Už ve školství jsem dodržoval pravidlo, že osoby, s nimiž jsem nucen spolupracovat, si pokud možno oblíbím. Někdy jsem se musel přemáhat, ale utvrzovat se v zášti k někomu, s nímž člověk musí trávit čas, škodí práci i životu. Ať už jsem vyučoval děti, uklízel podzemní haly nebo obchodoval s knihami, věřil jsem, že moje práce neslouží jen bolševikovi, ale je užitečná sub specie aeternitatis. Snažil jsem se, aby v soukolí neskřípal písek, a bránil se permanentní nasranosti, jaká u nás tak často otravuje vzduch. V područí hlavní kádrovačky soudružky Müllerové by se mi to asi nepodařilo, a tak jsem se pustil do pročítání inzerátů.

Po několika měsících jsem se dočetl, že nakladatelství Odeon hledá vedoucího Klubu čtenářů s mojí kvalifikací. Odeon pro mne byl svatostánkem knižní kultury, bájnou institucí, na jejíž produkci jsem vyrostl. Dlouho tam působil Josef Škvorecký, chvíli i Jiří Kolář, hodně mi o něm vyprávěl Josef Hiršal. Připadalo mi neuvěřitelné, že bych tam mohl také pracovat.

V budově ředitelství na Národní třídě mne přijal provozní náměstek dr. Eduard Vonka, vysoký starší pán s bleděmodrýma očima v narůžovělém obličeji a s věncem bělostných vlásků kolem majestátní pleši. Zjistil jsem si o něm, že je nestraník, ale řídí vyjma redakce a ekonomického úseku prakticky celé nakladatelství; ředitel Kulíček dosazený komunistickou stranou byl pouze figurkou. Vonka mne podrobil důkladnému výslechu, při němž jsem ani moc nelhal, neboť působil docela důvěryhodně.

"Šéfovat Klubu čtenářů je dost nuda, to by vás nebavilo," řekl mi asi po hodině. "Měl bych ale něco jiného."

Dozvěděl jsem se, že se brzy uvolní místo vedoucího odboru obchodu a propagace, jehož agenda se má v nejbližší době rozšířit. Dosavadní vedoucí, který je po infarktu, se obává, že nové úkoly nezvládne. Odpovídal bych jednak za veškerý maloobchodní i velkoobchodní prodej a zásilkovou službu, jednak za tiskovou redakci, která obstarává styk s veřejností i novináři a vydává spousty propagačních tiskovin včetně vlastního časopisu. Na rutinní záležitosti budu mít zkušené vedoucí oddělení, sám bych se měl zaměřit především na probíhající výstavbu nové prodejny a výstavní síně na Královské cestě v Celetné ulici. Je třeba dohlížet na architekty i harmonogram prací, protože někdy za rok budu obě pracoviště uvádět do provozu. Krom toho se očekává, že se za svůj útvar účastním pravidelných provozních i redakčních porad. Znělo to zajímavě. Raději bych přijal podřízenější pozici, neboť jsem se necítil dostatečně kompetentní, ale nechal jsem si to pro sebe a Vonkovi kývl. Nastoupím začátkem ledna 1988. Možná se zapracuji, možná selžu, ale aspoň se zblízka kouknu na Olymp.

První pracovní den roku 1988 jsem se hlásil u dr. Vonky a spolu s ním odjel metrem do ulice Na Florenci, kde v prvním patře rozlehlé budovy proti nádraží sídlily obchodní a provozní útvary Odeonu. Můj předchůdce dr. Miroslav Burkoň na nás čekal ve velké kanceláři, jež se měla stát mým pracovištěm. Štíhlý prošedivělý pán s šarmantním vystupováním mi svou funkci předával s viditelnou úlevou: po infarktu prý musí zpomalit a spokojí se s vedením propagačního oddělení jako můj podřízený. Všiml jsem si, že po Vonkovi pokukuje trochu bázlivě jako pejsek na přísného páníčka. Zašli jsme i za vedoucí obchodního oddělení Alenou Sládkovou, kterou jsem znal z pravidelných porad v Knižním velkoobchodu. Drobná řízná ženská před šedesátkou se na rozdíl od svého kolegy chovala suverénně. Z Burkoně spadla tíha teprve po Vonkově odchodu. Mrkl na mne, chlapecky se usmál a vytáhl láhev červeného vína. Připili jsme si na tykání.

"S Vonkou děláme v Odeonu víc než pětatřicet let. Je to schopný chlapík, ale nesmírně náročný šéf. Ten můj infarkt je tak trochu jeho dílem," řekl mi, jako by se omlouval.

Když jsme dopili, vzal krabici se svými věcmi a přenesl ji širokou chodbou za roh do tiskové redakce. Šel jsem se tam také představit. Olga F., energická blondýna poněkud maskulinního vzhledu, obstarávala většinu redakčních prací, zatímco věčně poplašená Marta V. se zabývala čistě úřadováním. Burkoň mne už předem varoval, že jsou obě oddané členky komunistické strany, navíc svobodné. Martě bylo přes čtyřicet a zjevně se užírala nezvládnutými citovými traumaty; každou chvíli vypadala, že se rozpláče. Osmadvacetiletá Olga naopak překypovala sebedůvěrou a ctižádostí, kterou jen chabě zastírala leninskou skromností. Brzy jsem vytušil, že si na místo po Burkoňovi brousila zuby. Vonka mne možná přijal především kvůli ní, aby jí zatarasil cestu k vzestupu. Až na ředitele Kulíčka a šéfredaktora Šimona se odeonské vedení skládalo ze samých nestraníků, pro které by mohla být nebezpečná. Mně paradoxně nejspíš pomohly chabé kádrové předpoklady. O svých schopnostech jsem si valné iluze nedělal, věděl jsem jen, že celkem dobře vycházím s nejrůznějšími lidmi a dovedu hladce vplynout do týmové práce. Doufal jsem, že to zvládnu i tady a žádné vyšší ambice jsem neměl. Další služební postup by ode mne vyžadoval politické angažmá, jaké jsem zásadně odmítal.

Už dřív jsem si všiml, že většina velkých i menších šéfů mého světa se narodila kolem roku 1928. Udělal jsem si dokonce drobnou statistiku žijících českých osobností uvedených ve velké normalizační encyklopedii z počátku osmdesátých let. Tenhle ročník v ní bezkonkurenčně dominoval. Z mých bezprostředních vedoucích v Knižním velkoobchodu k němu náleželi Manžel, Matura i Janda. Ředitel Kulíček z Odeonu byl o dva roky starší, ale jinak sem patřilo skoro celé vedení - provozní náměstek Vonka, ekonomický náměstek Sklenář i šedá eminence velké redakce dr. Čermák a jeho zástupkyně dr. Zumrová. Do Odeonu vesměs nastoupili jako čerství vysokoškoláci hned po jeho založení a prožili tu celý život. Nyní se přiblížili důchodovému věku, ale otěže řízení by si asi nějaký čas ještě rádi podrželi.

Také Mirek Burkoň se narodil v roce 1928, avšak na rozdíl od svých odeonských vrstevníků se více věnoval radostem života než kariéře. Pobavil mne, když mi prozradil, že potají sklízí nejpříjemnější plody Olžiny ambicióznosti: udržuje s ní nezávazný milostný poměr a cítí se přitom jako starý Goethe.

Rok zakončený hned dvěma osmičkami mi tedy opět přinesl osudovou změnu. Po...prvé v životě jsem se dostal k práci, kterou jsem mohl brát vážně a chtěl u ní zůstat co nejdéle. Nenápadně osudový byl ovšem i nález přepečlivé závodní lékařky, jež ordinovala téměř výhradně pro Odeon. Při nástupní prohlídce u mě zjistila vysoký krevní tlak a cukrovku, dvě choroby, které mi dodnes dokazují, že jsou nevyléčitelné. Tenkrát jsem je více méně ignoroval, žádné potíže jsem neměl a laboratorní výsledky se po drobné úpravě životosprávy výrazně zlepšily. Teprve o deset let později mne začala jejich neodbytná věrnost více omezovat.

Většinu pracovního času jsem zpočátku trávil s Mirkem Burkoněm. Seznamoval mne s podnikem, jehož pracoviště byla porůznu rozmístěna v pronajatých prostorách blízko pražského centra. Ředitelství, redakce a výrobní oddělení sídlily v elegantní budově na Národní třídě, kterou podnik sdílel s Ústředím lidové umělecké výroby (ÚLUV), ekonomický úsek se nalézal v Jindřišské ulici, právní oddělení v paláci Adria a Klub čtenářů v průchodu domu u Hynků v Celetné ulici, kde se rovněž budovaly dva exkluzivní krámky pro odbor, který jsem řídil. Vedle kanceláří na Florenci spadalo pod mé velení ještě velké knihkupectví Odeonu v přízemí téhož domu, dále knižní archiv v Krakovské ulici a expedice Klubu čtenářů ve Štupartské. Tu si Mirek nechal naposled a vstupoval do ní s viditelnou trémou.

Ve třech přízemních místnostech starého domu nebylo k hnutí. U velkých balicích stolů mezi paletami s expedovanými tituly a vázacími stroji pracovalo šest otrlých dělnic, pro něž se jakýkoli kontakt s odeonskými intelektuály stával vítaným vytržením z monotónní dřiny. Okamžitě spustily jedna přes druhou, žehraly, nadávaly, lamentovaly a po očku přitom koukaly, jak jemnostpáni u dveří tonou v rozpacích. Surovec K. v Nové Vsi věděl, jak své dělnictvo zkrotit, noblesní Burkoň se však nechával překřičet a jen poplašeně mrkal očima. Bylo mi jasné, že ty ženské mají v mnohém pravdu. Mzdy v Odeonu byly na všech úrovních zhruba o třetinu nižší než v politicky protežovaných nakladatelstvích typu Svobody nebo Mladé fronty a nekvalifikované síly zde vydělávaly ostudně málo. Zaměstnance v redakcích a kancelářích mohla těšit alespoň kulturně vytříbená produkce, té si však dělnice v expedici nijak necenily. Soudily, že kdyby Odeon vydával lehčí a přístupnější čtivo, dosahoval by vyšších zisků a mohl by jim pár stovek přidat.

Veškeré finanční záležitosti Odeonu důkladně spravoval ekonomický náměstek Jiří Sklenář, suchý a sveřepý mužík typu kapitalistického prokuristy, s nímž nebylo radno si zahrávat. Od narození měl jednu nohu vadnou, kulhal stejně energicky jako Goebbels a mnozí mu připisovali podobně démonickou nevraživost k lidstvu. Mnohokrát jsem u něj žadonil o navýšení nejhorších platů v mém útvaru, vždy si však s viditelným potěšením vychutnával svou neoblomnost. Jeho úzkostlivá šetrnost se přitom týkala pouze mzdových prostředků, výrobní i provozní náklady v zásadě respektoval a v oblasti investic se občas choval jako rozmařilý velmož. Ženským z expedice, které braly zhruba čtrnáct stovek měsíčně, jsem nesměl přidat ani pětistovku, avšak nehorázně vysoké faktury za umělecko-řemeslné práce v nově budovaných prostorách podepisoval bez mrknutí oka. Tyto ceny ovšem navrhovaly výtvarné komise. Za týden práce dvou "uměleckých" tapetářů podnik zaplatil sto padesát tisíc, zhruba o třetinu víc, než si všechny moje expedientky vydělaly za rok.

Bylo mi samozřejmě jasné, že Sklenář takto nehospodaří z vlastní vůle, ale řídí se pokyny shůry. Udržováním nízkých mezd se socialismus bránil inflaci, jenže to odnášeli ti nejchudší, nejméně vzdělaní a bezmocní, zatímco režimem schválení umělci a umělečtí řemeslníci vydělávali víc než ředitelé podniků, pro něž pracovali. Občas jsem si pohrával s žertovnou představou, že balení knížek prohlásím za uměleckou činnost, spřáhnu se s nějakou výtvarnou komisí a budu své expedientky vyplácet formou honorářů. To by pak byly za vodou.

Krátce po nástupu jsem se poprvé zúčastnil porady redakce. Obzvlášť přátelsky se ke mně od počátku choval Josef Čermák, germanista, kafkolog, žák Václava Černého a zeť Bedřicha Fučíka, nepochybně nejvlivnější z tvůrců zdejšího edičního programu. Sporý, vždy pečlivě oblečený, hladce oholený s přesně narýsovanou pěšinkou v prošedivělých vlasech působil spíš jako obchodník nebo bankéř. Jeho výklady při poradách pro mne představovaly neformální postgraduál, při němž jsem nevnímal jen impozantní rozsah jeho znalostí, ale také jemné pocitové komentáře. Většinou se probírala díla navržená k překladu a vydání. Čermák autory vesměs znal, měl na ně svůj názor a dovedl jej vyjádřit třeba jen tónem hlasu nebo mimikou; někdy uznale našpulil rty, jindy znuděně obrátil oči v sloup nebo se s despektem ušklíbl. Často mne oslovil i při náhodném setkání někde na chodbě, aby mi uštědřil menší důvěrnou přednášku o problémech, jež se mu honily hlavou. Nejspíš si ověřoval, zda budu zdatným údem podniku, který se během desetiletí stal do značné míry jeho dílem. Mám dojem, že mne tak trochu vychovával, abych i v profánní sféře obchodu hájil vytříbenost odeonského ducha.

V nakladatelství pracovalo na čtyřicet redaktorů, jejichž jména jsem vesměs znal z knižních tiráží. Porad se účastnili pouze vedoucí jednotlivých úseků, angloamerický řídil Ivo Železný (později Jan Zelenka), románský Jan Binder (později Jiří Našinec), ruský Vladimír Novotný (později Kamil Chrobák), španělský Jan Hloušek a německý většinou obhospodařoval sám Čermák. Bohemistikou, literární vědou a estetikou se zabývala Jiřina Zumrová, redakci výtvarného umění vedla Mireia Ryšková a výtvarným redaktorem veškeré odeonské produkce byl Vladimír Nárožník. Na redakčních poradách jsme každý týden sedávali zhruba dvě hodiny v pracovně šéfredaktora Josefa Šimona, známého básníka mladší generace, jehož socialisticky přičísnuté variace na beatnickou poezii jsem sice četl s rezervou, ale řadil je k tomu lepšímu, co za normalizace vycházelo.

Šimon byl vysoký pohledný muž s potemnělou tváří titánského romantika a podivně nečitelným chováním. Vědělo se, že v mládí vletěl na kole pod autobus a během dalších dvou let v nemocnici opakovaně přežíval klinickou smrt. Po úrazu kulhal a prý stále ještě trpěl silnými bolestmi. Nebyl mi nesympatický, dodnes však nevím, co si o něm myslet. V poezii se etabloval jako vzpurný rebel, který ovšem neváhá občas pochválit komunistické ideály, a do Odeonu jej strana zřejmě dosadila, aby ideově dohlížel na nespolehlivé "poputčiky" z řad inteligence. Sám se však v osobních rozhovorech často a rád distancoval od tvrdého jádra mladších normalizačních básníků typu Karla Sýse nebo Josefa Peterky a chlubil se svým švagrem, jímž byl i v disentu uznávaný literární vědec Vladimír Macura. Měl zřejmě víc želízek v ohni. Svědčí o tom i skutečnost, že si jej krátce po převratu vybral nový ministr kultury Milan Lukeš za svého prvního náměstka.

Vskutku tajuplnou historku jsem se Šimonem zažil koncem roku 1988. Telefonicky mne poprosil, abych jeho rodičům obstaral nějakou nesehnatelnou knížku, přijdou si prý pro ni ke mně do kanceláře. Věděl jsem, že jeho otec je vysoký komunistický papaláš přes průmysl, jeden čas dokonce místopředseda vlády, ale staří manželé, kteří mne navštívili, působili jako chudí a skromní důchodci. Muž s chytrou, výraznou tváří se trochu poťouchle vyptával, jestli je Josef v podniku oblíbený. Po jejich odchodu jsem mrknul do velké normalizační encyklopedie. Kulatý obličej místopředsedy vlády Josefa Šimona vypadal úplně jinak. Tehdejšího návštěvníka jsem poznal až v roce 1990 na jiné fotografii, která zobrazovala autora sarkastických vzpomínek na dny prožité s Leonidem Brežněvem v květnu 1969 - byl jím významný strůjce ekonomických reforem Pražského jara, pozdější disident Bohumil Šimon. Čert ví, co touto záměnou oba jmenovci sledovali.

Odeon vznikl v roce 1952 z malých, soukromých, vesměs exkluzivních podniků, které stát podle sovětského vzoru vyvlastnil, sloučil a přetvořil ve Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU). To se mělo stát výkladní skříní vysoké kultury a vzdělanosti, jež by na mezinárodních výstavách a veletrzích vyvracela pověsti o duchovním úpadku socialistického Československa a zdejším občanům dodávala krapet kulturního sebevědomí. Jeden ústřední podnik se dal navíc snáze ovládat než desítky malých. Jeho činnost soudruzi regulovali detailním projednáváním edičních i hospodářských plánů, vytyčováním kulturně politických úkolů a kontrolou jejich plnění. Problém měli jen s dosazováním spolehlivých kádrů na klíčová místa, a to zejména v redakci. Nízká platová úroveň žádné stranické kariéristy nepřitahovala a sotva který by dostál odeonským nárokům na kulturní rozhled. I proto zastával funkci ředitele zasloužilý soudruh Kulíček, jenž prý nastoupil do čela exkluzivního nakladatelství za trest. Vyprávělo se, že předtím působil ve vedení stranického hotelu Praha, kde často hostil sovětskou generalitu. Když jednou hodovala, přinesl jí jako pozornost podniku velkou broušenou mísu se zmrzlinou, kterou se pro zvýšení efektu rozhodl flambovat hořícím koňakem. Zmrazené sklo v žáru přirozeně explodovalo, maršálové ze strachu před atentátem zalezli pod stůl a nešťastný ganyméd musel odejít na méně odpovědné místo.

Pro éru normalizace je tato historka příznačná, ať už se udála, nebo ne. V prvním případě by dokreslovala úroveň vedoucích kádrů, ve druhém poťouchlou bájivost znevolněných intelektuálů, kteří si ji vymysleli. V nakladatelství se vyprávělo množství příběhů, v nichž ožívala historie posledních čtyř desetiletí. Vystupovaly v nich téměř bájné postavy, k jakým náležel tvůrce a majitel meziválečného Odeonu Jan Fromek, který směl po roce 1948 díky svému levicovému zaměření pár let působit i v zestátněném podniku, nebo komunisticky orientovaný surrealista Jan Řezáč, jenž jako šéfredaktor a ředitel dovedl podnik k rozkvětu, než jej po roce 1968 vyhodili. Také kolegu Škvoreckého si pamětníci rádi připomínali. Dámy, které s ním kdysi přátelily, nejvíc bavilo, jak pronikavě se lišil od svých páskovských, jazzem posedlých hrdinů. Sám prý byl ostýchavý, vypadal jaksi těstovitě, trpěl hypochondrií a do žádných dobrodružství se nepouštěl.

S Janem Řezáčem jsem jednou poseděl dobrou hodinu, když zašel za Burkoněm na návštěvu. Silnější bělovlasý pán s chytrýma očima toho moc nenamluvil, nechal si spíš jen vyprávět o osudech lidí, které kdysi znal. Bylo na něm vidět, že si myslí své, ale zaručeně nám neprozradí, co vlastně. Odeonu šéfoval od roku 1952, kdy mu bylo sotva třicet, ale prokázal udivující kompetenci na kulturním poli i na kluzkém terénu ideologie. Komunisté při přebírání moci zjevně nedisponovali jen Lidovými milicemi, ale také mladými schopnými intelektuály, kteří se dokázali okamžitě ujmout náročných úkolů. Jana Řezáče nahradil po jeho vyhazovu jakýsi záludný polonista, provedl normalizační čistky, ale krátce nato zemřel přímo v podniku na infarkt, který mu prý úplně roztrhal srdce. Boží mlýny, pokyvovali pamětníci hlavami.

Odeonské legendy se nejčastěji rodily z malérů. Nejkošatější pocházela ještě z časů prezidenta Novotného. Tlustý svazek Pamflety, který vyšel v roce 1961, patřil k nejnákladnějším publikacím v odeonské historii. Radovan Krátký vybral a přeložil žertovné, rouhavé či obscénní texty z éry středověku a raného novověku, Miroslav Váša k nim nakreslil stovky rozpustilých obrázků ve stylu iluminovaných rukopisů a Oldřich Hlavsa vymyslel složitě propracovanou grafickou úpravu, jež byla z výrobního hlediska nesmírně náročná. Vydání výjimečného svazku avizovalo knihkupectví na Národní třídě velkými panely se zvětšeninami Vášových kreseb ve výloze. Když kolem projížděl prudérní prezident Novotný, povšiml si roztomile nestydatých obrázků, rozzuřil se a knihu zakázal. Nakonec se nechal přesvědčit, že Váša umělecky vyjádřil vítězství lidového materialismu nad odtělesněnou spiritualitou církevní reakce, a knihu povolil s tím, že pracovníci Odeonu z pěti tisíců svazků odstraní obzvlášť nestoudné kresby. Přední vzdělanci se pak na všech pracovištích oháněli žiletkami, aby lid nespatřil nahaté dámské zadnice.

Samotné tvůrce knihy prý postihl trest z ještě vyšších sfér. Krátký i Váša byli vyhlášení bohémové, a když dostali nemalý honorář, začali vehementně slavit. Následující ráno se každý z nich doma probudil bez koruny. Vzpomínali si jen, jak se v Mělnické vinárně nadchli pro nápad nenosit tolik peněz manželkám domů, ale zakopat je na Petříně, zbytek večera pohltilo opilecké okno. Pražané pak v petřínských sadech dlouho potkávali dva podivné pány, kteří s šíleným svitem v očích pročesávali terén centimetr po centimetru.

Příběhy normalizačních zákazů podobnou barvitost postrádaly. Ideologický dozor prováděl odbor knižní kultury na ministerstvu, který schvaloval ediční návrhy a pak kontroloval až signální výtisky, když už byl celý náklad vyroben. Pokud soudruzi našli nějaké závady, třeba jen jméno zakázaného překladatele v tiráži, nepustili titul do distribuce, Odeonu se nevrátily výrobní náklady a spoustu peněz si vyžádalo i vleklé skladování. Z ideologického přehmatu se stala hospodářská škoda a všichni přišli o prémie. Odpovědný redaktor se tak ocitl před vlastními kolegy na pranýři a mohl rozjímat o nepatřičnosti odvahy. Za mých časů už k takovým malérům nedocházelo. Vedoucí redaktoři se vycvičili v obezřetnosti a dovedli odhadnout hranice přijatelného. Sovětská perestrojka navíc vzbuzovala naději, že se poměry postupně uvolní také u nás. I proto se v tichosti připravovaly ediční návrhy stále ještě zakázaných knih (maně si vzpomínám na Orwella, Pasternaka, Freuda apod.), aby se daly pohotově zařadit do edičních plánů, pokud to situace dovolí.

V letech 2013 až 2018 pracoval Viktor Šlajchrt na rozsáhlých pamětech, jež nazval Zpověď neuskutečněného umělce; dosud zůstávají v rukopise. V letošním ročníku Souvislostí z nich na pokračování otiskujeme ty části, jež sledují Šlajchrtovo působení v nakladatelství Odeon v letech 1988-1991.

Viktor Šlajchrt (1952), spisovatel a novinář. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor český jazyk a výtvarná výchova. Vystřídal řadu profesí (učitel, uklízeč v metru, obchodní zástupce Knižního velkoobchodu, vedoucí obchodu a propagace v nakladatelství Odeon). V roce 1992 se stal redaktorem Mladé fronty Dnes a o dva roky později přešel do kulturní rubriky týdeníku Respekt, kde působil do roku 2008. Příležitostně spolupracoval s mnoha dalšími periodiky, rozhlasem i televizí. Své eseje, kritiky, fejetony či deníkové záznamy uspořádal do několika souborů (Suroviny laskominy, 2000; Putování pomezím, 2008; Bankrot, 2011; Okamžiky umění, 2013; Bonvivánova kulinária, 2015; Obrazy Prahy, 2017; Bloumání epochami, 2018), je autorem či spoluautorem několika obrazových či publicistických knih (Srdečný pozdrav z hospody, 2007; Jan Šafránek - Svět lidí, 2008; Josef Jíra 1929-2005, 2022 ad.).