Alena Dvořáková

Růže, vavřín, fialky a břečťan

(Za Christinou Rossettiovou a Janem Rusem)

S nápadem, aby v Souvislostech vyšel tematický blok připomínající tvorbu a odkaz anglické básnířky Christiny Rossettiové - od jejíhož úmrtí 29. prosince 1894 uplynulo 130 let -, přišel náš spolupracovník Jan Rus. Vše začalo v září 2023 příslibem, že by napsal esej o jedné její básni. V lednu 2024 už navrhoval překladový výbor z její poezie, a to buď "ve skromnější variantě coby průřezu již publikovanými českými překlady", anebo v ambiciózní variantě, kdy "poněkud neskromně pomýšlel na oslovení současných anglistů všech generací". Po dohodě s redakcí - a s činorodostí sobě vlastní - vypracoval Jan loni na jaře osnovu celého bloku, jenž už vedle současných překladů počítal i s rossettiovskými statěmi. Směle a cílevědomě oslovil celou řadu autorů a autorek a překladatelů a překladatelek (které si sám vytipoval) s dotazem, zda by byli ochotni do bloku přispět. Předčasná smrt mu bohužel znemožnila dovést náročný projekt do konce. Na jeho počest jsme se rozhodli dokončit jej sami - a proto také namísto Janovy ohlášené, ale zřejmě nenapsané, v každém případě však nedohledané úvodní statě nazvané Růže, réva, rozmarýn (Za Christinou Rossettiovou po 130 letech) čtete tento "břečťan".

Jádro či zpívající srdce bloku (rossettiovsky řečeno) představují překlady básní. Z e-mailové korespondence s Janem z dubna 2024 vím, že jeho představa této překladové části kolísala mezi dvěma koncepcemi. První se zhmotnila ve sdílené tabulce, do níž si oslovení adepti měli zapsat vždy jen jednu jedinou báseň tak, aby se překlady pokud možno nepřekrývaly (a aby se podařilo dodržet předepsaný počet stran). Druhá koncepce byla opět ambicióznější a (snad nejen z mého pohledu) zajímavější. Jan se snažil dohledat starší překlady Rossettiové s tím, že by u vybraných básní otiskl - pokud by se našlo dost místa - vícero překladů téže básně, pro srovnání. Týkalo se to zejména, ale ne výhradně slavných básní Song. When I am dead, my dearest a Remember. Protože však nebylo jisté, zda se podaří dát všechny přislíbené či vytoužené překlady dohromady, Jan mě požádal, zda bych u básní, které chtěl mít přeložené za každou cenu (zejména již zmíněné Písně a také Narozenin), nepřevzala úlohu pomyslného rezervisty či back-up vokálu (jak jsem si to sama pojmenovala; Jan byl velice zdvořilý). Skutečně se nám podařilo několik starších překladů Rossetiové dohledat (Klášterský, Saudek, Hrdlička, Schneedorfer, Josek), aniž bychom si ovšem dělali jakýkoliv nárok na úplnost. I proto jsme se nakonec rozhodli pro druhou z Janových koncepcí: u vybraných básní otiskujeme vícero překladů. Dodejme, že básně jsou řazeny chronologicky podle prvního vydání: záměrem je upřednostnit básnířku samotnou a vývoj její tvorby před překladatelskými osobnostmi.

Neméně důležitou součást bloku - pomyslný rám onoho obrazu, který vyplňuje Rossettiové básnická tvorba - představují eseje a další doprovodné texty. Patří k nim úvodní Medailon o životě a díle básnířky od Bohuslava Mánka a z opačného konce slavný esej Virginie Woolfové Jsem Christina Rossettiová (v překladu Martina Pokorného). Po nich následují interpretační úvahy nad různými aspekty Rossettiové básnění. Zdeněk Beran předkládá výstižné shrnutí vztahu básnířky k literárnímu prerafaelismu. Eva Kalivodová srovnává Rossettiovou s jinou velkou viktoriánskou básnířkou, Elizabeth Barrett-Browningovou, a pozornost věnuje hlavně vyobrazení ženské touhy a erotické zkušenosti v Rossettiové stěžejní básni Trh skřítků. Zuzana Šťastná přichází s pozorným a podnětným rozborem sonetového cyklu Monna Innominata: zamýšlí se nad jeho dynamikou na pozadí sonetové tradice (od Petrarky a Danta po Johna Donna) a zkoumá význačné motivy básní jak z biografického, tak komparatistického hlediska. Daniela Theinová pak otevírá otázku, do jaké míry lze Rossettiové básně - s jejich důrazem na "vše, co se zelená" - číst nejen v duchu tradičního křesťanského, případně romantického spojování Božího stvoření s přírodou a lidskou (tvůrčí) přirozeností, ale i jako příklad rané hlubinné ekologie, či dokonce ekokritiky v duchu Margaret Atwoodové.

Když jsem básně i eseje pročítala a redigovala, neubránila jsem se třem myšlenkám. První se týká básnického díla Christiny Rossettiové. Při četbě mi opakovaně tanulo na mysl, že tajemství jeho působivosti se skrývá především v osobité souhře mezi formou a obsahem. Obsah nejednou temnými podtóny či třeba nečekanou významovou nejednoznačností rozkolísává, ne-li narušuje dokonalou uhlazenost a čistou krásu formy. Platí to ale i naopak: zdánlivě prostá, na pohled dokonalá forma nejednou nečekaně - zejména svým vyvrcholením, které se nezřídka pojí s lehkým vykloubením větné stavby - moduluje obsah či ho uvrhá do daleko větší mnohoznačnosti, než by se zdálo na první pohled. Proti každé sladce vonící růži, révě a rozmarýnu tu lze postavit hořčejší růži obrůstanou nejen fialkami a trávou hojně skrápěnou studeným deštěm, ale i stinným vavřínem, a dokonce již zmíněným břečťanem.

Druhá myšlenka se týká Rossettiové života. Máme čím dál větší sklon poměřovat hodnotu věcí a lidí výkonnostními hledisky. Podle toho by Rossettiová po většinu života - ať už mluvíme o počtu a ohlasu publikovaných básní, množství vydělaných peněz, závažnosti společenských poct či počtu porozených dětí - nijak zvlášť neoslnila. Po 130 letech od její smrti se však hodnota její poezie jeví nezměrná, nejen díky zpěvnosti a hloubce duchovní zkušenosti, ale i díky hravosti, důvtipu a literárně důmyslné, podvratné ironii, tu humorné, tu až sarkastické.

Třetí a poslední myšlenka se týká samotného iniciátora rossettiovského bloku, Jana Rusa. Při četbě a redakci odevzdaných textů jsem pokaždé znovu pociťovala vděk za to, že se mi Rossettiové tvorba díky Janovu nápadu a všem, kdož se podíleli na jeho uskutečnění, otevřela na nový způsob - a že jsem se tohoto projektu mohla zúčastnit. "Ma passa il fiore / Tu resti a me" (The Complete Poems, s. 646).

V neposlední řadě děkujeme všem, kteří na redakční výzvu dokončit rossettiovský blok zareagovali kladně, popřípadě se už loni na podzim zapojili do vzpomínkového bloku věnovaného Janovi (Souvislosti 3/2024).

Alena Dvořáková (1973), anglistka, literární kritička a překladatelka (Cormac McCarthy, Will Self, John McGahern, Kevin Barry, Kazuo Ishiguro, Don DeLillo).