Dnešní Bagately věnujeme hlavně různým podobám imaginace, jak se nám ukazují v teorii i praxi, v publicistice a různých dalších věcech. Imaginace patří k základním klíčům ke světu a nikdy jí nemůže být dost.

Kdo je na imaginaci větší expert než surrealista? Vzali jsme si na paškál díla dvou autorů opravdu významných - Vratislav Effenberger: Modely a metody. K dialektice tvorby ideových modelů a poznávacích metod (k vydání připravil, komentoval, studii a ediční poznámku napsal Šimon Wikstrřm Svěrák, dybbuk 2024) a Milan Nápravník: Imaginace a tvorba (k vydání připravil a editorskou poznámku napsal Ladislav Fanta, přeložili Radoslav Tejkal a Petr Janus, Rubato 2024).

Obě osobnosti od sebe nejsou generačně až tak daleko, Effenberger (1923-1986) byl o něco starší než Nápravník (1931-2017), vzdálila je ale asi emigrace toho druhého, která mu přece jen poskytla jiný vzduch a jiné možnosti a pomohla mu oprostit se rychle od řady iluzí, jak uvidíme později. Avšak Nápravník začínal jako surrealista a posléze v exilu uspořádal posmrtný výbor z Effenbergera (Lov na černého žraloka, Mnichov 1987).

Effenberger patřil do poválečné generace, jež sdílela víru v revoluci, komunistické pojetí svobody (sice s výhradou ke stalinismu, ale i tak je to pro nás již záhadné), adorovala vědu, plánování, řízení životů. Dominoval pokrok, pokrok a zase jen pokrok. Jakpak by si asi surrealisti rozuměli s dnešními progresivisty? Dvacáté století probíhalo ve znamení fantasmat a hrůz a jedno přivolávalo druhé. Marxismus byl v šedesátých letech ještě živý, jednak držen uměle pomocí direktiv, jednak ideovou silou řady angažovaných myslitelů, po srpnové okupaci to však pominulo u nás i za hranicemi; v letech osmdesátých z něj byla již jen mrtvola, kterou bylo marné, jak se říkalo před dávnými lety, galvanizovat.

Podobně se to mělo s druhým inspiračním zřídlem surrealistů. Freud byl "mohutně inspirativní" možná na počátku minulého století. Jistě, psychoanalýza masivně expandovala a její exponenti věřili, že se stane monopolní metodou psychoterapie i výkladu světa. Tato představa se zhroutila jako domek z karet a dnes je freudismus pouze jedním z mnoha přístupů k psychologii člověka. Přes svůj mocný aparát, působivou expresivitu, sebevědomí a autoritativnost se neprosadila a postupně vyklidila pole. Kdysi k ní odkazovali ti vzdělanější, dnes naopak ti méně vzdělaní. Proč vlastně psychoanalýza tak markantně ustoupila na všech frontách? Zdá se prostě, že se neosvědčila. Neposkytuje žádnou útěchu ani motivaci, vězní člověka v kleci pojmových konstrukcí, její schémata z něj činí pokusnou krysu v labyrintu. Dává sice intelektuální satisfakci umností svých explikací, ale je jí lhostejná lidská duše, její subtilnost i tajemství. Složitá deskripce energetických pohybů a trajektorií, sublimací, přesunů, obran, odporů, vytěsňování atd. nám připomíná hru fyzikálních zákonů a technologických postupů - je otázka, nakolik je psychoanalýza ovlivněna dynamikou vývoje moderní výroby, průmyslovou revolucí, exploatací surovin a laboratorní užitnou vědou.

Socialismus s psychoanalýzou příliš nešel dohromady, po převratu se rychle dostala na index, ale její postavení bylo později ambivalentní; oficiální ideologie ji sice nepřijímala, ale zas až tolik nepronásledovala. Stala se z ní do jisté míry přijatelná magie - nebylo jasné, jestli na ní třeba přece jen něco není. A tak byli analytici ilegální jen napůl.

Pro surrealisty dlouho zůstávala jedním z hlavních instrumentů pro porozumění člověku a světu. Kultura je založená na represi - "Je však zcela nepodstatné, byla-li masová kultura stalinismu založena na sublimaci pudových faktorů do kultu osobnosti, patriotismu, nebo jiných idolů, kdežto západní konsumní kultura... " atd. Represi představuje téměř vše vyjma surrealismu, člověk je loutka s nevědomím a falešným vědomím, s níž pohybují abstraktní principy. Kdo rozumí složitým vztahům nevědomí, stává se zasvěcencem, nadřazeným obyčejným lidem. (Mám-li povědomí, že mám nevědomí, nejsem zas až tak nevědomý.) Navíc člověk jako takový nás příliš nezajímá, zajímají nás modely.

Effenberger se tu ve svých textech zabývá mimo jiné Teigem, Šaldou a Bretonem. Teige napsal o Šaldovi výborný text, kde ukázal zrod a místo jeho génia v devadesátých letech devatenáctého století; vnímal ho jako souputníka avantgardy, ale chyběla mu u něj "kritika náboženství" (Šalda byl bytostně metafyzický typ, který měl ostatně řadu dimenzí: individualistickou, konzervativní, spirituální, sociální a levicovou a jiné) i "vědecký fundament nauky Freudovy a Marx-Engelsovy". Komunisté toho museli z Šaldy vykostit dost - také vztah k Masarykovi, baroku, katolickým autorům a mnohé jiné.

Teige i jeho fámulus Effenberger museli podobně uzpůsobit i Bretona, na němž pro ně bylo leccos problematického, mimo jiné vztah k hermetismu, který těžko vydýchávali. Nezval sice věřil horoskopům i je sestavoval, ale ortodoxie cítila v ezoterice "metafyzické regrese" a "antiracionalistické inspirace". Teige otázku překlenul tím, že hermetismus prohlásil za formu poezie. (Je zvláštní, jak byli stoupenci nespoutané imaginace poznamenáni, ba vlečeni osvícenským myšlením - ale Nápravníka se to už netýká, ten se těmto reliktům vzdaluje přímo programově.)

"Effenberger má ve zvyku pracovat s terminologií, která na povrchu působí velice staticky," říká autor doslovu. "Jediná progresivní forma moderního dialektického humanismu může být uskutečňována permanentním rozporem represivních a protirepresivních sil a jejich ideologií," píše Effenberger například. Jde víceméně o těžkopádný, tuhý funkcionářský jazyk, který se za příznivých okolností mohl dostat i do ptydepe úvodníků Rudého práva. Na jednom místě odsuzuje Milana Nápravníka a Věru Linhartovou, kteří "se zanedlouho oba v duchu výběravého příbuzenství setkávají v 'nedělitelném literárním kontextu' po boku E. Mandlera, R. Preisnera, P. Švandy, J. Zahradníčka apod.". Tady už se autor dostává poněkud do blízkosti Poučení z krizového vývoje.

Texty v knize jsou poznamenané atmosférou května 1968 v Paříži, který vzbudil u levice značné naděje, jež se ale záhy rozplynuly, protože studenti a levicoví intelektuálové zůstali izolováni a svět se nezměnil. Principy slasti a reality se nezdařilo propojit, stejně tak jako bytí a vědomí, objekt a subjekt, percepci a imaginaci. Autor se však stále pevně držel víry, že surrealismus je funkcí svobody a cesty ke svobodě, funkcí revolty a revoluce. Dnes surrealismus stále žije, působí, inspiruje, leč víra v něj už vyvanula. Řeči o tom, že surrealismus není umění, ale hnutí, které změní všechno, už nikoho nezajímají. Podobný úděl odchodu do historie s ním prožíval i marxismus a psychoanalýza, na které všichni Effenbergerové tolik sázeli. Effenberger ale uvažoval i o konci nám známé civilizace a jejím nahrazení něčím jiným. Čím? Tak daleko se nedostal, stejně tak jako Marx dovedl říci o komunismu jenom pár obecných frází. Modely mohou být propracované a velmi sofistikované, ale život je vždy nějak předčí a nakonec jde úplně jinudy, než mu inženýři duší stanovili.

Nápravníkova kniha mluví z úplně jiných pozic. Radikálně se odlišuje už svým jazykem, živým, zaujatým a vcelku svěžím, i když musíme uznat, že zde čteme esej a nikoli teoretické traktáty jako u Effenbergera. Na druhou stranu Nápravníkova dikce je silně emoční, zlobná a plná opovržlivé přezíravosti vůči "tuposti", "hlouposti" a "žvástání", což vypadá až příliš symptomaticky; nemá toho zapotřebí ten, kdo si může dovolit ignorovat svoje ego. (Vůbec se zdá, že nikoli ze všech stran ohledávané a probírané nevědomí, ale právě ego je kruciální otázkou člověka, jehož právě ego drží v zajetí, ovládá, pustoší a vláčí, a dělá si z něj sluhu, otroka či nevolníka po všechny časy; vystoupit z jeho zakletí jako by nebylo zatím možné). Rozhorlenost tu nese poznání, že jsem přišel na to, jak se věci ve skutečnosti mají a nehodlám se dál podílet na podvodu.

Antiracionalistické východisko autora uznáváme za správné a náležité. Teď, kdy už nás racionalita vysvobodila ze sevření nejstrašnějších pověr a předsudků, si můžeme dovolit se proti ní ozvat a prosvítit jí pohledem charismatického jasnozření. Nápravník oslavuje imaginaci jako vítěze nad připoutaností, jako cestu do Damašku, jako pramen nezměrných možností. Dlužno však připomenout, že existuje též imaginace patologická, vedoucí k destrukci a konfúzi, devastující a hubící lidskou mysl. Proto opatrně s tou hračkou: máme odjakživa k dispozici techniky a prostředky měnící vědomí a otevírající kontakt s jinými vesmíry, psychedelika, šamanismus, různé deprivace, dispozice k transu a extázi. Čili zdaleka nikoli jen nějaké "asociativní" a "automatické" psaní, které může vyprodukovat mnohdy jen banality. (Dostane se nám tu i příslušné instruktáže.) Autor ovšem upozorňuje, jak intenzivně mohou představivost otevírat koláže, objekty, staré ilustrace, výtvory přírody.

Imaginace prý hraje osvobozující roli. To nepochybně - ale taky nás může smést do propasti. Mýty a pohádky ukazují, že lidé měli fantazie vždy víc než dost a nemuseli čekat na surrealisty. Paranoidní konspirace, bludy a halucinace tvoří též součást imaginativní říše. Na internetu čteme o tom, jak američtí vojáci zachraňují z rozsáhlých podzemních komplexů miliony dětí, připravených k obětování, k odebírání krve a omlazujících látek. Pod textem se nalézají nadšené komentáře. Jde o příklad toho, jak nás imaginace osvobozuje? Není to škleb (anti)racionalismu, který se o vládu vždy s něčím dělí? Na surrealismus se Nápravník dívá střízlivěji, tvrdí, že i díky němu "svobody jsou všeobecným majetkem", to ale vedlo i k protipohybu, avantgardní směr se zprofanoval, zevšedněl, zteřel. Stejně tak je kritický k Freudovi, upozorňuje u něj na determinaci dobou a mechanické pojetí psychiky odvozené z fyziky. Poukazuje k záhadnosti jazyka a zjednodušeným tezím, jež nepostihují jeho význam. Dobírá se na základě experimentů zjištění, že "hranice mezi imaginativní vizí a smyslovým vnímáním není totožná s hranicí mezi skutečností a neskutečností". Plyne z toho nejspíš, že obojí se dotýká a stýká, prolíná, někdy i zastupuje. Imaginace je možná vlastností života jako takového, obsahuje v sobě niterné puzení k transcendenci, k přesažení vlastní situace i vlastních omezení, k pronikání do jiných dimenzí i k jejich vytváření. Jakkoli k němu můžeme být kritičtí, jednu z nich představuje i surrealismus, avšak převážně nikoli ve svých ideologických projektech, nýbrž v konkrétních dílech a artefaktech odrážejících lidskou kreativitu.

Dva svazky, jež jsou imaginace plné, byť poněkud archaické: Karla Švandy ze Semčic Fantomy (Carcosa 2024) a Růženy Jesenské Astaroth (Carcosa 2025); oba tituly redakčně připravil a doslovem opatřil neúnavný hororový entuziasta Petr Boček. Nad knihami si můžeme položit otázku, jak na tom jsme s vydáváním české literatury přece jen starší provenience - a zdá se nám, že nijak tragicky. Kromě České knižnice vycházejí různí symbolisté a dekadenti, ovšem Klostermann, Zeyer, různé antologie, u Jesenské jde v krátké době o druhou knihu (edice Opium poezie přinesla Jarešův výbor z její poezie nazvaný Usmrceni liliemi, 2021). Ale podle všeho velký podíl zaujímá literární hrůza.

Hrůza. Ale jaká je to hrůza? U Jesenské vlastně ani moc nadpřirozena nenajdeme, všechno se to odehrává v rámci reality, jenže něco z něj přece jen vystupuje - nesmírně intenzivní emoce, osudovost, fatalita, chorobnost, někdy to vše dohromady, a v tom spojení a zaměření se najednou mění i rámec, v němž je náhle možné "učinit skutečné neskutečným", jak praví Jesenská. Tvorba obou prozaiků se navzájem v řadě ohledů podobá, už jenom to prostředí, z něhož navíc snad ani nejde uniknout: zámky chudnoucích či přežívajících šlechticů, statky prosperující buržoazie, rentiéři, souchotináři, omšelé, leč udržované salóny, exotické destinace, moře, u Švandy Paříž a Francie velké revoluce, plesy, promenády a divadla, nemocnice a hřbitovy. Teatrálnost a velká, strašlivě dopadající gesta, která už nelze vzít zpět. Podobné kulisy, rekvizity a stafáž, někdy i podobní hrdinové - hypersenzitivní jedinci, násilně zařazení do svojí doby, protože nadčasoví a univerzální. Nejsou moderní, ale modernost se na ně vrhá, někdy je i uchvacuje a maří.

Zejména Švanda příznačně reaguje na vývoj vědy a technologií. Pozitivismus a rozumářství vítězily na celé čáře, víra ve věci  zásvětné rychle ustupovala, ale stále žila strašidla. "Věřím ve strašidla hrozící nám v naší bytosti, v našem mozku, ve strašidla, jež předvádí nám vlastnost vrozená, díl mozku našeho, tušení čehosi vyššího, jež nám dala příroda," říká jeden z jeho hrdinů. Snaží se artikulovat úzkost, již nelze snadno zažehnat. defilují před námi sny, halucinace a přeludy, vize, záměny a eskamotáže, v nichž nelze odlišit jakousi chybu uvnitř naší nervové soustavy a vnější skutečnost, pomysl a pravdu. Blíží se to onomu rozlišení, o němž mluví Nápravník. Imaginace, jež převzala vládu nad člověkem a jedná za něj, a zpravidla to vrcholí a končí neúprosně tragicky. S jiným světem, ať už vykazuje jakýkoli původ, to prostě neumíme, a on s námi žádné slitování nevede. Nesejde ani na naší rozumové a volní výbavě. Hyperracionalista Marat se zamiluje do "tvora ideálního, ženy éterické, pouhé nehmotné bubliny, horečné fantasie", tj. celé je to schválnost, výsměch a grimasa, v níž nazíráme svou pošetilost, která nemá sama sebe v moci, pod kontrolou, nerozumí sama sobě - a proto, přes všechnu zběsilou snahu, nakonec hyne.

Co tady znamená a představuje šílenství? Švanda ho líčí jako kolaps duševních schopností, inverzi k zatemněné mysli, jež má definitivní platnost, způsobená často jednorázovou událostí. Duševní choroba byla osudový úder, propadnutí do temnot, z nichž se člověk už nevymanil. Tehdy se skutečně z blázinců lidé už nevraceli a uzdravení z psychické choroby se přijímalo jako zázrak. Oba póly se navíc hezky popisovaly a měly dramatický účinek. Nesporně to souviselo i s divadelností, jíž lidé podléhali i v běžném životě a přizpůsobovali jí i svoje chování, které tím automaticky dosahovalo vyšší úrovně. Teatrálnost lidské jednání osmysluje a pomáhá mu překročit práh bezvýznamnosti a prázdnoty.

Erotika u Jesenské i Švandy bývá démonická, způsobující či předznamenávající pád do propasti; autorka exponuje témata vztahů incestních, lesbických a nemanželských, motivujících zločiny z vášně; matka tu dokonce zavraždí snoubenku svého syna, v níž spatřuje sokyni. Lidská duše je fluidní, neklidná a nestále přelétavá, naše bytost ovlivňují silnější mocnosti, než je vůle. Hrdinové Růženy Jesenské hledají ztracené slovo, které "značí boží vůli v sobě jeho pravdu uskutečniti".

U Karla Švandy je ale přítomen i humor, sarkasmus a skepse. Některé povídky otiskoval v humoristickém časopise Švanda dudák. V jedné povídce hodlá hrdina spáchat sebevraždu a odehraje se následující: "Běžel jsem domů, vypil jsem dvě sklenice vody se seškrábaným fosforem, pak zacpal kamna, zapálil uhlí, a když i to nepomáhalo, prohnal jsem si lebkou dvě kule, a poněvadž jsem byl ještě živ, počal jsem čísti Šaldovu Analyzu - to účinkovalo - umřel jsem." (Šalda ale napsal na Švandovy Fantastické povídky vcelku příznivou recenzi, která v prvním svazku jeho Kritických projevů kdysi na fakultě zaujala i autora Bagatel, takže si o pár let později po příchodu do oddělení Lexikonu vybral Karla Švandu jako jedno z prvních hesel, které měl zpracovávat.) V jiném textu ironicky konstatuje: "Nad Čechy před bitvou na Moravském poli vznášel se na nebi zlatý meč, aby pobídl je k svornosti a udatnosti proti nepřátelům - co by se nyní muselo nad nimi vznášet, aby spojenými silami bránili se svým nepřátelům?" To by mohl stejně tak napsat i dnes. Jenže mezitím proběhly dvě světové války, v nichž se přece jen mnozí Češi boji nevyhnuli.

Stejně tak obdivovatel Poea nebo E. T. A. Hoffmanna inklinuje k hravosti, v níž se prostupují různé světy - vše, co hrdina zažil, se událo v knize a on se do ní musí opět vrátit, tak jako mnohem později třeba Aškenazyho trpaslík Pitrýsek; postava kouří a dívá se na obraz, ten oživne, též v něm kdosi kouří a oba kouře se smísí.

Švanda byl samozřejmě nepůvodní, Jesenská zase anachronická (některé prózy pocházejí z poloviny dvacátých let, kdy už dominovala avantgarda a vrcholila psychologická próza, ale zrovna její opus Hřích o tragickém osudu žháře poskytuje vydařený, psychologicky fundovaný a věrohodný šlejharovský obraz zmaru), avšak jejich povídky si uchovávají půvab. Čiší z nich hluboká nostalgie po starých dobách, vedoucí od romantismu k jeho novým podobám, k dekadenci i secesi. Jejich líčení nepostrádá cit pro atmosféru, bohatě řasí ornamenty a dekorace, bývá ale i čarovné, sytě barevné u Jesenské ("Louky a moře jako by splývaly v jednu rozechvělou, kvetoucí barvu, ryby zpívaly v hloubkách") a spíše potemnělé, šerosvitné u Švandy. Surrealisté by se jejich imaginaci nejspíš vysmívali jako kurióznímu reliktu z pravěku, ale my si ji můžeme o to více užívat.

Rozhovory také vyžadují imaginaci, minimálně žurnalistickou. Vybral jsem si pro Bagately čtyři svazky rozhovorů: Jan Bělíček - Tomáš Glanc: Ruská duše ne...existuje (Vyšehrad 2025), Přemysl Houda - Břetislav Tureček: Svět je složitější, než se zdá (Vyšehrad 2025), Návrat (do) historie. Rozhovory Petra Husáka s Jiřím Hanušem (Book & Pipes 2025) a Matěj Metelec: Jako obvykle jsem hledal nějakou třetí cestu. S Pavlem Baršou o filozofii, politice, společnosti a jeho intelektuálních životech (Host 2025). U rozhovorů autorství přisuzujeme oběma, zpovídajícímu i zpovídanému, a na tom prvním záleží eminentně. V našem případě Houda a Bělíček jsou aktéři dobře zběhlí ve společenských vědách, schopni často oponovat a přesně pojmenovat věci, Metelec představuje svému objektu zcela rovnocenného partnera, Husák působí spíše jako laický zájemce o obor. Od toho se pak odvíjí i tempo, rytmus, charakter dialogu či jeho absence, jemnost a hloubka jednotlivých interview. Některá kniha má jedno ústřední téma - u Glance jsou to ruské dějiny a z nich vyrůstající ruský fašismus, u Turečka novinářská etika ve vazbě na nezměrnou komplikovanost blízkovýchodní problematiky, u Hanuše spíše mainstreamové prožívání historie; v rozhovoru Metelce a Barši se toho otevírá více, neboť Baršu zajímá více disciplín a řada oblastí. Rozhovory s Turečkem a Baršou stojí na biografickém půdorysu, Hanuš a Glanc vycházejí z tematických bloků a problémů. Obojí přináší svoje, u Glance by mě jeho cesta k rusistice a proces zabydlování v ní docela zajímaly, žel se nemohlo dostat na všechno.

Břetislav Tureček o sobě prohlašuje, že je novinářem starého střihu. Začínal ještě v době předinternetové, což znamenalo obtíže těžko dnes představitelné. Vystudoval dopravní fakultu v Žilině a vrhl se do víru reportérského života. Prošel Právo, Český rozhlas, Lidové noviny a nakonec skončil jako akademik v Metropolitní univerzitě Praha. Stal se expertem na Blízký východ, žil v Izraeli, specializuje se i na Írán, vydal několik úspěšných a oceňovaných knih. Zastává rozumně zdrženlivý vztah k sociálním sítím a posedlost jejich toxicitou u svých kolegů nechápe.

Zajímají ho fakta, nikoli aktivismus. Aktivisté si totiž vybrali, kde je dobro a kde zlo. Tureček to odmítá rozhodovat. Zavrhuje laciné a snadné paušalizace, protože toho ví o stavu věcí až příliš. Shromažďuje argumenty všech stran a předkládá je čtenáři či posluchači. "Zastávat jasný postoj je v podstatě zcestné." K jeho etickým zásadám patří nebýt součástí oficiálních delegací, nespolupracovat s tajnými službami, neangažovat se v politice. Vidíme však, že novináři tyto etické bariéry běžně překračují či balancují na jejich hraně a platí za to rozpolceností, ztrátou kritérií a přirozeně i ztrátou důvěry. Podle Turečka novinář musí být drsný, využívat svých kontaktů, musí být důsledný a zásadový, ale zas ne tak úplně, musí se rozhodovat případ od případu.

Nejasné hranice mezi dobrem a zlem ale nejsou jen otázkou míst, na něž se Tureček specializuje. Etická dilemata jsou univerzální. Přikládat na jiné kultury a civilizace západní rastry nemá význam. Klíčovou roli sice hraje porozumění, jenže politika musí jednat. Pak se stejně dostává do neřešitelných rozporů, protože třetí svět západní přístup k lidským právům považuje za pokrytectví. Západ se podle Turečka chová idealisticky, jen když se mu to hodí. Média navíc ani moc nestojí o to, aby k věcem mluvili skuteční odborníci, jelikož by mohli všechno zkomplikovat - proto přenechávají vyjádření zkušeným propagandistům, kteří nezaváhají. Rozhovor s Břetislavem Turečkem ukazuje k tomu, jak zoufale potřebujeme nezávislé žurnalisty, kteří popisují svět podle vzorů padni komu padni a každému, co jeho jest. Bez nich se brodíme v bramboračce dojmů a vrchnostenských pokynů, které nás ponechávají v chaosu idejí a částečné či úplné dezorientaci, v níž nás každý takříkajíc utáhne na vařené nudli.

Rusko a vztah k němu se jeví jako jeden ze zásadních  problémů současnosti. Jak k tomu vlastně došlo, co se stalo, že dnes do jisté míry bezradně čelíme ruské agresivitě, paranoi a deklarované výlučnosti? Tomáš Glanc poznal Rusko v mimořádném rozsahu a vypovídá o něm jasně a srozumitelně. Kromě toho, jak už říká titul, v žádném případě nepřistupuje na zplošťující animozity a nenávistnou optiku. Naopak, když mluví o zlatém věku devadesátých let minulého století, uvědomujeme si, co to pro něj znamenalo a jak intenzivně to prožíval, jak ho fascinovala tvůrčí energie vyšlehlá v oné dekádě s jejím rozmachem vědy, kultury i občanské společnosti, jak vroucně si mnoha Rusů a jejich aktivit vážil a jak jim dodnes drží palce. Vývoj však bohužel kráčel jinudy. Proč, na to hledají Bělíček a Glanc odpověď v celé knize.

Podle všeho jde o to, že dějiny Ruska se neopírají o sdílenou legitimitu. Dvacáté století se pro ně stalo stoletím teroru, tu strašlivého až apokalyptického, tu přece jen snesitelnějšího. Odtud otupění a neschopnost najít pevný bod, od něhož by bylo možné přejít na pevnou půdu a začít znova. Připadá mi, že nejtěžší je vymezit hodnoty a koncepce, o něž by bylo možné se opřít. Není asi přijatelné smířit se s pojetím, že celé ruské dějiny jsou zločinné, řídily je pouze zrůdy a země je vyvrhelem lidské civilizace. Těžko si lze přestavit, jak by bylo lze na těchto idejích postavit státnost a odvíjet od nich nějakou formu společenské existence. Vzdor vůči tomu je asi přirozený a potom se navozují pouze dvě alternativy; buď rozpínavá tyranie a impérium, nebo zhroucený stát, který se propadne do rozkladu a zmatku a s nímž si okolí bude dělat, co bude chtít. Rusové se myslím nějakou dobu snažili řešit svoje dějiny v duchu hesla padouch nebo hrdina, všechno jedna rodina, ale nyní se posunuli k oslavě a podpoře těch prvních, jednoznačných padouchů. Budoucnost z těchto aspektů vypadá vskutku temně a nevábně, pro svět žel i nebezpečně.

Glanc říká, že Západ Rusko (či spíš jeho vedoucí mafiánské struktury) ohrožuje už tím, že s jeho hodnotami se ruské obyvatelstvo může bez potíží ztotožnit. Asi i proto je třeba hledat umělé důvody rozporů, chrlit dezinformace a agitprop jako za starých stalinských a brežněvovských časů. Stejně jako Tureček Glanc upozorňuje, jaká schémata přejímáme bez většího porozumění a poznání, jak ambivalentní je třeba poměr současného Ruska k SSSR. Zároveň poukazuje na znepokojivé rozdíly, svědčící třeba o prohloubení militarizace (i když výdaje na zbrojení jsou daleko menší než tehdy), na vyšší míru bezskrupulóznosti a ideologické masirovky. "Komunisté vybudovali zemi, ve které idioti věřili ve šťastnou budoucnost. Putinisté vybudovali zemi, ve které idioti věří ve šťastnou minulost." Kéž bychom se jednou dočkali Ruska, jaké bychom si přáli, Ruska svobodného, mírového, nezávislého na mesianistických a nacionalistických bludech.

Jiří Hanuš svou poklidnou dikcí připomíná Petra Fialu, k němuž má blízko politicky, ideově, regionálně a lokálně i nakladatelsky. Věnoval se církevní historii i postavě antiliberálního zarytce Rio Preisnera. Rozhovor s ním připomíná opakování známé látky z dějepisu, které nás rozhodně nepřiměje k tomu, abychom prudce vstali ze židle a vzrušeně přecházeli po místnosti. Jeho konzervativní rozšafnost ústí v jistý optimismus v pokračování nastolené cesty přes různorodé překážky a obtíže. Kniha se čte lehce i těžce zároveň, protože všechny myšlenky a teze jsme slyšeli už tolikrát, že nám jdou jedním uchem tam a druhým ven - můžeme je bez obav pustit z hlavy. Zaujaly mě pasáže o literatuře, kdy Hanuš hovoří o Kiplingovi a J. F. Cooperovi, Josephu Conradovi a jeho Srdci temnoty jako protipólu optimistického Defoeova Robinsona, zmiňuje se i o Aloisi Musilovi a strhující četbě mého dětství, Běhounkově veledílu Fregata pluje kolem světa. Domnívá se také, že příběhy Sherlocka Holmese jsou ilustrací agnosticismu (Doyle však věřil ve víly a spiritismus) a Jekyll a Hyde ilustrují temnou lidskou obapolnost. Nesdílí Kunderův pláč nad ztrátou vlivu umění a kultury ve veřejném prostoru, protože Pán prstenů a Narnie vyprodávají sály.

Hanuš, bytostně uměřený a kultivovaný, věru není kontroverzní, hodně ošklivě řečeno, na konto jeho promluv lze použít hovorový obrat nic proti ničemu. Ale občas mu musíme dát za pravdu. Soudí, že starší dějiny si zaslouží rehabilitaci proti protežovaným a preferovaným dějinám nejnovějším - zde zcela souzním, neboť studenti nemají být vystaveni ještě horkým ideopolitickým normám, nýbrž jejich úkolem zůstává hlavně naučit se přemýšlet o historii.

Pavel Barša, poslední pán na holení. Zajímavý životní příběh: pochází z rodiny starého komunisty, vyvíjel se pod jeho vlivem, studoval v Brně marxisticko-leninskou filozofii, ale notně se od ní odchýlil, zamířil do brněnského undergroundu a protirežimních pozic. Každá volba získává podle něj svou závažnost a osmdesátá léta byla "krásná doba", ačkoli "my jsme si všichni mysleli, že v tom režimu budeme žít až do smrti". Myslím, že tehdy, kdy ta doba začala být v něčem krásná, tj. za Gorbačova, už si nikdo nemohl myslet, že režim bude trvat navěky. Předchozí doba, kdy to tak vypadalo, zas až tak krásná nebyla. Ale rozumím tomu a přijímám to. Barša referuje o brněnském disidentském okruhu, přibližuje roli Jaroslava Šabaty a dění kolem něj. Tak jako jiní se domníval, že intelektuálně se živit nebude, což radikálně změnil Listopad, kdy přeskočil do akademického ni...veau - musel to být docela nápor, protože Barša uchopil příležitost a fantasticky se vypracoval, i pomocí zahraničních výjezdů a intenzivní četby.

V intelektuálním prostředí je verbum číst téměř synonymem pro žít. "Četl jsem tehdy... " znamená žil jsem tehdy tím a tím, znamená to životní fázi, přechod, iniciaci, podrobení vlivu či zápas s ním. U Glance či Turečka zaujímá velkou, rovnocennou úlohu také autopsie, osobní prožívání, komunikace, personální vztahování. Být intelektuálem je někdy osamělé povolání.

Metelec probírá s Baršou jeho duchovní vývoj v devadesátých letech, kdy "všichni jsme byli liberálové", později začala diferenciace. Napsal řadu pozoruhodných knih na hodně aktuální témata, nicméně "vydával jsem knihy, na něž často nebyla žádná reakce". Snad i proto, že nebyl a není snadno zařaditelný, ale zase až tolik neprovokuje. Jeho programem je vyváženost, kterou lze nazvat v souladu s titulem "třetí cesta". Inklinoval vždy k levici, jenže "levice tím, že přišla o socialistickou utopii, je vlastně dost prázdný pojem". Stejně tak se řadí k politickým realistům, nic mu neříká třeba démonizace opoziční smlouvy.

Dichotomie Havel - Klaus "byla jen taková hra"; Havel ji ale prožíval bolestně, potřeboval psychologickou podporu, myslel to dobře, setkával se s Klausem jako premiérem každý týden, bylo mu předtím i potom špatně, tak schůzky nakonec zrušil. Estébáků se nebál, Klause vlastně ano; byl možná daleko nepříjemnější. To nebyla hra, opozice Klaus - Zeman ovšem jednoznačně. Metelec také s Baršou často nesouhlasí, to dává rozhovoru spád a dynamiku, může si to dovolit, je argumentačně silný.

Zaujala mě jedna ze závěrečných otázek: co se stane, až se akademické prostředí oddělí od národní kultury a obojí se separuje. Zatím tomu brání mimo jiné i činnost řady popularizátorů vědy, kteří se obracejí přímo na veřejnost a získávají si její uznání. Barša říká, že v šedesátých letech ještě dobíhala klasická vzdělanost; určitě, absolvovali ji jak komunističtí intelektuálové, tak třeba umělci typu Wericha (jeho poúnorová korespondence s Voskovcem svým záběrem a úrovní znamená výkon dnes naprosto nepředstavitelný). Proto prý šedesátá léta byla kulturně produktivní, zatímco devadesátá chudá. Želbohu je to tak.

Barša také nepřijímá představu pokroku, úplné emancipace a technooptimismu. Je třeba přijmout ideu sebeomezení a různých limitů. Bohužel mi připadá, že vědomí pokulhává za technologiemi, a stále více se zdá, že právě ony rozhodnou. K následkům člověk v plné šíři nedohlédne. Pandořina skříňka spočívá v třinácté komnatě a lidstvo se k ní pozvolna, leč nezadržitelně přibližuje.

Existuje ovšem i imaginace teologická. Nad knihou Jana Motala Radikální teologie (Herrmann & synové 2023) mě napadla parafráze slavného Marxova výroku: "Teologové Boha dosud jen různě vykládali, jde však o to ho změnit." Slovo "změnit" by tu koneckonců mohlo odkazovat k dvěma významům - jednak nahradit něco něčím jiným, a jednak učinit, aby se cosi stalo jiným. Když generace F. X. Šaldy v devadesátých letech předminulého století uvažovala o náboženství, volala po Bohu, který není, ale teprve bude. Všechno to předjímá a evokuje texty knihy Jana Matala věnované radikální teologii posledního více než půlstoletí (až do současnosti některé ideje a problémy dovádí např. kniha Paula Rasora Víra bez jistoty. Liberální teologie v 21. století, Praha 2015).

Sedm esejistických studií přibližuje myšlení významných teologů a myslitelů (Harvey Cox, Dorothee Sölle, François Laruelle, Dolores S. Williams, Jacques Ellul, Theodore W. Jennings, John Milbank, Slavoj Žižek) o křesťanství v synchronní i diachronní perspektivě. Korespondují s tzv. teologií osvobození a jsou naplněny spíše moderním humanismem než spekulacemi o novém Bohu a jeho představě.

Na tapetě je tu kapitalismus, jenž představuje podle Sölle "moderní náboženství" (to ale platí jen do jisté, spíše malé míry - ve skutečnosti je spíše východiskem z nouze, výsledkem stavu, kdy na obzoru není nic lepšího). Soudobý řád přináší vykořisťování, diskriminaci a útisk. (Neo)liberalismus prosadil pojetí náboženství jako soukromé záležitosti, jež by se (podobně jako umění) nemělo plést do politiky. Značný vliv na radikální teologii vykonával marxismus (i u nás probíhal v šedesátých letech dialog mezi marxisty a teology, viz díla Milana Machovce a Vítězslava Gardavského) s jeho vírou v transformující revoluci a diskutabilním pojmem "falešné vědomí". Podle Coxe "chceme-li hovořit s Bohem, musíme se zabývat světem", tj. intenzivně vstoupit do sociální reality s vůlí ji přetvořit. Jeden z teoretiků radikality Gustav Landauer tvrdí, že "duch je uchopení celku v živoucí obecnosti; duch je spojení odděleného, věcí, pojmů i lidí; duch znamená v dobách přechodu entuziasmus, nadšení, skutečnost, boj; duch je čin a budování". Cílem měl být nový světový řád bez chudoby, utrpení a nadvlády. Ideje a aktivity autorů působí jako rub hnutí New Age, který místo nabídky spásy osobní usiluje o vykoupení společnosti a nese silné antiklerikální a subverzivní rysy.

V jedné z vizí se tvrdí, že "církev budoucnosti bude menší, mobilnější, flexibilnější, rozmanitější, radostnější, méně kultická, otevřená diskusi, kazatelská - a inkluzivní". Ellul však dodává, že modernizace církví přinese křesťanům také větší izolaci; těžko však odhadovat, jaké mohou být hranice oné modernizace.

Progresivismus má však v různých církvích různé postavení, lepší u reformovaných, horší u katolíků a minimální u evangelikálů. Konzervativci by patrně namítli, že evangelia ovládá stejně tak duch soucitu, jako duch přísnosti. Představa spásy nemá sociální rozměr, sociální práce není cílem, ale nástrojem; "mé království není z tohoto světa" (J 18,36). Ideálem je spíše askeze; interpretace Ježíšových výroků může být různorodá a účelovosti se meze nekladou. "Zotročení" člověka nemá příčiny jen vnější, ale i vnitřní - nedostatek odvahy a kompetencí, závislosti, dobrovolná připoutanost, rigidita, stereotypie. Ježíšova exkulpace chudých je podmíněná a částečná; porušenost vychází z hříchu a nikoli ze sociálního útlaku. Možnosti křesťanů jsou dnes omezené - výzvu Jacquese Ellula ("pokud někde vypukne násilí, viňme z toho křesťany") musí někteří vnímat s hořkostí, neboť to platilo za časů Neronových a v některých částech světa se to s neblahými důsledky děje dodnes. Ale jistou inspirativnost a dobrou vůli autorům nelze upírat - tak jako získal uznání příslovečný Bůh filozofů, má právo na existenci i Bůh sociálních reformátorů.

Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.