Marta Ljubková

Drzá próza

Prozaický debut Kristiny Hamplové Lover/Fighter (stejně se jmenuje i album kanadského písničkáře Hawksleyho Workmana z roku 2003) se týká - zjednodušeně řečeno - obou slov z názvu. V krátké próze jde o lásku a boj, přičemž mnohem napínavější je spíš mlácení než zamilovanost.

Autorka dělí text do čtyř časových pásem v rozmezí let 2014 a 2031, máme tedy co do činění se stárnutím (ale ne zrovna zráním) hlavní hrdinky, a taky s budoucností s dystopickými prvky. Debut sedmadvacetileté autorky můžeme bez rozpaků označit za generační knihu: najdeme zde motiv lesbické lásky, osamělosti, bezradnosti, ale taky drog, násilí a vysychající planety. Hamplová nám však nepředkládá žádnou "autofikci", mnohem spíš jde o bláznivou novelu s velkou dávkou hyperbolizace a některými nedotaženými linkami.

V Prologu nás seznamuje se sirdinem - látkou obsaženou v mase "jednoho velmi rozšířeného druhu papoušků" (s. 10). Modré papouščí maso je pak hlavním narkotikem většiny hrdinů příběhu, a koneckonců i velké části Prahy, která ochotně podlehne jeho magickým účinkům. Sirdin totiž způsobuje bojechtivost, doslova "chaotickou agresivitu". Vybízí konzumenta k fyzickému násilí, přičemž se pod jeho vlivem stávají mlátičky jak z maloměstských puberťaček, tak ze zaměstnanců korporátů, ale třeba i z obyvatel Chodova, Smíchova i dalších pražských čtvrtí. Bezhlavě se řezající obyvatelstvo Česka působí šíleně, násilnicky, nebezpečně, ale Hamplová ke své próze přistupuje s velkým nadhledem a humorem. V jejím podání jsou hromadné rvačky kouzelné, půvabné, baletní až operní. Popisuje je z bezpečného odstupu, její hlavní hrdinka si ho sice občas zachovává, když se ale do rvačky sama zapojí, je pod vlivem sirdinu a ani finální přistání na rozpáleném grilu jí nezpůsobuje bolest.

Násilí je v tomto textu nedílnou součástí běžného života ve všech zachycených letech - kromě už zmíněných ještě do 2019 a 2023 - a můžeme ho číst jako hyperbolu, ale i jako varování před zvyšující se agresivitou v současné společnosti. Důležité ovšem je, že autorka nemoralizuje - ve své v dobrém slova smyslu "drzé" próze se pohybuje na hraně možného, přičemž některé situace jí vycházejí lépe, jiné hůře.

Hamplová také hned v Prologu naznačí časovou osu příběhu a tematizuje princip konstruování románu ("Účelem tohoto vyprávění tedy není očistit moje jméno, jako spíš prásknout ostatní", s. 11). Na rozdíl od další debutantky a své vrstevnice Emmy Kausc se však tématu psaní, vyprávění a dělání literatury nijak zevrubně nevěnuje; později ještě píše: "Ve skutečnosti existuje jenom jeden způsob, jak si něco zapamatovat: vyprávět to. Pokud možno hned", s. 33-34). Prolog bohužel nesměřuje k žádnému "epilogu", čímž chci říct, že výrazný začátek nemá analogicky silný konec.

Hlavní hrdinka pochází ze středočeského maloměsta, v prvním části sledujeme okamžik, kdy byla v pubertě poprvé fyzicky napadena; autorka tu zároveň načrtává klíčové postavy příběhu, aniž by o nich příliš věcí odhalovala. Excentrická rvačka zapadá do pubertálního toku času a vypadá docela nevinně, pozornost na sebe strhává i přesný (ironický) popis dnešního města vystavěného kolem cyklostezky: "Cyklostezka je ale ve skutečnosti víc než jen náměstí. Je to střed, rovník, aorta. Podobně jako lidé žijící na břehu oceánu vážou své rituály k hladině moře, i my necháváme cyklostezku provázet nás všemi fázemi života: děti se tu učí bruslit, my sem chodíme chlastat, uzavírají se tu dohody mezi sousedy, ochotnické soubory tu hrají sprosté francouzské komedie, přicházejí tudy tři králové i stánkaři s batohy těžkými ošklivou keramikou." (s. 16) Autorce se dobře daří popsat náladu pubertální mládeže, jejich opovržení vším a nekonečnou nudu, v níž zrovna bitka nebo večírek představují vítané osvěžení. Nebojí se vtipných odboček, trefné jsou mnohé popisy, to vše v duchu lehké ironie a zesměšnění. Traumata mládí, jako třeba nechtěný sex, zmiňuje jen tak mimochodem, zanechávajíc lehkou pachuť, ale beze snahy hledat senzaci. Její cíl je jiný: detektivní pátrání po papouščím mase a po roli hlavní hrdinky v celém příběhu, přičemž se ale důsledně brání jakékoliv nostalgii. (Mimořádně vtipně působí vylíčení místní oslavy čarodějnic ve třetí části prózy.)

Kontrastem k přehledné cyklostezce první části je brdský les jako místo nebezpečí, žije tu nejen Dědek, dealer papouščího masa a jiných drog, ale i záhadná bytost se jménem Hora, jejíž svědectví je později důležitou součástí pátrání. Příroda vůbec hraje v novele velkou roli, v poslední části se zvířata z lesů začnou stahovat do města, které v podstatě celé pohltí vyprahlá poušť.

Hrdinčina cesta z maloměsta logicky vede do Prahy - právě zde se odehrává jádro pouličních bitek a objevuje se postava Samka, divného kluka ze sociálně slabé rodiny, který je sice chytrý na biologii, ale taky distribuuje papouščí maso. Rok 2019 lze považovat za nejdynamičtější, nejnapínavější, nejde zde o psychologii, ale jakýsi rychlý úprk z večírku na večírek, o hypnotické pátrání po legendární letenské rvačce, o pátrání po Samkovi. Enervující, hypnotizující tep této části podporuje zvolený jazyk, jakyk současné mladé generace, řada drobných ušklíbnutí, která lze opět vnímat jako nenásilnou glosu současné situace ("Cvičí a má rád biologii, hlavně zvířata, mají jich doma spoustu. Osmáky a strašilky, což nejsou moc zvířata, ale dětem z paneláku, co mají rády biologii, to stačí. Máma byla na Samka hrdá, že ty strašilky chtěl, protože to jsou zvířata pro chytré děti. Psa chce každý hlupák, ale pečovat o pár živých klacků v terárku, to chce vkus. Strašilky jsou něco jako jazz mezi domácími mazlíčky", s. 75).

Příběh ztrácí tah ve třetí části, kdy se hrdinka zamiluje do spolubydlící Kendry a začne s ní žít. V jejím osudu je tolik nejasností a naznačených záhad (například negramotnost), s nimiž už ovšem Hamplová nijak dál nepracuje: nevrací se k nim, nerozvíjí je a tím je zahazuje. Popis jejich vztahu je poněkud nahodilý a nepřesvědčivý, a silněji tedy vyznívá jejich společný lov papouščího masa a jeho distribuce (který už je ale lépe zachycen v části předcházející). Vztahovost vůbec nepatří k silné stránce prózy - podobně nejisté jsou i postavy Lucie a Julie, kamarádek z dětství, které se objevují i mizejí bez zjevného důvodu: postrádají plasticitu, jsou spíše instrumentální a rozhodně neživotnější než třeba Hora a Samko.

V roce 2031 jezdí hrdinka, v té době již na okraji společnosti, rolbou na ledovém kluzišti v metropoli, kde je takové vedro, že se na ploše lidé spíš chladí než bruslí. Máme zde další schválnost - společnost místo toho, aby řešila klimatickou krizi, vyrábí kluziště uprostřed léta. Rolba je místem úniku, dopravním prostředkem určeným k nesmyslnému pohybu v kruhu, alibistickým ujetím k ničemu. Zde už próza ztratí dech úplně: postavy se vracejí, ale nic neznamenají, přicházejí členové sekty, objevuje se správkyně kluziště. Jsou to samy o sobě nosné postavy, autorce se ale mnohem lépe daří v davových scénách, popisech prostředí, glosách, bizarních událostech, s postavami jako by si nevěděla dobře rady. Kristina Hamplová mě zaujala fantazií, živým jazykem, odvahou zasazovat do známých reálií pravdě jen podobné děje. V tomto ohledu svěží próza však působí zatím jako nedotažená, jako první náčrt, zvláště bez přesvědčivého konce a bez promyšlenější práce s postavami. Naděje mladé české prózy, kterou je dobré sledovat, je to však určitě.

Kristina Hamplová, Lover/Fighter. Praha, Dokořán 2024.