Vít Ondráček

Čtenář Josefa Kocourka

Věnováno Janě, Janě, Janě.

Poutí k Novopacku

Tehdy, na počátku osmdesátých let žili ještě pamětníci. I já se vlastně cítil tak trochu pamětníkem, paradoxně! Iracionálně! Vystoupili jsme z vlaku na nádraží ve Staré Pace, lístek z Brna stál, pokud se dobře pamatuji, rovnou stovku. Pomístní názvy byly v knížce Extáze změněny, šli jsme do neznáma jaksi instinktivně. Používám plurál, ale měl bych říkat: šel jsem, byl jsem jediný, kdo zahořel. Ty, co šli se mnou, jsem jen dočasně zmátl svým třeštěním, nebyli poslední. K orientaci sloužila mapa, nebyly mobilní telefony, nikdo se jich neptal, kam že má jít a co si má myslet. Vše bylo třeba obejít po svých, objevit, a jak jsem věřil - rozpoznávat. Vzpomenout si na minulý život. Má plachost očekávala zprávy spíš od věkovitých stromů, od kamenů na Kumburku, od atmosféry hostinců, některé byly dosud otevřeny. Louky a pole ještě nezaplavila porevoluční horečná zástavba, prý levnější než přestavění či oprava stojících budov. Na oprýskaných fasádách sem tam zůstaly plasticky vyvedené litery reklamních poutačů první republiky. Jména Mühl, Šír, Hák. V Jičíně stály budovy kasáren "Argonského pluku". V lípách jsem prožíval jakýsi dendrologický vrt letokruhy synchronizovaného času. Vliv tisícovky lip! Tady chodil Josef K. s Marií Šolcovou, stromořadím vyprovázel rodiče po návštěvě u sebe v podnájmu v Balbínově ulici, tady potkal nevěrnou milou, jak se vodí s vojákem, a opřel se o lípu... Kterou? Tuhle snad? Holdoval jsem alkoholu a tabáku; i to byla brána do minula. Kolem všeho omšelého opalizovala aura, parola, znamení prošlé doby. Plastičnost krajiny, jejích prostorových plánů, mi dokázala rozbušit srdce. Ano, přiváděla mne na práh extáze. Obrysy se rozpouštěly, čas strnul a couvl zpět. Jména Mácha a Kocourek v tu chvíli splývala. Přespávalo se v krmelcích, v lese, pod koly zablácené vlečky. Dům básníkův na Brdě stál bezpečně jako jistota, škapulíř i neuralgický bod na svém čísle 16. Zdálo se nám, že slyšíme klapot dvou tkalcovských stavů. Oknem jsme tajně nakukovali do kolébky i úmrtního lože, v šeru se leskly okrové kachle pece. A ve chvíli, kdy jsme přes Máchův kopec poprvé přišli cestou k Brdu pod hřbitov, na který Josef K. dělal plány a na kterém i odpočíval, v tu chvíli uviděl jsem v reálu svůj obraz Pohřeb Josefa Kocourka malovaný na vojně bez znalosti zdejšího kraje v lednu 1980. Jen kostelík - či hřbitovní kaple - chyběl. Místo něj jen strohá márnice. Jinak situování souhlasilo - hřbitov na kopci, od jihu k němu cesta, na severu Krkonoše. Právě tam za hřbitovní branou svedla mě náhoda s dosud žijící Kocourkovou přítelkyní.

Setkání na Brdě

Ano, vím, že se ode mne očekává, že napíšu o svém setkání s Karlem Vagenknechtem, spolužákem Josefa K. na novopacké reálce. Vzdálenost tohoto setkání je ale tak velká, že se mi mnohé rozplynulo, uniklo z pasti paměti. Tehdy, před více jak čtyřiceti lety křižoval jsem krajem Novopacka se svým bratrem a spolubojovníkem z vojny. Na hřbitově nad Brdem objevili jsme básníkův hrob a tam se vyfotili, žel spíše dětskou hračkou než fotoaparátem. Bylo pozdní odpoledne, šero, celý výlet provázel občas déšť. Na rovu uskutečnil jsem malý ritus. Napil jsem se z plácačky rumu a zbytek vylil básníkovi na hrob. Z přední části hřbitova mé počínání sledovala stařenka. Když jsme odcházeli, oslovila mne. Řekl jsem jí, že mne uhranuly knihy brdského básníka a vyrazil jsem po jeho stopách. Ona sama Josefa dobře znala, zmínila se o něm bez distance. "Byl to hoch se zlatým srdcem, ale strašně moc kouřil, pokoušel smrt. Věděl, že umře brzy. Nešetřil se." Byla to Kocourkova milá? Šlo snad o Milušku? Zavedla nás ke dveřím roubenky Kocourkova přítele, spolužáka, kterému říkali Karšan, Karla Vagenknechta. Bydlel v Praze, ale zrovna dlel na chalupě na Brdě. Byli jsme přijati vlídně, vstřícně, mile. Seděli jsme na zahrádce, paní Vagenknechtová přinesla nějaké pohoštění, na stole se ocitl i rum. Pan Karel vyprávěl, jak předával básníkovy dopisy spolužačce Martě. Patřil mezi nejbližší a nejvěrnější Kocourkovy přátele, jak mi to potvrdila po letech i básníkova pozůstalost. Oceňoval Kocourkův mladistvý vzlet, který byl ubit Severní Moravou, neblahými poměry na menšině. Zmínil se kriticky o vlivu Miloslava Jirdy, vyzvedával rané ovlivnění surrealismem a dada. Kocourka se ptával: "Ještě pořád jsi bolševikem?" Přinesl na zahradu dopisy J. K. z Šilperka a Řepové. Nahlédl jsem, byly obsahu dosti drsného. Fotoaparát nebyl schopen udělat kloudnou fotku, navíc se šeřilo. Pan Karel říkal, že má kocourkovský materiál v Praze, tady našel jen těch pár stránek strojem psaných... Kde jsou dnes tyto listy? Měl archivovaná i čísla školního časopisu raRa riRi, jmenoval při té příležitosti profesora Kučeru. Odbíhal ovšem i k jiným tématům, například vyprávěl o Maupassantovi, zřejmě svém oblíbenci. Snad ho i překládal? Zazněla historka s pannami. Guy (česky Vít) vyhledával posedle panny, proto mu jeho přítelkyně poslala v krabici několik hadrových panenek. Prý je vzadu rozpáral, vycpal jim břicha, zašil je - a poslal zpět.

Věřil jsem, že se na Brdě setkáme s panem Vagenknechtem znovu. Mládí si myslí, že je stále času dost... Přišly do toho nejrůznější události, můj rozvod, nemoc pana Karla. Vyměnili jsme si nějaký ten dopis, k setkání už ale nedošlo, pan Karel brzy nato zemřel.

V roce 2022 šel jsem Brdem s manželkou Janou a u branky Vagenknechtova stavení štěkal pes, kterého uklidňovala žena středních let. "Prosím Vás, nebydleli tu Vagenknechtovi?" zeptal jsem se. "Ano," odpověděla a ve dveřích se objevila paní po sedmdesátce, která se představila jako dcera pana Karla Alena Vítová. Pamatovala si moji návštěvu i to, že jsem od Brna... Milé setkání po čtyřech desetiletích. O kocourkovských materiálech však už nevěděla nic. Prý jsou snad v Šumperku. Poslal jsem paní Vítové, co jsem měl dvakrát, znovu se pustila do četby Kocourkova díla... Příběh nekončí.

Glosy, poznámky...

* * *

Překladatelka Anežka Charvátová mluvila na stanici Vltava o úžasných přirovnáních, jaká se mohou zrodit jen u jihoamerických autorů. "Hory se kol města zvedaly jako sevřené pěsti - to nemohlo vzniknout nikde jinde!" A přece. Hle:

"Jediná řada domů a chalup na návrší 516 metrů nad mořem, asi 1600 lidí, kteří žijí v jejich studených zdech s pohledem na divoce zalesněné stráně, které se svírají nad krajinou jako pěsti." (J. K., Šilperk a Bergschenke, otiskly Lidové noviny

5. února 1930)

Jihoamerickému autorovi evokovaly sevřené pěsti horské velikány, Kocourkovi k imaginaci postačily zalesněné stráně pahorků zvedající se nad severomoravský Šilperk.

* * *

V denících (Marto, Marto, Marto, s. 288) Kocourek píše, že oči Julinky "jsou jako Američanky, které se podivují Petrohradu". Jirda to změnil v Extázi na Leningradu! (s. 81). Co k tomu dodat?

* * *

Mám J. K. rád i pro takovéto zápisy v deníku: "Růžena je bílá, růžová, trošku napudrovaná a trošku (jde k nám řezník) maličká." (Marto, Marto, Marto, s. 184)

* * *

Kocourek byl výborný a vášnivý TANEČNÍK. Jako třeba jiný spisovatel - Jan Neruda - a na rozdíl od absolutního netanečníka Jaroslava Seiferta. Smysl rytmický prostupuje Kocourkovo dílo stejně jako láska k hudbě, aktivní, zděděná po otci.

* * *

22. listopadu 2012 mi posílá básník Josef Hrubý sbírku "autentické poezie" Polyphony. Na s. 29 ocitl se J. K. v delší citaci z Extáze. Pod ní v závorce stojí: Josef Kocourek.

Citace pozměněná ovšem Josefem Hrubým. Jenže už text v Extázi je překopán Miloslavem Jirdou. A tak je J. K. opakovaně obráběn, jako se děje při překládání původního díla Z PŘEKLADU... A poetizuje se poetické, vynechává zdánlivě přebytečné. Tím vzniká AUTENTICKÁ POEZIE.

* * *

Ráno si vaříme čaj nebo kávu, konvice putuje na sporák, pustí se plyn, škrtne... Já si ale potřeboval každé ráno připomenout Novou Paku... Proto jsme si při návštěvě města právě TAM koupili varnou konvici. Voda už vře. Zvedám se, zalévám čaj, vidím náměstí s morovým sloupem, kašnou, vidím barokní kostel a Máchův kopec... I toto je Josef Kocourek. Konvice dosloužila 7. února 2024, po pouhém půlroce, snad jsem od ní očekával příliš.

* * *

Panictví ztratil J. K. s šestadvacetiletou paní školníkovou v sobotu 24. září 1927. "Svedla mne ona. Ne já ji," píše příteli v nevydané korespondenci. "Píšu o ní na záchodě básně." O vztahu vznikla próza Ruka, jež prošla srdcem.

V deníku se objevuje jen její křestní jméno, vím však od Karla Vagenknechta, že na J. K. vzpomínala do smrti, navštěvovala na Brdě jeho hrob. Jmenovala se Zdena Paloušová.

* * *

J. K. viděl Ejzenštejnův film Křižník Potěmkin, jehož promítání na Mírově sám zařizoval. Byl nadšen směsí moderny a ideologie v podstatě stejné, jakou se vyznačovaly v Německu té doby filmy Leny Riefenstahlové. Jak by asi ocenil Andaluského psa?

* * *

Jiří Skalička v Průvodci životem a dílem J. K. chápe jeho deníkové záznamy jako postupné stávání se nepochybujícím aktivním komunistou. Deník jako "cestička do nebe komunismu". Viz s. 127: "Mohli bychom zde krok za krokem sledovat růst a rozvoj politického uvědomění Josefa K."

Do komunistické strany ovšem J. K. nevstoupil.

* * *

Z podkrkonošských domů ozývaly se rytmické zvuky práce tkalcovských stavů, říkalo se tam: "Na cukr. Na kafe. Na cukr. Na kafe." U Kocourků takto pracovaly v pokoji vedle staré pece stavy dva, zaměstnávající otce i matku.

* * *

V hostinci na Brdě nalévali Josefu Kocourkovi a jeho přátelům hostinští Jan Holman (1871-1934) a jeho žena Anna (1872-1962). Leží na brdském hřbitově vlevo od básníka.

* * *

Bohuslav Horáček, vzpomínající v roce 1979 na dávného spolužáka Kocourka, ve svém zajímavém textu konstatuje: "Jirda nevedl Kocourka k sebekritice, budil a živil v něm klamné naděje na okamžitý literární úspěch a neměl (přitom) dostatečně mocné a mohoucí, jakož i vlivné známosti v literárních kruzích." Některá známá jména Jirda zprostředkoval sám či prostřednictvím J. J. Paulíka, jiná si mladý autor získal svou publikační činností. Ocenili jej a jeho práce tiskli Miroslav Rutte (Cesta), Bedřich Golombek (Lidové noviny), Pavel Prokop, Ladislav Štoll (Signál, Průlom), ve Slovinsku Vladimir Zorzut (Ljubljanski zvon, Jutro, Slovenec).

Jinde autor narazil na odmítnutí. V Aventinu Štorch-Marien nepřijal Kouzelné povídky. Vstřícný nebyl ani A. C. Nor, jemuž k posouzení Jirda poslal Ženu. Tento román nedoporučil pro vydání v Družstevní práci ani Miloslav Novotný.

Důvody odmítnutí či nepochopení byly různé. U Štorch-Mariena finanční potíže ztížené závislostí na kokainu, u A. C. Nora (dle Arne Nováka poněkud suchopárného letopisce svého domova na Opavsku) Kocourek narazit musel, ač sám Norovu prvotinu Bürkental v deníku ocenil. Zvláštní je reakce Miloslava Novotného. Ten už ve dvacátých letech spolupracoval na vydávání mnoha českých erotic a pornografických tisků. MUDr. Jan Hýsek v Obrazovém knihopisu českých erotic uvádí pod jeho jménem šestnáct položek. Novotný Kocourka kupodivu umravňoval. "17. února 1929 psal Dr. Miloslav Novotný Jirdovi, že nový román Tři ženy je milý, hezký a bohatý, že však všeho moc škodí, že to vydat nemohou." (Ve stejném roce ale M. Novotnému nevadil pornografický a skatologický materiál v jistě objevné první knižní edici Jana Jeníka z Bratřic). "Napsal jsem Ženu bera na vědomí radu pana dr. Miloslava Novotného pokud možná rozumně a tak, aby nebylo toho mladého muže škoda" (deník, 25. února 1929).

Kocourek si naštěstí udržel tolik tvůrčí svobody, že ji dokázal posmrtně rozdávat svým čtenářům, ač mu z více stran bylo doporučováno "přepracování" - čili umravnění.

* * *

Na náhrobku J. K. dávno chybí fotografie. 22. ledna 1928 si J. K. napsal do deníku: "Nakreslil jsem sem do deníku svůj autoportrét. Kdybych náhodou pošel, ať mi jej dají zasklít do pomníku." Deník s portrétem však někdo ukrad...

* * *

Baťovky č. 43 (deník, 6. listopadu 1930):

"Už nikdy nehraju karty. Za těch 99, co jsem včera prohrál, mohl jsem zaplatit Symposion, koupit si baťovky č. 43." J. K. prohrál v kartách skutečně baťovskou cenu 99... Nohu měl velkou, jak vidno, devítku.

* * *

Deník, 2. března 1927: "Úterý: Nebyl jsem ve škole, na Kumburku první bledule. Večer muzika. Člověk aby hrál na housle a na mandolínu, až má ocelovými strunami prořezané prsty." J. K. hraje i na basu, na klavír. Překvapivě ale dostal na učitelském ústavu v Jičíně reparát ZE ZPĚVU!

* * *

Maturující student reálky J. K. měřil 172 cm, vážil 65 kg. Když mu Marta vrátila jeho milostné dopisy, převázala je provázkem. J. K. jí píše: "Poslala jste mi velice pevný provázek. Unese víc než mých 65 kg."

Provázek, pro sebevraždu nevhodný, byl - ač "pečlivě uložen" - nakonec odmrštěn. Ani později pořízený revolver Praga nezbavil J. K. strastí lásky. Vystřelil jen několikrát "onen browning", namířen do nebe - a ztichl. Změnil majitele. Zametl s ním ocas dluhů.

* * *

Táboru nad Lomnicí říkal J. K. Svatá hora, Zebínu nad Jičínem Kouzelná hora. Oba vrchy vyčnívají z Kocourkových próz jako přízraky z mlhy.

* * *

Básnická sbírka MÍROV psaná v roce 1928 (v závěru věnovaná Vlastě a Miloslavu Jirdovým k Vánocům 1928):

V básni Nádraží "VZDUCHOLOĎ KOLÍSÁ NAD HNÍZDY TUČŇÁKŮ." V roce 1928 byl celý svět vzrušený výpravou a katastrofou vzducholodi Italia, ztroskotavší 25. května. I Marie Šolcová píše J. K. v dopise 28. června 1928: "Je mi hůř než Nobilemu."

* * *

Epitafy, které si napsali sami sobě J. K. a Jiří Wolker (1900-1924), se nabízejí ke srovnání. Oba básníci měli výtvarný talent, věnovali se malování a kreslení. Oba ovládali několik hudebních nástrojů. Oba zemřeli na TBC.

* * *

Marie Šolcová měla modré oči. Říkal jí květinářko. V Extázi je to Irma, z Kocourkových milenek pro čtenáře ta nejpřitažlivější. V šumperském archivu se zachovalo jejích 107 dopisů.

Korespondence se začíná na Učitelském ústavu v Jičíně, v prvním dopisu - odpovědi - Marie Josefovi ještě vyká. Poslední dopis napsala 26. února 1933, Kocourek odpovídá 12. března, devatenáct dní před smrtí. A fakt, jehož si nikdo nevšiml, J. K. umírá V DEN TŘIADVACÁTÝCH NAROZENIN MARIE ŠOLCOVÉ v pátek 31. března 1933.

* * *

Ano, těžko si Josefa Kocourka představit jako zasloužilého umělce, nositele Řádu práce, čestného občana města Nové Paky. Přitom jeho přítel a spolužák "Frenk" Gross byl takto dekorován a oslaven. Kocourkově bystě na budovách škol ve Štítech a v Řepové by se Kocourek asi zasmál. Nebyl by zděšen? Jeho skutečnou podobu modeluje jeho vlastní epitaf. Bysty obvykle nezobrazují duši, osud; bysty jsou larvami našich očekávání, umožní často, aby se před nimi někdo blýsknul. Připomínkou autora je jeho dílo. Zpřístupněte dílo. Rozpaky nad bystou řeší doba různě. Jednou tam napíší "spisovatel komunista" a pak nápis vybrousí, jindy bronz ukradnou a zpeněží (Řepová).

* * *

Při natáčení materiálu k dokumentu o J. K. v domě na Brdě se mne režisér Karel Čtveráček ptal, jestli básník ležel a psal Vlastence, své poslední dílo, tady v té velké místnosti s pecí.

"Tady, kde pracovaly oba tkalcovské stavy, nemohl pro prašnost ležet, musel být vedle v menším bočním pokoji." Vybavila se mi v tu chvíli pasáž z Kalendáře, v níž popisoval už v roce 1931 svůj osud. "[...] Sedá za stav. Niti se třepí, prach padá se stropu, s obrazů svatých, s oděvu, s rukou. S miliony mikrobů a bakterií vdechují jej všichni [...]. Tuberkulóza se zmocňuje nových pevnin. Slábne, jeho oči jsou větší a větší. Jako by jimi hleděl na dvě světová dění současně. Na život a na smrt."

* * *

Miloslav Jirda na závěr knížky Extáze píše mimo jiné: "Pátral jsem později po osudech Irmy Králové a našel jsem ji na venkovském hřbitově v Osenici. Zemřela 31. ledna 1953 ve věku 41 let."

V roce 1953 bylo Irmě Králové tedy Marii Šolcové 43 let. Byla o rok mladší než J. K., narozena roku 1910. V roce 2019 jsme už na zmiňovaném hřbitově náhrobek Marie Šolcové ani jiné Marie zemřelé 31. ledna 1953 nenašli.

* * *

Romance pro křídlovku Františka Hrubína (17. 9. 1910 - 1. 3. 1971) mi vždycky evokovala Kocourkovu Terinku, kterou mladý Hrubín sledující pozorně současnou prózu mohl číst. Byl jen o půlrok mladší než Josef. Terinku otiskl Miroslav Rutte v XI. ročníku Cesty spolu s prózou Exploze v roce 1929. Stejné jméno Terina, datace Hrubínova do 28. srpna 1930, hrající ariston, sexus, který vystupňuje v J. K. děvečka "mizící v páře a v tlamách býků", u Hrubína je to Tonka v proudu řeky. "Tončiny obří kyčle zakryly obzor... " "Copak s takovým klukem? Pokaždý roztečeš jako svíčka!"

* * *

V Kalendáři zachytil J. K. dle svých slov "tempo rozvratu vesnické psýchy". V kapitalismu, doplňuji. V socialismu, který následoval po roce 48, by byl obraz rozvratu obohacen plnými kriminály, krádeží zanesenou přímo v ústavě, monstrprocesy... Ony kamenité korce půdy, které dostal Jan Krobot od státu zdarma, byly by mu ukradeny, a kdyby nechtěl do JZD... A tak dále. Byl by to zase Kalendář, milý Josefe! Bez utopie na východě.

* * *

Slova citovaná v Kalendáři na s. 152 mohla by být použita za socialismu znovu: "Vládnoucí třída si mocí i podvodem upravuje spravedlnost, výchovu, sociologii a umění tak, aby potlačila všechny svobodnější projevy utiskovaných, které by snad mohly otřásti její pozicí."

* * *

V životě jsem zahořel pro mnohého literáta, četl jsem horečně, cestoval ve šlépějích některých z nich. Nikdo mne ale neuhranul tak jako Josef Kocourek a sám jsem tento vztah vlastně nepochopil. Vymyká se ráciu a stále se obnovuje "jako měsíc k úplňku".

Způsoboval, že jsem nežil jen svou přítomností. Byla tu DVĚ ohniska, alespoň od mých dvaceti let, a já tak stál rozkročen TAM, a současně zde, kde se odvíjel můj život prodloužený kamsi za horizont.

Jak to, že ve zdánlivě vyšisovaných mrtvých literách bije srdce prudčeji než v tělech současníků? Čím to, že pod patkami a dříky písmen koluje krev? Je mi nevysvětlitelnou záhadou, proč ocitám se právě já znovu a znovu v jejich magnetickém poli.

V krajině, v knihovnách, v rozvátých šesti krabicích pozůstalosti, v živých i mrtvých duších, ve vzduchu i v hlíně, je zakletý ten hlas, který zněl tak krátce.

Bude s tebou pod obloukem lodžie, ve skalních městech, v ulicích kolem Fortny, na čtvercovém náměstí pod věží, na červené cestě, na návrší nad Brdem, u sochy Panny Marie, pod svahy Bukové hory, v serpentině nad Schilperkem, mezi pískovcovými sochami a tújemi obklíčenými zídkou, ve vsi tkalců pod ruinou hradu, v absolutnu bude s tebou; neztratíš se svému stínu jako Petr Schlemihl. I s posledním dechem vrhneš jej za horizont přes tu obrovskou zemi skrývající ráj, očistec i peklo zároveň. Přes znovuvytvářený a znovumizející svět ve světě.

* * *

Jakýsi epilog ve vztahu "básníka a jeho odkazu" udál se toto jaro 2024. Jeho rodný dům na Brdě, ona pavlač číslo 16, ona roubenka, bez níž si ves nechci představit, byla stržena. Zbývá jistota jednoho místa - hrob nad vesnicí. I tam se pískovcový náhrobek s oválem, v němž chybí fotografie, kácí, provizorně podepřen novou deskou s Nápisem na hrob věnovanou po zlomu milénia Kocourkovými obdivovateli.

Příběh přátelství - závěr

Sestavit těchto několik fragmentů ve větší fragment - romantický útvar - vedla mne nejen čtenářská vášeň, při níž nebylo v mých silách vyhnout se opakování téhož. Připadalo mi totiž dobré zaznamenat mezi řádky něco z fenoménu četby samotné. Jaký že oblouk vyklenul se mezi autorem a čtenářem. Narodil jsem se 26 let po básníkově smrti, v časech, kdy svět byl ještě vnímán napřímo. Nebyl to svět za sklem. Za sklem mobilního telefonu, ale ani televize - alespoň v republice obklopené elektrickými ohradníky držícími stádo v houfu. Paradoxně právě v této situaci zbývalo ještě něco času. Času, který sypaje se zdánlivě bezedným otvorem měl se už brzy změnit v časuvzdorné sklo mámivě průzračné nekončící svobody. V danajský dar umělé inteligence podaný do ruky prostoduchosti. Ve virtuální svět ve světě.

Tehdy před více než šesti desetiletími hleděl jsem na stříbrně se lesknoucí osamělé letadlo na nebi očima Josefa Kocourka. Na vyhřáté silnici jsme se jako děti opalovali poté, co jsme vyběhli z vody rybníka, žádný automobil nás nevyrušil. Neexistovaly ještě houpací sítě leteckých linek pravidelně přenášejících polovinu národa někam na pobřeží či na opačnou polokouli. Větší letecký provoz jsem vlastně sledoval přímo před rodným domem až v den ruské okupace ráno 21. srpna 1968. To už jsme si pořídili televizi a rok nato sledovali přistání člověka na Měsíci umožněné rozvojem počítačů. Co si tam ten ztracený tulák po hvězdách počne, říkal jsem si s úzkostí. Otisknout šlépěj - a rychle domů! Protože tam, co je svět světem, lidská noha nepáchla. Svět měl našlápnuto stát se kybernetickou hračkou v skleněném oku mrtvého pánaboha.

Příběh čtenáře a autora, skrze něhož (a s ním a v něm chtělo by se říci) čtenář znovuprožívá svět, ač autor je už mrtev a zaživa se oba nikdy nesetkali; to je taky PŘÍBĚH PŘÁTELSTVÍ až za hrob. Konečnosti navzdory. Přítele bereme i s jeho chybami a omyly, vždyť často má NAŠE vášně, chyby a omyly. Vášně, chyby a omyly jsou skutečným šatem naší duše. Habitus nepodléhající módě, který promění až rubáš. Převlékáme své prohry, úzkosti, slabosti koupené v secondhandu nebožtíků, parfémované, aby se zdály nové. Nic se neztrácí, nic se netvoří, vše se jen přeměňuje. Převléká. Věčné NIC na věčnou splátku. Bez ohledu na smysl jsme tu. S útržkem jakési naděje mezi prsty, naděje, do které by si někdo jiný rád ubalil cigaretu. Bylo by pošetilé ještě mu přátelsky připálit.

(2024)

Vít Ondráček (1959), malíř a grafik. Píše poezii i prózu, deníkové zápisky si vede od šestnácti let; ukázky z deníku z let 2017-2022 vyšly v Souvislostech 3/2023. Knižně vydal výbory Pootočené zrcadlo (Cherm 2009) a spolu spali sladce (Theo 2017). - Plný podtitul kocourkovské koláže, jejíž části publikujeme, zní "vzpomínky, konfese, imprese, glosy, fragmenty, poznámky k životu a dílu".