Jaromír Zemina

Vzpomínka na Jiřího Šetlíka (2. 4. 1929 -

28. 1. 2023)

Není to fráze, říká-li se, že s každým naším blízkým zemřelým mizí něco nejen z našeho života, nýbrž i z nás samých, a Jiří Šetlík, s nímž se teď chci rozloučit, náležel k mému životu neoddělitelně šedesát let.

Seznámili jsme se v roce 1961, kdy jsem byl přijat do Národní galerie, abych pracoval ve Sbírce moderního umění, kterou o rok starší Jirka vedl - oba jsme do galerie přešli z Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, on o tři roky dřív. S novým prostředím, tehdy ještě v budově Městské knihovny, jsem se rychle sžil hlavně díky němu, poněvadž od začátku se ke mně nechoval šéfovsky, ale jako spolehlivý kolega, z něhož se brzy stal přítel. O kamarádské atmosféře našeho galerijního soužití - bylo nás celkem pět - svědčí to, že jsme mu žertem říkali bos klábos a pro sekretářku Šikulku to byl bosíček. Velkoryse mi umožňoval dělat ve výstavní síni, doplňující prostory se stálou expozicí SMU, výstavy podle mé vlastní volby, která z hlediska vládnoucí ideologie nebyla zcela nezávadná. Hlavním společným úkolem nás všech byla roku 1961 retrospektiva věnovaná Antonínu Slavíčkovi a v roce 1964 Janu Preislerovi, obě dosud co do rozsahu nepřekonané. Tou preislerovskou se Jiří s Národní galerií nedobrovolně rozloučil a odešel, poněvadž "tam nahoře" někomu - nevzpomenu si už komu - vadil víc než my ostatní asi proto, že byl z nás nejviditelnější.

Byl však už natolik známý, že místo našel hned - nějakou dobu učil na Akademii výtvarných umění a v letech 1964-1968 vedl redakci časopisu Výtvarná práce. A psal do Literárních novin: oba časopisy patřily k důležitým ohniskům procesu majícího obrodit všeobecnou situaci u nás, na němž se značnou měrou podíleli umělci. Tak Jiří poznal mnoho významných osobností naší kultury oficiální i neoficiální a zařadil se mezi ně - práce pro Literárky byla dobrá vizitka.

Uměl si získávat přátele, protože byl srdečný a přitom noblesní. Působil aristokraticky už svým vzhledem, svou štíhlou postavou a úzkou tváří, kterou lemoval vous, časem zbělelý, a tento dojem byl zesilován hlubokým zvučným hlasem. Měl výborné vychování a vystupování, dobře se oblékal, pod sakem nosil elegantní vestu, byl dvorný a dámám líbal ruce přesně podle bontonu, aniž se jich dotkl rty. Mezi kulturní a uměleckou elitou se pohyboval od mládí zcela samozřejmě, vždyť jeho dědeček Karel Hoffmann byl primárius Českého kvarteta, jehož pracovnu v podolské vile zdobila velká hlava Beethovenova, kterou slavnému kvartetu daroval jako výraz úcty autor Émile Antoine Bourdelle. Jiřího babička, zprvu paní Hoffmannová, spojila časem svůj život se skladatelem Oskarem Nedbalem, také členem kvarteta, a po jeho smrti pobírala vydatné tantiémy, z nichž měl užitek i její vnuk, o jehož původu svědčil velký okrouhlý pečetní prsten z červeného kamene, který nosil nadosmrti. A už v šedesátých letech jezdil v autech cizích značek, zatímco my druzí jsme snili o Trabantu, ale nikdy se tím nechlubil. Nesmím ovšem zapomenout na Jiřího hudbymilovnou matku Dagmar, blízkou přítelkyni klavíristy Alfréda Holečka a letitou tajemnici České filharmonie, o níž Ivan Medek mluvil jako o "první dámě filharmonie"; sám Jiří však k hudbě nelnul.

Díky svému rodnému prostředí mluvil francouzsky, anglicky a rusky (středoškolské studium začal na česko-ruském gymnáziu). Žádnou řeč neuměl bezvadně, ale všemi hovořil plynně i proto, že se nebál mluvit s chybami a byl velmi přizpůsobivý. Někdy to, pravda, trochu přehnal, například když před naší návštěvou v Bratislavě u ředitele Slovenské národné galérie Karola Vaculíka už za slovenskými hranicemi poslovenštil Antonína Slavíčka na Slaviečka. Měl cit pro zvukovou stránku cizí řeči a jeho bien sűr a of course (s nepostradatelnou lulkou v ruce) působilo autenticky. Myslím, že byl přímo předurčen pro dráhu diplomata, a nebylo tedy divu, že po listopadu 1989 se jím logicky stal a působil na naší ambasádě v USA jako kulturní rada. Byl to jistě výborný reprezentant obrozeného Československa a Američané to ocenili vyznamenáním Henry Allen Moe Prize.

Znal a přátelil se s mnoha výtvarnými umělci a do jejich kruhů mě nezištně uváděl jako svého svěřence, čímž velmi přispíval k tomu, abych v Praze co nejdřív zdomácněl. K jeho nejbližším přátelům patřili manželé Janouškovi, můj milovaný bratranec Vladimír, o němž Jiří napsal roku 1962 svou první knížku, a Vladimírova žena Věra, a myslím si, že jejich přátelství značně přispělo i k Jiřího sblížení se mnou. To se pak utužilo naším členstvím ve skupině UB 12, kde jsem našel další doživotní přátele, jeho sestřenici Adrienu Šimotovou a Jiřího Johna, Václava Boštíka a Oldřicha Smutného, o kterých jsem nejen psal, ale jimž všem jsem také dělal výstavy. Jiří ne, k instalování výtvarných děl nebyl vybaven ani duševně ani tělesně, a nelákalo ho.

Opravdu přímý vztah k výtvarné tvorbě, na němž se zakládá znalectví, neměl, byl řečník a časem i literát. Zpočátku jeho texty po stylistické stránce nedosahovaly úrovně, jakou by pro Literární noviny měly mít, a v jejich redakci je museli hodně upravovat, a také Vladimír Janoušek Jiřího knížku o něm místy přepsal. Ale časem se naučil psát velmi dobře a jeho vývoj v tomto směru jsem obdivoval. Z toho, co psal, se mi nejvíc líbily jeho krásné a hřejivě lidské dopisy, čím dále vzácnější v době, kdy už umění epistolografie skoro zmizelo. Myslím si však, že přece jen nejraději mluvil, a slyšet, ale i vidět ho přitom byl zážitek působící mi rozkoš. Ve svých memoárech Zamilovaný agent o tom pěkně píše Viktor Pivovarov, pro něhož byl Jiří vzorem gentlemana.

Vladimír Janoušek o Jiřím říkal, že má raději umělce než umění. Zprvu to snad tak bylo, ale později už ne - svědčí o tom především jeho knihy o tvorbě a životě Otty Gutfreunda. Oba jsme Gutfreundovo dílo obdivovali a náš vztah k němu byl jedno z nejpevnějších pojítek mezi námi. Bádal o Gutfreundovi po celou dobu své odborné kariéry a výsledky této práce mu zajistily pevné a neopomenutelné místo v naší literatuře o moderním umění. V roce 1989 vydalo nakladatelství Odeon jeho knihu Otto Gutfreund / Zázemí tvorby, kde shromáždil a obsáhlým komentářem opatřil umělcovy teoretické úvahy a dopisy, po roce 1989 sestavil pro Národní galerii, zčásti za pomoci mladého Václava Erbena, soupis Gutfreundovy sochařské tvorby, na jehož základě mohla galerie roku 1995 uspořádat ve Veletržním paláci dosud nejobsáhlejší retrospektivní výstavu s objemnou doprovodnou publikací, do které Jiří napsal hlavní stať. V roce 2012 pak nakladatelství Gallery vydalo jeho monografii Otto Gutfreund / Cesta ke kubismu, jíž svou uměleckohistorickou činnost završil.

Jiří byl od padesátých let do počátku let sedmdesátých členem KSČ, zpočátku přesvědčeným a horlivým, ale strana, která mu přinesla leckterou výhodu, například významné postavení na EXPO 58 v Bruselu, ho vyloučila v době, kdy obrodný proces vrcholící Pražským jarem 1968 vystřídala dusivá "normalizace". Následky Jiřího podílu na Pražském jaru, kdy se stal členem výboru koordinujícího spolupráci všech uměleckých svazů, ho postihly také tím, že byl z ředitelské funkce v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kterou zastával v letech 1968-1970, sesazen na místo řadového pracovníka. Jeho úkolem bylo dohlížet na opravu muzejní budovy (na otázku, co dělá tatínek, odpovídala jeho dcera Míša: "Počítá hřebíky"), teprve v osmdesátých letech byl povýšen na pracovníka vědeckého. Jako mnoho jiných provinilců jsem byl trestán i já, Sbírku moderního umění v Národní galerii jsem však přestal vést ne zásahem "shora", ale dobrovolně na protest proti zrušení stálé expozice sbírky, po němž následovalo mé několikaleté "vyhnanství" na vzdálené Zbraslavi. To říkám proto, že Jiří, po léta zvyklý vést a řídit - zdálo se mi, že se pro to už narodil - byl poškozen víc: vždyť spadl z větší výšky než já. Svého nenáročného zaměstnání v Uměleckoprůmyslovém muzeu využíval k ještě intenzivnější práci pro současné neoficiální umění, podílel se (a byl proto - já také - vyslýchán v Bartolomějské ulici) na přípravě samizdatových publikací, například strojopisného sborníku k poctě zemřelého Vladimíra Janouška, a pro Edici Petlici napsal Cesty po ateliérech.

Po listopadu 1989 se stal jako veřejný činitel pochopitelně ještě viditelnějším. V roce 1990 byl jeden z těch, kdo založili Cenu Jindřicha Chalupeckého, přestože přímo k jeho okruhu nepatřil. Po návratu z Ameriky v roce 1993 působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde k mému údivu nepřednášel o malbě a sochařství, ale o architektuře, a pak na Technické univerzitě v Liberci. Českému modernímu umění posloužil naposled roku 2010, když svou intimní, a i proto cennou sbírku uměleckých děl, jež vznikla povětšině z přátelských darů jejich autorů, věnoval Muzeu umění a designu v Benešově, s nímž po léta spolupracoval; prý ho k tomu motivovalo přátelství se sochařem Milošem Chlupáčem, který se v Benešově narodil. Část sbírky tam byla vystavena jako Šetlíkův okruh a vděčné muzeum vydalo knižně Jiřího komentář. Ministerstvo kultury poctilo v roce 2014 jeho celoživotní práci cenou Artis bohemiae amicis.

Vděčím Jiřímu za mnoho a měl jsem ho velmi rád. Když jsem ho v loňském roce navštívil v jeho útulném břevnovském bytě (v krásné podolské vile po dědečkovi, kde žil předtím, jsme se s ním a s jeho ženou šansoniérkou Zuzanou Talpovou "my, co jsme spolu mluvili", jak by řekl Karel Poláček, scházeli houfně), jsem už toho důstojného muže, jemuž přibývající věk prospíval, málem nepoznal. Zhubl, zestárl, mluvil těžce a jen málo, víc už nemohl, a co jsem říkal, musela mu někdy tlumočit Míša: skvělý causeur se vytrácel. A mně se mluvit ani nechtělo. Zanedlouho jsme se rozloučili a mně bylo smutno, poněvadž jsem tušil, že jsem ho viděl naposled.

     30. 1. 2023