Kolem Středomoří

Fernand Braudel může být nepochybně považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských historiků. Zároveň byl v poválečné Francii historikem nejmocnějším, neboť ovládal nejen několik institucí najednou, ale zároveň držel prst na peněžence, jež rozdělovala nemalé prostředky na podporu humanitních vědců ze středovýchodní Evropy, Balkánu i Asie. Díky Fernandu Braudelovi se francouzská historiografie stala světovou. Mohutná finanční podpora (která dnes postupně vysychá) na vydávání děl francouzských sociálních vědců, ponejvíce historiků a filozofů, v polských, německých, anglických, maďarských či rumunských překladech, zcela zásadně ovlivnila přemýšlení o středověké, novověké i moderní společnosti napříč Evropou.

Braudel ale nebyl pouze organizátorem, nýbrž i pozoruhodným vědcem. Na polici každého historika by měly stát dva jeho několikadílné knižní projekty: "Středomoří" a "Materiální kultura a kapitalismus". Obě tyto olbřímí práce vznikaly desítky let a Braudel v nich nastínil specifický způsob historikovy práce a historického myšlení. Zároveň jejich prostřednictvím navrhoval, jakým směrem se má v příštích letech historické bádání ubírat. V tom prvním uspěl dokonale, což ukazuje skutečnost, že se jeho knihy dodnes čtou. Dodnes se o nich diskutuje, dodnes se na nich adeptům historie demonstruje, jaká jsou úskalí historické práce. V tom druhém byl naopak Braudel spíše neúspěšný, protože překotný vývoj historického myšlení a honba za inovacemi jeho propracovaný způsob interpretace předbíhaly. Psaní rozsáhlých knih během několika desítek let totiž spíše připomínalo dobu 19. století. Braudel to jistě věděl, přesto se ale pokoušel plout proti proudu času. Vždy si byl vědom své autority a svého charizmatu, avšak podcenil historiky, kteří se autoritám tak rádi protiví.

V českém prostředí je ale Braudel autorem téměř neznámým. Studenti dnes čtou v českém překladu především jeho stať o "dlouhém trvání" a drobný, koncepčně promyšlený esej Dynamika kapitalismu. Když jsem před lety Dynamiku kapitalismu vydával v ediční řadě Historické myšlení, samozřejmě jsem v skrytu duše myslel na "Středomoří" i na "Materiální kulturu a kapitalismus". Protože se ale jedná o projekty velmi rozsáhlé a velmi nákladné, nakonec jsem se k jejich zpřístupnění neodhodlal. Když se ukázalo, že se nakladatelství Academia rozhodlo vydat "Středomoří", musím říci, že jsem v duchu smekl a zaradoval se. Bohužel jsem však netušil, že se za titulem Kolem Středomoří (Academia 2024) skrývá pouze soubor Braudelových textů uspořádaných posmrtně.

Braudel byl autorem velkých fresek, nikoli však psavcem, který by ročně publikoval řadu studií. Proto se do několika svazků fakticky vešlo všechno, co napsal. Jak vidno, jedná se především o vydání pietní. Nacházejí se v něm povětšinou drobné texty včetně kratičkých, dvoustránkových recenzí. Ty jistě odrážejí způsob Braudelova uvažování, avšak pro českého čtenáře mají cenu velmi nízkou. V rozsáhlém souboru čítajícím přes pět stran, nalezneme texty věnované Španělsku, Itálii a Alžírsku, tedy autorovu milovanému Středomoří. Protože se však jedná o stati, jež netvoří součást "Středomoří", jde povětšinou o stati okrajové. Je to jako nevydat Šustovy Dvě knihy českých dějin a místo nich editovat jeho Úvahy a drobné spisy historické.

Jen výjimečně v knize Kolem Středomoří najdeme úvahy koncepční povahy typu Španělé a severní Afrika v letech 1492-1577 či portréty císaře Karla V. a španělského krále Filipa II. Ani ty ale, stejně jako desítky drobnokreseb zahrnutých do svazku, neukazují, jakým byl Braudel mistrem syntézy, jak dokázal sklenout oblouky a plasticky zachytit běh dějin, jež se v krajině ztraceného času během četby stávají hmatatelnými. Vydání knihy Kolem Středomoří neumím vnímat jinak než jako promarněnou příležitost. Není mi jasné, proč akademické nakladatelství nesáhlo po pravém Středomoří, proč kolem něho pouze zakroužilo. K tomuto zakroužení přitom vynaložilo tolik překladatelské a redaktorské práce, již je třeba ocenit, stejně jako fundovanou předmluvu Milana Scholze. Je mi tedy upřímně lito, že dnes pravému Středomoří stojíme bohužel dál než kdykoli předtím.

Dělníci a nacionalismus

Bádání o nacionalismu vychází z teze, že o moderním nacionalismu je možné mluvit pouze tehdy, pokud se týká všech společenských vrstev. Ve skutečnosti ale většina prací věnovaných modernímu nacionalismu zůstává uzavřena do myšlenkového světa vzdělanců a intelektuálů, kteří přišli s ideou kulturně a jazykově svébytného národa. Jimi konstruovaný národ sice zahrnoval obyvatelstvo do posledního domkáře či nádeníka, avšak bez toho, zda se onen domkář či nádeník za součást daného národa vskutku považovali. A právě na tento rozpor reaguje vynikající kniha amerického historika Jakuba S. Beneše, působícího na University College London Dělníci a nacionalismus.Česká a německá sociální demokracie v Předlitavsku 1890-1918 (Academia 2024).

Beneš se zaměřil na poměr dělnické třídy vůči nacionalismu především na přelomu 19. a 20. století. Politická emancipace dělnictva, podmíněná postupným prosazováním se všeobecného hlasovacího práva pro muže (ať již v kuriálním systému, či posléze bez vztahu k majetkovým poměrům voličů), znamenala zcela zásadní změnu. Dělníci, respektive jejich reprezentanti, kteří mnohdy hlásali utopické názory, si byli vědomi faktického vyloučení dělníků z národa liberálními stranami. Důvody vyloučení byly na straně liberálních stran shledávány v národní lhostejnosti dělnictva. Jak Beneš velmi dobře ukazuje, ona národní lhostejnost byla reálným jevem, podmíněným skutečností, že intelektuálové na nacionální probuzení dělnických vrstev nijak neapelovali. Otázkou však je, zda ona nacionální lhostejnost nebyla ve skutečnosti mnohem rozšířenějším jevem, tzn. zda nacionálně lhostejnými nebyli rovněž příslušníci jiných společenských vrstev. Zároveň se nabízí otázka, kolik lidí bylo vskutku politicky aktivních? A změnila se v tomto ohledu situace od předmoderní doby? Nebyl vždy počet osob, které se reálně zapojily do politického dění, vždy téměř obdobný, tedy obráceně řečeno, nebyla politická a zároveň i národní lhostejnost rovněž na konci 19. století převažujícím společenským jevem? Nejsou moderní politické dějiny dějinami velké lhostejnosti? Benešova kniha na to sice neodpovídá, avšak k takovémuto uvažování možná nechtěně vybízí.

Podstatu Benešovy práce, bohatě opřené o prameny, představuje zkoumání cesty sociální demokracie mezi nacionalismem a nadnárodním socialismem. Mnohonárodnostní Předlitavsko bylo v tomto ohledu laboratoří. To, že se sociální demokracie nakonec národnostně rozštěpila, rozhodně nebylo samozřejmostí. Původní univerzalistický model sociální demokracie byl v mnoha ohledech reakcí na přebujelý nacionalismus liberálních stran. Austromarxismus ale v sobě skrýval nebezpečí. Liberální strany, jež původně zavedení všeobecného hlasovacího práva bránily, rychle pochopily, že nastává boj o většinového voliče. A jak jinak ho oslovit než skrze jeho etnicitu. Byl to tedy především politický tlak zvenčí, co nakonec donutilo vůdce sociální demokracie jednat. Jednotná rakouská strana se pod tíhou politických okolností začala štěpin, až nakonec přišla se samostatným, radikálně národním konceptem, jenž ale rozhodně byl nejen politické, nýbrž i kulturní povahy. Fakticky však rovněž vedl k příklonu socialistů k federalizaci monarchie, tedy k podpoře ideje, jež chtěla překonat nejen rakouský dualismus, ale ve svém důsledku i přebujelý nacionalismus. I přes jasný příklon k národně ukotvené politické emancipaci dělnictva, respektive sociální demokracie, ale - jak Beneš ukazuje - v české i německé sociální demokracii nadále rezonovaly univerzalistické, tzn. internacionální představy. Pro aktivní politiky se však onen univerzalismus měnil v novou utopii, již bylo, jak se několikrát ukázalo v průběhu 20. století, možné snadno zneužít.

Benešova kniha, ačkoli na první pohled úzce zaměřená na léta 1890 až 1918, v nichž mezník představují nepokoje let 1897 a především 1905-1907, kdy se tisíce dělníků, včetně jejich manželek a děti, zapojily do mohutného emancipačního hnutí, které skončilo pro národně orientovanou sociální demokracii politickým úspěchem, provokuje k otázkám, jež sahají až k problematice národního socialismu v meziválečném Německu či do sfér soudobého nacionalismu, jenž tvrdě brání federalizaci Evropy, na niž jsme kdysi věřili a jež se dnes ztrácí kdesi v nedohlednu. Zároveň nás nutí se důkladně zamýšlet nad tím, jak se změnila politická mapa Evropy v důsledku zániku dělnické třídy. Není faktický konec sociální demokracie způsoben tím, že její vůdci nedokázali v mnoha evropských zemích na rozdíl od sociálních demokratů přelomu 19. a 20. století reagovat na předvídatelné společenské změny počátku 21. století? Poučit se ze vzdálené minulosti jistě není možné, avšak zamýšlet se nad vztahem dělníků a nacionalismu napříč dějinami, jak k tomu navádí Beneš, je navýsost žádoucí, neboť nacionalismus, ať chceme či nechceme, zůstane na rozdíl od dělníků trvalou součástí evropského (a nejen evropského) společenského uvažování.