Ondřej Sládek

Jiří Šotola stále inspirativní

(Nad vydáním výboru Mizerná procenta naděje a románu Tovaryšstvo Ježíšovo)

V květnu minulého roku uplynulo sto let od narození básníka, dramatika a prozaika Jiřího Šotoly a rovněž třicet pět let od jeho úmrtí (1924-1989). Jednu i druhou událost jsme si mohli připomenout odbornou konferencí nebo třeba tematickým kolokviem, nic takového se však nestalo. Přitom Šotolovo dílo je natolik podnětné, rozmanité a rozsáhlé, že by si to rozhodně zasloužilo. To ovšem neznamená, že by jeho tvorba byla opomíjena nebo zcela mimo pozornost literárních badatelů a nakladatelů. Dokladem toho jsou dvě knižní publikace, které vyšly v nedávné době a které chtějí představit to nejlepší z Šotolovy literární dílny.

První knihu, s názvem Mizerná procenta naděje, vydalo nakladatelství Dybbuk v roce 2022 jako desátý svazek edice Opium poezie. Jde o výběr z Šotolovy poezie z poloviny čtyřicátých až šedesátých let 20. století, který sestavil a doslovem opatřil Michal Jareš. Druhou knihou je nové vydání Šotolova vrcholného prozaického díla Tovaryšstvo Ježíšovo. Vyšlo v roce 2024 jako 125. svazek České knižnice, vydávané nakladatelstvím Host, Ústavem pro českou literaturu AV ČR a Nadačním fondem České knižnice, přičemž autorem edice a kritického komentáře je Erik Gilk.

Šotola vystudoval dramatické oddělení Státní konzervatoře (1947) a činoherní režii u Jiřího Frejky na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (1951). Současně navštěvoval přednášky z filozofie a estetiky na pražské filozofické fakultě, studia však nedokončil. V letech 1949-1952 pracoval jako režisér a dramaturg v divadlech v Hradci Králové, Trutnově a Šumperku. Od poloviny padesátých let se věnoval výhradně redakční a literární činnosti. Byl redaktorem v časopisech Květen, Kultura, Kulturní tvorba, Literární noviny a v několika dalších. Kromě vlastní literární tvorby se Šotola věnoval i organizační práci ve Svazu československých spisovatelů, v letech 1964-1967 zastával funkci prvního tajemníka. Od počátku sedmdesátých let, kdy byl zahájen proces tzv. kulturní a společenské normalizace, nesměl publikovat. Zmírnění tohoto zákazu nastalo až po roce 1975, kdy v Tvorbě zveřejnil sebekritiku za své postoje publikované v Literárních novinách a aktivity ve vedení tehdejšího Svazu spisovatelů.

Publikovat začal Šotola již zkraje čtyřicátých let v době středoškolských studií, od roku 1945 přispíval svými básněmi a články do řady novin a časopisů. Jeho první básnické sbírky Náhrobní kámen a Čas dovršený (obě 1946) navazovaly na starší spirituální (zejména katolicky orientovanou) tradici české literatury a reagovaly na prožitek mezních situací v době druhé světové války. Na počátku padesátých let byl Šotola, podobně jako řada jiných jeho generačních souputníků, ovlivněn novým společenským a politickým klimatem, což se promítlo i do jeho veršů. Básnické sbírky Červený květ nebo Za život (obě 1955) brojí proti válce, která je nesmyslná, přesto stále opakovaná, stejně jako hrdinství a smrt vojáků.

Když se v roce 1955 stal členem básnického uskupení okolo časopisu Květen, v letech 1958 a 1959 byl jeho šéfredaktorem, vydal v souladu s hlavní umělecko-kritickou tendencí časopisu a programem tzv. poezie všedního dne básnické sbírky Svět náš vezdejší (1957, rozš. 1965) a Venuše z Mélu (1959, rozš. 1965). V těchto básnických dílech se Šotola představil jako autor osobitého stylu a poetiky. Jako autor výjimečného jazykového daru, který dokáže využít jak k vykreslení individuálních, intimních a každodenních situací, tak k nástinu širokých historických obrazů - například v apollinairovským pásmem inspirované sbírce Bylo to v Evropě (1960).

Svou básnickou poetiku Šotola dále rozvíjel a modifikoval v šedesátých letech sbírkami Hvězda Ypsilon (1962), Poste restante (1963), Co a jak (1964) a Pod...zim...níček (1967). Tyto soubory bývají charakterizovány jako Šotolova vrcholná básnická díla, kdy motivy okouzlení životem a nadějí šťastného života byly vystřídány motivy zklamání, rezignace, ale také pokory, zmaru a vědomí konečnosti lidské existence. Kromě proměny motivicko-tematického zaměření většiny básní došlo k proměně jazykové a stylové výstavby děl. Šotola dával stále větší prostor scénické a dialogické kompozici svých veršů. Jistě není od věci uvažovat v této souvislosti o vlivu a spolupůsobení jeho dramaturgické, dramatické, resp. scenáristické činnosti, které se od poloviny šedesátých let věnoval stále více. Nešlo přitom jen o dramatickou tvorbu pro divadlo (např. Antiorfeus, 1965; Waterloo, 1967; Bellevue, 1969), ale rovněž pro film, televizi a rozhlas. K tomu je třeba přičíst jistě také jeho zvyšující se zájem o psaní prózy. Výsledkem tohoto zaměření byl román Tovaryšstvo Ježíšovo, vydaný v roce 1969. Román, který byl příznivě přijat jak odbornou, tak širokou veřejností a který stojí na počátku Šotolova "obratu" k próze.

To, že šlo o radikální změnu, a to takovou, že Šotola je dnes znám spíše jako prozaik a dramatik než jako básník, uvádí i Michal Jareš ve výboru Mizerná procenta naděje. V doslovu (Básník, který byl) píše, že Šotolovo básnické dílo, vrcho...lící na konci šedesátých let, nebylo od té doby připomínáno. Jeho básně byly naposledy publikovány v roce 1968 - ve dvojici výborů Psí hodiny a Oranžová ryba. Od té doby je Šotola znám především jako autor divadelních her a historických románů. Kromě Tovaryšstva Ježíšova kupříkladu románu Kuře na rožni (1976), Svatý na mostě (1978), Osmnáct Jeruzalémů (1986) a dalších. Románů, které svou poetikou a jazykem navazují na historické prózy Jaroslava Durycha nebo Vladislava Vančury, takže jsou vnímány jako nedílná součást kánonu české literatury.

Poněkud stranou pozornosti však zůstává, že Šotola byl v prvních dvaceti letech své literární činnosti především básníkem, a to básníkem programovým a generačním. Michal Jareš v této souvislosti konstatuje: "V současnosti je Šotola coby autor veršů spíše relativizován, snad pro své mnohdy rozmáchlé gesto, ne-li pak úplně přehlížen a antikvován. Při pohledu na jeho básnické dílo však vidíme, že Šotola-básník je dodnes autorem, kterého stojí za to číst i objevovat." (s. 111)

Šotolovo básnické dílo je rozsáhlé, je proto pochopitelné, že autor výboru Mizerná procenta naděje musel při jeho sestavování postupovat velmi obezřetně. Základním pramenem mu nebyly pouze knižně vydané verše, ale také časopisecké otisky, přičemž jeho snahou bylo "postihnout celou básnickou tvorbu Jiřího Šotoly od poloviny čtyřicátých let až po konec let šedesátých" (s. 116). Šlo mu tedy o celek, přesto se nenechal zlákat vidinou souborného vydání Šotolových veršů. Stranou pozornosti ponechal básnické sbírky Náhrobní kámen, Bylo to v Evropě a Poste restante, které dle něj vytvářejí jednotný a těžko oddělitelný celek. Opomenuta zůstala také protiválečná a politicky zaměřená sbírka Červený květ. Ze všech ostatních Šotolových sbírek a několika dalších textových zdrojů vybral vždy několik básní, které s ohledem na jejich formální a tematickou podobu považoval za reprezentativní příklady autorova lyrického umění. Publikace je složena ze třiceti čtyř básní, z toho dvě básně mají větší rozsah (Škola dialogu a Vznešenost přírody). Třebaže jednotlivé básně nejsou uspořádány chronologicky, výbor je zdařilým dokladem různých typů a proměn Šotolovy básnické poetiky. (Základní informace o zásadách a způsobu básnického výběru podává ediční poznámka.)

Šotolovy básnické sbírky byly velmi často recenzovány, o jeho tvorbě vyšla řada odborných studií. Autoři sledovali a oceňovali klíčové motivy, básnické a jazykové prostředky a celkově sémantickou výstavbu, založenou na významových kontrastech slov, jejich výčtech i opakováních. Za pozornost stojí také to, že byla-li Šotolova poetika reflektována z vývojového hlediska, pak s důrazem na četné užití dialogů a scénickou kompozici - zvláště v druhé polovině šedesátých let.

Mnohost motivů (například vody) i pestrost a rozmanitost užití prostředků dialogizace jsou v Jarešově výboru skvěle viditelné. Patrné je to již v úvodní rozsáhlé básni Škola dialogu, která má šest částí nazvaných podle dnů v týdnu. Začíná se pondělím, končí sobotou, neděle zpracována není. Princip dialogu umocňuje to, že otázky i odpovědi jsou psány s pomlčkou tak, jako by šlo o dramatický nebo filmový scénář (odpovědi jsou navíc odsazeny), kdy ovšem neznáme jména protagonistů. Jsou jimi lyrický subjekt a hlas, který mu odpovídá. Hlas většinou negativní a negující, mnohdy ironický až sarkastický. Například úvodní verše z části básně nazvané Pondělí vypadají takto: "- A co s tím? Kde je konec? Kde to je, co nás ukonejší? / - To vůbec není. / - Co tedy je? / - Já nevím. Co by bylo? / - Co vlastně zbývá? Co je jisté? / - Lítost. / - Lítost nic není." (s. 9) Část nazvaná Pátek má podobu soupisu otázek a odpovědí, které mají lapidární tvar. Otázky i odpovědi se opakují, navozují tak dojem neustálého opakování dějů a situací, ale současně také dojem nevyhnutelnosti a nemožnosti vystoupení z roztočeného koloběhu života a smrti: "- A kdo vlastně platí? / - Jede vlak. / - A kdo bude stíhán? / - Jede naopak. / - Kdo je tu vinen? / Přece my." (s. 20)

V jiných básních (např. Vznešenost přírody, Odjezd) jsou promluvové pasáže dialogů vyznačeny uvozovkami, v některých případech jsou dokonce použity i uvozovací věty. Například: "A my křikli: 'Styď se! A táhni, ať jsi pryč!'" (s. 45). V jiném případě, v básni Sentimentální varianta, je uvozovací věta kombinována s promluvou, která je vyznačena pomlčkou ("A ona / [...] / mi povídá: /- Ty, / neplač, vždyť mi se sejdeme / u-pá-na-bo-ha zas... ", s. 76).

Z uvedených forem zápisů rozhovorů je patrné, že dialog a dialogická výstavba básní má v Šotolově poetice zásadní význam a postavení. Důvod, proč tomu tak je a jak to souvisí s jeho tvorbou dramatickou a prozaickou, by si zasloužil rozsáhlejší a detailnější rozbor.

Další a ještě rozmanitější podoby užití dialogů - jednak samotnými postavami (ve formě vnitřního monologu), jednak mezi fikčními postavami, anebo mezi vypravěčem a postavami - nabídl Šotola ve svých prozaických a dramatických dílech. Zůstaňme u románu, který stál na počátku jeho dráhy prozaika, u Tovaryšstva Ježíšova.

Šotola na něm začal pracovat v druhé polovině šedesátých let, tedy v době, kdy psal verše svých posledních básnických sbírek. Například srovnáme-li dialogičnost Školy dialogu s tím, jak Šotola komponuje a zaznamenává promluvy postav v Tovaryšstvu Ježíšovu, objevíme nikoli podobnost, ale zcela evidentní shodu. I na téhle drobnosti lze ukázat, že všechno v Šotolově umělecké tvorbě spolu vzájemně souvisí, třebaže jde o díla druhově a žánrově značně rozdílná. Tento názor v zásadě zastával i Milan Jankovič, který Šotolův obrat k próze vysvětloval "vnitřní souvislostí autorova tvůrčího vývoje". Problémy, na které Šotola ve svých literárních a dramatických dílech reagoval, Jankovič pojmenoval jako "vědomí krize dosavadních východisek a kritérií" (Česká literatura 5/1992, s. 512). Krize plynoucí z neutěšeného politického a kulturního vývoje tehdejší československé společnosti, jež se v Šotolových básních ve sbírkách Hvězda Ypsilon, Co a jak, Podzimníček zhmotňovala do obrazů deziluze, smutku, skepse a pomíjivosti existence. V románu Tovaryšstvo Ježíšovo se promítla do příběhu, který se odehrává v druhé polovině 17. století a vypráví o mladém jezuitovi páteru Vojtěchu Hadovi a rekatolizaci Chrudimska. Působení jezuitského řádu je v daném kraji sice úspěšné, ovšem za cenu vyprázdnění původně prosazovaných idejí a hodnot.

Děj románu se odehrává na panství Košumberk a v městečku Luži, kam přichází mladý páter Had jako nový zpovědník hraběnky Marie Maximiliány. Had je dostudovaný teolog, který si postupně získává hraběnčinu důvěru, stává se jejím rádcem a duchovní oporou. Chce pomoct životem těžce zkoušené šlechtičně, která je dvojnásobnou vdovou a která také přišla o své dvě děti. Osobnostně je Had značně nejistý a nerozhodný, oporu proto hledá a také nachází v jezuitském řádu. Řád mu poskytuje vnitřní i vnější ochranu, pocit domova a bezpečí, což on mu vrací svou poslušností a bezmeznou důvěřivostí. Když mu pak jeho představení dávají úkoly, které jsou jednoznačně motivovány snahou manipulovat hraběnkou, podřídit ji řádu a přivlastnit si její majetek a celé panství, nepřipadá mu to neobvyklé, natož špatné.

Had po hraběnce požaduje nejrůznější dary a finanční podporu řádu, jež se však stále stupňují. Nejprve je z jejích zdrojů postavena kaple, pak jezuitská rezidence a nakonec i chrám Panny Marie Pomocné na Chlumku v Košumberku - což ji finančně zničí. Teprve po jejím úmrtí si Had uvědomí, jakou roli sehrál v jejím životě a že přispěl k jejímu tragickému konci. Cítí vinu, kaje se, ale pocit marnosti a zoufalství z toho, že selhal, zůstává. V samém závěru románu čteme: "Všichni seděli v rezidenci a čekali, co Vojtěch Had udělá. A Vojtěch Had neudělal nic. A to byl konečně jeho první čin." (s. 382-383) Kdyby Šotolovo Tovaryšstvo Ježíšovo nebyl tak rozsáhlý román, mohli bychom se domnívat, že jde o komorní drama. Drama, kde jsou tři hlavní aktéři: jezuitský řád, který má mocenské a kořistnické ambice, slabý, poslušný a bojácný páter Had (nomen omen) a hraběnka Maximiliána. Tragické směřování příběhu je završeno pompézní oslavou u příležitosti otevření nového katolického chrámu na Chlumku, což kontrastuje s hlubokým, existenciálním prožitkem viny a zoufalstvím pátera Hada, který v době svěcení chrámu zpytuje své svědomí nad mrtvým tělem hraběnky. Drama, které má nejen barokní kulisy, ale v podstatě také barokní rozměr děje a barokní kompozici. Z tohoto hlediska není překvapivé zjištění, že Šotola původně uvažoval o dramatické podobě svého díla, teprve později ho upravil do románové formy, která mu umožnila námět uchopit komplexněji (viz rozhovor s Vladimírem Novákem, Orientace 6/1968, s. 42-44).

To, co z původního dramatického záměru v románu zůstalo a co jej také činí výjimečným literárním dílem, je jeho narativní výstavba. Rytmické střídání dialogických a epických scén, kombinace polopřímé a nevlastní přímé řeči, avšak rovněž významové zvraty v dialozích a v narativních pasážích. Šotola s oblibou střídá a propojuje hlasy vypravěčů a jejich perspektivy a rovněž mění čas a prostor svého vyprávění. Jedinečné scénické vidění se však netýká jen výstavby scén, role postav a jejich dialogů, ale v podstatě celého románového světa.

Je patrné, že Šotola prozaik v sobě nezapře zkušeného dramatika a také básníka. Dokladem toho je nezvykle široký repertoár lyrických prostředků, rytmus a konstrukce vět (souvětí), zejména však originální slovník, který obsahuje slova spisovná, hovorová, vulgární, archaická, historizující, biblická atd. Právě kvůli uplatnění této originální lexikální a kompoziční organizace díla řadí Milan Jankovič Tovaryšstvo Ježíšovo do linie silně stylizované historické prózy vančurovského typu.

Šotola by se nejspíš nebránil takovému označení, protože podobně jako Vančura věnoval značnou pozornost jazyku, způsobům navození dobové řeči a historické věrohodnosti svého vyprávění. Skutečností je, že Šotola předtím, než začal psát svůj román, podrobně studoval historické prameny a dokumenty o působení jezuitského řádu na Košumbersku. I když je jeho román fikcí, jde o fikci, která má věcný, historický základ.

To, že Šotola napsal pozoruhodné prozaické dílo, bylo zřejmé hned po jeho vydání v roce 1969, kdy začaly vycházet první recenze. Román o moci a důvěřivosti, o jejích nejrůznějších podobách, proměnách a zneužití, byl v období nastupující normalizace až příliš konkrétní a provokativní, takže netrvalo dlouho a kniha i její autor se brzy ocitli na indexu. Zákaz publikování byl částečně prolomen až po zmíněné Šotolově sebekritice.

Román Tovaryšstvo Ježíšovo vyšel česky celkem čtyřikrát. Zatím poslední vydání je z minulého roku (2024), kdy jej pro Českou knižnici připravil literární historik Erik Gilk. Jako výchozí text pro své kritické zpracování zvolil vydání první, přičemž však přihlížel k dochovanému strojopisu románu a ke dvěma dalším vydáním z let 1990 a 2000. Vydání z roku 1969 je nicméně jediné (nepočítáme-li překlady do němčiny, maďarštiny a chorvatštiny), které vyšlo ještě za Šotolova života. Gilkovu edici lze stručně charakterizovat jako zdařilou a pečlivou - jak je již dobrým zvykem v případě textů publikovaných v České knižnici. Součástí publikace je poměrně rozsáhlý odborný komentář, v němž Gilk přiblížil okolnosti vzniku románu, popsal jeho místo v kontextu Šotolovy literární tvorby, nastínil základní narativní a sémantickou výstavbu díla, ale pojednal také o jeho čtenářské a odborné recepci: "V podstatě všichni recenzenti byli překvapeni žánrem, který si uznávaný básník a dramatik zvolil. Nejenže se jím Šotola přihlásil k třetímu literárnímu druhu, ale navíc zvolil prózu historickou. Kritika samozřejmě tehdy nemohla tušit, že román bude stát na počátku poměrně obsáhlého korpusu Šotolových historických románů završeného volnou románovou trilogií z moderních českých dějin (Malovaný děti, 1983; Róza Rio, 1986; Podzim v zahradní restauraci, 1988)." (s. 395-396)

Nedílnou součástí nového vydání je ediční poznámka a užitečné jsou též vysvětlivky objasňující některé historické skutečnosti, méně známé osobnosti, ale například i biblické, latinské a německé pasáže.

Vydáním Tovaryšstva Ježíšova v České knižnici, která již téměř třicet let představuje reprezentativní literární díla vzniklá v českých zemích, se tak alespoň částečně splácí vydavatelský dluh, který máme vůči Šotolovi. Velmi oceňuji, že do knižnice byl vybrán právě tento román, a to nejen pro fascinující zobrazení mechanismů moci a jejího zneužití, ale především pro jazykové, literární a estetické kvality. Vydání románu Tovaryšstvo Ježíšovo a nedlouho předtím vydání básnického výboru Mizerná procenta naděje se stala zdařilým připomenutím Šotolova literárního odkazu. A je už jen na čtenářích, aby rozpoznali, zda má Šotola prozaik a Šotola básník co říci dnešku.

Literatura

Jiří Šotola: Mizerná procenta naděje. Praha, Dybbuk 2022. | Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo, Praha - Brno, Host, ÚČL AV ČR, Nadační fond České knižnice 2024.

Ondřej Sládek (1976), literární teoretik a historik, editor. Působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a přednáší na PdF MU v Brně, věnuje se naratologii a dějinám myšlení o literatuře, zvláště strukturalismu (např. The Metamorphoses of Prague School Structural Poetics, 2015; Jan Mukařovský. Život a dílo, 2015; Slovník literárněvědného strukturalismu, 2018).