KONTEXT • Souvislosti 4/2023


Jakub Češka / Soumrak Evropy (Ke knize Milana Kundery Unesený Západ)


Jakub Češka

Soumrak Evropy

(Ke knize Milana Kundery Unesený Západ)

Letos na jaře vyšel v nakladatelství Atlantis osmý svazek esejů Milana Kundery Unesený Západ. Edice kromě titulního textu obsahuje ještě Kunderův úvodní projev na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967) nazvaný Nesamozřejmost národa. Kniha původně vyšla francouzsky v nakladatelství Gallimard na podzim roku 2021.

Slavný esej Unesený Západ (Un Occident kidnappé, 1983) přeložila Anna Kareninová přímo z francouzštiny. Doposud jsme měli pouze převod z anglické verze pod názvem Únos Západu, ovšem ten se - jak nyní čteme v poznámce překladatelky - "od francouzského originálu liší: je upraven, krácen, formulačně rozvolněn, pozměněno je i členění do kapitol, některé poznámky pod čarou jsou vypuštěny". Cena přítomného svazku tudíž tkví i v tom, že v případě Uneseného Západu se jedná o první věrný překlad originálního znění. Naopak pro francouzské vydání bylo zapotřebí přeložit projev Nesamozřejmost národa, do té doby méně známý.

Tak jako tak oba texty se nestaly součástí ve Francii už dříve vydaných Kun...derových esejistických knih (a tedy ani definitivního znění spisovatelova díla v prestižní edici Plejáda nakladatelství Gallimard), přičemž francouzskými vydáními se Kunderův český nakladatel při vydávání předchozích sedmi esejistických svazků řídil.

Podstatnější otázky tedy zní: Nevykročil Atlantis tímto svazkem za horizont Kunderových esejů o literatuře, překládání, hudbě, malířství atp. směrem k obecnějším celospolečenským otázkám. A zadruhé: Měli bychom oba texty řadit do jiného žánru, například do žánru společensky (nebo dokonce politicky) angažovaných úvah?

Ano, pokud jde o dříve vydané knižní eseje a Plejádu, ne, jde-li o argumentační zakotvení obou textů, neboť především se jedná o literární eseje, ať již budeme tvrdit, že v nich dominuje přesvědčivost literárního gesta, nebo - a to bude pro následující argumentaci podstatnější - že v nich převažuje zřetel obecně kulturní. Milan Kundera už v monografii o Vladislavu Vančurovi, kterou připravoval v druhé polovině padesátých let, charakterizuje spisovatelovo stanovisko lapidárně: "není komunismu mimo modernosti" (Umění románu, 1960, s. 70), čímž doplňuje první z obvykle formulovaných implikací "není modernosti kromě komunismu". V prvně citovaném výroku je přítomen nejen důraz na umělecké zakotvení meziválečného komunismu (navíc s důrazem na inovativnost formy), ale i Kunderova úspornost ve vyjádření, v níž několika slovy přeformuluje (politika by měla být ve službách kultury, nikoli aby tomu bylo naopak) a na hlavu převrátí dobový poměr k literatuře. V jiném textu z té doby (v předmluvě k výboru z Nezvalovy poezie Podivuhodný kouzelník z roku 1963) nalezneme zase důraz na sugestibilitu básnických obrazů, které mají proměnit prožívání světa. Tuto tezi v zárodečné podobě uvádí Kundera již roku 1959 při evokaci procházky na Václavském náměstí: Proč by nemohly básnické sentence zaujmout místo reklam na neónech? O neónech uvažuje jako o jednom "z nejmasovějších uměleckých prostředků nové doby". Či na jiném místě: "Neóny, ta monumentální kresba na plátnech městských nocí" (Tvář večerního města, Kultura 28/1959, s. 6).

Ať již uvažuje Milan Kundera o smyslu románové formy, či nad možnostmi stvoření nového člověka, pokaždé zazní důraz na konkrétní lidskou situaci, pro niž nalézá patřičný umělecký výraz.

Zpoza těchto dílčích poznámek prosvítá Kunderovo porozumění pro zakotvení člověka v literatuře, v malířství, v hudbě, obecně v umění a kultuře. Kultura je živnou půdou společnosti, z ní se v druhém sledu pozvedá a organizuje politika. Tímto podřízením politiky autonomnímu pohybu kultury se patrně vyznačovalo společenské uvolňování v první polovině šedesátých let dvacátého století v Československu. Stačí zalistovat týdeníkem Nové knihy z té doby: počet titulů původní české prózy, z nichž se postupně stanou kanonická díla české literatury, je enormní. Podobně je tomu s hustotou vydávání překladů evropské a světové literatury do češtiny.

* * *

Přestože jsou oba společně vydané eseje zacíleny do konkrétní historické a společenské situace, běží v nich především o otázky spojené s uměleckou tvorbou, neboť kultura, literární produkce (ale i vztah široké společnosti k ní) se v posledku stává lakmusovým papírem určitého zdraví a životaschopnosti společnosti. Čtvrtý sjezd Svazu československých spisovatelů bývá chápán jako zahájení obrodného procesu, který vyvrcholí tzv. pražským jarem, i když je zjevné, že kvas kulturního uvolňování sahá do první poloviny šedesátých let. (Například v lednu 1963 vychází po velmi dlouhých průtazích Bohumilu Hrabalovi první sbírka povídek Perlička na dně a na sklonku května téhož roku se koná mezinárodní Liblická konference věnovaná dílu Franze Kafky.)

Unesený Západ míří do petrifikované situace poválečného rozdělení Evropy, do "vrcholného" období tzv. studené války. Navzdory zcela odlišným kontextům jde v obou esejích o připomínání fundamentální role kultury (péči o jazyk a literaturu).

V úvodním sjezdovém projevu vyzdvihuje Milan Kundera úspěchy české literatury a především filmu, tehdejší tzv. nové vlny. V posledku je chápe jako pokračování a naplňování snu obrozenců, kteří znovustvořením českého jazyka a literatury ospravedlňovali nárok na samostatnou národní existenci. Milan Kundera též připomíná Schauerovu provokativní tezi z roku 1886: "Nebyli bychom přinesli lidstvu víc, kdybychom svou duchovní energii byli spojili s kulturou velkého národa, která je na mnohem vyšší úrovni než klíčící kultura česká?" (Kundera 2023, s. 11). V tomto smyslu se Kundera zmiňuje i o zcela zásadní roli překladu: a to nejen s ohledem na obohacení českého jazyka, nýbrž také kvůli kontextu a kontaktu s významnými díly evropské literatury. Je tedy zjevné, že péče o vlastní jazyk a kulturu se neodehrává v jakémkoli činu umělecké tvorby (autentičnost projevu nepostačuje), nýbrž pouze a především ve vrcholných projevech kultury, které snesou srovnání s kanonickými díly evropské literatury. Jak jinak by si totiž mohl "malý" národ vydobýt své místo na slunci?

V projevu tudíž Kundera formuluje též určitý národní program, jenž vyrůstá ze široce sdíleného kulturního vzmachu. Autonomní pohyb kultury by neměl být svazován politickými požadavky, vždyť těžiště, obsah a rozmanitost společnosti utváří právě kultura. Zřejmě proto je také tento projev součástí přítomné edice, a ne například jiný jeho text z téže doby Praha, mizející báseň (Prague, počme qui disparaît, 1980), v němž Kundera rozvíjí téma důležitosti kultury a její rozmanitosti za první republiky): přináší totiž podrobné odůvodnění, proč právě "malé" národy jsou existenčně (a tudíž také vědomě a uvědoměle) svázány se svou kulturou. Tento projev představuje pandán k eseji Unesený Západ. Dá se říci, že tam, kde esej o nesamozřejmosti malých národů končí, začíná Unesený Západ. V Nesamozřejmosti národa nalézáme odpověď na otázku, proč pouze představitel malého národa chápe kryptické sdělení "zemřeme za Maďarsko a za Evropu": "Co ta věta chtěla říci? Určitě chtěla říci, že ruské tanky ohrožují Maďarsko a s ním Evropu. Ale v jakém smyslu byla Evropa ohrožena? Chystaly se snad ruské tanky překročit maďarské hranice směrem na Západ? Nikoli. Ředitel maďarské tiskové agentury chtěl říci, že útok na Maďarsko míří na Evropu. Byl ochoten zemřít, aby Maďarsko zůstalo Maďarskem a zůstalo Evropou. I když se smysl té věty zdá jasný, dodnes nás znepokojuje. Tady ve Francii, v Americe si totiž lidé zvykli myslet tak, že tehdy nešlo ani o Maďarsko, ani o Evropu, ale o politický režim" (Kundera 2023, s. 27).

Kunderův esej přitom není geopolitickou úvahou, neboť na otázku, zda ruské tanky hodlaly překročit hranici směrem na západ, odpovídá záporně. Milan Kundera zároveň formuluje klatbu Západu, která spočívá v nepochopení situace národů střední Evropy, jelikož si "zvykli myslet, že jde o politický režim".

Zatímco v projevu z roku 1967 byli kromě spisovatelů adresáty sdělení také hlavní představitelé Československa, v eseji Unesený Západ apeluje Milan Kundera na určitý druh mentality, která má sklon vidět v konfliktech pouze politiku. Tato vychýlená perspektiva prozrazuje další podstatnou okolnost, že na své kulturní založení Západ již zapomněl (či rezignoval).

* * *

Mohli bychom vyjmenovávat další rysy, jež svědčí o tom, že se nejedná o historicky prokreslenou geopolitickou úvahu. Milan Kundera se nikde nezmiňuje o Jaltské konferenci, která měla rozhodující vliv na poválečné uspořádání Evropy (v eseji Praha, mizející báseň o ní mluví). A pomíjí také historické okolnosti, které vedly například k tomu, že se Rakousko vymanilo ze sféry ruského vlivu: "Dnes je střední Evropa ovládána Ruskem, až na malé Rakousko, které si spíš náhodou než z potřeby uchovalo nezávislost" (Kundera 2023, s. 53). Kunderovi jde totiž o již zmíněné vylíčení kulturního barbarství (Rusko), ale zároveň se též nostalgicky ohlíží za Evropou, jež si ještě v osmnáctém století byla vědoma svého kulturního založení. Západní pozapomenutí na kulturní fundaci líčí jako způsob, jímž Evropa ztrácí svoji identitu a kráčí vstříc svému zániku.

Jak jsme již viděli, není důležité pouze to, co Milan Kundera ve svém eseji říká, ale též to, co neříká, nebo čemu věnuje pozornost zcela okrajovou. Při rekapitulaci odporu proti státnímu útlaku v socialistických zemích (ve středoevropských státech) jmenuje Polskou solidaritu, ale Chartu 77 kupodivu nikoli: "hnutí Solidarita se ve své podstatě od těch minulých neodlišuje [tzn. pražské jaro a maďarské povstání roku 1956, o němž Kundera píše, že to byli spisovatelé, kteří uvedli do pohybu velkou kritickou reflexi] je jen jejich vyvrcholením: nejdokonalejším spojením (nejdokonaleji organizovaným) lidu a pronásledované, zanedbávané či týrané kulturní tradice země" (s. 33).

Proč tomu tak bylo? Snad proto, že Charta 77 nebylo široce sdílené celospolečenské hnutí. A nadto se Milan Kundera a český disent ve svém usilování zřejmě rozcházejí, neboť každý představuje jiný způsob emancipace (a v posledku tedy též určitý národní program). Milan Kundera podřizuje politiku kulturní emancipaci, přitom opakovaně klade velký důraz na emancipační roli umění.

Zde je namístě připomenout Kunderův esej Cesty v mlze ze Zrazených testamentů (Les Chemins dans le brouillard; Les testamets trahis, 1993). V podkapitole nazvané Okna líčí Milan Kundera své překvapení, které zažíval při rozhovorech s Čechy rok nebo dva po Listopadu 1989. Ti své vzpomínání uvozovali závaznou preambulí: "po těch čtyřiceti letech komunistických hrůz", "po čtyřiceti ztracených letech". Přitom nebyli ani přinuceni emigrovat, ani uvězněni, ani vyhozeni ze svého zaměstnání. Trávili život ve své zemi, svojí prací, dovolenými, přátelstvími a láskami. Přesto jej nyní redukují na jeho politický aspekt: zapomněli snad na roky, kdy viděli Formanovy filmy, četli Hrabalovy knihy, navštěvovali divadla malých forem atp.? Kundera dovozuje, že pokud teď tito lidé mluví o "čtyřiceti letech hrůzy", znamená to, že zpětně orwelizovaly vzpomínky na svůj vlastní život (s. 270)

Výčet uměleckých projevů nemusí být omezen jen na šedesátá léta. V eseji věnované přátelství vzpomíná na jedno setkání z první poloviny sedmdesátých let. Po návštěvě společného známého v nemocnici na okraji Prahy odváží Milana Kunderu a jeho ženu novinář E, který byl vyhozen z práce. Novinář se Milana Kundery ptá, co říká na Hrabalovo chování, když vydává knihy v době, kdy jiní nemohou, a že je kolaborant. Kundera odpovídá (se stejným rozhořčením, jak sám poznamenává) následovně: "Jaká absurdnost mluvit o kolaboraci, když duch Hrabalových knih, jejich humor, jejich představivost jsou naprostým protikladem mentality, která nám vládne a chce nás udusit ve své svěrací kazajce? Jediná Hrabalova kniha udělá větší službu lidem, jejich svobodě ducha než všechna naše protestní gesta a proklamace!" (Zahradou těch, které mám rád, 2014, s. 68).

Jako poslední příklad důrazu na kulturní založení společnosti si dovolím uvést Kunderův hold manželům Škvoreckým, nazvaný příznačně Hommage aux editeurs (květen 1989). Text vyšel jako doslov ke knize rozhovorů se Zdeňkou Salivarovou a Josefem Škvoreckým (Karel Hvížďala: Opustíš-li mne, nezahyneš, 1993). Ediční počiny exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v něm Kundera přirovnává k práci obrozenců: "Už skoro dvacet let Zdena Salivarová a Josef Škvorecký sami, ve skautských podmínkách [...] nám umožňují, abychom zůstali spisovatelé v tom smyslu, jak tomu rozumí novověk: tedy autory knih." Svůj hold vypointuje slovy, že "nikdo jiný neudělal pro českou zemi za posledních dvacet let víc než vy dva".

* * *

Právě vydané Kunderovy eseje tudíž také svědčí o potřebě kulturní emancipace, která podněcuje rozmanitý společenský život, národní uvědomění a sebevědomí. Vždyť oč jiného jde Milanu Kunderovi v Uneseném Západu než o právo na vlastní sebeurčení, tedy aby nebyl považován za kohosi z Východu, nýbrž za Středoevropana?

Pro větší názornost připomenu dvě Kunderovy zkušenosti. První se týká vojenské kontroly z podzimu roku 1968. Kundera o ní píše v předmluvě ke hře Jakub a jeho pán a ukazuje na ní jednak lekci z brutality lyrismu, jednak svou averzi vůči románům Dostojevského. Kundera zážitek, kdy mu auto prohledají tři ruští vojáci a pak se ho velitel ptá, jak se cítí, neboť to je velké nedorozumění, vysvětluje takto: "[...] jejich postoj nebyl založen na sadistickém požitku znásilňujících, nýbrž na jiném archetypu: na zraněné lásce, proč ti Češi (které máme tak rádi) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme musili použít tanků, abychom je naučili, co je to láska!" (Kundera 2021, s. 10).

O pár řádků výš píše o své nechuti adaptovat pro divadlo Dostojevského Idiota, protože ho dráždilo především "ovzduší" jeho děl, totiž "svět, v němž se všechno proměňuje v cit; jinak řečeno: kde je cit pozvednut na úroveň hodnot a pravd" (s. 9). Přitom dodává, že se nejedná o protiruskou reflexi Čecha traumatizovaného okupací své země, neboť například Čechova nepřestal mít nikdy rád.

Zkušeností s vojenskou kontrolou a s absurdním vyznáním lásky důstojníka okupační armády se završuje jedna dlouhá linie Kunderova estetického uvažování, která se týká emocionality, poezie a vposledku devastujícího vlivu lyriky na mentalitu lidských bytostí.

Druhá zkušenost se týká již jeho života ve Francii, kdy bylo na konci sedmdesátých let odebráno Milanu Kunderovi československé občanství. V krátkém rozhovoru, jejž uvádí také Miloslav Šmídmajer ve svém dokumentu Od Žertu k Bezvýznamnosti, popisuje Milan Kundera toto zbavení občanství následovně: "Rus říká: Ty už nejsi Čech". Esej Unesený Západ je tudíž také způsobem ohrazení se. Miloslava Slavíčková, která žila v emigraci ve Švédsku, mi před pár lety vyprávěla, jaké pro ni Kunderův esej představoval zadostiučinění. Konečně někdo s patřičnou autoritou prohlásil, že ona jako Češka není z východní Evropy, tedy že se jí a lidí s podobným osudem Milan Kundera zastal.

* * *

Texty Uneseného Západu postihlo v průběhu jejich vydávání napříč nejrůznějšími jazyky nedorozumění, které jde navíc proti jejich smyslu.

Francouzská edice vyšla několik měsíců (v říjnu 2021) před vypuknutím války na Ukrajině. Úspěch italského vydání mi přiblížil Claudio Poeta tím, že při jeho recepci mohlo dojít k určitému perspektivnímu klamu. Jelikož Unesený Západ vyšel v dubnu 2022, Italové jej mohli chápat i jako Kunderovo aktuální stanovisko k invazi na Ukrajinu. A patrně proto se kniha v Itálii velmi dobře prodávala.

Podobně když v červnu 2023 uspořádal Francouzský institut v Praze diskusi nad Uneseným Západem, tedy ke čtyřicátému výročí od napsání (!), celá řada otázek se přesto týkala právě souvislosti s invazí na Ukrajinu. Jako by invaze na Ukrajinu tvořila interpretační rámec a horizont pochopení textu, který vznikl v roce 1983. Též několik českých recenzentů vyzdvihlo Kunderovu "jasnozřivost", s níž invazi na Ukrajinu předpověděl...

Takovýto pohled na Kunderův esej je nejen ahistorický a tudíž také věcně nesprávný (vznikl ve zcela jiné historické a politické situaci, několik let před rozpadem východního bloku atd.), ale podstatné je rovněž říct, že odvádí pozornost od jeho skutečného smyslu, dnes snad ještě aktuálnějšího než v době napsání.

Toto nedorozumění paradoxně podtrhuje literární založení eseje. Pokud by se totiž Milan Kundera detailně věnoval konkrétní historické situaci, vzpouzela by se jeho úvaha chtěným aktualizacím i nenáležitým analogiím. Jelikož je však napsána s využitím uměleckých prostředků kompozičních, rétorických či metaforických (ukažme aspoň na úvodní zpomalenou expozici nebo na ústřední metaforu), vzbuzuje určité déjŕ vu, které je vlastním principem přesvědčivosti literárního díla. Literárními prostředky vytvořená myšlenková perspektiva evokuje obecnou polohu lidské existence a čtenář snadno podlehne fikční slepotě: převrátí vztah příčiny a následku. Esej napsaný před čtyřiceti lety začne mylně považovat za popis současné situace.

Aktuálnost Kunderových esejů má ovšem zcela jiné zacílení: v důrazu na kulturní emancipaci, jež je živnou půdou pro svobodný a rozmanitý život společnosti. Politika by měla být ideálně něčím, co je tomuto zakládajícímu rámci podřízeno. Pokud ovšem politika a (politikové) chtějí ovládat všechny sféry společnosti, společnost začne ztrácet nejen svoji pestrost, ale také svůj obsah. Taková společnost bude redukována do několika banálních a ohlupujících hesel.

Jakub Češka (1971), literární teoretik, působí na FHS UK. Zabývá se zvláště dílem Milana Kundery a Bohumila Hrabala. Na sklonku loňského roku vydal monografii Za poetikou Milana Kundery. Od básnických počátků k poslednímu románu Slavnost bezvýznamnosti (Host 2022).


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku
>Přímý odkaz na článek: http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=3117