DRAMATURGICKý NářEK MARTY LJUBKOVé • Souvislosti 4/2023


Nad životem


V říjnu se konala demonstrace jako protest proti zoufalým platům v akademické sféře. Na jednom místě se sešli představitelé zejména humanitního a uměleckého školství; ukázalo se totiž, že problém podfinancování se zdaleka netýká všech oborů. Zajímavé, jak moc situace odráží prestiž a podporu stejných oborů i v praxi, nejen během vzdělávání. Na demonstraci mi připadalo podstatné připomenout nejen tristní platy, ale vůbec podmínky, v nichž je pedagogický sbor společně se studenty a studentkami nucen pracovat. A tady do značné míry navazuju na svůj minulý nářek nad opatrností českého divadla.

Konkrétně Divadelní akademie múzických umění je situována v samém centru, kousek od Karlova mostu. Z toho, co kdysi znělo fantasticky, je dneska doslova noční můra. Nejde jen o vlastní provoz školy nebo o kavárnu, která vytváří azyl pro všechny, kteří v budově DAMU tráví dlouhé hodiny, ale taky sem dennodenně přichází spousta turistů, kteří v nekonečném proudu táhnou od Karlova mostu ke Staroměstskému náměstí a zpět. Jde však hlavně o to, že podmínky a nároky studia se postupem let hodně proměnily a dům v historicky chráněném centru bude jen těžko vyhovovat. Chybí technické zázemí, chybí pracovny pro pedagogy, chybí ateliéry a důstojné zkušebny. Způsob tvorby se - a to mluvím hlavně za Katedru alternativního a loutkového divadla, kde působím - za roky opravdu zásadně proměnil, avšak škola na to vůbec nemá šanci reagovat. Stávající podmínky poněkud zakonzervovávají daný stav - jakýkoli výboj narazí na zeď. Souhlasím s tím, že umění (tvorba, škola) má nacházet nové cesty a prorážet štoly tam, kde jsou zatím skály; ale není od věci si občas moci odpočinout v "kabinetu", kde bude člověk třeba jen na chvilku sám. Uvrhnout kohokoliv do soustavného provizoria, do stavu neustále nevyhovujících podmínek znamená krátkodobě dosáhnout, snad, výsledků, dlouhodobě z toho nemůže být nic než stres - a teď se vracím k minulému nářku - a ustrašenost. Když nahlas vyslovím "nový kampus", připadám si sama před sebou jako naprostý šílenec; zcela stejně si připadám, když po Praze čas od času někde vyřknu požadavek na "nové divadlo". Ne, nemluvím o nové divadelní estetice a poetice, ale o divadelní budově: funkční nové budově, která nebude ani zakopaná pod zemí, jako velká část pražských divadel, ani nebude přestavbou původního kina, hospody - doplň, co chceš. Zato bude multifunkční, bude nabízet dostačující zkušební prostory, bude mít skladovací prostory, umožní efektivní provoz stavby a bourání atd. atp. Samozřejmě že podobné nároky jsou v současné ekonomické situaci naprosto nepřípadné a mnohým připadnou přímo šílené, vždyť nemáme ani pořádnou Národní knihovnu a snad někdy budeme mít filharmonii. Tak kde by se nyní našly prostředky na divadlo, když přece v Praze je divadel tolik! A krásných! Nevadí, že jsou v nevyhovujících podmínkách - všichni tvoří o sto šest! Chodíme po Praze a pyšníme se naší přehuštěnou divadelní sítí, jsme unikátní v celé Evropě (nezapomeňme to pokaždé zmínit!), ale podmínky, v nichž se to celé děje, opatrně překrýváme pláštěm mlčení.

Častokrát přemýšlím o tom, pro jaký profesní svět vlastně připravujeme naše studenty. Když jsem na DAMU před deseti lety začínala, připadala mi tahle otázka úplně nemístná. Neměla jsem o budoucí profesní existenci studentů žádný strach: věděla jsem, že ti, které bude divadlo lákat, si svou cestu najdou, a ostatní se uplatní v jiných oborech, pro něž na naší škole získali vybavení. Jenže dnes, kdy se situace v oboru značně zhoršila, už si tak jistá nejsem. Síť zbytněla, ale prestižnější není. Divadlo se dělá na každém rohu, ale uživit se jím nedá. Distribuce peněz je nesystémová. Příležitostí je moc, ale jsou rychlé, povrchní, jednorázové, bez příležitosti trvalého rozvoje a s malou perspektivou. Místa, kde se dá divadlem uživit, vedou leda ke konzervativnosti (viz můj minulý nářek). Experiment v divadle je vytlačen na okraj, kde tiše živoří. Řada studentů pak podmínky existence v tomto oboru objevuje postupně, prochází deziluzí a špatně nachází nějakou perspektivu. Studium a praxe jsou nedělitelně propojeny už proto, že řada pedagogů divadelních škol onu praxi spoluvytváří. Snažím se přijít na to, kde jsme udělali my, kteří obor tvoříme bezmála dvacet let, chybu. Byli jsme také příliš opatrní? Nedokázali jsme se dostat v pravou chvíli na pravá místa, protože tam seděla generace, která se o své pozice odmítla podělit? Omlouvali jsme nepohodlí tím, že musíme čekat, až bude lepší situace?

Vzdělávání a umění spojuje ještě jedna věc - potřeba neustále se tázat. Pokud máme dojem, že jsme nalezli odpověď, je konec. V tomto smyslu mám pocit, že jsme opět zase hodně blízko začátku: otázek je moc. Nejvyšší čas přestat naříkat. Přesvědčit ty, kteří se o divadlo nezajímají (je vás hodně), že máme společné téma: situaci tohoto světa.

Marta Ljubková (1975) je divadelní dramaturgyně a literární kritička, vyučuje na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Jako dramaturgyně působila ve zřizovaných divadlech i se podílela na nezávislých projektech (Praha, Ostrava, Zlín, Hradec Králové, Cheb); v letech 2015-2022 byla šéfdramaturgyní Činohry Národního divadla. (Její čtyřdílný seriál Dramaturgické varieté tiskly Souvislosti v ročníku 2019.)


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3112