Za mých časů vydával Odeon asi 150 titulů ročně a jeden redaktor měl na starosti v průměru dva tři rukopisy. Čermák často poukazoval na to, jak málo jsou jeho lidé vytížení, a dbal alespoň na co nejdůkladnější redigování. Digitální vymoženosti tehdy zcela chyběly a chystané tituly měly podobu tlustých strojopisů, kam se vpisovaly poznámky a korektury. Úroveň jejich redakčního zpracování hodnotil Čermák podle vzhledu strojopisu. Pokud byl dostatečně počmáraný, ušmudlaný, pomačkaný, s kolečky od šálků kávy na každé druhé stránce, sklízel jeho uznání.

"Takhle má vypadat poctivě zredigovaná knížka," mával k nečitelnosti proškrtaným salátem, jako by třímal ohyzdnou kuklu, z níž zanedlouho vyletí překrásný motýl knižního vydání.

S většinou řadových redaktorů jsem se brzy spřátelil. Čermák jako hlavní lektor na jejich práci přísně dohlížel, a netěšil se proto velké oblibě. Ač nestraník, udržoval podezřele dobré vztahy s vyššími místy, dokázal odhadnout, s jakými ideologickými výhradami se některé ediční projekty setkají na ministerstvu nebo na ÚV KSČ, a měl vlastní představu o tom, zač se vyplatí bojovat. Dokonale ovládal strategii, jak do edičního plánu prosadit ožehavá díla, a před nadřízenými orgány je obhajoval jako protřelý advokát s veškerým nasazením své nemalé inteligence a výřečnosti. Soudruzi byli krajně podezřívaví. Důrazně kupříkladu trvali na změně názvu románu Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců, aniž by svůj požadavek zdůvodnili. Všem bylo jasné, že jej vztahují na sebe, ale stydí se to přiznat, a název zůstal i proto zachován. Někteří redaktoři podezírali Čermáka ze spolupráce s StB, která musela mít tajného informátora v každé instituci, ale po zveřejnění Cibulkových seznamů se ukázalo, že neprávem. Donášením si svou pozici vylepšoval všeobecně oblíbený dr. S., žoviální bonviván z oddělení románských jazyků.

Asi nejvíc jsem od počátku kamarádil s redakcí výtvarných publikací. Vedla ji moje vrstevnice Mireia Ryšková, rázná, nemilosrdně inteligentní, nakrátko ostříhaná bytost, jež zvládala spoustu redakční práce a krom toho studovala teologii na nějaké německé univerzitě. V náboženském zanícení jí sekundoval mladý uměnovědec Jan Royt, dnes univerzitní profesor a přední znalec křesťanské ikonografie, a smysl pro duchovní hodnoty nepostrádal ani zbytek redakce, kamarádská Milada Motlová, tajuplná Anita Pelánová, která pocházela z Vejprt jako moje žena, bojovná Pavla Pečinková nebo Jirka Šerých, bratr známého malíře. Snad jen Alena Nádvorníková, dojíždějící z Olomouce, dávala přednost tradičně antiklerikálnímu surrealismu, i to však patřilo k věci. Nezištně povznesené nadšení pro dobré dílo, jaké tu vládlo, mi evokovalo raně středověké kláštery, které v éře barbarizace celé Evropy uchovávaly dědictví antiky. Čermáka ovšem mé sblížení s výtvarnými teoretiky znepokojilo. Po straně se mi svěřil s obavami, že si soudruzi brzy povšimnou jejich náboženských sklonů a bude průser.

Různé reklamní a marketingové záležitosti mne přiváděly i do redakcí jednotlivých jazykových oblastí. V angloamerické jsem nejvíc spolupracoval s Ivem Železným, někdejším spolužákem Vasky Němečka, který si na rozdíl od většiny odeonských redaktorů příliš neliboval v náročné literatuře. Nejraději četl sci-fi, zajímal se o bestsellery, byl znalcem lidového čtiva a rozhodně mu nechyběl smysl pro kšeft. V literárním ohledu jsem si více rozuměl s jeho podřízenými, věčně zamyšleným Janem Zelenkou, Jiřím Joskem, který se zabýval Kerouakem a zvolna spěl ke svým jedinečným shakespearovským překladům, či Evou Slámovou, jež měla také blízko k radostné zvěsti křesťanství. Z redakce románských jazyků jsem ctil především Marii Zábranovou, a to nejen s ohledem na jejího zesnulého manžela, ale i pro její nevšední šarm a inteligenci, víc jsem však zpočátku spolupracoval s ostentativně intelektuální Vlastou Dufkovou a zábavným, prakticky činorodým Jiřím Našincem. Vladimír Novotný z redakce slovanských jazyků byl z celého nakladatelství nejpsavější. Už dřív jsem hojně četl jeho recenze a články, které se od valné části kulturní publicistiky lišily lehkým perem a vtipem někdy až jízlivým. Se svou kulatou postavou a tváří, delšími prořídlými vlasy a miniaturní bradkou působil jako humorná figurka z nějakého temného ruského románu.

K zakladatelské generaci patřila již zmíněná Jiřina Zumrová, noblesní starší dáma, která se ke mně chovala mateřsky a vždy mi taktně a nenápadně naznačovala, jak novinářům a čtenářské veřejnosti představovat ideově problematičtější tituly. Pověstného Vladimíra Justla, Holanova editora a blízkého přítele Josefa Škvoreckého, jsem si vážil, ale raději zpovzdálí. Jistě patřil k hvězdným osobnostem redakce, ale vystupoval občas jako nedůtklivá primadona.

Osobnosti, které se v redakci těšily největší prestiži, jsem vídal jen zřídka, protože se neúčastnily porad ani příležitostných oslav s obloženými chlebíčky a laciným vínem. Jasnými intelektuálními autoritami byli zejména Jiří Pelán a Jiří Stromšík, zatímco jemně arogantního Václava Jamka obestíral romantický šlář proklatecké geniality. Svou vzpurnou, nijak netajenou homosexualitou kupodivu oslňoval především kolegyně, zejména Vlastu Dufkovou, která by za něj byla hotova lámat dřevce jako kurtoazní rytíř za vyvolenou paní. Ve mně Jamek bystře rozpoznal bytostného hetero...sexuála a hovořil se mnou se znuděnou převahou.

Rozporuplná pověst provázela Miloslava Žilinu z generace zakladatelů. Vysoký hubený učenec s tlustými brýlemi, orlím nosem, vznosnou pleší a dlouhými rozevlátými šedinami na skráních ztělesňoval typ polyhistora. Znal jsem důkladné poznámkové aparáty, které sestavil pro obzvlášť náročné publikace, a cenil si jeho předmluv a doslovů. Říkalo se, že ovládá desítky cizích jazyků včetně orientálních. Do redakce chodil obvykle až pozdě odpoledne, když ostatním končila pracovní doba, a ve svém malém kamrlíku, kde se neuspořádaně vršily stohy papírů a knih, setrvával skoro do půlnoci. Prý se tam za ním večer trousily tajné návštěvy zakázaných intelektuálů a disidentů. Opatrného Čermáka dost popuzoval. Zlobil jej nepořádek, v němž se prý na dlouho ztrácely rukopisy, než je učenec opět objevil pod horami jiných písemností, a stěžoval si, že uloženou práci Žilina odevzdává někdy až dva tři roky po termínu. Sám jsem s ním do styku moc často nepřicházel. Chápal jsem jemně posměšnou distanci, s jakou se ke mně choval. Jevil jsem se mu jako snaživý mladý muž, který se všemi dobře vychází, aby si nekomplikoval život. Kdybych se mu to pokoušel vymluvit, pomyslel by si nejspíš, že mne na něj nasadila Státní bezpečnost.

Odeonští redaktoři měli úctyhodné vzdělání i schopnosti, avšak platy citelně nižší než jinde. Smiřovala je s nimi smysluplná práce s hodnotnými texty a také okruh spolupracovníků: elitních lektorů, překladatelů, vědců, výtvarníků, autorů edičních návrhů, úvodních esejů či doslovů ke knihám. Za málo peněz se tu nabízel relativně chráněný prostor pro dílčí seberealizaci. Pozoruhodné osobnosti se ostatně v Odeonu nalézaly i na podružných pozicích. Funkci bezpečnostního referenta přes civilní obranu a protipožární předpisy kupříkladu vykonával Jan Mlčoch, jenž si v sedmdesátých letech vydobyl neoficiální renomé jako performer a průkopník českého body-artu. Dlouhovlasý krasavec s mocným knírem prováděl povinná školení zaměstnanců s tvůrčí elegancí a múzickým nadhledem, jako by inscenoval obzvlášť rafinovaný happening. Dnes patří k předním teoretikům fotografie.

Zhruba jednou za čtvrt roku mne sekretariát ředitele zval do výtvarné komise, která se scházela u Kulíčka v ředitelně, abych z obchodního hlediska posoudil vzhled a vybavení chystaných titulů. Zasedal v ní výkvět knižních grafiků a typografů v čele s Janem Solperou, dále fotografové, ilustrátoři, architekti i teoretici umění. Jednání diplomaticky řídil Vladimír Nárožník. Věhlasní výtvarníci si vzájemně potvrzovali své názory a vše působilo tak trochu jako divadlo sehrávané pro jediného diváka. Kulíček, menší šedovlasý chlápek, který mohl být kdysi fešák, ale k stáru nezapřel stopy těžkého alkoholismu, dřepěl bohorovně v čele stolu a netečně naslouchal. Jen občas se během jednání vzdálil ke skříni v rohu místnosti, otevřel ji, čímž nám zastínil výhled, a ke stolu se vracel provoněný kořalkou a plný nové energie. Obvykle pak vybuchl, že se mu právě projednávaný návrh obálky nelíbí, protože vypadá jako vrata od chlíva, popřípadě protestoval proti výši navrhovaného honoráře.

"Dvacet tisíc? To si dělník vydělá za půl roku!" volal pobouřeně a komise musela chudákovi umělci, který náhodou přišel právě na řadu, dva tři tisíce ubrat.

Jinak vše probíhalo dle Nárožníkových intencí. Kulíčkovi stačilo, že se cítil jako osvícený velmož a mohl občas ukázat, kdo je tady pánem. Ve skutečnosti jej ovšem nikdo za pána nepokládal. Komunistickou svévoli v oblasti kultury ztělesňoval Miroslav Műller z ÚV KSČ, rovněž těžký alkoholik, její pravý zdroj však zřejmě tkvěl v méně zřetelných strukturách. Zkušení odeonští harcovníci se nejvíc obávali nástrah jistého dr. K. z knižního odboru ministerstva kultury, který rozhodoval o všem podstatném. Všeobecně se soudilo, že je kádrovým důstojníkem StB, dočasně legalizovaným na úředním postu ve státní správě. Je pikantní, že právě on v listopadu 1989 založil na ministerstvu Občanské fórum. O pár let později jsem se doslechl, že působí v představenstvu Agrobanky, jež krátce nato zkrachovala a zahájila tak fatální rozklad bankovní sféry ve druhé polovině devadesátých let.

Při běžném provozu obchodního oddělení i tiskové redakce jsem se mohl plně spolehnout na Sládkovou a Burkoně. Podepisoval jsem smlouvy a faktury, imprimoval náhledy propagačních tiskovin, řešil drobné svízele a kompetenční spory, nejvíc energie si však vyžádala každodenní komunikace s mým přímým nadřízeným, ať už formou hodinových telefonátů anebo bleskově svolávaných porad. Socialističtí šéfové si vesměs hověli ve svých pašalících, avšak Vonka energicky naplňoval vlastní představu moderního manažerství. Pro podřízené to bylo dost náročné a Burkoň i Sládková oceňovali, že jsem jim toto břímě sňal z beder. Jednání u Vonky často nabývalo podoby spontánního brainstormingu, myšlení nemělo daleko k blbnutí na kvadrát a teprve v klidu nad poznámkami jsem mohl tu žeň vyhodnotit, vyřadit nesmysly a navrhnout, jak prakticky uskutečnit slibnější nápady.

Krom toho jsem se naplno věnoval výstavbě nových odeonských středisek na Královské cestě. Dozor nad realizací měl autor projektu architekt Karel C., harmonogram prací a financování hlídal ekonomický náměstek a já se staral hlavně o to, aby výsledek odpovídal provozním potřebám. Rekonstrukce Královské cesty patřila k nejprestižnějším projektům pozdního socialismu. Soudruzi rozhodli, že omšelým, špinavým a páchnoucím historickým městem protáhnou jakousi renovovanou páteř s restaurovanými fasádami, stylovými hospůdkami a luxusními krámky, která povede od Prašné brány až k Pražskému hradu. Odeonu přidělili nemalé prostředky na vybudování exkluzivního knihkupectví a výstavní síně s průčelím do Celetné ulice. Po mém nástupu probíhaly závěrečné fáze vybavování interiérů. Architekt objednával jen nejdražší výrobky uměleckých řemesel, aby investice co nejvíc zbytněly, protože se z jejich výše odvozoval i jeho příjem. Sledoval jsem to dosti kysele, neboť na mzdách Odeon šetřil, jak se dalo.

Po nějakém čase jsem z řečí mezi čtyřma očima vyrozuměl, že bych si mohl z investičních nákladů také líznout. Musel bych si vymyslet nějaké další ozdobné piškuntálie a najít si mezi kamarády registrovaného výtvarníka, který by práci provedl a s nímž bych se dohodl na procentech z výrazně nadsazeného honoráře. V případě Královské cesty schválí prý komise jakékoli sumy, a pokud půjde o půl milionu, mohl bych si za zprostředkování zakázky přijít tak na sto tisíc. Odmítl jsem taktně, abych neurazil, ale utkvělo mi to v paměti jako výstižná ilustrace dobových poměrů. Královská cesta se mi jevila jako potěmkinovská vesnice pro turisty, na níž si spousta vykuků namastí kapsy. Pokud člověk zabočil do vedlejší ulice, vnímal zase jen zatuchlost, hnilobu a plíseň.

Blížící se termín otevření výstavní síně mne nutil navrhnout a projednat program chystaných výstav. Garantováním jejich úrovně byla pověřena redakce výtvarných publikací v čele s Mireiou Ryškovou, dobře obeznámenou s řevnivostí výtvarnických celebrit. Aby se vyhnula mocným protekcím a tlakům z nejrůznějších stran, šalamounsky rozhodla, že budeme vystavovat pouze okruh umělců, jimž Odeon zrovna vydává monografie nebo větší cykly ilustrací. Mělo to svou logiku - když už byli jednou schváleni v edičním plánu, neměli by na vyšších místech vyvolávat námitky, a pokud by se o čest vystavovat na Královské cestě ucházel někdo jiný, můžeme mu s veškerou úctou vysvětlit, že musí nejdřív v Odeonu něco vydat.

Zprvu se nám zvolená strategie maličko vymstila. Když jsem sestavil výstavní program na prvního půl roku, bylo vedení celkem srozuměno, pouze ředitel si prosadil, že prvním vystavujícím bude jeho přítel Miloš Axman, politizující sochař z Ostravska, jenž proslul obřími postavami horníků. Protestoval jsem, že se takové monumenty do vyšperkovaného prostředí malé galerie nevejdou, jenže Axmanovi u nás zrovna vycházela velká monografie z pera ministerského potentáta Zdeňka Čubrdy, a ten se už s Kulíčkem dohodl, že pro nás vybere přípravné skici. Slavnostní zahájení provozu s vernisáží Miloše Axmana se konalo počátkem jara za účasti ministra Milana Klusáka, který pronesl úvodní projev, v němž oslavil komunistickou péči o kulturu. Staral jsem se o přísun vína a obložených chlebíčků, pozoroval čelné představitele vítězného proletariátu a tiše se bavil. Interiér výstavní síně plně odpovídal komunistickým představám o vysoké kultuře - ze všeho nejvíc připomínal předsíň nějakého superluxusního bordelu z časů pozdního mocnářství. Hrubě načrtnutí horníci ve vitrínách tu vyhlíželi podivně zaskočeně, jako by se styděli, že se v nepravý čas ocitli na nepravém místě, navíc v pracovním a bez peněz.

Další výstavy už tak absurdně nepůsobily. V prvních dvou letech jsme zde představovali umělce dosti nesourodé, vzpomínám si na zesnulého keramika Kutálka, ilustrátory Velčovského a Troupa, rytce Herčíka a Švengsbíra, kreslíře Vladimíra Tesaře, grafika Jiřího Anderleho nebo fotografa Františka Dostála. Práce každého z nich v tom přepjatě nostalgickém prostoru obstály, byť vždycky trochu jinak.

Postupně se ukazovalo, že zajišťování výstavního programu vyžaduje hodně času a námahy. Mirek Burkoň se po několika měsících rozhodl opustit tiskovou redakci a věnovat se naplno provozu galerie. Řídil tam dvě starší dámy pověřené dozorem, ráznou paní Cabanovou, matku bratrů, kteří se brzy nato proslavili v divadelnictví, a zasněnou paní Konstantinovou, která si zakládala na tom, že je básnířka. Mirka nejvíc bavilo sjednávat s umělci výstavy v jejich ateliérech. Pokud jsem měl čas, chodil jsem s ním. Poznal jsem tak řadu nejúspěšnějších výtvarníků normalizační éry. U některých jsme se příliš nezdrželi, pouze jsme rychle a věcně dojednali podmínky, jiným však v samotě ateliéru zjevně scházela společnost a vítali jakoukoli návštěvu. Prastarý Jan Bauch s námi hovořil nadmíru přátelsky, ale pouze mezi dveřmi, Adolf Born nás pustil jen do předsíně, kde nebylo ani na co si sednout, s Otou Janečkem jsme poseděli sotva půlhodinu, ale u Karla Chaby, Vladimíra Tesaře, Miroslava Troupa nebo Jana Součka jsme strávili půl dne a došlo i na víno.

Na některých umělcích bylo znát, že si na nás procvičují svůj šarm a charisma, i když jsme nepatřili k zákazníkům, kteří by si koupili něco z ateliéru. Zvědavě jsem očekával, co na mne kdo z nich vybalí, zda se bude svěřovat s tvůrčími problémy, nebo nás zahrne pikantními klepy z uměleckého prostředí. Většinou působili jako staří zkušení kocouři, kteří si dovedou urvat každý mls v dosahu. Dopracovali se k uznání a výsadám, jež by jim měly vydržet do konce života, pokud nechají režim na pokoji a nepodepíšou něco podvratného. Vyprávěli o svých cestách po západních zemích, kam se běžný smrtelník dostal jen vzácně, pyšnili se přátelstvím s celebritami a většinou rádi naznačovali, jak úspěšní jsou i na milostném kolbišti, ale zároveň rádi předváděli neobyčejnou skromnost a oddanost čistému umění. Předpokládali, že o nich budeme vyprávět, a pouštěli do oběhu nové a nové dodatky ke svým legendám, většinou v duchu populárních životopisů slavných umělců. Vzpomínal jsem na Jíru, jak mne při prvním setkání fascinoval. Šarm a charisma zřejmě patřily k osvědčeným prostředkům, jak získávat nové obdivovatele a tím i zdroje příjmů. Vypravěčské výkony v oblasti sebeprezentace mi leckdy připadaly mnohem kreativnější než díla, která nás v ateliéru obklopovala. Dlouho jsem například nemohl zapomenout na zvláštní prolnutí mazané průbojnosti s niternou nejistotou u Karla Chaby, jehož obrázky mne jinak nechávaly chladným.

Po prvních výstavách, které jsme instalovali ve dvou s Burkoněm, jsme zjistili, že trvale na takovou práci sami nestačíme. Potřebovali jsme šikovného aranžéra, nesměl však být placen ze mzdových prostředků, jimiž se úzkostlivě šetřilo. Abych mohl jeho práci vykazovat jako provozní náklady, musel by mi ji fakturovat, a to bylo opět dovoleno jen registrovaným výtvarníkům. Jednoho odborníka na instalaci výstav jsem znal z chaberských hospod. Karel Stránský, velký pohledný chlap z firmy Pragopropag, jež se zabývala státní propagací, se rád choval jako haur a často platil za všechny u stolu, aby ukázal, že na to má. Požádal jsem ho o radu, pozval ho do vý...stavní síně a pak jsme si sedli do nedalekého baru.

"Samozřejmě ti můžu práci fakturovat," usmál se velkopansky.

"A na kolik by instalace jedné výstavy přišla?" zeptal jsem se.

"Nejmíň padesát tisíc, aby se nám to vyplatilo," řekl.

"Děláš si srandu? Vždyť to je sotva den práce jednou za měsíc," žasl jsem.

"Pojedeme fifty fifty. Když dáte padesát, dostaneš dvacet na dlaň," řekl.

Něco takového bych Odeonu neudělal, a tak jsme se nedohodli. Nakonec jsem sehnal aranžéra, který nám přes svůj podnik fakturoval jednu instalaci zhruba za tři tisíce. Byla to nicméně další zkušenost, jež dokládala, že se systematické tunelování vyvinulo už za socialismu.

Pokud jsem pobýval na Florenci, trávil jsem hodně času v tiskové redakci. Okoukával jsem tam rozmanité redaktorské dovednosti, učil se, jak se připravují rukopisy do tisku, jak se provádějí korektury na kartáčových obtazích a jak se navrhuje grafická úprava. Seznamoval jsem se rovněž s novináři, kteří si chodili pro recenzní výtisky, a hovořil s nimi o chystaných projektech. Ze sousedního areálu Rudého práva k nám chodili František Cinger a Peter Kováč, kteří působili ve stejnojmenném deníku. Petr Bílek, Ivan Matějka či Naďa Klevisová přicházeli z intelektuálnější Tvorby. Svazácký Mladý svět zastupoval Josef Chuchma, kterého jsem poznal už před pár lety v Nové Vsi, kam přijel kvůli investigativní reportáži o upadající knižní kvalitě, ale nejlépe jsem asi vycházel s Honzou Plachetkou z Mladé fronty. Občas se pro recenzní výtisk zastavila i moje spolužačka Zuzana Pšenicová z Večerní Prahy a poprvé jsem se tu setkal s Vlastimilem Ježkem, který se měl za rok stát jedním ze studentských vůdců a dlouhá léta pak trávil v čele významných kulturních institucí. Zatím byl jen skromným přispěvatelem deníku Práce. Hodně si rozuměl s Olgou, ke mně se choval spíš rezervovaně. Také s básníkem Jiřím Rulfem, který k nám chodil ze Zemědělských novin, jsem se víc sblížil až později.

K nejtrapnějším součástem mé práce patřilo zajišťování oficiálních akcí s účastí režimní nobility. V Klubu spisovatelů na Národní třídě jsem kupříkladu organizoval slavnostní předávání nakladatelských cen. Musel jsem tam předem několikrát zajít, abych dojednal termín konání, časový rozvrh, uspořádání stolů i skladbu občerstvení. Vedle několika úctyhodných osobností typu Kamila Lhotáka nebo Josefa Lieslera, kteří tam denně obědvali, patřila většina známých tváří normalizační věrchušce. Poprvé jsem tam na vlastní oči spatřil Miroslava Floriana a Oldřicha Vyhlídala, duo uzavírající vývoj české poezie, o němž mi vyprávěl Pepa Vnouček. Obzvlášť nápadnou figurou byl velký, tělnatý a hlučný Jan Pilař s olbřímí olysalou hlavou a mstivým přísvitem v oku. Básník Ivan Skála, který mi byl snad ještě protivnější, působil vedle něj spíš ušlápnutě. Jednou jsem na něj narazil hned po příchodu v potemnělé vstupní hale se spoustou zrcadel, mezi kterými vypadal jako přízrak. Ožil, když mne spatřil, a přiběhl ke mně s napřaženou rukou.

"My se ještě neznáme, já jsem Ivan Skála," pravil, jako by vítal novou literární krev, jež bude ctít jeho památku.

"Já jsem Šlajchrt z Odeonu," odvětil jsem s rozpaky. Přiznávám, že jsem přijal podávanou ruku, neboť jsem tam nebyl za sebe, ale za podnik, který musel s potentáty Skálova typu vycházet.

Samo předávání cen působilo obskurně. Redaktoři Odeonu, většinou blízcí kulturní opozici, se úzkostlivě drželi stranou, aby se s nimi nedej bože nepustila do řeči některá z kulturních veličin. V popředí sálu zaujali místa zástupci ministerstva kultury, ředitelé a šéfredaktoři dalších velkých nakladatelství, režimní literáti, kteří by se rádi dostali do našich edičních plánů, pár novinářů z kulturních rubrik, ale také drobní šikuldové kroužící kolem spisovatelského svazu ve snaze svlažit zdarma hrdlo vínem. Toho roku obdržel jednu z cen i Miloslav Žilina. Po laudáciu jen tiše poděkoval a s nepokrytou ironií si vychutnával halasný potlesk, v němž profesionálně vynikal zejména protřelý Jan Pilař. Když proslovy skončily, nastal trapný mezičas, neboť se s podáváním občerstvení čekalo na nejdůležitějšího potentáta, jenž se opozdil. Miroslav Müller dorazil v lehce podroušeném stavu a posadil se ke stolu šéfredaktora, kde na něj čekal výkvět "mladých" básníků, vedle Šimona také Sýs, Černík či Peterka, většinu dalších jmen jsem už zapomněl. Seděl jsem s Kulíčkem, Vonkou a Sklenářem asi tři metry od nich u stolu hospodářského vedení podniku a tiše sledoval, jak obávaný přednosta veškeré české kultury, vyhlížející jako groteskní zmenšenina Jaroslava Haška, čechrá svou buclatou ručkou dlouhé řídké vlasy na zátylku temně romantického Šimona, jenž se přitom uculoval, jako by se mu to líbilo.

Vychutnával jsem si, jak schválené básnictvo Müllerovi usilovně podkuřuje, s jakou pozorností naslouchá jeho blábolům a hihňá se jeho vtípkům. V paměti mi utkvěl zejména Michal Černík, který se neposadil, ale zaujal strategickou pozici mezi stolem básníků a stolem s občerstvením. Stál tam s prázdným talířkem v ruce, už už si chtěl něco nabrat, kdykoli však Müller promluvil, přichvátal k němu, aby mu neuniklo ani slovo, pak se zase vydal za mlsem, ale hlas jeho pána jej znova přitáhl jako na gumičce, takže z dobrot ani neochutnal. Vzpomněl jsem si na Buridanova osla, který zdechl hlady mezi dvěma kupkami sena. Nakonec se Černík k Müllerovi sklonil a cosi s ním šeptem domlouval. Mocipán se otočil k našemu stolu a kývl na Kulíčka. Ten k němu ochotně přispěchal, ale vrátil se lehce zachmuřen. Černík by prý rád na hostinu pozval svoji manželku, jíž zrovna končila pracovní doba v nějakém úřadě. Musel jsem přikázat svým lidem u dveří, aby paní Černíkovou vpustili dovnitř na pokyn samotného vedoucího kultury z ÚV KSČ.

Miloslav Žilina odešel hned po předání ceny, postupně se vytráceli i další laureáti, zmizeli i redaktoři Odeonu a slavnost se postupně měnila v pijatiku u jediného stolu. Vrchní číšník se každou chvíli obracel na rozmrzelého Kulíčka, aby schválil další láhve. Ten si nakonec také přisedl k básnickému stolu a zbytek hospodářského vedení velkoryse propustil. Když jsem následoval důstojně kráčejícího Vonku, narazili jsme ve zšeřelé hale se zrcadly na opilého Müllera, jenž se vracel ze záchodu a nedokázal trefit zpátky do sálu. Jakmile nás spatřil, rozpažil ruce, jako by nás chtěl obejmout, a začal nám kázat, zarudlý, bělovlasý, zmatený, že my, mladí básníci, musíme jít se stranou a lidem, jinak to nikam nedotáhneme. Vonka, který byl zhruba stejně starý jako on a žádnou báseň v životě zaručeně nenapsal, se propadal studem. Šeptem mne nicméně požádal, abych bloudícího soudruha odvedl k jeho židličce u šéfredaktorského stolu.

Co se týče dalších kreatur, měli v redakci nejhorší renomé dva externí spolupracovníci, profesoři romanistiky, kteří kdysi patřili k hlavním strůjcům normalizačních čistek na pražské filozofické fakultě. Nyní už jejich vliv díky perestrojce pohasínal a oba, i když každý jinak, působili jako žalostně rozvrácené osobnosti. Drobný, vyzáblý, zažloutlý Vladimír Brett ve starém dvouřadém obleku, vysokých šněrovacích botách a s baretem, který na jeho hlavě vypadal jako rádiovka, se na různých odeonských akcích objevoval pravidelně. Vědělo se o něm, že je agentem StB, a všichni jej ostentativně přehlíželi. I v zaplněných sálech postával sám, jakoby obkroužen negativní gravitací. Snad i proto se mnou několikrát zapředl banální rozhovor, jímž chtěl nejspíš zastřít svou ostrakizaci. Říkal mi samé pitomosti, ovšem s nadmíru vychytralým úsměvem, a pátravě přitom sledoval moje reakce. Možná se snažil odhadnout, zda jsou i bezvýznamní mládenci z provozů obeznámeni s jeho hanebnou pověstí.

Druhým opovrhovaným romanistou byl Jan O. Fischer, zvaný Jan "Nula", jemuž jsme v té době vydali knížku Francouzská setkání. Nebyl tak vlezlý jako Brett a moc se u nás neukazoval, jednou mi však zatelefonoval, abych mu připravil autorské výtisky, že si pro ně přijede autem. Do mé kanceláře v prvním patře dosupěl s vypětím všech sil, tělnatý, zarudlý, dýchavičný, zbrocený potem, avšak v pestré sportovní košili a v lovecké vestě hodné Hemingwaye. Posadil jsem ho do křesla, aby se trochu vydýchal, a půl hodiny naslouchal jeho naříkavým stížnostem na přemíru práce a společenských povinností. Pocit, že je šílený, se prohloubil, když jsem mu balíky knih donesl k autu. V kabině se kupily odpadky jako na divoké skládce, hadry, zmačkané papíry, obaly od sladkostí a různé neidentifikovatelné předměty, ze všeho vanul pach potu a rozkladu. Müller, Brett i Fischer se mi v závěru svého neblahého působení zjevili jako groteskní příšerky, u nichž si ďábel vybírá svou daň.

Když jsem se rozkoukal v Odeonu, napsal jsem dopis Josefu Hiršalovi, za nímž jsem před několika lety přestal docházet, protože jsem se hanbil za své nebásnické plahočení životem. Literárními úspěchy jsem se nemohl pochlubit ani teď, ale aspoň jsem se dostal do nakladatelství, s nímž spolupracoval. Vzkázal mi, abych mu zavolal, že bychom se mohli sejít. Schůzku pojal dosti konspirativně: čekal jsem na něj v pasáži Černá růže, z níž mne pak skrze jakési bruselsky vyzdobené bistro dovedl do nepřehledného restauračního bludiště uvnitř bloku, kde nechyběly drobné šenky pro zasvěcené štamgasty.

"A já si myslel, že znám všechny hospody v Praze," podivil jsem se.

"Tady se nevyznají ani policajti. Vede odtud pět různých východů, kudy se dá zmizet," ušklíbl se gangstersky.

Poslední léta disidentství si zřejmě užíval. Prozradil mi, že na tom není nejhůř ani finančně, protože pod jmény svých "pokrývačů" vydá ročně víc překladů, než by mu dovolili pod vlastním jménem, kdyby nebyl zakázán. Vlivní komunističtí literáti se prý vždycky uměli postarat o to, aby si jejich bezpartijní kolegové moc nevydělali, ale takhle si jeho bohaté produkce pod cizími jmény nepovšimli.

"No, mladý už nejste, ale buďte rád, že jste aspoň u knížek. A že jste to své básnění nedotáhl ani k prvotině? Ona by to byla ostuda vydávat něco svého v tak blbých časech," řekl mi na závěr.

Přes částečné kulturní uvolnění zůstávaly vedoucí orgány režimu zatuhle zapouzdřeny. Příznačné bylo sesazení celkem obratného a pragmatického premiéra Štrougala, s nímž bych si dokázal jisté změny k lepšímu představit. Garnitura, která se před dvaceti lety dostala k moci zradou národa i vlasti, si do čela dosadila Miloše Jakeše, jenž měl bytostný zájem na udržení dosavadního kurzu, protože nesl přímou osobní zodpovědnost za neostalinské čistky po nástupu normalizace.

Koloritem české verze "perestrojky" se stalo surové potlačování protestních aktivit v ulicích. Během Palachova týdne mne v kanceláři navštívila kamarádka Lenka, půvabná mladší sestra Ivara z Litvínova, aby se pochlubila krvavými šrámy, podlitinami a monokly, které utržila při policejním zásahu na Václaváku. Chvíli jsem dumal, zda se mám pro dobrou věc taky nechat zmlátit, ale pak jsem usoudil, že naše rodina už zkusila dost. Výprasku jsem se nebál, kdyby mne však perlustrovali, přišel bych nejspíš o práci, na níž mi hodně záleželo. A také jsem myslel na své rebelantské polské předky, na strýčka Witolda a neradostný osud maminky. K ruskému stylu patří likvidace intelektuálnějších vrstev ujařmených národů: chce to jen vyprovokovat skryté odpůrce k otevřenému vystoupení, pořídit jejich seznamy a vyřadit je ze systému. Můj pradědeček Josef putoval na Sibiř. Zdejší oběti čistek si svou Sibiř zakusili při vnuceném přežívání v marginálních profesích. Není nakonec celá ta hra s glasností a perestrojkou jen záludným manévrem? Gorbačov přece býval fámulem někdejšího vládce KGB Jurije Andropova... Koukal jsem na pomlácenou Lenku, které bylo něco přes dvacet, a styděl se za svou rabskou opatrnost, jež mi velela zůstat v pozadí a zachovat pro budoucnost alespoň genofond a rodinnou paměť. Na Václavák jsem s ní nešel.

Můj bývalý ředitel Janda si po vyhazovu z Knižního velkoobchodu vybudoval pozici v nakladatelské sekci Československé vědeckotechnické společnosti a její poměrně volnou strukturu nenápadně přetvářel v zárodek profesní korporace. Povolal mne do malé pracovní skupiny, v níž jsme s Blankou Křiklánovou, kterou jsem znal z Albatrosu, a několika dalšími kolegy z oboru vymýšleli návrhy změn ve stanovách a legislativě a také se vzájemně informovali o situaci v knižních podnicích. Tam, kde byli komunisté akceschopnější než v Odeonu, docházelo k divným kádrovým změnám, které se daly vysvětlit jen tím, že se strana stahuje z ideologické sféry do provozní, aby získala větší kontrolu nad praktickým chodem organizací. Na místech náměstků se obzvlášť v distribučních firmách objevovali neznámí lidé s armádní nebo policejní minulostí. Bylo třeba vytvořit nějakou protiváhu, aby knižní svět neovládli. Byli jsme přesvědčeni, že normalizační podoba režimu spěje k zániku, předpokládali jsme však postupnou liberalizaci socialismu ve stylu Pražského jara. V takovém případě by se asi naše práce zúročila, když ale došlo radikálnímu obratu, ztratila smysl. Snad jsme jen drobným dílem přispěli ke koncepci Svazu nakladatelů a knihkupců, který Janda po převratu založil a několik let řídil jako ústřední tajemník.

V letech 2013 až 2018 pracoval Viktor Šlajchrt na rozsáhlých pamětech, jež nazval Zpověď neuskutečněného umělce; dosud zůstávají v rukopise. V letošním ročníku Souvislostí z nich na pokračování otiskujeme ty části, jež sledují Šlajchrtovo působení v nakladatelství Odeon v letech 1988-1991.

Viktor Šlajchrt (1952), spisovatel a novinář. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor český jazyk a výtvarná výchova. Vystřídal řadu profesí (učitel, uklízeč v metru, obchodní zástupce Knižního velkoobchodu, vedoucí obchodu a propagace v nakladatelství Odeon). V roce 1992 se stal redaktorem Mladé fronty Dnes a o dva roky později přešel do kulturní rubriky týdeníku Respekt, kde působil do roku 2008. Příležitostně spolupracoval s mnoha dalšími periodiky, rozhlasem i televizí. Své eseje, kritiky, fejetony či deníkové záznamy uspořádal do několika souborů (Suroviny laskominy, 2000; Putování pomezím, 2008; Bankrot, 2011; Okamžiky umění, 2013; Bonvivánova kulinária, 2015; Obrazy Prahy, 2017; Bloumání epochami, 2018), je autorem či spoluautorem několika obrazových či publicistických knih (Srdečný pozdrav z hospody, 2007; Jan Šafránek - Svět lidí, 2008; Josef Jíra 1929-2005, 2022 ad.).