Brněnské nakladatelství Lukáš a syn vzniklo z původní firmy Barrister & Principal a nabízí docela zajímavou produkci z oblasti spirituality, pohanství, šamanismu, ale i knihy o permakultuře, lesu a zahrádkách. Nyní přináší dílo memoárové literatury - Karel Werner: Tři životy českého jogína... a život po nich. První díl 1925-1968 (Brno 2024, přeložil Jiří Ogrocký). Werner (1925-2019) byl relativně významný odborník v oblasti východních náboženství a autor řady monografií. Na titulní fotografii je zachycen v jógové pozici na horské louce, na jeho paži se skví náramkové hodinky, což naznačuje, že se mu vztah k času zcela neztratil v nirváně. Nevzdal se ani vztahu k tradičnímu stravování ("Někdy jsme měli k jídlu celou pečenou husu, kterou matka připravila opravdu výtečně. Příležitostně si na to vzpomenu, když si při návštěvě Brna dám pečenou husu"), a vegetariánem se tedy nestal.

Vzpomínky začínají emigrací do Německa během pohnutých událostí srpna 1968, posléze se Werner vrací k převyprávění celého svého života. Knihu charakterizuje úmorná rozvláčnost připomínající některé texty z osmnáctého nebo devatenáctého století, oblíbenou polohu autora představuje mechanický popis, odkazující ovšem k vynikající paměti (např. detailní deskripce všech bytů, v nichž pobýval). Sebereflexe, intelektuální spekulace či pokusy o hlubší postižení doby jsou mu zcela cizí (kulturní a myšlenkový kvas "zlatých šedesátých" nezmiňuje ani slůvkem - jak ale uvidíme z dalšího, měl tehdy jiné zájmy i starosti).

Wernerovy osudy však vykazují rysy jisté podivuhodnosti. Rodina byla chudá, nezvládla hypotéku, a tak se musela často stěhovat, rodiče pracovali jako drobní cukráři, prodávali zmrzlinu a maminka cukrovinky po restauracích. Autor studoval reálku nejprve ve Znojmě a poté v Brně; ministroval, ale od křesťanské víry se postupně vzdaloval. Když jednou udělal chybu, kněz ho počastoval titulem "vole" ("'Vole' je sice oblíbeným oslovením mezi přáteli, ale mezi cizími lidmi je nadávkou, která může snadno vyvolat rvačku"). K přemítání o minulých životech ho přivedl Londonův Tulák po hvězdách, později četl spisy Karla Weinfurthera. Odpověděl na inzerát ohledně prodeje duchovní literatury a matka mu poskytla finance na zakoupení několika stovek knih různé úrovně o okultismu, mystice a komparativní religionistice. Zůstává nevysvětlenou záhadou, kde na to maminka při omezenosti rodinných zdrojů vzala - sbírka přece jen musela stát značnou sumu, některé knihy už tehdy patrně měly sběratelskou hodnotu. Věnoval se studiu a po čase "jsem byl schopen vidět vnitřní orgány dívek, s nimiž jsem se setkával, včetně plného močového měchýře a jiných částí organismu se všemi jeho nedokonalostmi. Na nějaký čas mě přestalo přitahovat opačné pohlaví." Z toho plyne, že některé speciální schopnosti je lepší ani nezískat. Choval ambiciózní plány, chtěl se stát mnichem na Ceylonu (pokud by ho cestou na hranicích zastřelili, hodlal to realizovat v příštím životě), nebo se habilitovat na univerzitě a stát se docentem. Měl kočku Mimi, po několika desítkách let se k němu reinkarnovaná vrátila, neboť jej "dokázala ve svém novém životě instinktivně najít".

O druhou variantu budoucnosti se pokusil po válce. Nějaký čas se věnoval politice u národních socialistů, ale zejména studoval v Brně filozofii, historii, čínštinu a sanskrt. Seznámil se s indologem Vincencem Lesným a J. L. Fischerem, za nímž pak odešel do Olomouce. Dal se k unitářům (tato univerzalistická tolerantní organizace dostala posléze malý prostor k životu i za komunistů) a oženil se ("Nějak jsem přišel k názoru, že žena by neměla být na stejné intelektuální úrovni jako já a mít stejnou schopnost abstraktního myšlení"). Po válce také cestoval po Jugoslávii, kde si koupil na trhu olivy, které mu nechutnaly, a tak je věnoval prvnímu okolostojícímu. Po Únoru učil v Olomouci indologii, jenže katedru zrušili, a tak se ocitl bez zaměstnání. Absolvoval vojnu, vedl tam gramatické kurzy pro vojáky. Jeden politruk se jich nezúčastňoval a jednoho dne zešílel, chtěl vést jednotku na německou hranici do boje. Svázali ho a odvezli do blázince. "V důsledku toho jsem se stal velice oblíbeným a k mé účasti na celé věci mi všichni blahopřáli." Nastala jeho dlouholetá anabáze v různých profesích - pracoval v dolech, byl technický úředník, kontrolor (občas mu připravili nadívané holoubě - "stále si pamatuji na výbornou chuť tohoto nezvyklého jídla") a provozní v restauracích, řidič tramvaje. Ve volných chvílích studoval, na brněnském veletrhu oslovil delegáta z Ceylonu ("že jsem buddhista a že jako takový se cítím osamělý ve své vlastní zemi s komunistickým režimem"); pán byl sice katolík, ale zprostředkoval mu s buddhisty korespondenci.

V šedesátých letech Wernerovi nadešly přece jen lepší časy. Uplatnil se jako propagátor jógy, o niž byl tehdy veliký zájem, pořádal o ní úspěšné přednášky a nakonec byl jako specialista na její psychosomatické účinky přijat do psychiatrické léčebny v Kroměříži, mohl za tímto účelem i vyjet do západního Německa. Připravil knihu Hathajóga, která vyšla roku 1969 a stala se první učebnicí jógy v Československu (reedice vyšla ještě roku 1971, vydavatelé nezjistili, že Werner emigroval - v tehdejším zmatku to bylo běžné), až později vyšly knihy od Bartoňové (Jóga: od staré Indie k dnešku, 1971) a van Lysebetha (Jóga, 1972), které autor nezmiňuje.

Chronologii některých událostí autor poněkud obrací, např. u letenské Stalinovy sochy ("Stalin, za několik let poté, co byla socha postavena, zemřel"), jeho představy o životě disidentů za normalizace jsou taktéž svérázné - "někteří z těchto lidí, mezi nimi někteří básníci a spisovatelé, museli žít v lesních chýších a živit se sběrem potravy na polích" (možná si to příznačně popletl s oněmi buddhistickými mnichy). Pokud by ovšem Wernerova porce vzpomínání čtenářům nestačila, mohou se těšit na díl druhý, který jistě taktéž přinese leccos zajímavého. Její vydání je dokladem paradoxního procesu, kde se mnohá kvalitní nakladatelství více či méně komercializují, a na druhé straně i v nekomerční oblasti vychází stále dosti knih, které jsou přece jen poněkud zbytné.

"Já se místo hraní pouštím do úvah, kterým není začátku ani konce," říká sebekriticky v jedné ze svých statí Vladimír Merta. Nakladatelství Galén ve vydávání jeho souborného díla dospělo k dalšímu objemnému svazku, jenž nese název Bůh písně není mrtev (2024). Zahrnuje publicistiku z let 1967-2024, pod niž se vejdou texty nejrůznějšího rozsahu, zaměření i formátu - reportáže, referáty, eseje, studie, fejetony, vzpomínky, (auto)komentáře, nekrology, glosy. Jejich žánrová pluralita odráží i mnohost rolí, které Merta hraje či hrát chce, od písničkáře, pamětníka, aktivisty, fenomenologického analytika kulturního a společenského provozu až po hned euforického a hned střízlivého vizionáře a prognostika.

Euforie až jurodivá se přirozeně vztahuje k přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se Merta omamuje novými možnostmi, v roce 1988 vyjíždí na festival do dánského Roskilde ("Sedmnáct let jsem nevytáhl paty z domova. Doženu to za den a noc?"), tráví ve společnosti Joan Baezové hodiny po jejím bratislavském vystoupení v červnu 1989, prožívá revoluci a její poblouznění, vedoucí na čas k úplné ztrátě reality a mesiášství ("Chtěl jsem seznámit Dylana s naší folkovou scénou, která po desetiletí pokračovala v cestě jím samým opuštěné"). Merta na této trajektorii nezůstal dlouho. Intelektuální dispozice znamenají neúprosně působící antidotum proti naivitě, která nemůže být jiná než krátkodobá; ale nějaká se zase v subjektu vyskytovat musí, jinak by člověk nebyl senzitivní umělec, ale jen chladně kalkulující monstrum. Ideální je zahrnovat oba póly; u Merty je přítomná niterná, hlubinná citlivost, zároveň složitá i neklidná, a na druhé straně ostře kritické vidění, až rentgenově diagnostické, inklinující k metaforickému a alegorickému výrazu. Pokud do něj procedí trochu sentimentu, ihned ho koriguje nevyhnutelnou (sebe)ironií. Obojí je případné, koneckonců podstupujeme s Mertou návraty do let, kdy ještě padal sníh a v něm se vznášely ideály a iluze.

Merta se až obsesivně vrací k tematizování folkloru, na jehož pomezí se pohybuje i část jeho písničkářské tvorby. Kdysi ho silně zasáhl zážitek z folklorní Strážnice (jak je jeho pohled odlišný od někdejšího Vachkova kontroverzního dokumentu o "moravské Hellas"!) a od té doby už se meditací o lidové hudbě nezbavil; "k folkloru se bloudí oklikou". Fascinuje ho balada a baladičnost, s její autenticitou a syrovostí. Folklor v sobě implicitně nese i jistou hraničnost, přechod mezi archaičností a moderností, romantismem a realismem, všedností a svátkem. Pomezí je bod více než vhodný k pozorování, místo inspirace a invence, kde se cosi důležitého rodí.

Folklor dokáže být hutný, těžký, ale i prostý. To poslední není Mertova parketa. Jeho texty jsou rozlehlé, zkoumavé, obíhavé; obkružuje téma jako planeta slunce a vyslovuje vše, na co připadl. Věci usiluje nikoli zjednodušit, ale co nejvíce zkomplikovat v jakési záměrné negativní hermeneutice. Je vzdálený žurnalismu - žádné pádné, líbivé a dojemné obraty, žádné chumáče slovní vaty ani prefabrikované kostky frází. Vykazuje imunitu proti vyprázdněnosti, jakýmkoli vějičkám, potěmkiádám falešných kulis, náhražkám, milosrdným lžím a těšínským jablíčkům. Nikde nenavozuje nezávaznou a útulnou pohodu. Naopak umí být programově a důsledně nepříjemný. Odmítá přitakávat, upozorňuje na to, o čem se nemluví, dívá se pod koberec a do skříně, sáhne za knihovnu a podívá se na prst. Někdy jen tak plácne do vody, která se rozstříkne. Bývá pozorný a otevřený vůči vlastní nespokojenosti, často jím prosakuje těžkomyslná hořkost ze zmarněných nadějí a darmo proteklého času, rozkolísané váhavosti, zbytečného potácení, kdy "nešlo to tam ani zpátky". Myšlení jako zpěněná říčka, co poskakuje mezi kameny. Ale také jako soustředěný tlak na sebe samého, snaha analyzovat do posledního šroubku, pracně dedukovat; myšlení jako vůle a moc. Jeho psaní někdy připomíná skládání Rubikovy kostky.

Často je sebereflexivnosti moc, přestává být plodnou útěchou a stává se zátěží, břemenem, balvanem, jejž za sebou autor vleče. Vzdává se její převaze: "Čekám, co mě ještě na konci eseje napadne." Ale tak důsažné a myšlenkově obsažné úvahy, jaké napsal Merta třeba o kauze bratří Mašínů, perspektivách veřejnoprávní televize nebo duchu postmoderny, u nás takřka neexistují. Nezapře vzdělání a kvality architekta (byť žádnou stavbu nepostavil), sklon k systémovému přístupu a koncepčnímu myšlení, atypickému pro většinu umělců. Jeho další kompetence filmaře ho vede k práci s panoramatem i detailem, střídání perspektiv, smyslu pro barevnost.

Vlastně ctí odpovědnost umělce, touhu i nutnost rozplést to "jemné předivo, z něhož jsme utkáni" a neusnadňovat nic sobě ani druhým. Někdy jej ta potřeba zavede dál, než chtěl, a rozhlíží se náhle v neznámé krajině. Ale to může být i příměr ke změnám v našich životech, z nichž například rozplizlá postmoderna vymetla cit pro skutečnou subtilnost a pravé hodnoty. "Charakteristikou postmoderní doby je nedostatek charakteru, zaměnitelnost slov, symbolů, hodnot... Nevyžaduje žádné vzdělání, prostě je, nabízí se k použití a rychlému zapomenutí... Recyklace hmot našla obdobu v recyklaci idejí."

Zůstává opakovanou otázkou, zda je po mysliteli Mertova typu vůbec poptávka. Neměl stálou tribunu, otiskoval svoje příspěvky porůznu, často v periodikách málo známých a málo čtených i mezi vzdělanci, šel ze zásady proti srsti, byl zoufale málo povrchní, rozkrýval schémata, stereotypy i klišé, věděl mnoho o ješitnosti vlastní i cizí (také o ní napsal skvělý esej). Jistým způsobem se pohyboval v centru i na okraji zároveň, stejně tak byl pro i proti, protože jedině tak se lze něčeho smysluplného dobrat, něčemu porozumět, posunout se vpřed. O dějinných aspektech a sociologii (nejen) soudobé kultury vyslovil mnoho přesného a podstatného. Díky Galénu je to pohromadě černé na bílém.

Na skok do literární historie. Karel Komárek (1963), brněnský jazykovědec, kritik a literární dějepisec vydal soubor statí pojmenovaný Visibilium et invisibilium. Úvahy o literárních reflexích metafyzična (CDK 2024); na obálce výrazný pastel Pavla Rejchrta. Mnohoslibný název autor blíže vymezuje jako zájem o "literární obrazy, jejichž základem je zážitek nadpřirozena, subjektivní pocit kontaktu s duchovní dimenzí", zúžený na východisko pouze křesťanské (nabízí se řada autorů od Máchy po Zeyera a celý okruh symbolistů a dekadentů, nemluvě o postavách modernějších, kde nejsou ideové vazby určité a jednoznačné, ač duchovně založení bezesporu jsou). Předmětem Komárkova zájmu jsou mj. K. V. Rais, J. K. Šlejhar, Katolická moderna a J. Š. Baar, Rok na vsi bratří Mrštíků, Jiráskův F. L. Věk a Temno, Karel Čapek z náboženského pohledu, Jan Vrba, Jan Čep, Václav Renč, divadelní řeč Václava Havla, Graham Greene, Pavel Rejchrt.

Komárek se hlásí ke své konfesní katolické příslušnosti (používá obrat "naše náboženství") a vychází z ní i ve svém přístupu k literatuře. V devadesátých letech to ještě nebylo nic unikátního, dnes už je to spíše raritní. Odvíjí se od toho určitá proklamativnost, např. na konto Chestertona (psáno 1993) volá: "Jak by asi řinčel jeho humor v naší době, která až komicky vážně obdivuje všechno liberální, orientální a pohanské a předstírá, že neví, co by ještě ze staré dobré Evropy mohlo vzejít dobrého!" Komárkovou předností je slušná znalost faktografie, pečlivá akribie, orientace v církevním učení a dogmatice vůbec, jeho interpretační přístupy však nelze nevnímat problematicky. Vede třeba rozpravu o trilogii Jana Vrby Soumrak Hadlasuc rodu z konce  dvacátých let minulého století (1929, poslední vydání 1973 v Československém spisovateli v edici Klíč ), kde komentuje Vrbovy prohřešky proti "slovu Božímu" s jejich konfúzností, rozporuplností a omylností v soukromých teologických úvahách hrdiny. Z ukázek zároveň plyne, že to nejsou úvahy nijak banální ("Věčnost znamená bezmezí nejen do budoucnosti, ale také v minulosti. Obě tyto náležitosti musí mít věčnost, aby jí skutečně byla. Nesmrtelnosti však schází celá půle, ale o to se nikdo nestará, to nikomu nepřekáží - je dokonce i nepříjemné o tom mysliti, protože by ukázalo chatrnost vší lidské víry a odňalo opojnou sílu... "). Jde o zvláštní polemiku, neboť úkolem spisovatele není v první řadě exegeze, ale umělecká přesvědčivost a sugestivita - zde Vrba akcentuje hrdinův nepokoj, vzdorně argumentující proti dogmatu. Ten kritikovi nepřísluší vyvracet. Podobně jinde píše: "Vypravěč mluví dost odvážně za dětské duše, do kterých striktně vzato nevidí." Do koho však vypravěč striktně vzato vidí, není příliš jasné.

Jednou z dalších zaměřených osobností je Leon Bloy. Komárek vyjadřuje rozpaky z jeho dikce ("Takový zápis bych nepublikoval, i kdyby to byla pravda... kdo s ním souhlasí, je správný katolík, a kdo ne, postrádá i lidské nebo odborné kvality"). Ano, bylo by namístě položit si otázku, co z jeho druhdy věhlasných deníků vůbec zbylo. Komárek tu ohledává svoje skrupule a nakonec o Francouzovi soudí, že "kdo by se od něho učil jenom způsobu komunikace, minul by se s jádrem jeho díla". Jenže doba byla tehdy nesmlouvavá, Bloy a katoličtí tutti quanti byli apologeti, nešlo jim o žádnou kvalitní komunikaci, ale o boj, nesmiřitelný zápas s ateisty, agnostiky a jinověrci, kde se nedělaly kompromisy a taktické ústupky, protože do ráje se vstupuje dnes. Nyní je situace jiná - při, kterou měl Bloy za ještě otevřenou, považují dnešní katolíci v podstatě za prohranou. Navíc katolíkům došlo, že hrát se musí jinak. Proto taky s výjimkou marginalizovaných fanatiků už podobným způsobem nikdo nemluví.

Potíže jsou i s Grahamem Greenem. Komárek rozebírá mluvu aktérů v románu Vyhaslý případ a zase se s ní pokouší diskutovat, nezabývá se ale tím, co je zde řeč autorská a co promluvy postav. Skutečný postoj Greena bychom museli preparovat pomocí jemnějších nástrojů, ačkoli se dá souhlasit, že v době napsání románu už byl katolicismu vzdálený. Mimochodem i jeho slavné romány z třicátých a čtyřicátých let byly z ortodoxních pohledů považovány za povážlivé a pochybné, sám Greene někde vzpomíná na setkání s papežem, který ho v tomto směru uklidňoval ("Někteří katolíci vás budou vždy považovat za heretika"). V textu o próze Veroniky Bendové Nonstop Eufrat se Komárek pro změnu pokouší hlavnímu hrdinovi radit. Přání vstoupit do díla a nějak v něm intervenovat je dávný kritický sen, ale chuť provádět literárním postavám nevyžádanou psychoterapii představuje přece jen novum. Jeho spekulace a moralizování vypadají nemístně a podivně ("Jaké jsou úmysly mladého muže, který se hlásí do semináře? Dovedeme si představit, že mohou být poctivé i méně poctivé"). Nepostrádá to celé kus dojemnosti, ostatně "podle rady apoštola se máme ve víře navzájem poučovat a povzbuzovat". Zaujetí a opravdovost, které z Komárkových textů čiší, přece jen zasluhuje jistý díl uznání. Přinejmenším autorovi není jeho předmět lhostejný. Někdy to může znamenat víc než virtuózní perfekcionistický chlad.

"Fanatici, fantastové, blouznivci, oběti bludů, neurotici a blázni hráli v dějinách lidského rodu v každé době velkou roli," cituje Luigi Zoja Sigmunda Freuda ve své knize Paranoia. Šílenství, které píše dějiny (přeložila Helena Lergetporer, doslov Michael Žantovský, Prostor 2024). Italský psycholog a psychoterapeut zde klade otázku paranoie nikoliv klinicky, ale eticky. Paranoiu chápe jako mravní vztah k realitě, která se fatálním způsobem, zejména v moderní době, promítá do velkých dějin. Paranoia vychází ze skutečnosti, že "nejstarší mechanismus psychické obrany spočívá v hledání příčin zla výhradně mimo nás, a ne v nás". Buduje racionální, promyšlený a věrohodný systém založený na konspiraci, který působí konsekventně, jeho předpokladem je ovšem nutnost "znát pravdu", definovanou většinou jako skrytou, utajovanou, nepřístupnou. Získání pravdy potom vede k silným emocím a také k akci proti nepřátelům, původcům zla. Přítomnost nepřítele vše vysvětluje. Pro paranoidní osoby se "fakt, že někoho nenávidí, stává předpokladem vlastní existence". Pro paranoika je esenciální pobývání v davu, který kumuluje a zesiluje jeho ideje i pocity. (Dnes se ale myslím jedná převážně o dav virtuální, shromažďující jinak osamělé jedince, který tak zároveň podporuje vědomí výlučnosti i pospolitosti). Paranoia vede ke ztrátě svobody, schopnosti rozvažovat a rozlišovat; postižení nakonec nedovedou ani odpouštět, protože odpuštění právě vyžaduje svobodu. Postižení také vylučuje sebekritiku a konstruktivní vnitřní dialog - názorné ukázky můžeme sledovat v internetovém prostředí. Posiluje ji městské prostředí, "velké, anonymní a nepřirozené koncentrace jednotlivců".

Paranoia žije bytostnou rozporuplností, jí ovládané myšlení je "zároveň logické i nemožné, celistvé i rozporuplné, lidské i nelidské". Proto bývá často zobrazována v klasickém dramatu, zvláště v antických tragédiích.

Autor tvrdí, že typická delirantní paranoia postihuje pouze 0,03 % populace, tj. tři z desetitisíce - to mi připadá málo uvěřitelné, české prameny uvádějí četnost řádově vyšší, v případě hospitalizovaných psychiatrických pacientů prý tvoří dokonce 10-30 % (mluvíme však také o tzv. paranoidní poruše osobnosti, při níž se nevyskytují zjevné bludy, jen v mnoha ohledech silně nedůvěřivý a podezíravý vztah ke světu).

Převážnou část knihy zabírá autorovo zkoumání projevů paranoie v dějinách (nepíše však příliš o starověku a jeho vztahu k "cizímu" a "jinému", který také asi s látkou souvisí). Zojovy obsáhlé psychohistorické úvahy jsou brilantní a ukazují roli paranoidního myšlení v přípravě a realizaci obou světových válek (v "pokrokovém" dvacátém století zahynulo ve válkách víc lidí než ve všech předchozích konfliktech dohromady), rozebírá klíčové postavy Hitlera a Stalina, roli nacionalismu i geopolitiky (Versailleská smlouva byla připravována tak necitelným způsobem, že ve svých důsledcích nemohla dopadnout dobře; Rakousko-Uhersko jako mnohonárodnostní říše nebylo žalářem národů, ale spíše předchůdcem evropské integrace ). Ale zdá se, že u Hitlera samého si s paranoiou nevystačíme, Hitler ji přesahuje až do jakýchsi temných metafyzických hloubek. Italský psycholog se nevyhýbá ani ošemetným kauzám, při kterých "hodné" západní země předvedly velkou míru nespravedlnosti, bezohlednosti a krutosti. Týká se to do značné míry Spojených států s jejich genocidními postupy vůči domorodcům, kobercovými nálety a užitím atomové bomby (americký novinář, svědek jaderného útoku na Hirošimu, mluví o prožitku "absolutního zjevení", tj. podle autora jakési paranoické extáze - jev opravdu mimořádně znepokojivý), masovým vedením soudních sporů (v USA je zaregistrováno neuvěřitelných 941 tisíc advokátů, v Japonsku jen 20 tisíc) a mnohým dalším.

Americe dává autor hodně prostoru od jejího vzniku. Podle něj příchozí ze starého světa věřili prozřetelnosti a jinak už ničemu. Politické instituce jsou sice demokratické, ale "puritánská hrdost do nich vnáší agresivní, netolerantní a nedůvěřivý potenciál, který přetrvává staletí". Výrazem paranoie jsou i otázky na vstupním formuláři: "Žádáte o vstup do země za účelem provozování zločineckých nebo nemorálních aktivit? [...] Jste zapleten do špionáže či sabotáže, nebo do teroristických aktivit; nebo do genocidy?" To mi ani tak nepřijde jako doklad paranoie, jako spíš imbecility.

Vzniká však otázka, kterou autor až tolik neřeší - jak rozpoznat skutečné ohrožení a jaký mu přisoudit význam. Existují totiž skuteční nepřátelé a reálné křivdy, kterým je nutno se postavit (výše zmíněný autor doslovu samozřejmě cituje slavný výrok Woodyho Allena "To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mě nejdou"), lze se otázat, kde jsou hranice mezi rozhořčením paranoidním a rozhořčením náležitým. Psychoterapie, obávám se, tuto hranici často nehledá a odpovídá podobně jako právníci - klient je vždy v právu. Paranoia aspiruje na univerzální lidskou vlastnost, která může být v určitém kontextu docela užitečná (to by jistě brilantně vysvětlili zastánci evoluční psychologie). Přílišná důvěřivost může odkazovat k velkodušnosti, ale také k slaboduchosti; být méně důvěřivý někdy znamená být opatrný a racionální, "důvěřuj, ale prověřuj". Paranoia se v nás ale může vyskytovat nejen jako druh akcentované, hypertrofované skeptické pochybnosti, ale i jako svod, který vede k sklouznutí po šikmém svahu; nejen v relacích a interakcích mezi jednotlivci, ale též komunitami. Je to i pokušení zjednodušit a zpřehlednit si svět, podobně jako to činí předsudky usnadňující orientaci - bez pevné opory předsudků bývá složitost světa pro někoho neunesitelná. Jsou mnozí, kteří jim rádi pomohou a založí si na nich politickou živnost.

Zojovu knihu hodnotím jako excelentní dílo, jež dokazuje sílu psychologie v exkurzích a přesazích, jde přece jen o integrální obor s nesmírnými možnostmi a se značnou produktivitou.

Nakonec kniha mohutná rozsahem i významem - Hans Urs von Balthasar: Apokalypsa německé duše. Studie k nauce o posledních postojích. 1. svazek - německý idealismus (přeložil a doslov napsal Martin Bojda, předmluva Alois M. Haas, Academia 2024). Více než osmisetstránková publikace přináší náročnou četbu. Německý katolický teolog Urs von Balthasar vytvořil mnohasvazkové dílo, u nás známé jen torzovitě. Jeden z vrcholů se k nám dostává ve vynikajícím překladu Martina Bojdy (1991); mladý autor řady monumentálních prací v závěru vysvětluje, s jakými překladatelskými obtížemi se setkával a jak se s nimi vyrovnal. Balthasarův styl je výsostně náročný, jeho myšlenky mnohdy nejasné, košaté, mnohoznačné; každého autora vždy uvádí do souvislosti s řadou dalších, mnohdy známých jen úzkému okruhu odborníků, takže čtenář se často ztrácí, autor se nachází vždy v dalekém předstihu.

"Apo-kalypsis znamená odhalení, znamená tolik co zjevení... Otvírá se však to vnější, vnitřní zůstává zahaleno. Tímto vnitřkem je duše," předestírá autor, který se snaží sledovat ideový pohyb k poslednímu smyslu. Musíme "plně předjímat věčné a mít za sebou smrt". Duše kráčí vstříc své apokalypse, logos bude chápat pomocí obrazů. Teologie je vlastně zvláštní formou poezie a naopak. Proto tato velkolepá syntéza teologie, filozofie a literatury, v níž Balthasar mistrovsky rozehrává déšť korespondencí mezi plejádou myslitelů a básníků. Hlavní kapitoly představují Lessinga, Kanta, Fichteho, Schellinga, Novalise, Hölderlina, Schillera, Goetheho, Jeana Paula, Hegela, Hebbela, Wagnera, Kierkegaarda a Nietzscheho, dotýká se však i desítek dalších. Autor hodlá prověřit jejich duchovní soustavy, v pozadí stojí "sebeodhalení mýtů ve světle mýtu kříže". (V dějinném vývoji rozpoznává období mýtu Krista, Promethea, Dionýsa a opětovný návrat k mýtu výchozímu, kristovskému.)

Zdá se, že klíčovou roli v prvním svazku zaujímají osobnosti nějakým způsobem spjaté s romantismem. V romantismu se obnovuje stará mystika, gnóze, spiritualita různé ražby, která se v minulém století vrací v pokleslejší podobě teozofie či New Age. Otevírá se poměr poznání a lásky, exaktnosti a umění, extatické existence, záhady vědomí. Rozechvělá jemnost se pokouší stanovit jedinečný bod rozhraní mezi "ještě ne" a "už ano", protahující se někam do věčnosti.

Schelling mluví o nutnosti vzdát se života, lidem přeje "kéž by se snažili o to, aby již zde zničili svou osobnost a žili v Jednom a ve Všem", možná je "cesta k nebi jen skrze propast". Z toho slyšíme Eckharta i Taulera, Terezii z Ávily i Jana z Kříže. Zlo je nutné ke zjevení Boha, vypadá to skoro, že dobro a zlo se tajemným způsobem předpokládají a podmiňují. Hölderlin volá po sjednocující lásce, kdy působí "srdce jako střed světa", touží "být ústy hlubin světa". Novalis by chtěl "prožít v sobě přírodu". Přímo před našima očima se evokují duality země a nebe, přírody a ducha, bytí a idejí, mystéria jazyka a mystéria smyslu. Myslitel bývá tak velký, jak velké otázky si dokáže položit.

Velkým tématem se stává svoboda, božská autorita církve či Písma se dramaticky mění, ba propadá, romantici potřebují Boha i absolutno, ale ne už náboženství, vytvářejí vlastní. Nemohou však uspět, všechno spěje jen k "rozervanosti, zoufalství, prázdnotě a dezintegraci", romantický titanismus (vzpomeňme na dizertaci Václava Černého o titanismu v romantické poezii, žel do češtiny zatím nepřeloženou) přechází v odkouzlení světa a graduje rozkladem právě těch cenností, jež romantici milovali nejvíce.

Romantická představa, že nadchází čas a "jsme blízko probuzení" (Novalis) byla grandiózní a strhující, probouzela vášeň, která byla bezmála schopná uchopit čas a něco nového z něj stvořit. Kýžená celistvost, vedoucí ke svatosti, a spásné završení zůstaly jen v žhnoucích a závratných idejích a tvarech uměleckých děl. Byla to velká doba a interdisciplinární teolog Urs von Balthasar ji dokáže znamenitě zprostředkovat, potřebuje však také velké čtenáře, k nimž autor Bagatel rozhodně nepatří. Ale musíme přijímat i takové výzvy, na něž nestačíme. Budiž za ně díky.