Pavel Novotný

Babička

Nedlouho potom, co dědek umřel, koupila babička novej tepich.

Já se přestěhoval do baráku, máti zůstala nahoře v garsonce, strýc začal docházet na nedělní obědy a na prst si navlékl dědkův platinový prsten s briliantem. V kuchyni už nebyla mačkanice, babička začala okamžitě a samozřejmě naplno vládnout domem.

Všechno se najednou přeuspořádalo, jako když se pootočí kaleidoskopem.

Nacpali jsme s babičkou do pytlů většinu dědkovejch věcí: prodřenej montérkovej overal, štupovaný plavky a průhledný slipy, nebohý průhledný ponožky s navlečenejma gumičkama, vybledlou umaštěnou rádiovku, prošoupaný manšestráky, vytahanej popraskanej pásek, průhledný flanelový košile, poslepovaný pohorky a prošlapaný botasky. Nechal jsem si jeho neroztrhatelnou manšestrovou kazajku a taky všechny bílý košile s jeho monogramem. Jeho pantofle slepovaný alkaprénem mi byly sice malý, ale stačilo trochu povolit řemínek a dalo se v tom chodit. Kožich a plášť jsme nechali v šatníku, že se třeba budou ještě hodit. Ten kožich ti padne, říkala babička. Děda v tom byl takovej buřtik, ale na tobě to sedí výborně.

Nejdřív jsem chtěl obsadit jeho ložnici, už jsem si tam rovnou začal tahat svoje krámy, svoje knížky, papíry, trička, kazeťák, už jsem si tam začal zkusmo otrhávat tapety, ale babička mě zastavila a řekla, že ten dávnej dětskej pokoj vpředu je přece jen světlejší, ať se usadim tam. Sama se přestěhovala právě do pokoje po něm. Do pokoje odlehlého, tichého, zalomeného za komín. Její původní ložnice zůstala prázdná, jako pokoj pro hosty.

V mém novém pokoji pořád ještě byly ty ostnatý mušle, zrcadlo s kovaným rámem, řetězy, stále tytéž postele a noční stolky, lampička s papírovým stínidlem, modřínové dveře na balkón. Malý závěsný peršan: vchod do stěny, pořád ta stejná strašidelná díra kamsi. Všechno jsem postupně začal přemisťovat, zařizovat se tu podle sebe.

A zatímco se moje máti připravovala na další kolo operací, já jezdil s babičkou starou stodvacítkou pořád pro nějaký náčiní, nářadí, přípravky či barvy. Babička řídila a všechno koordinovala. Nakoupili jsme sněhobílý zářivý nátěr, babička mi v obchodě vtiskla do ruky tu nejkvalitnější malířskou štětku a stejně tak kvalitní váleček a řekla, na! V baráku jsme pak otrhali všechny ty starý vzorečkovaný tapety, stěny i stropy jsme postupně vymalovali. Mezitím už po střeše lezli řemeslníci a natírali eternitové desky červeným eternalem, a když to dokončili, nahodili bíle celou fasádu, vylezli i na garáže a přivařili na ně nové térové koberce.

Chodila po zahradě, zkoumala ze všech stan všechny opravy a rekonstrukce, a ten ukazováček, co jsem tak dobře znal, ten co chvíli použila a říkala: ještě támhle by se to mělo, chlapi! Anebo: Vy jste takový šikovný muský, ještě támhle byste to mohli! Občas ty řemeslníky nechala, aby se rozvyprávěli o tom, jak se co dělá a kde by bylo co potřeba. Jakoby mimoděk přitom kývala hlavou, jako by naslouchala jen tak napůl, ruku však lehce pozvednutou, zápěstí povolený, to aby se dala v ten pravý moment natáhnout paže a vytrčit ukazováček. Řemeslníci vyprávěli o svém umění, celí se dmuli, jak to můžou babičce všechno s přehledem vysvětlit, nevědomky se přitom chytali do vlastní pasti, protože babička vždycky v určitém momentu tasila ukazováček a zazpívala: takže to by se mělo taky udělat!

Padali do té nastražené pasti znovu a znovu, rekonstruovali a měnili, řezali a stěhovali, peníze po dědkovi kvapem mizely a dům se prosvětloval. Krom všemožných větších či menších změn v domě začaly poprvé pořádně topit radiátory, protože babička pořídila novej kotel, ten vůbec nejkvalitnější, co byl k sehnání.

Pianino už nikdy neotevřela, prodala ho.

Dědkův popel jsme uložili pod metasekvoj.

Popel jeho matky jsme vyndali z garáže a jeli ho rozprášit do Vltavy.

Babička zajela stodvacítkou za hodinářem do Václavic a nechala vyrobit novej klíček na sloupkové hodiny, natáhla je. Kyvadlo se rozpohybovalo, chvíli jsme nad tím stáli a dívali se, poslouchali, hodiny dokonce i odbíjely.

Hodiny se probudily a babička odjela s Čedokem na velkorysý zájezd do Izraele.

*

Když přijela z té své cesty zpátky, opálená, zářící, mladistvá, ještě se z ní loupala sůl od Mrtvého moře. Řekla mi, abych přibil na veřeje dveří mezuzu. Vedle hodin stál najednou židovský svícen, pod televizí už se přetáčela kazeta z kamery na větší kazetu. Druhý den už babička zase seděla na stoličce v neútulné kuchyni, pila černý čaj s mlékem, hladinu těsně u okraje hrnku, jedla ovesné vločky s jogurtem. Modré žilky všude po lýtkách, nekonečné mapky žilek, nespočty cestiček. Pak se postavila k vařiči a vařila, vařila do zásoby i na oběd, vařila kroupy s drůbkama pro toho přerostlého, stále statnějšího knírače.

Chrastila nádobím, pekla, vařila, a to zjevně s nějakou větší vervou a chutí než kdy dřív. Zřejmě už proto, že na nedělní obědy docházel strýc, přijížděl a ujížděl ve svém vypiplaném Favoritu s elektronovými koly a střešním okénkem. Můj strýc, rozvedený otec dvou dcer a praktický lékař, tenhle strýc uměl nejmíň tolik jazyků co babička, byl podobně zcestovalej, navíc chodil příležitostně do bridžového klubu, k tomu ovšem ještě hrál golf a cvičil tajči.

Při nedělních obědech babička házela strýcovi knedlíkama do talířů, házela i latinskejma, francouzskejma či italskejma citátama, on nahazoval zpátky, mluvili spolu o cestování, o muškátech a o trávníku, mluvilo se o jídle při jídle, mluvilo se o tom, jak se co vaří a co se do čeho dává, přitom se jedlo a jedlo. Babička se ptávala: dáš si ještě pívo, Zdendo? Naklonila se pak přes hranu stolu a rozdělila se s ním o jednu lahvovou vratislavickou desítku, strýc hlučně šplouhal pivem v ústech, aby propláchl mezizubí. Po jídle si vždycky lehl v obýváku na gauč a spokojeně spal, babička zatím pletla nebo něco kutila, pak se strýc zase probudil, a než zase zmizel k sobě do Stráže, dal si ještě moučník. Průběžně telefonoval mobilním telefonem, otvíral počítač, ťukal do něj, a babička byla vždycky celá vedle z toho, co to má strýc za chytrý mašinky.

Utíkal jsem k sobě do pokoje.

Zavřel jsem se u sebe.

Nátáhl jsem se a nedělal nic.

*

Babiččin ukazováček byl všude.

Nepřestávala mi strkat do rukou všemožný věci: pořád nějaký smetáky, štětky, hrábě: na! Pořád mi něco vysvětlovavala ukazováčkem, ještě támhle se to musí! Sama při takových naháněčkách s elánem vyďoubávala pampelišky a sedmikrásky, rvala trávu z kamenného chodníčku, koupila cosi nového a moderního na hubení plevele, a už jsem to lil do zahradnický bomby, obcházel s tím spáry, stříkal jsem něčím podobným i jabloně, hubil jsem, pumpoval průběžně pumpičkou, udržoval ty zvohejbaný zákrsky, co kdysi sázel dědek. Ukazováček mě instruoval, když jsem dělal letní řez, oči mě znepokojeně sledovaly: ne abys to stříhal i s těma jabkama, prosimtě! Už tě vidim, jak se rychtuješ! A když jablka vyrostla, jedli jsme je, ale nedalo se to všechno sníst, babička si cpala do pusy i spadaný mizerný kousky, vždycky to sežvejkala i s bubákem a jadýrkama, lačně.

Vtiskla mi do rukou tolik věcí, řekla mi tolikrát na!

Třeba jak mi podala to obří dřevěné kruhadlo na zelí: a už jsme krouhali zelí do vyvýšené sklepní kamenné vany. Pak mi ukázala, že mám do tý vany vlízt, protože na ni je to příliš vysoko: tady máš stoličku a vlez tam! Vkročil jsem do prosoleného zelí a šlapal a šlapal, babička mě nabádala, abych to prošlapal úplně všude a důkladně a nikde nevynechával, to se musí vydržet, i když to zebe do nohou! eště chvilku se to musí, eště chvíli tam zůstaň a šlapej, říkala, šermovala ukazováčkem, támhle a támhle, pořádně prošlapat! Načež mi přisunula obrovskej hliněnej hrnec a cpali jsme to dovniř. A když to všechno pak za nějakou dobu vykvasilo a probublalo, jedli jsme to zelí při nedělních obědech. Strýc to zelí rozhodně ocenil, zároveň ovšem jen tak na okraj prohlásil, že tohle je dneska úplná rarita, šlapat doma vlastní zelí, vždyť z toho pytlíku ze supermarketu je to némlich takový.

*

Galaxy Tour si babičku držela jako jistotu, jako pevnou instanci. Babička rázovala v čele poznávacích i pobytových skupin, rozprávěly se o ní legendy, jak znovu a znovu dokázala utahat celé hordy výletníků: paní doktorka, to je impozantní žena, říkávali, zadýchávali se, potili se na těch hektických turistických výpravách, na těch cestách, kudy je vodila, průběžně je poučovala, že existuje deodorant. Kroužila s nima po Tosse, ve sluneční výhni, táhla s nima znovu a znovu na Montserrat, jezdila lanovkou, s kamerou v ruce chrlila výklad, vyfutrovaná klasickým vzděláním a načtenými Baedekery a Micheliny. Točila si ty cesty i vlastní kalhoty, šeptala si, střídala poznávačky s pobytovkama.

A já zůstával v baráku, sám s dědkovou griotkou, babiččinou oříškovou čokoládou a psem. Válel jsem se, dlouho jsem se válel a nevěděl, co si počít s tou svobodou a tou spoustou prostoru. Rozlezl jsem se všude po baráku, úplně bez řádu a disciplíny, trousil kolem sebe hrnky, svršky a kusy jídla. Všude dědkovy stopy, od sklepa až po půdu: strašidelnej mlčenlivej systém plnej vzkazů, vykřičníků, slov vyškrábaných na cokoliv. Hrůzné šifry na kanystrech a plechovkách, účelně uspořádná dílna, popisy kořenek, ožvejkaný šrouby, strašlivý opravy drátem, jizvy v kruhadlech a pánvích.

Pod mýma rukama se všechen ten pořádek důsledně rozpadal.

*

Občas jsem babičce holil vzadu krk.

Seděla v koupelně na stoličce a já jí po krku jezdil žiletkovým holítkem, v místech, kde byly vlasy záhadně tmavé, krk mi najednou připadal nečekaně štíhlý, babiččina kůže měla veliké póry, ale jinak byla tak mladá a jemná, bez vrásek, babička seděla na stoličce a hlavu skloněnou a já přejížděl jemně strojkem a házel chomáčky vlasů do umyvadla. A babička při tom holení říkala: Já tam za tou tvou matkou nahoru nemůžu chodit. Když vidim, jak ona tam žije mezi těma ptákama, všude to peří a větve, nemůžu se na to koukat, to nejde, jak ona v tom žije, to je úplná tragédie, ta tvoje matéř.

Ale pak jí stejně vozila od moře sépiový kosti, růžový víno a francouzskej nebo holandskej sýr, řekla mi potom: skoč tam s tim nahoru, vodnes jí to tam! A já šel, vína tam bylo dost, máti mi vždycky nalévala a já usrkával, povídali jsme a do toho tiše ševelila televize, ona občas mírně šlapávala na rotopedu, kterej jí babička koupila k narozeninám, šlapala a ptáci jí sedali na hlavu a na madla, káleli bezstarostně na displej. Spiklenecky jsme si povídali o těch zvláštních jídelních obřadech tam dole, a měli jsme na to stejnej názor, přišlo nám krajně divný, že ti dva mluvěj pořád jenom o jídle a přitom normálně jedí, pořád dokola. To je stejný, jako se bavit o uklízení při uklízení, říkala, a přitom jsou tak vzdělaný, tak světaznalý, já nechápu, jak je to možný, že to neviděj! Kdepak, já tam nejdu, říkala máti a urskávala. A vzpomínala na dědka, přemítala nad ním.

Když jsem pak seběhl zase zpátky dolů, v obýváku tam taky mluvila televize, hlasitě a jasně; občas jsem si k babičce sedl, abych tak nějak fungoval společensky, babička koukala na kvízy a průběžně to komentovala, neustále soutěžící opravovala. Sem tam jsem do toho zaslechl zvuk chroupání, ale vždycky když jsem se ohlédl, babička se nehybně dívala na obrazovku. Až najednou jsem ji po očku zahlédl, jak sahá do kapsy své zástěry a potají chroupe mandle v čokoládě, a tak trochu šibalsky se usmívá. To jsem pak ožil a začal se smát, a zakejval na babičku ukazováčkem, a babička se rděla a dělala, že v té kapse nic nemá. Ale v noci, když už hluboce spala, to jsem se pokoutně vydával do kredence ujídat oříškovou čokoládu a upíjet dědkovu dávnou griotku, občas jsem to lehce dolil vodou, aby babička nic nepoznala. Babička postupně čokoládu poschovávala, protože pochopila, že bych jí to postupně sežral, že jsem jak kyselina. K narozeninám i jiným příležitostem mi dávala velikou oříškovou a říkávala: sněz ji celou sám, ta je celá tvoje!

Průběžně se chytala za hlavu, jakej jsem bordelář, že je to k nezastavení.

Ve skříni jsem to měl scuchtaný, ramínka se mi sypala, trička se kácela, kalhoty, ponožky šály vyhřezávaly jak nezvladatelný špagety. A pořád jsem zapomínal něco nakoupit nebo přinést.

Tebe tak poslat pro smrt! říkávala.

*

V křesle vedle babiččina ušáku se často zjevoval host.

Mluvil a mluvil a mnohdy to znělo jako zpověď a ona všem dávala rady na všechno. Seděla majestátně v tom ušáku, dolévala kávu, nabízela moučník. Diana, co dojížděla až ze Švýcarska, snažila se přes babičku zatlouct peníze před kýmsi. Amatérskej kulturista Roman, v bílým přiléhavým triku narvanej, potřeboval babičku, aby jí mohl sloužit. Paní Hanušová, permanentně pleite, zpocená, ztrhaná, choulila se do křesla, čpěla potem a pak všem v Galaxy Tour říkala, že babička je neuvěřitelná. Většinou se tam u toho ušáku hroutili do sebe, vyjevovali svoje zpackané životy a babička jim udílela rady a dolévala kávu, anebo se čarovalo nějak nejasně s těma penězma za něco a z něčeho. A vedle babičky, v druhém křesle: Nero.

Vždycky jsem kolem toho výjevu prošel a zmizel honem do pokoje, dělal jsem, že nejsem, ještě jsem zaslechl, jak o mně babička mluví, jak mě vychvaluje, že jsem začal studovat na vysoké škole. Až babička pozvala Jitušku, co pracovala v Galaxy jako účetní, pozvala ji dozajista, aby mě s Jituškou propojila, protože jí připadala jako holka pro život, zatímco ty moje dosavadní známosti, to žádný holky pro život nebyly (hlavně ta první s urousanejma vlasama, ta byla jen pro vostudu, naprostej votřes). To ale babička nevěděla, že tuhle Jitušku dávno znám ze základní školy, že je to dávno vyřízená věc, že jsme si to s Jituškou vyříkali už před lety. Najednou seděla Jituška vedle ušáku, urskávala s babičkou kávu, způsobně, v kostýmku, vypadala skoro jako tenkrát na tý základce, stejně drobounká a jemňounká, jen taková kultivovanější. A já se do toho obrazu vevalil se svým báglem, přijížděje odkudsi, říkám jé, ahoj Jituš! Prošel jsem k sobě a padl a usnul.

Možná tam Jituška s babičkou dole čekaly, že za chvíli vyjdu zas z pokoje ven, ale já spal a spal. A když jsem se pak zjevil, Jituška byla dávno pryč, pokoj zšeřelej, v televizi běžely zprávy a já si šel do ledničky pro krky s rejží.

*

Ze strýce sem tam odpadlo něco příhodného, co už nepotřeboval.

Třeba usoudil, že na tu naši stodvacítku už se nedá koukat a daroval nám svého Favorita, který byl stále ještě ve výborném stavu. Babička od té chvíle řídila ještě radši než dřív, libovala si nad tím, jak lehce se otáčí volantem, jak to auto úplně jinak sedí, k volantu mě pouštěla jen občas, před garáží jsme se vždycky přeli, kdo bude řídit. Když už mě pustila za volant, pořád připomínala: nedávej tolik plynu při tom rozjíždění, nenajížděj do tý zatáčky tak rychle, drž ten volant oběma rukama, nebuď tak zbrklej. Jednou jsme spolu jeli kamsi do zahradnictví pro nové sazenice muškátů a substrát, jelo se přes kousek dálnice a já si letmo přeřadil, až jsem babičce zavadil o koleno. Babička se podezíravě zahleděla na řadicí páku a zeptala se, co to tam vergluješ s tou pákou? A já jí vyjevil, že Favorit má na rozdíl od stodvacítky pět rychlostí a že právě toto byla pětka.

Babička dělala, jako by nic, jen mírně kroutila hlavou a tvářila se přísně.

Strýc měl už dávno nové auto, a hnedka po něm zas jiné, protože o tamto se tahal se svou bývalou přítelkyní, vysokou mladou kostí. Ta mu to auto odmítala vrátit, nechtěla mu ho ani zaplatit, ale on se nakonec do toho auta potají vkradl, jak vyprávěl u oběda, a za tapecíruňk pěkně lékařskou pinzetkou jí prej šikovně vložil tampónek s kyselinou máselnou. To smrdí, jak sto let nemytý nohy! To auto může rovnou do šrotu! smál se nad nudlovou polívkou.

Babička přikyvovala, jak tu nánu převez.

Krčil jsem se nad talířem.

A krčil jsem se ještě víc, když se zas dělaly nějaký ty narážky na trávník, že by se to mělo zase posekat, nebo když se mluvilo o oknech, že už přes to není vidět a je potřeba to umejt. To se pak strýc ke mně přátelsky naklonil a prej že mi zas přiveze ten mycí strojek Kärcher, že s tím to jde ale úplně samo. Při takových hovorech se babička sem tam zastavila v nabírání, zacivěla se nepřítomně z okna, na moment se mlčky zahleděla do neznáma, proužek zelí či třeba masa jí visel z dolního rtu. Strnulá, s tím vyjeveným pohledem kamsi, takhle mi chvilku zůstala, aby mi už navždy utkvěla. Ale už se to zase rozeběhlo a babička řekla strýci třeba: dáš si eště knedlík, Zdendo? a knedlík letěl přes půl stolu z babiččiny natažený ruky do protějšího talíře a jedlo se dál.

Po obědě jsem letmo pomohl s nádobím, pak jsem ale mizel, co nejdřív: vyběhl jsem nahoru po dřevěných schodech k sobě do pokoje, lehl si na postel, kde jsem se zabalil do hudby a sám do sebe. Propadal jsem se dnem do večera, večerem do noci, kde mi bylo nejlíp a začínaly mi hlavou třeštit nápady a myšlenky, které se nedaly zastavit až do nejhlubších nočních hodin a mnohdy až nad ránem se mi vpletly do spánku.

Ráno mě ze snů probouzely dávné údery, tlumené mocné otřesy.

To babička cvičila na posteli v ložnici po dědkovi, obří stehna a lýtka jako džbány dopadaly jako buchar na prastarou pelest.

Vstávala vždycky mnohem dřív než já. Ještě než jsem povstal, už byla dávno osprchovaná sklepní sprchou, už dávno se z prouhatého starého županu převlékla do svetru a puntíkaté zástěry a vrhala se do práce. Zatímco já ještě pustě hnípal, babička už ujížděla někam Favoritem, a než jsem se z pokoje vymotal, měla nakoupeno a už na mě čekaly věci, které mi zase vtiskne do ruky: na!

*

Ve všem dbala na pravidelnost.

Bridž zásadně nevynechávala, pravidelně chodila i na abonentní koncerty do Parku kultury a oddechu. Vidím ji, jak jednou kolem zimy, když všechno přimrzlo, vykročila do tmy na abonentní koncert rozhodným krokem, ve svém nezničitelném kožichu s hranatejma ramenama, v baretu, v jemném flitrovaném svetru s onyxovou broží, a já měl zase na chvíli úplnej klid. Nevěděl jsem ale, že babička sebou hned u garáže řízla, že leží hnedka před barákem. Nikdo z kolemjdoucích o ní nevěděl, nikdo si jí v té tmě nevšiml. Později mi vyprávěla, že ležela u vrátek asi pět minut, napůl v šoku, napůl omráčená, nechtěla křičet o pomoc, protože jí to přišlo hloupý. Nakonec prý se dostala na nohy sama, dobelhala se s vyvrklým kotníkem do PKO, kde jí ale při Dumce Dvořákova Smyčcového kvartetu č. 10 začal kotník tepat bolestí a otékat, babička to nedoposlouchala, nocí se dobelhala v mrákotách domů, pomalu, po ledovatce. Doma pak, když jsem jí na to dával obklad, mi říkala: ale tak co jsem mohla dělat? ten smyčcovej kvartet jsem přeci nemohla vynechat!

Ještě ten večer mi dala instrukce, že musím vzít ten největší škopek, co tu máme, do poloviny ho naplnit dobře promytejma kroupama a zalejt ty kroupy vodou. Kroupy je třeba stále míchat, aby se nepřichytily ke dnu a nepřipálily. Míchal jsem a do toho průběžně zvonil telefon, protože volaly babiččiny abonentní kamarádky Miládka, Drahuška a jiné, co prej se stalo, a jestli je paní doktorka v pořádku, furt jsem zvedal sluchátko, až bylo od těch krup celý ulepený.

Nějakou dobu pak sedávala babička v ušáku s nohou ovázanou, luštila křížovky, četla si, koukala na televizi, ale už za pár dní byla zase svěží, nezničitelná, cvičila, sprchovala se dole ve sklepě na rohoži, štrikovala a záplatovala.

*

O Vánocích jsme se vždycky sešli jako sesypané fragmenty kolem stolu s naškrobeným bílým ubrusem, ve světle svíček: babička, strýc, moje máti, já, a k tomu prostřeno i pro dědka, kterej už tu nebyl, ale přecejen, všechno kolem na něj upomínalo: ještě stále tu byly kořenky s jeho nevzhledným vzteklým písmem, po baráku stále byly sdrátované kroužky těsnění, kousky oblečení, které jsem občas nosil, a byly naprosto k neroztrhání, všechno to tu žilo s námi. Venku pod metasekvojí svítila dědkovi svíce, prostá svíce v zavápněné sklenici od nakládaných vajec. Babička jednou navrhla, že bychom mu tam možná měli dát něco lepšího, ale já jí řekl, že on sám by si tam nic lepšího určitě nedal - a na tom jsme se všichni shodli a zasmáli se.

Jak jsme tam tak spolu sedávali, místy dost rozpačitě a váhavě, snažil jsem se společně se svou máti nějak zabránit tomu, aby se zase při jídle mluvilo o jídle, případně o cestování a jídle během cestování a podobné kombinace. Moje máti začala vždycky nesměle vzpomínat na dětství, odkláněla to šikovně přes svačiny: pořád se jí vracel příběh, jak kdysi s bráchou, bylo to ještě v Ulici Jana Vrby, jak schovávali svačiny do starých kachlových kamen, a jak se jednou po letech ty zbytky objevily a byl z toho příšernej průser a dostali jako vždycky nařezáno tou bužírkovou plácačkou pro panenky, která visela na háčku v kuchyni, tou plácačkou, kterou maminka určila výhradně na tresty.

Strýc přikyvoval, na tu vymoženost si taky dobře pamatoval.

Babička neříkala nic, civěla zase někam do dáli, jako by nevnímala.

Zabývali jsme se kaprem, tahali kůstky, stříbrné příbory zvonily, zase se vzpomnělo na to, jak dědek zničil všechny Vánoce, jak nesnášel narozeniny a svátky, jak nesnášel dárky. Strýc se vyslovil, že vůbec marně pátrá v paměti, ale na otce si nemůže vybavit jedinou pozitivní vzpomínku, že je to jeden horor za druhým, to jsme se ovšem s máti bránili, že děda zas tak úplně špatnej nebyl, že měl poměrně dost světlejch momentů, místy i smysl pro humor. Máti zavzpomínala, že když byla malá, že ji tatínek sice jednou nakopl, až odletěla, že dodnes nechápe proč, ale na druhou stranu ji taky naučil číst Huga nebo Dickense. Jedlo se dál, až babička chladně konstatovala: Ale tak to on byl velice inteligentní a sečtělej, taky na vejšlapy po horách nebyl špatnej, byť si tedy dost liboval v diskomfortu. On bejval i dobrej milenec, ovšem nemyl si nohy a nečistil si zuby, a to holt nešlo. Řekla jsem mu, takhle tě v posteli nechci, a on se vždycky jen naštval a čtrnáct dní se mnou nepromluvil ani slovo. Na chvíli jsme vyjeveně přestali tahat kůstky, civěli na ni, pak jsme se ale oklepali, strýc si odkašlal, zase jsme se pustili do jídla a babička se tvářila, jako by nic.

O takových sezeních se moje máti vracela k vánočnímu zážitku, kdy jsem jako malinkatej utekl z tohohle baráku pryč. Vyprávěla to tak nějak napůl žertem, ale přece jen váhavě, vyprávěla, jak jsem si o Štědrém večeru nějak otevřel domovní dveře, vzal si dokonce i kabátek a zmizel pryč do zimní krajiny, za hustého sněžení, nahoru, zpátky k nám. Vůbec ničeho jsme si při tom handrkování nevšimli, vyprávěla, a že prý už vůbec neví, o co tehdy přesně šlo, že přes slzy neviděla, ale v jednu chvíli si všichni tři uvědomili, že tu nejsem, že zvenku táhne a venkovní dveře jsou otevřený: to nám zatrnulo, šli jsme jak blbci vytřeštěný sněhem, stopy tvejch bačkůrek vedly domů až nahoru k paneláku, našli jsme tě u dveří, v suterénu, u dveří, vyprávěla moje máti. Takhle jsme vzpomínali při svíčkách a kaprovi v aspiku, dědkovi venku hořela svíce v obří zavařovačce, moje máti se strašně pomalu ďoubala v jídle, jen tak uzobávala, opakovala, že si toho kapra šetří, pořád do toho něco nejistě a škobrtavě vyprávěla, až babička vytrčila ukazováček a řekla prosimtě jez už a nenimrej se v tom!

*

K nějakým z takových Vánoc babička pořídila elektrickej zubní kartáček, po Štědrém večeru, když strýc ujel do Stráže k sobě a když jsem doprovodil máti do nahoru do garsonky, podala mi babička modrej nástavec a řekla: na! tady máš! je to pravej Braun. Sama se hned vrhla do čištění zubů se žlutým nástavcem, aby ten strojek vyzkoušela. Začalo to mocně vrčet, tváře se jí rozechvěly, až se jí rysy rozmazaly, zapomněla přitom zavřít pusu, takže pasta jí tekla všude, po bradě, po rukou, až po předloktí, ale čistila dál vehementně, zaujatá tím, co je to za šikovnou mašinku. Říkal jsem jí: babičko, musíš přeci zavřít pusu, když si takhle kartáčkuješ zuby, vždyť ti pasta teče až za rukávy! Ale ona tu pusu jen tak trochu přivřela, a vůbec to nepomohlo, čistila a čistila, pasta byla všude a babička drnčela dál.

Po tom hlučném čistění už poněkolikáté připomněla, že má stále kompletní chrup, tedy až na jeden zub, totiž na stoličku, kterou jí v padesátejch letech vyrval nějakej opilej zubař, a prej to byl úplně zdravej zub, že ten nemocnej zub byl hned vedle a do něj si pak babička nechala od jinýho zubaře udělat zlatou inlej. Vyprávěla mi to, když jsem si zkusmo čistil tím elektrickým kartáčkem zuby já, vrčelo mi to celou hlavou, mozek se mi klepal a babičku jsem slyšel jen napůl.

Pavel Novotný (1976) básník, germanista a překladatel; více na www.pavelnovotny.net. Loni obdržel Drážďanskou cenu lyriky. - Připravovaná próza Babička, z níž přinášíme úryvek, volně navazuje na cykly Zápisky z garsonky (2020), Dědek (2020) a Procedura (2022, vše Trigon); ukázky otiskly Souvislosti 3-4/2018 a 1/2022. V předchozích cyklech se postava babičky vyskytovala spíše v pozadí, nyní je naopak postavou ústřední. Poslední část pentalogie, pracovně nazvaná Mistr, se věnuje otci a textovou podobu doplní auditivní kompozice.