Miloš Doležal

V krátké ulici na malém městě

(Po stopách židovské komunity v polském městě Lubliniec)

Když jsme toho podzimního odpoledne vjížděli s Přemkem Dakowiczem do polského města Lubliniec (kolem 20 000 obyvatel), ležícího ve Slezském vojvodství, drobně poprchávalo. Mlžně rozpitá atmosféra přiléhavě korespondovala s místy, která jsme ve městě chtěli navštívit. Ostatně, samotná geografická poloha Lublince a tedy i častá střídání různých státních celků, ilustrují pohnuté dějiny místa. Do roku 1742 bylo město součástí zemí Koruny české a Habsburské monarchie, poté připadlo Prusku. Po Velké válce - navzdory většinou obyvatel (včetně židovské populace) deklarované touze setrvat v Německu - se stalo součástí Polska. Po pádu Třetí říše byla většina německého obyvatelstva odsunuta, přistěhovali se noví obyvatelé, většinou z východních částí, a Lubliniec byl prohlášen okresním městem socialistického Polska. Zachoval si původní maloměstský ráz a od průmyslových částí Slezska jej odděluje "hradba" hlubokých lesů a pahorků.

Už jen tabulka v chodníku

Počátek židovského osídlení v Lublinci souvisí se zářím 1779, kdy pruské úřady vydaly usnesení, které nařizovalo všem Židům ve Slezsku opustit vesnice a usadit se ve městech. Samostatná židovská obec tady vznikla na přelomu 18. a 19. století. V roce 1821 byla v Lublinci postavena synagoga a o pětadvacet let později byl za městem založen židovský hřbitov. V té době měla židovská obec 432 členy (z 3364 obyvatel). Jak již bylo naznačeno, jakmile se Lubliniec stal v roce 1922 součástí Polska, emigrovala většina místních Židů do velkých městských center v Německu a do západní Evropy. Ve městě zůstalo jen několik rodin, které však byly po německé okupaci deportovány do vyhlazovacích táborů, a synagoga byla vypálena a zničena. Připomíná ji dnes malá tabulka vsazená do chodníku.

Samuel Courant a jeho vnučka Edita

V jedné ulici, vedoucí z náměstí, stojí patrový rohový dům, který nechal v roce 1857 postavit židovský obchodník Samuel Courant. V přízemí domu byly obchody, provozované rodinou, v prvním patře se nacházel prostorný byt, sestávající z pěti pokojů a kuchyně. Obyvatelné bylo také podkroví a k domu patřily i dvůr, zahrada a ovocný sad. Je třeba hned dodat, že Samuel byl dědečkem (z matčiny strany) Edity Steinové (1891-1942), známé filozofky a esejistky. Edita vystudovala germanistiku a historii na univerzitě ve Vratislavi a posléze se přihlásila na univerzitu v Göttingenu. Tam začala úzce spolupracovat se zakladatelem fenomenologie prof. Edmundem Husserlem, kterého následovala jako asistentka na univerzitu ve Freiburgu. V roce 1916 obhájila doktorát z filozofie prací K problému vcítění (Zum Problem der Einfühlung). Pod vlivem debat s Husserlem a kruhem jeho spolupracovníků (např. Maxem Schelerem) se zásadně formoval její filozofický diskurs a zájem o křesťanský výklad světa, který posléze vyvrcholil její konverzí ke křesťanství a vstupem do karmelitánského řádu, kde přijala řeholní jméno Terezie Benedikta od Kříže. Z kláštera v Kolíně nad Rýnem byla v roce 1938 kvůli zhoršující se situaci německých židů poslána do Karmelu v holandském Echtu.

Ač měla Edita Steinová po německé okupaci několik příležitostí opustit Holandsko, zůstala se svou komunitou i vlastní sestrou Rózou. Spolu s ní byla zatčena a v létě 1942 deportována do Osvětimi. O posledních dnech jejího života se nám dochovaly jen kusé zprávy, především o tom, jak se navzdory stresu a brutalitě pokoušela uchovat rozměr lidskosti a starosti o druhé. Ve zmatku transportu se ujímala péče o opuštěné děti a snažila se tišit jejich pláč. Dne 9. srpna byla viděna naposledy při cestě do plynové komory. Důležité je připomenout, že Edita Steinová již v dubnu 1933 adresovala velice otevřený a naléhavý dopis papeži Piu XI., ve kterém mj. píše: "Jako dítě židovského národa [...] odvažuji se vyslovit to, co souží miliony Němců. Již týdny vidíme, jak v Německu dochází ke skutkům, které se vysmívají každé spravedlnosti a lidskosti - nemluvě vůbec o lásce k bližnímu. Po léta kázali nacionálně socialističtí vůdcové nenávist vůči Židům. Poté co se vládní moc dostala do jejich rukou a poté co ozbrojili množství svých přívrženců - jsou mezi nimi prokazatelně zločinecké elementy -, vzešla tato setba nenávisti. [...] Vše, co se stalo a co se ještě denně děje, pochází od vlády, která se nazývá ,křesťanská'. Již týdny čekají a doufají nejen Židé, nýbrž i tisíce věrných katolíků v Německu - a domnívám se, že v celém světě -, že církev Kristova pozdvihne svůj hlas, aby zastavila toto zneužívání jména Kristova. Cožpak není toto zbožštění rasy a státního násilí, které je denně rozhlasem vtloukáno do hlav masám, otevřená hereze?"

U smějícího se Matyáše

Editu Steinovou a její židovskou rodinu si v lublinieckém domě připomínají nedávno otevřeným muzeem s malou, soustředěnou expozicí, která začíná rozvětveným rodokmenem celého rodu. Zachované vstupní masivní dřevěné dveře a kamenný práh nesou stopy paměti výrazné židovské rodiny. Jsou také vstupem do příběhů. Třeba tohoto: Edita Steinová se sice narodila ve Vratislavi, ale v dětství často jezdila k prarodičům do Lublince a z dochovaných fotografií je patrné, že v jejich domě vládla přátelská atmosféra. Sama později vzpomínala, jak zde ráda trávila letní prázdniny, kdy vypomáhala v obchodě či sedala na prahu u vchodu, nebo jak chodívala lesem na kraj města na židovský hřbitov za svými předky i předčasně zemřelými bratry. Její sestra Róza se narodila o osm let dříve právě v Lublinci a vyrůstala v domě U smějícího se Matyáše (nachází se za rohem od muzea) s chlapcem Hansem (1879), synem místního veterináře. Lze předpokládat, že o sobě sousedé, obě děti i rodiny, dobře věděli. Z chlapce se později stal právník a následně SS-Obergruppenführer, od třicátých let do konce války šéf Říšského kancléřství Hans Lammers, posléze souzený jako válečný zločinec v Norimberku. A to se řekne jeden dům v krátké ulici na malém městě.

Autoškola na hřbitově

Židovský hřbitov (v ulici 11. listopadu) se původně nacházel za městem, ale dnes je již plně pohlcen městskou zástavbou. Z jedné strany je obehnán zdí a z druhé plotem. Zdroje uvádějí, že za celou dobu provozu hřbitova zde bylo pohřbeno přes 1100 mrtvých. Na hřbitově se mezi vzrostlými stromy dochovalo jen několik náhrobků, část je jich poházena u cihlové zdi a je zřejmé, že byly rozmláceny kladivy. Pamětníci vyprávějí, jak odtud byly mramorové náhrobky a obložení odváženy v sedmdesátých letech 20. století budovateli světlých zítřků. V rohu pohřebiště stojí klasicistní hrobka rodiny Koenigsbergů, připomínající lodžii, která přežila všechna zvěrstva. I tady je symbolickým pomníkem vzpomenuta rodina Edity Steinové. Někde jsou zde totiž pohřbeni její prarodiče, Adelajda Courantová, rozená Buchardová (+ 1883) a Salomon Courant (+ 1898) a rovněž Editini starší bratři, Ernst (+1892) a Richard (+1888). Od osmdesátých let je však hřbitovní území v jedné části hanebně narušeno stavbou nevzhledné budovy, garáže, servisní rampy a parkoviště autoškoly regionální Ligy národní obrany, nacionalistické polovojenské organizace, jež vznikla za socialismu a s cílem "posílit obranu Polska" dodnes funguje. Tupost a ignorance členů LOK ve jménu hesla "Polsko Polákům" je bezmezná a jednání města o odstranění staveb stojících na židovských hrobech zatím dospěla jen k provizorním řešením.

Za tenisovými kurty masový hrob

Ale ještě jedno místo je nutné v Lublinci navštívit. V roce 1894 byl ve městě zřízen ústav pro duševně nemocné, který nyní působí jako Krajská neuropsychiatrická nemocnice, zaměřená kromě mentálních poruch také na neurologická onemocnění a léčbu závislostí. Jedná se o rozsáhlý areál v jižní části města - je třeba se dostat za budovy a tam, za křovisky a tenisovými kurty, se rozkládá rozlehlý nemocniční hřbitov. Stovky hrobů zemřelých pacientů-bláznů a také šachta masového dětského hrobu...

Píše se rok 1941, kdy šestačtyřicetiletá MUDr. Elisabeth Heckerová, svobodná a bezdětná lékařka, dětská psychiatrička a ambiciózní kariéristka, která má za sebou studia na univerzitách v Marburgu, Würzburgu, Tübingen a Jeně, přichází do města Lubliniec a zakládá zde v rámci místní nemocnice státní Dětskou psychiatrickou kliniku, oddělení pro pozorování a léčbu "dětí z pečovatelských domů, trpících neurózami, dětí s výchovnými problémy, s epileptickými obtížemi atp.". Heckerová vede přijímací oddělení. S MUDr. Ernstem Buchalikem tu však s posvěcením nadřízených provádí řízenou dětskou eutanazii a další pokusy (experimenty s barbituráty) na dětech polského, německého a pravděpodobně i židovského původu. Mrtvá tělíčka jsou pak odvážena do šachty ke zdi hřbitova místní psychiatrické kliniky. Dětí tu bylo zavražděno kolem tisíce, jmenovitě doložených jsou "jen" dvě stovky. Mnohé dokumenty byly zničeny nebo se je dosud nepodařilo najít. Heckerová, Buchalik a další jejich spolupracovníci se v poválečném Německu stávají průkopníky ve svém oboru, publikují a přednášejí. Jako uznávaná lékařka je v roce 1960 vyznamenána Záslužným křížem SRN a o pár let později se stává zasloužilou členkou Německé společnosti pro psychiatrii dětí a mládeže. V letech 1965 až 1974 zahájilo státní zastupitelství v Dortmundu vyšetřování proti bývalým lékařům a sestrám ze sanatoria a pečovatelského domu v Lublinci. Vinu za smrt dětí popírají, Heckerová dokonce tvrdí, že s Buchalikem jako katolíci přece nemohli děti zabíjet, to by bylo proti jejich přesvědčení. Oba vyváznou bez trestu. Heckerová zemře na začátku roku 1986 v Marktobersdorfu jako vážená občanka a přední odbornice na dětskou psychiatrii. Památník nad hroby jejích dětských obětí byl v Lublinci vztyčen teprve před několika lety.

Expozice v domě Courantů-Steinů v Lublinci ústí do symbolického světelného čtverce, jakéhosi mystického vchodu/východu. Snad je to ilustrace ke slovům Edity Steinové: "Čím více se kolem nás stahují temnoty, tím více musíme otevírat srdce světlu, které přichází shůry."

Miloš Doležal (1970), básník, prozaik a publicista. V poslední době vydal básnické knihy Maso se stává slovem. Jedenáct básní pro JT (Dobrý důvod 2021) a Jana bude brzy sbírat lipový květ (Revolver Revue 2022). Dále připravil k vydání korespondenci Bohuslava Reynka a Jana Franze Musíme všichni někam na poušť (Nezávislý podmelechovský spolek 2021) a publikaci u příležitosti stejnojmenné reynkovské výstavy Jdu prachu samotou s průhledy do zahrad (Nadační fond 8smička 2022), zpracoval životní příběh Heleny Šmolkové Tam, v zatáčce, potkáš útulnou hospodu (Nezávislý podmelechovský spolek 2022) a podílel se na regionální učebnici pro základní školy Ať mě Trčka trkne. Dějepis - vlastivěda - přírodověda (Královská stezka 2022). - V minulém čísle Souvislostí se vydal po stopách svědků holocaustu v Čenstochové.