Poslední Bagately byly letně odpočinkové a teď nastal čas vrátit se k vážným dílům. Už jsem tu jednou psal o Michalu Janatovi a nyní se opět vracím k jeho knihám. V poslední době vydal Janata dvě díla - Stáří je mládím světa (Revolver Revue 2023) a Budoucností mrtvých je minulost. Co se stalo, teprve bude (Leda 2024). Obě práce, které na sebe víceméně navazují, opět stojí za pozornost.

Není úplně jasné, co dnes můžeme považovat za "stáří". Stáří nevykazuje ostré hranice, jde spíše o komplex změn a zároveň i hodnotících pohledů zvenčí, do něhož se zapojuje řada oborů od medicíny až po společenské vědy. Území stáří se stále rozšiřuje, v demografických výhledech se zvětšuje množství stárnoucích lidí, kteří v budoucnu budou tvořit stále větší procento obyvatel. S tím souvisí mnoho vážných problémů.

Při sledování médií si léta trvající kampaně proti starým lidem nelze nevšimnout. Jsou údajně přístupni dezinformacím, chtějí dokonce vyžít z důchodu, nakupují a využívají slev - i to zaslouží posměch a opovržení. Jeden ekonom psal o tom, že důchodci se chodí k lékaři vypovídat - měli by nejspíš při vyšetřování mlčet. Od návštěv lékaře je třeba je odrazovat všemi možnými způsoby. Pokud využívají volebního práva, volí vesměs špatně. S tím je třeba něco udělat. Klip Přemluv bábu z roku 2006 byl natolik děsivým příkladem neúcty k seniorům, že si těžko lze představit něco obludnějšího, snad jen přímou výzvu k jejich likvidaci - ovšem zmíněné dílko svou krutost ani nezastíralo, jeho podstatou bylo bezostyšné vydírání a vyhrožování. Stáří se vzpírá kultu efektivity ve společnosti posedlé permanentním auditem, kde každá položka musí mít zdůvodnění a přinášet zisk či úsporu. Kromě toho nemá nic právo na život.

Starým lidem bývá automaticky přisuzována levicová orientace. Už statisticky je to nemožné. Na internetu se často objevují texty o tom, "jak se žilo" v minulém režimu. Úporné diskuse pod nimi jsou zpravidla konfrontací zásadních politických postojů, ale také zápasem o vyslovení vlastní zkušenosti, v němž se protest proti zkreslování reálií může stát i bojem o důstojnost

vlastní zkušenosti. Zkušenost je kvalita, jejíž vyvlastňování a znehodnocování lidé obzvlášť těžce nesou, jakkoli jí někdy nemůžeme přiznat objektivní platnost. Ovšem "státy, které občany redukují na voliče, nemohou počítat s pomocí svých obyvatel v případě ohrožení".

Janata velmi přesně konstatuje, že "každá doba je složena z nepostižitelných součástí, z nichž se každá vyvíjí autonomně". Znamená to také, že mnohé procesy či fenomény spočívají vedle sebe či směřují proti sobě, a proto může být velmi složité postihnout dobu v její integritě. Dnešek se stále méně zabývá pamětí, "život se tak zplošťuje v jednorázovou paměť, která už nemá potřebu navazovat na paměť jiných v celém rejstříku generací. Takový život začíná stále od nuly."

Dominantní silou ve společnosti se stává robotizace a algoritmizace. Vzniká přesvědčení, že člověk, který umí dobře zacházet s mobilem a počítačem, nemůže být primitiv a daleko překonává člověka minulých dob, jenž s technologiemi zacházet neuměl a navíc je ani neznal. Základní kompetencí se stává ovládání stovek algoritmů, bez nichž by jedinec nemohl existovat; jestliže ještě před stoletím mohl člověk odmítnout mnoho výdobytků technického "pokroku" a uzavřít se před nimi do alespoň v jistém ohledu bezpečného útočiště, dnes to již možné není, neboť by to z něj učinilo kandidáta na dožití v uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny. Přiblíží nás však algoritmus k poznání smyslu světa? (Autor těchto slov ví, o čem mluví. Disponuji sice kvalitní pamětí epizodickou, tj. pamatuji si, o čem jsem s někým mluvil před třiceti lety, a mohu na to navázat, je pro mě však krajně obtížné zapamatovat si posloupnosti i krátkých postupů. Ačkoli mi to občas dosti komplikuje běžný provoz, přece bych neměnil - při opačném stavu bych se cítil ve vlastním životě cizincem.)

Pojetí toho, co nazýváme "lidskost", se pozvolna mění a nejsme schopni nahlédnout, kam až změna bude dosahovat. Ještě nedávno téměř každý považoval pohřeb za nutnost a nezbytnost, dnes už se příbuzní ani neobtěžují zpravit okolní komunitu o něčím skonu. Vztah ke stáří je podstatnou složkou humanity, protože slovy autora stáří "je pravda života, neboť právě ono ukazuje jeho nejtragičtější jádro", přitom ovšem "nezáleží na délce trvání, ale na plnosti našeho života". (Zdá se, že ne vždy lidé až tak na životu lpějí: existují sebevraždy, sebezničující či hazardní chování, ale také i schopnost se obětovat. K naplnění života tedy patří i možnost se jej vzdát ve jménu něčeho vyššího, ale také jej zbůhdarma utratit či promarnit, "vrátit vstupenku"). Vedle sebe můžeme také rozpoznat různé druhy stáří, které se liší mnohdy fundamentálně - záleží na zdravotním stavu, podmínkách, okolí, aktivitě i individuálním vztahu k vlastnímu věku; stejně tak jsou stáří mnohé věci společné.

Janata vidí naději v poznání, že život starých je "retroaktivní", představuje most mezi minulostí a budoucností, "přeměna minulosti v budoucnost je oním mládím světa". Stáří je zaslíbeno budoucnosti, neboť rozumí smyslu minulosti, dovede se dívat za sebe i před sebe. Stává se tím, čím mělo být, ale nebylo.

Už v této knize se Janata dotýká tématu knihy příští, předznamenává jej a otevírá, když říká, že "smrt je natolik vepsána už do narození, že je vždy už minulostí sama sebe". Nebudeme tu navždy, nebyli jsme ani předtím, což zrušil náš vstup do života. V díle Budoucností mrtvých je minulost se autor pokusil úvahy o lidské konečnosti dovést do důsledků.

Když jsem si na začátku četby začal dělat poznámky k tématu, zjistil jsem posléze, že řada z nich se blíží autorovým vývodům či jde jejich směrem. Úvahy o smrti mají univerzální charakter a není člověka, který by alespoň někdy o smrti nepřemýšlel a nezaujal k ní vztah, jakkoliv málo třeba promyšleně hluboký, jistý či definitivní.

Janata ukazuje, že téma nelze uchopit bez důkladného promýšlení kategorie času, kde je nutno se vrátit k jeho pojetí zejména u sv. Augustina, Bergsona, Husserla a Heideggera. Nejde ovšem jen o filozofické kategorie, ale o jejich psychologické prožívání. Prožívání času se zřejmě základním způsobem vztahuje k lidské identitě a sebepojetí - pokud je lidské totožnosti odňata časová dimenze a perspektiva, rozplyne se a zaniká (ostatně i naopak - co je věčnost bez reflektujícího vědomí?). Srovnávací jazykověda asi umí vypovědět leccos zajímavého o tom, jak se vnímání času projevuje v různých jazycích, zvláště by mě zajímaly ty nativní. Z praktického hlediska tušíme, že absolutní hodnota neuchopitelného času je něčím, k čemu by měl člověk zaměřit svoje bytí v důkladné reflexi časovosti života a jeho rozvrhu, avšak bývá velmi obtížné se toho dobrat i ve zralém věku, natož v období juvenilním. Esenciální otázkou zůstává, jak (pro)žít svůj čas, nota bene v dnešní době, kdy je k dispozici bezpočet možností a alternativ; ve skutečnosti ale můžeme jít pouze jednou cestou a realizovat jen některé možnosti - neustálé odbíhání a zkoušení dalších variant vede pouze k rozmělňování a rozměňování na drobné; obojí se může stát a také stále více stává zdrojem silné frustrace. Avšak "smysl pro realitu nemůže existovat bez smyslu pro možnosti", říká autor.

Švýcarský dasainanalyticky orientovaný psychoterapeut Medard Boss tvrdí, že minulost je vždy "prázdná možnost". S tím bych tak docela nesouhlasil, protože minulost pro nás může figurovat v řadě rolí, jež nám určité "možnosti" přinášejí - je to korektiv, vědomí (dis)kontinuity, a v neposlední řadě výzva. Janata uvažuje o kondicionalismu jako podmínce historiografie - ta by měla spočívat v neustálé dynamice mezi tím, co se stalo a nestalo. Naše povědomí o minulosti spočívá do značné míry na víře, zprostředkované tradicí a mytologiemi, protože v naprostém úhrnu, v komplexní provázanosti i rozporuplnosti souvislostí a kontextů, vazeb a vztahů můžeme minulost nahlédnout jen stěží. Autor poznamenává, že mnohé může s kondicionalitou, tj. s tím, čemu se také říká alternativní či kontrafaktuální historie (v beletrii reprezentovaná stovkami titulů), provést umělá inteligence. Paralelní reality jsou bezbřehé, a též velmi žádané, společenské diskuse se mnohdy vedou spíše o tom, co se mohlo stát, a co je pak vlivné a sui generis i platné. Umělá inteligence to jistě brzy dokáže přesvědčivě simulovat, takže "jiné" reality budou k nerozeznání od reality autentické. Mělo by nás to asi trochu rozechvět. Autoři sci-fi umějí s časovými paradoxy čarovat mistrovsky, u nás v poslední době Karol Sidon v tetralogii Kde lišky dávají dobrou noc.

"Věčnost triumfuje v představách lidí nad časem, ale čas vítězí nad věčností." Laicky říkáme, že "žijeme ve věčnosti", a myslíme tím jakési ponoření do nekonečna, které nám připadá velmi reálné, ačkoli (nebo proto, že) nedohlédneme začátku ani konce. Jsme si vědomi tkvění v čase, jež nejsme schopni ideově obsáhnout, časem myslíme často jen "náš" čas; genius prý žije "věčně" = ještě dlouho. Naše představivost ohledně dění před zrozením vesmíru i po jeho implozi selhává. "To, že smrt odsuzuje člověka k nepředstavitelné věčnosti, se vymyká jakémukoli uchopení lidskou myslí. Prostorovou nekonečnost si lze představit, ale časovou ne."

Autor subtilně a konsekventně analyzuje fenomenogii tématu: "existence mrtvého spočívá v tom, že mrtvý neexistuje, avšak přesto je"; "jsme ale součástí minulosti, jež je naší budoucností, neboť minulost se opakuje"; "tím však konec nepřestává být ostnem, jehož výrazem je úzkost". Člověk i po smrti zůstává součástí světa. Skutečná smrt znamená zřeknout se svých vlastních možností. Velmi poeticky Janata říká, že "živí mrtví mají moc nad živými, ale zesnulí, kteří nejsou živí, jsou navždy mrtví". (Mrtví jsou ničím, ale mají velkou moc.) Mimochodem ke stejnému poznání dospěl kdysi v jedné básni Miroslav Holub, který srovnával povahy dvou lidí, již odešli, a dospěl k závěru: "nevěřím však, že jsou stejně mrtví".

Převedeme-li problém do čistě technologické roviny, lze anticipovat, že za nějaký čas bude lidstvo schopné zemřelého jedince nějakým způsobem "obnovit". Ale k čemu by to bylo? Dostal by ještě nějakou lhůtu a pak by musel zemřít podruhé? A kdyby vývoj dospěl k nějaké formě nesmrtelnosti, neznamenalo by to úplnou suspenzi lidství? Je vlastně zvláštní, že thanatofobie podle všeho bývá spíš marginální diagnózou; představme si stav, v němž by většina lidí doslova šílela strachem ze smrti (je to ovšem dobrý motiv pro antiutopickou literaturu). Patrně v člověku existují mechanismy, které mu pomáhají se se smrtí vyrovnat. Konec může být novým začátkem, znějí poslední povzbudivá slova Janatovy knihy.

Michal Janata se svých témat zmocňuje vždy s velikou erudicí, naléhavostí a přístupností zároveň. Vzdaluje se tak radikálně dnešnímu převládajícímu duchu "expertství", jež se snaží prosadit v rámci úzkého okruhu akademických odborníků, a na recepci mimo něj a hlubší vztah k životu zcela rezignuje - smyslem práce je zpravidla vykázání díla v scientometrickém systému a posun ve vlastní kariéře. Při četbě Janatových knih pociťujeme útěchu z myšlení a étosu intelektuální činnosti jako něčeho svrchovaně smysluplného, naplňujícího autora i čtenáře. Janata se materiálem i problémy prodírá s takovým úsilím a nasazením, že nelze neobdivovat jeho poctivost a heroismus, s nímž se pouští do dalších zápasů. Zaměřuje se také na to nejpodstatnější, o čem je třeba přemýšlet - stáří, smrt, spravedlnost, dobro a zlo, demokracie, věda, umění, architektura. Jeho esejistické studie vynikají dokonalou obzíravostí a obdivuhodnou interdisciplinaritou. V rukopisech navíc leží další jeho knihy, a tak věřme, že Michal Janata ani zdaleka neřekl poslední slovo.

"Stál jsem v tu chvíli před ním jako reprezentant mladé generace dychtící po uplatnění, zatímco všude kolem byla zdevastovaná, znásilněná, spálená země a osudy lidí rozmlácené na hadry," vzpomíná Vladimír Macura v knize Dopijem a pudem. Nehodný kos a další básně (Academia 2024, edičně připravil Michal Jareš) na svou návštěvu u Felixe Vodičky z počátku sedmdesátých let. Byla to prekérní situace, v níž Macura nestál vskutku sám. Mnozí ji vyřešili tím, že svoje prosazení a uplatnění vzali za jedinou bernou minci. Pro Macuru to bylo o to těžší, že opravdu nebyl homo politicus, politika ho zajímala jen málo a spíše symptomaticky a kauzálně, a už vůbec ho nelákalo se v ní angažovat. (Neevokuje v textech ani to, co by mě docela zajímalo - jak na Ústavu probíhala kampaň kolem Charty 77; podle ústního sdělení Přemysla Blažíčka si vedení zaměstnancům vůbec netrouflo předložit k podpisu Antichartu.) Macura byl neobyčejně aktivní člověk a uměl si najít řadu způsobů, jak si dělat svoje a ještě se bavit. Měl od doby odstup a dokázal ji ironizovat, ale uvedený citát hovoří i o tom, že se někdy cítil provinile. Jeho generace byla prý "pokolení zvlášť naučené nic si nepamatovat, všecko zapomínat". To bývá dosti diferencované - někdo si zas pamatuje o to více, nezapomíná nic.

Vladimír Macura přesto psal paměti. Šlo o paměti kolektivní, další aktéři do knihy přispěli dovětkem. A on svůj úkol vzal nejvážněji z nich. Některé kapitoly vyšly časopisecky, poslední v roce 1995. V časovém odstupu je trochu kámen úrazu. Podle Vladimíra Novotného by bylo potřeba "ujasnit si, do jaké míry tyto živé kreace oslovují taktéž nepamětníky, nesvědky těchto časů". Řekl bych, že od počátku devadesátých let zasvěcených adresátů výrazně ubylo. Poměrně velký prostor věnoval Macura třeba Josefu Peterkovi, onehdy postavě dosti signifikantní, dnes však už víceměně slovníkové. Těžko lze zprostředkovat také mluvený projev "soudružky" Jaroslavy Heřtové, kterou se autor jako bývalou kolegyní též zabývá - bizarní osobnosti tohoto typu jsou ve vědecké instituci a kulturním světě už jen těžko představitelné. Ústav pro českou a světovou literaturu za normalizace opanovaly kreatury věru žalostné a veškerá kvalitní věda zde vznikala navzdory jim. Vladimír Macura se o ni přičinil řadou pozoruhodných textů i projektů.

Radost ze vzpomínání jistě Macura prožíval při reminiscencích na dětství a mládí, strávené v Ostravě a Karviné ("má rudá, rodná Ostravo!"; podle Petra Kovaříka "vězel v Ostravě až po uši"), literární začátky (humorně líčí svůj neúspěšný pokus o debut v Mladé frontě a setkání s jejím redaktorem Ivanem Divišem; Macurova poezie je ostatně součástí svazku, hravá, plná slovních hříček a paradoxů, ale přece jen méně výrazná ), jemně a cudně se vrací k prvním láskám, nastiňuje atmosféru šedesátých let na pražské filozofické fakultě s tehdejšímy majálesy, okolnosti brigády v Literárních novinách, vybavuje si příhody z vojny, vzpomíná na svou cestu k estonštině a napůl mystifikační založení Baltského svazu (jeho láska k mystifikacím a recesi byla nepřemožitelná), zmiňuje zajímavé recepty a kuchařské rady, dojde na málo příjemná setkání s StB a nakonec převypráví i svou verzi dění po 17. listopadu 1989.

Macurovy Vybrané spisy nepřinášejí úplný komplet jeho tvorby a přiznám se, že nad tímto titulem bych poněkud váhal. Dnes však vychází mnoho knih, které jsou z hlediska potřeby jejich vydání na hraně, v tom je naše doba až marnotratná. Možná těch vzpomínek na Vladimíra Macuru mělo být v knize víc než jen čtyři; i na vzpomínající je třeba vzpomínat, tím spíš, když už tu nejsou.

Daniela Hodrová se stala Macurovou kolegyní v Ústavu a oba představovali i personální unii teoretika a literáta. Její poslední dílo Co přicházíaneb Cesta na kouzelný vrch (Malvern 2024) nás přivádí k otázce, čím byla vlastně její tvorba tak přitažlivá. Její poslední romány (Vyvolávání, Točité věty, Ta blízkost) mají autentický charakter, nezastřeně je vypráví autorka, nejde však o deník, stále se pohybujeme ve fikci, neboť do textů vpadají literární postavy, zpravidla její vlastní, zároveň ale text sytí neustálé autorčiny autobiografické asociace a reminiscence. Rozostření hranic mezi realitou a románovostí přináší napětí a hru s časovými rovinami, přítomnost, minulost a budoucnost se slévají, vedou spolu rozhovor, odlučují se; prózami se linou časté aluze na kulturní prostředí a jeho figury, určené poněkud orientovanějšímu čtenáři. V popředí je permanentní sebereflexivní gesto, jež se s velkou intenzitou snaží nějak uchopit vlastní život, který je nesmírně přítomný, ale zároveň ho ubývá, rozpadá se pod rukama, uniká, rozplývá se a vytrácí, snad jen aby se stal něčím definitivním, aby získal svůj vrcholný a konečný tvar zde, na této zemi. Čas se zastavuje a dává do pohybu, opět zvolňuje, rozbíhá se; bylo, je, bude. Odkud začít a kde skončit? Na pomoc přicházejí významné momenty prožitků i knih, které spolu bez přestání korespondují, vytanou vždy v pravou chvíli. Autorka čas vyvolává i zaklíná, je to magie in articulo mortis. "Čtu dopis poněkolikáté jako poselství z času před čtyřiceti lety, které však platí dodnes, stačilo by, abych se ve stanovený čas vydala na cestu." V proudu střihů jde o přehlídku a průzkum času nikoli ztraceného, ale stále vlastněného, jejž zatím lze přebírat a prosívat do sytosti, ač doteky někdy zraňují, řežou do prstů. Události jsou osudné, stává se tolik nenapravitelných věcí, které zůstávají navěky v mysli a nejde je vypudit. Snad se tím pojmenováním přerovnají, nově uspořádají k lepšímu. Vzpomínky tak jako loutky zůstávají stále k dispozici, stále přehrávají stejné obrazy v divadle duše, i kulisy zůstávají stejné, celý ten omšelý inventář našich životů, který nechceme za nic vyměnit. "Z obavy, aby nicota věci neuchvátila, snaží se je zadržet" - pak ale tytéž věci potkáváme neustále, ulpíváme na nich a v nich, možná až příliš, možná až neúnosně. Výsledkem je nakonec určité zestejnění, opakuje se pořád stejný sen a probouzíme se ve stejném domě. Málokdo by přiřadil ukázku do té které z posledních autorčiných knih, jsou si příliš blízké, až příliš jde o stejnou knihu. Dalo by se možná říci, že se Hodrová nemůže hnout z místa. Ale byla to velká fascinace, která ji na to místo přikovala. Fascinace, která jí slíbila, že se bude nad tím místem navždy vznášet.

"Jsem Požíračka příběhů, která je sama požírána svými příběhy, krev už nekape z koberečku, ale z mých slov." Úzkost je tu utlumená a potlačovaná, leč přece přítomná. Smrt tu krouží nad postavami a dobývá se k nim domů. Mezi světy se rozevírají skryté průchody, úpěnlivá i klidně rozvážná komunikace s živými i neživými je nekonečná, ale jakoby ustrnulá, přízračná. "Všichni jsou pouze domněle vzdáleni"; panoptikum, kaleidoskop, labyrint. Poutavost autorčiných próz se skrývá i ve stálé přítomnosti transcendentna, spirituality a ezoteriky někdy až dychtivě přijímané z okolního světa, destilované do podoby naděje, jež uchovává víru, že z absorbovaných příběhů cosi přetrvá, že se všichni nakonec setkají se všemi. Zatím tu byly jenom přibližnosti, přeludy, předtuchy a příchylnosti, ale v tom okamžiku posledním a naprostém přijde všechno v pravé podobě. Opravdu a doslova, nebo zase jen metaforicky? Na to se odpovědět nedá.

Normalizace, o níž už byla řeč, byla jistě strašná, ale období, o němž píše Ladislav Zívr na ploše knihy Deníky 1945-1952 (Národní galerie 2023, ed. Tomáš Hylmar, úvod Jaromír Typlt; třetí svazek rozsáhlého autorova deníkového díla) mělo parametry ještě hrůznější. Subjekt deníkového textu, novopacký (v mládí ještě poznal Jana Opolského a Bohdana Kaminského) sochař a výtvarník, byl evidentně významným umělcem; kubista, surrealista a člen Skupiny 42. Po válce se ale začal přiklánět ke komunistické ideologii a nakonec, po "vítězství pracujícího lidu" jí zcela propadl. Od sochy T. G. Masaryka přešel ke Stalinovi a práci na stranické zakázky, od Šaldy a Kierkegaarda k Václavu Kopeckému. Po pár letech procitl, od socrealistického období se distancoval a svoje plastiky v jeho duchu zničil.

Obrat mnoha skutečných osobností ke komunistickému myšlení a bezvýhradné podrobení politice strany zůstává do jisté míry záhadou, zvláště pro člověka, jenž onu dobu neprožil. Přes všechna nabízející se vysvětlení zde těžko hledáme ospravedlnění pro umělce a intelektuály, jejichž úkolem v moderní době vždy byla skepse a kritičnost, nikoli skok do kolosální stupidity. Pád do tenat stalinského režimu nelze nahlížet jako tragédii, spíše jako nezměrnou frašku, v níž naivita a hloupost překročily všechny meze. Bohužel u mnoha se "iluze" nerodily ani tak z prostoduchosti, jako z ambicí. Těm, kdo uvěří, bude dáno - a tak se i stalo. Někteří si svoje ponechali - Nezval věřil v komunismus i avantgardu a postavil se Štollovi, když kaceřoval Teigeho, Halase a Koláře, ovšem psal, co psal. Další se rozpoltili mezi osobu veřejnou a osobu soukromou, oficiální a neoficiální, povinné postoje a skutečné preference. Bylo dokonce možné i podepisovat měnovou reformu a přitom uctívat Ladislava Klímu a ze zahraničí si vozit surrealistické monografie, jak tomu bylo u jednoho ministra. V represivním režimu je podvolení podmínkou přežití a normou, ale strašné je, že tu normu musí jedinec sám vytvářet, sám musí dolaďovat míru konformity pro sebe i pro jiné.

To byl žel případ i Ladislava Zívra. Ještě v roce 1946 smýšlel o umění jinak: "Umělci, chraňte se této pasti, jíž se stává starost o čitelnost, tato přemrštěná laskavost k diváku." O rok později soudil: "Žádný útulek není klidnější a nerušenější, než ten, který člověk nalézá ve vlastní duši." Brzy však tento útulek vyměnil za čilý ruch komunistických schůzí a aktivů. Odmítal, aby o pomníku TGM rozhodovala "ulice", jíž bylo zakrátko svěřeno rozhodování o pomnících J. V. Stalina. A jistě - "pokud jde o socialistický realismus, ten pravý čeká na nás". Po jakémsi dopisu od kolegy blouzní: "Přichází nová doba, nový svět... Ti budou házeni na smetiště." (Myslí tím Novákovou a Teigeho.) Na druhou stranu viděl, co viděl: "Jak strašlivě jsou na scestí sovětští malíři... bezživotí, strnulost a hrůzná panoptikálnost figur... " I proto se stejně cítil jako "subjektivista" a "samotář", někteří soudruzi jsou "dogmatisté a fanatici". Od roku 1950 už raději zaznamenává jen tok politických školení, přednášek a mítinků; "nemám ani chuť psát". O čemkoli přemýšlet si patrně zakázal. Tvůrčí krize, která se neúprosně dostavila, byla sotva vyhnutelná.

Před únorem 1948 volá jedním hlasem "sovětské výtvarnictví stojí za prd" a "ať žije komunismus!". Postupem času se mu ozřejmilo, že první výrok je v určitém poměru k druhému, že úroveň sovětského umění a forma státního zřízení v SSSR jsou nerozlučně spojeny, ale to už první dictum mohl ventilovat jen soukromě a s velkou opatrností ohledně přítomných uší; nejbezpečnější to bylo o samotě. Přesvědčení, že mávnutím proutku se vyřeší všechny problémy (ten inženýrský optimismus po dvou světových válkách!), se ukázalo jako čirá idiocie; ale moc už byla svěřena do rukou příšerám. S odstupem věděl, že "jako umělec jsem vůbec nebyl". A jako občan?

Zůstává otázkou, jestli si z toho dokážeme něco vzít. Dnešní den typizuje bezcennost slovního projevu, který se řine jako nekonečná povodeň mediální internetovou stokou. Lidé chrlí bez ustání svoje nicotné výlevy, jenže umělá inteligence jich zakrátko vyrobí milionkrát tolik. Kdo a jak přežije tuto potopu, souměřitelnou s potopou biblickou? Není načase pustit se do stavby archy? A měl by budoucí Noe vzít na palubu počítače, či je raději svrhnout do nejhlubšího bodu moře?

Zamyšlení nad dokumentem z těžkých dob nás přivádí i k tématu svobody. Robert Krumphanzl ve svém nakladatelství rozběhl veliký projekt sebraných spisů Jiřího Němce; nyní z něj vydává malý výbor pod titulem Drama lidské svobody. Studie a eseje z let 1965-1972 (Triáda a Filosofia 2024, uspořádal, úvod, ediční poznámku a doslov napsal a rejstřík sestavil Robert Krumphanzl).

Úvahy o svobodě nebyly v zachyceném období akademickou záležitostí, nýbrž měly sebezáchovný a kvintesenciální význam. Systém se sice v šedesátých letech začal měnit a stával se otevřenější, ale pomalu, liknavě a neochotně. Němcovy skicy polemizovaly zjevně i skrytě s vládnoucí marxistickou filozofií, která po roce 1956 hlásala "svobodu myšlení" v rámci myšlení povoleného. Dogmatici nevěřili, že by režim mohl jakoukoli svobodu unést; touha po svobodě byla výrazem revizionismu, tj. subverze. Vzhledem k poměru sil ale museli revizionisty tolerovat, což se změnilo po roce 1969, kdy byli všichni samostatně myslící zahrnuti do kolonky "kontrarevoluce" a povolená filozofie se stala služkou hrubé moci. Jiří Němec oponoval hlavně Karlu Kosíkovi, jednomu z těch, kterých si bylo možno vážit. Režim bojoval proti "složitosti ducha, který je sám se sebou ve sporu", šlo mu o "uskutečňování pravdy". Kosík morální dilema ilustroval na kontroverzi Krásné duše a Komisaře, "jestliže se totiž první bojí vkročit do dějin, druhý se zase bojí vejít do svého vlastního svědomí". Marxisté chápali svobodu v jejích konkrétních projevech jako podrobení se nutnosti (vrcholem svobody bylo přijetí marxismu-leninismu; realizace svobody byla totožná s užíváním "vymožeností", jež přinesl socialismus). Němec se však domníval, že svoboda není v pouhé niternosti, ani v pouhé vnějškovosti. Nelze ji odtrhnout od přijetí odpovědnosti a povinnosti. Jako psycholog a psychoterapeut se nakonec přiblížil daseinsanalytickému pojetí světa, fenomenologické hermeneutice, vycházející z Husserla a Heideggera.

Ta odhaluje "rozpor mezi vědeckou exaktností a poznáním celkových souvislostí lidského života". Lidská existence je zcela specifická, "všechno v člověku je vztahem, všechno je vztaženo do světa". V medicínském pojetí je lidský orgán pouhá abstrakce, vytržená ze souvislostí toho, jak jsme ve světě; jednotlivé exaktně měřitelné hodnoty nevypovídají nic o tom, čím a jak jsme. Teprve důkladný průzkum způsobů naší vztaženosti ukazuje k našim možnostem, v jejichž přijetí můžeme být sami sebou a neztratit druhé.

Podle Němce není svoboda jen nepřítomnost spoutanosti, ale také přijetí sil, které nás přesahují a jsme na ně odkázáni. Zároveň svobodný člověk se nezříká diskuse ani tehdy, "když jemu samotnému bere jistotu, když začíná sám ztrácet pevnou půdu pod nohama". To je samozřejmě nedostižný ideál, jehož jsou schopni jen málokteří a jen někdy, protože nejistota, kterou Němcův přístup navozuje, je mnohonásobně větší než okamžitý přínos. Pokud by takový mravní a intelektuální postoj převažoval, vypadala by společnost jinak.

Editor svazku považuje Němcovy texty za aktuální právě v této době. Naše doba je v mnohém jiná, nicméně v mnohém víc než problematická. Společenství vytváří jen v omezené míře, sjednocování je krajně nesnadné až nemožné, dominuje fragmentarizace, atomizace a individualizace. Alternativy, jež by bylo možné brát vážně a nevykazovaly by fantastické, nereálné a obskurní rysy, jsou nepředstavitelné a vlastně i nepřípustné. Může s tím něco provést daseinsanalýza? Pokud dokáže léčit úspěšně jedince, mohla by léčit i celou společnost? Hledejme svobodu nejprve v sobě a doufejme, že ostatní nám bude přidáno.

Kdo je básník a co je poezie jsou mimořádně strhující otázky, které si lidé kladou od nepaměti, respektive od počátků lidské kultury. Prozaici a próza takovému tázání kupodivu až tak nečelí, ačkoliv v čem zaostává třeba Kafka nebo Dostojevskij za velkými básníky? Základní stavební jednotkou básníka je slovo, prozaika věta; próza vyžaduje strategii, intenci, důmyslnou kompozici, tj. práci, která vyžaduje silnou intelektualitu a cílevědomost. Poezie činí dojem spontánnosti, volnosti, vytrženosti z času a účelu, emotivního poznávání, předpokládá inspiraci, až božskou vyvolenost, básník je jurodivý, obdařený, ale také posedlý, poznamenaný a vyčleněný. V éře kolektivismu fungovala tendence zbavit básníka jeho výlučnosti (to měl být jen mýtus a falešný nimbus, něco mystického a idealistického, protilidového), viz Vilém Závada a jeho "nosím obyčejné šaty / jak obyčejný člověk žiju". Básníkovi bylo možno přiznat talent, ale nesměl zas tak moc vybočovat z řady - potýkal se s tím několik let i Ivan Diviš a vytvářel sofistikovanou apologetiku toho, jak básník buduje socialismus a v čem tkví jeho společenská užitečnost.

Josef Vojvodík, jeden z nejúctyhodnějších literárních vědců současnosti, pokládá výše zmíněné otázky v knize Extremum. Poezie výjimečných stavů (Filozofická fakulta UK 2024). Soustředil se na šest autorů, jimiž jsou Karel Hynek Mácha, Robert Konečný, Zbyněk Havlíček, Josef Kostohryz, Václav Renč a Ivan Diviš. Nejde o soubor studií, ale celistvé, syntetizující dílo, které zároveň představuje, jak bývá u autora zvykem, bezmála antologii názorů a pohledů na ztvárňovanou tematiku. U našich šesti autorů stála v popředí určující zkušenost hraničního prožitku konfrontace se smrtí či šílenstvím, otřesem základních jistot, odpor vůči vyšinuté době, věznění a perzekuci. Jmenované situace zastupují nebo vyhrocují situaci obecně lidskou, jež tvoří mez lidského údělu, jemuž se lze koneckonců vyhýbat, ale nikoli vyhnout. K člověku a lidstvu patří i krajní polohy, ať jsou jakkoli kruté a překračující lidskou míru, z nich se právě utváří metafyzika lidského rodu, jsou pokynem k sebepoznání a sebepřekročení.

Teorií okolo extrémnosti poetické exprese máme velké množství a autor mnohé z nich předestírá a komentuje. Například podle Maurice Blanchota "psaní znamená zmizet, rozplynout se v řeči, znamená riziko osamělosti" (řekl bych, že je též pokusem tuto osamělost překonat a vykročit k druhým, usilovat o porozumění a přijetí, pouze málo básníků se vůbec nezajímá o recepci svojí tvorby). George Bataille chápe poezii jako oběť ("poezie je obětováním, z něhož se rodí slova"), i podle T. S. Eliota "vývoj umělce je neustálé sebeobětování", podle Stefana Kepplera představuje modlitba fenomén básnické promluvy čtyřmi aspekty (mediální založení, performance, vztah k času a skutečnosti, antropologický základ), podle jiných básník hraje roli prostředníka mezi světem smrtelníků i světem bohů atd. atd. - koncepce jsou originální i méně originální a mnohé z nich samy aspirují na status poezie. Jisté je, že básníci vyhledávají pozici, jež pro ně bude nezbytná a příznivá, ačkoli z jiné perspektivy může být nazírána jako patologická či excentrická, v lepším případě jako vedlejší efekt výjimečnosti. K ní patří i exaltace či extáze, pobývání na nebezpečných místech, jež mohou připomínat vrchol útesu nabízející pohled do propasti.

Ale co když jde skutečně do tuhého? Jan Tesař (s jehož vývody Vojvodík také pracuje) hodnotil mohutné tvůrčí vzepětí českých poetů v roce 1938 (viz soubor K poctě zbraň praporu!, 1945) spíše skepticky až opovržlivě, báseň nemůže nahradit skutečný, konkrétní odpor. Totalitní státy ale měly z poezie strach vždy, osudy básníků v diktaturách o tom vypovídají jednoznačně - a možná bychom mohli začít už ve starém Řecku. Pro Řeky poezie znamenala vpád božského do života.

Básníci jsou ovšem různí - známe také typy slunné, tvořící z pohody, šťastného naladění, uvolnění či vnitřního bohatství a přebytku sil, jsou básníci chladně kalkulující a konjunkturální, básníci zdatní řemeslníci a veršotepci a epigoni, básníci nadaní, leč upadlí či přímo zparchantělí, a mnozí jiní. I ti nějakým způsobem patří k poezii, byť třeba jen jako její popření či odstrašující příklad. A v poslední instanci narazíme na velké tajemství - proč někteří tíhnou k poezii, sotva by dokázali objasnit, jako někteří nechápeme působení magnetu. A je poezie vskutku terapeutická? Možná léčí, ale patrně neuzdravuje. Gottfried Benn se domníval, že poezie nemůže svět zlepšit, ale může ho proměnit. Poezie patří k základu lidského spočívání ve světě, bohudíky se bez ní zatím neumíme obejít, a tak hledáme s výtečnými průvodci, jako je Josef Vojvodík, její smysl a určení. Konce se nedobereme, a tak ještě dlouho nepřestaneme žasnout.