Jan Šulc

Kým pro mne byl a zůstává Jan Suk

(14. 7. 1951 - 15. 2. 2025)

Jana Suka jsem poznal v roce 1992 v budově na Národní třídě č. 36. V půlce budovy sídlilo tehdy nakladatelství Odeon, v němž jsem od března 1990 pracoval jako redaktor, v druhé půlce sídlilo Ústředí lidové umělecké výroby, jež bylo jako družstvo i formálním vlastníkem budovy v letech 1948-1994 (poslední léta v rámci své likvidace). Odeon mu za nájem v něm platil prostřednictvím ministerstva kultury ročně zanedbatelnou částku.

Nově vzniklé tržní hospodářství zaskočilo finančně většinu státních podniků (mezi něž patřil Odeon) i družstev (mezi něž patřilo Ústředí lidové umělecké výroby). Odeon proto začal některé své místnosti pronajímat - a tak se v roce 1992 do šestého patra na Národní 36 dostalo nakladatelstvíH & H manželů Hnidákových, v němž jako redaktor pracoval Jan Suk. V roce 1994 se v něm stal šéfredaktorem.

Nemohli jsme se s Janem Sukem nesetkat. Takto mi to dnes po třiceti třech letech připadá. Oba jsme byli redaktoři, ale současně jsme oba toužili i po něčem jiném, než byla vlastní redakční práce: chtěli jsme koncipovat či spolukoncipovat ediční profil svých nakladatelství, přivádět na svět knihy, jež jsme si sami vymysleli či vysnili. V tom jsme byli úplně stejní. A byli jsme si v tom též osobně velmi blízcí.

Od prvního setkání na chodbě v šestém patře Národní 36, kam jsem chodil do technické redakce Odeonu, jsme se navzájem oslovovali "Honzo".

Honza Suk byl o čtrnáct let starší než já (narodil se 14. července 1951 v Benešově), což je poměrně hodně, ovšem vždy jsem ho považoval za svého vrstevníka, ani jsem si neuvědomoval, že je starší. V jedné věci ale věkový rozdíl mezi námi patrný byl: Honza měl o čtrnáct let více času na četbu, sebevzdělávání a vstřebávání kulturních podnětů. Toho jsem si poprvé všiml, když se v devadesátých letech pustil do psaní publicistických článků. Šíře jeho znalostí a kulturních zájmů byla mimořádná. Psal tehdy do novin a časopisů kritiky, do knih předmluvy a doslovy a do nakladatelského časopisu Nové knihy kulturní sloupky. Žasl jsem, kolik světových literárních děl zná a jak se u něj literatura přirozeně snoubí s historií, hudbou, divadlem, filmem, fotografií, architekturou, výtvarným uměním, estetikou a filozofií. Jeho sloupky měly osobní naléhavost a kulturotvorný apel. Honza je psal osobitým stylem, mírně vznešeným a archaickým, ornamentálním, nebál se patosu, nostalgie či projeveného citu. V tom byl a dodnes zůstává ojedinělý.

V letech 1992 a 1993 jsme spolu na Národní 36 hodně spolupracovali. Probírali jsme své ediční plány, vyměňovali si cenné kontakty a informace, sdělovali si zkušenosti s autory. Zajímavé bylo, že v nakladatelství H & H tehdy vydával své album Dvě půle lunety Karel Kryl, jehož dílu jsem se později systematicky věnoval. Díky Honzovi a tomuto albu jsem se s Krylem jedinkrát v životě osobně setkal.

V Odeonu tehdy bylo připraveno k vydání obrovské množství titulů, u nichž bylo jasné, že v nově vzniklých ekonomických poměrech je Odeon při nejlepší vůli vydat nezvládne. Řadu z nich jsem přenesl do nakladatelství Torst, pro které jsem začal pracovat, a jiné jsem předal Honzovi do nakladatelství H & H. Z těch nejdůležitějších to byly obsáhlé výbory z díla Romana Jakobsona a Vladimira Jakovleviče Proppa, původně zamýšlené pro odeonskou edici Ars. O první se tehdy postaral jako editor Miroslav Červenka, o druhý Hana Šmahelová. Inicioval jsem též Honzův zájem o vydání knihy Jindřicha Chalupeckého Cestou necestou a o vydání knihy Zdeňka Kalisty Století andělů a ďáblů, ty ovšem nebyly původně odeonské. Již tehdy jsem též obdivoval Honzovu snahu o vytvoření pečlivě komponované edice poezie. Vytvořil tehdy ediční řadu s názvem Poesis, v níž v následujících letech postupně vydal desítky pečlivě vybraných svazků poezie české i překladové.

Po odchodu z Odeonu v září 1993 jsem se s Honzou dále hodně stýkal, volali jsme si, scházeli se a spolupracovali. Pozval mě též na návštěvu k sobě domů do bytu v Kozí ulici, kde jsem poznal jeho ženu Inku.

Druhá polovina devadesátých let pro mne byla plná dění: dvakrát jsem se stěhoval, oženil jsem se, v roce 1996 se mi narodil syn. A k tomu jsem v letech 1995-1999 spolupřipravoval k vydání sedmisvazkové Spisy tehdy úřadujícího prezidenta Václava Havla. Přesto jsme s Honzou nikdy neztratili vzájemný kontakt. Volali jsme si, scházeli se a vyměňovali si ediční nápady a vydané knížky.

Nepíšu si deník, proto se mi následující události jen těžko chronologicky zařazují. Pokusím se je vystihnout v širším kontextu. Tím byla v Honzově životě potřeba změny, po níž vnitřně toužil a k níž se vědomě rozhodl.

Řekl mi, že s Inkou už spolu nejsou. To mne nesmírně překvapilo i zabolelo, ale neptal jsem se na víc, v takových situacích cítím ostych se ptát. Druhou věcí, kterou mi řekl, bylo, že opouští byt v Kozí ulici a natrvalo se stěhuje do domu rodu Suků v Křečovicích. Do domu, v němž prožil svoje dětství. Třetí věcí, kterou jasně a přesvědčeně formuloval, bylo to, že redakční práci přesouvá ve svém životě na druhou kolej a dále se chce věnovat především sám sobě a své tvorbě: básnické a esejistické. Chce psát a něco cenného vytvořit. Něco podstatného po sobě zanechat. Jako jeho předci. Umožnit mu ponor do vlastní tvorby měly "sukovské peníze", tedy tantiémy z provozování děl Josefa Suka u nás i ve světě (dříve k nim patřily i tantiémy dvořákovské). Čtvrtá věc, se kterou se mi svěřil, bylo jméno fotografky (a též výtvarnice, ilustrátorky a okrajově i básnířky) Petry T. Růžičkové (1963-2021), s níž ho v roce 1999 seznámil Arnošt Lustig, kterého fotografovala. Honzu zaujala natolik, že dále chtěl něco vytvářet i společně s ní, cestovat s ní a vymýšlet témata pro její fotografickou tvorbu. Já jsem Petru T. Růžičkovou nikdy v životě neviděl, její tvorbu znám jen z knih Pevnost. Kamenná hvězda Terezín (2003), Psáno na obrazy hřbitovů (2010) a z posmrtně vydané knihy Sacro bosco (2022), jejíž vydání Honza Suk považoval za svůj životní úkol. První z nich svým textem doprovodil Honza Suk, druhou Jana Štroblová, Vladimír Křivánek a Honza Suk, třetí Miloš Doležal. Fotografie Petry T. Růžičkové byly publikovány ve třech knihách Arnošta Lustiga, v knize jeho ženy Věry Weislitzové, v knihách Miloše Vodičky, Vladimíra Křivánka, Pavla Hozy a dalších, a ovšem ve většině z devíti vydaných knih Honzy Suka. O povaze vztahu mezi Petrou T. Růžičkovou a Honzou nedokážu říci nic bližšího. Z vyprávění na okraji našich hovorů jsem nabyl dojmu, že byla především jeho Múzou, člověkem, který v něm probouzel tvořivost. A též člověkem, pro nějž chtěl něco dělat a pomáhat mu v jeho vlastní tvorbě.

Uvědomuji si, že naše přátelství s Honzou, trvající 33 let a nikdy nepoznamenané ani stínem nějaké roztržky či konfliktu, stálo hlavně na sdílení společných kulturních zájmů. Že jsme si nikdy nevyprávěli svá rodinná či rodová dramata, že jsme si nesdělovali intimnosti a nezapojovali se navzájem do svých osobních problémů. Honzův život byl od narození výjimečný - byl pravnukem Antonína Dvořáka a vnukem Josefa Suka, dvou zcela mimořádných českých hudebních skladatelů. Vedle toho to byl život velmi dramatický. Z vyprávění jiných o něm dnes již vím poměrně hodně, od Honzy ale ne. Proto o něm musejí vypovědět především ti, kteří o něm vědí více než já. Například Honzův soused z Křečovic, básník Vladimír Janovic, Honzova kamarádka spisovatelka Ladislava Chateau a zejména jeho žena Inka.

Při přemítání o Honzovi nemohu nevzpomenout na naši společnou cestu do Brna na představení Hry o pekelné lodi portugalského barokního dramatika Gila Vicenta v režii Františka Listopada v divadle Husa na provázku, kam mě a mou ženu Šárku Honza vezl autem. A na naši rodinnou návštěvu v Křečovicích, při níž nás Honza provedl po krásné zahradě, v domě jsme však nebyli.

Od roku 2002 do smrti Honza vydal čtyři básnické sbírky, čtyři knihy esejů a svou nejzávažnější a nejobsáhlejší knihu, žánrově nezařaditelné Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (2020).

Básnické sbírky Potopené pevnosti (2002), Tajná schodiště (2006), Spojené kameny (2007) a Dohlednost v mlze (2011) představily Honzu jako básníka tichého, reflexivního a velmi osobitého. Jeho poezie není odnikud odvozená, je hodně osobní. Jako kdyby v ní Honza stále hledal cestu k sobě samému a vyjadřoval jedinečnost své vlastní životní zkušenosti i sumu toho, co do sebe nasál celoživotním ponorem do evropské a světové kultury. Jeho básně měl velmi rád a ocenil Jan Štolba, hezky o nich mluvil Petr Král.

Honzovy čtyři esejistické knihy jsou žánrově odlišné. Dvě vycházejí z Honzova hlubokého zájmu o operu: V aréně prachu, stínů a večerů (2010), Příroda v opeře (2024); a dvě mají obecně kulturní a úvahový ráz: Krysy v Hadrianově vile (2004), Jména v soumraku času (2012). Posledně jmenovanou knihu považuji vedle Melancholického století oblaku za dosavadní vrchol Honzova díla. (Řada jeho knih dosud čeká na vydání a nečetl jsem je.) Je to přehlídka nebývalého ponoru do evropské kultury minulosti a současně žalozpěv nad současnou dobou. Žalozpěv osobní, na vlastní kůži prožitý, bolestný. Honza celým svým životem nesl v sobě rodovou kulturní tradici, žil z hudby, výtvarného umění, architektury, literatury. A cítil, že toto vše končí, mizí ze světa, mění se k nepoznání, zaniká... Podobný žalozpěv nad mizejícím evropským kulturním světem napsal u nás v posledních třiceti pěti letech Rudolf Matys ve své esejistice shrnuté do svazku Společný jmenovatel. Byl o třináct let starší než Honza, psal jinak, ale mnoho mají ve svém postoji k evropské kultuře společného. Doufám, že si toho někdo všimne a zamyslí se nad tím podrobněji.

Naposledy jsem Honzu viděl v Benešově v kavárně Na slovíčko při společném uvedení své knihy O lidech a knihách a knihy Pavla Hozy Neviditelný člověk v únoru 2023. Svou knihu jsem mu věnoval a Honza se mi zdál veselý, energický, radostný. Poté už jsme si jen volali. Navedl jsem na něj divadelního a operního režiséra Michaela Taranta, který zvažoval vytvoření pásem spojujících slovo a hudbu. S Honzou se spojila i historička Dagmar Blümlová z Českých Budějovic, jíž jsem se předtím marně snažil pomoci s vydáním jejích překladů raných básní Sergeje Jesenina. Bylo by hezké, kdyby ta knížka v edici Poesis vyšla...

O Honzově smrti jsem se dozvěděl ze zpráv na internetu v pondělí 17. února 2025. Zemřel v sobotu 15. února v šest hodin ráno v nemocnici v Benešově.

Považuji za zázrak a moc krásnou věc, že se Honza s Inkou k sobě v roce 2021 vrátili a prožili spolu poslední čtyři roky Honzova života. Všechny podrobnosti o Honzových snech, jak svůj dům nechat po smrti přetvořit na muzeum a kulturní centrum, které bude dál žít odkazem jeho rodu, o Honzově životě v posledních letech, o samotném konci Honzova života i o mnoha Honzových dosud nevydaných knihách vypoví ona sama. Já jsem šťastný, že se jejich srdce znovu setkala a že šestnáct dní před Honzovou smrtí měli druhou svatbu.

Jedním z posledních lidí, s nimiž Honza deset dní před smrtí mluvil, byl nakladatel a tiskař Milan Hodek v pražské Michli, vydavatel Honzovy knihy Příroda v opeře. Honza plánoval u něj dále tisknout a ukazoval mu svou šest dní starou svatební fotografii. Nic nenasvědčovalo tomu, co se pak stalo po deseti dnech...

Honza Suk byl mimořádně vzdělaný, vpravdě renesanční člověk, cele žijící odkazem svého rodu, hudbou, literaturou, kulturou v nejširším slova smyslu. Rozhodl se, že po sobě zanechá něco podstatného. To se mu podařilo.