi záhy dokázala vydobýt ekonomická privilegia, jež jí umožňovala život v luxusu. Zároveň však, stejně jako jinde v sovětském Rusku, nad ní viselo nebezpečí rychlého pádu, jenž mnohdy nemusel být způsoben vlastními nezdary. Pátrání po vnitřním nepříteli podrývalo mocenské elity v Magnitogorsku stejně jako v sovětské armádě, v dalších průmyslových odvětvích či ve vědě.

Historik si nemůže nepoložit otázku, jak je možné, že přes veškerou chaotičnost, přes otřesné životní podmínky, přes nízkou životní úroveň, přes neschopnost plánování, přes stranický dohled a permanentní rozviklávání mocenských struktur průmyslová výroba vůbec započala a společně s městem se extenzivně rozvíjely. Jistě, lidé, kteří do Magnitogorsku přicházeli, ve většině případů neměli s čím srovnávat. Ani dříve nežili v dostatku. Pro mnohé z nich se téměř nic nezměnilo a nadále se pohybovali na hraně sociální existence. Mnozí přitom podléhali počátečnímu nadšení a možná i věřili velkolepým slibům - sociální realita ale sny a touhy zničila. Kotkinova kniha tak velmi dobře ukazuje, že stalinská industrializace proběhla na úkor desítek tisíc jedinců, kteří si mysleli, že jim naopak otevře netušené obzory. Sovětské vedení ale zajímala pouze data objemu průmyslové výroby. Život za branami továren byl zcela druhořadý. Přes původní plány začalo sovětské vedení život za branami města považovat za pouhé nutné zlo, jež všestranně zaostávalo za propagandistickými prohlášeními a předstíraným pokrokem.

Kotkinova kniha je vskutku výborná, pro poznání formování předmoderního města velmi podnětná, přinejmenším v tom smyslu, že středověké počátky městské komunity musely být obdobně tvrdé jako v Magnitogorsku, s tím rozdílem, že obyčejní lidé ve středověku na rozdíl od obyvatel "magnetické hory" nespoléhali na veřejnou sféru. Velkou výhodu měli naopak v tom, že se nemuseli obávat permanentního hledání nepřítele a že jejich osobní svoboda byla mnohem méně omezována než v sovětském Rusku. V jednom ohledu byl ale život středověkých měšťanů a obyvatel Magnitogorsku velmi podobný: v dlouhodobém bytí na hraně sociální existence. Pokud si to připustíme, pak musíme sovětské Rusko považovat za modernizační režim pouze v úzce pojímané ekonomické rovině.