Ekonomizace prostoru

Existoval jednotný nacionálně socialistický architektonický styl? A pokud ano, byl přenášen z prostředí "staré říše" do okupovaných území středovýchodní Evropy? Na tyto otázky hledá odpověď rozsáhlá kniha švýcarsko-českého historika Richarda Němce-Toblera Ekonomizace prostoru (Academia 2024). Přestože se Richard Němec původně věnoval dějinám středověké architektury, s důrazem na období Karla IV., rovněž jeho práce zaobírající se architekturou v nacisty okupované Evropě ukazuje, že tomuto historikovi umění rozhodně nechybí schopnost porozumět jakékoli historické epoše. Je to dnes při přespřílišné specializaci a zahledění se historiků pouze do vlastních úzkých témat velkou výjimkou. Němec ale naštěstí jako skutečný historik výborně chápe, že dějiny představují jeden jediný celek a pouze jako celek je možné je uchopit a vyložit.

Tématem Ekonomizace prostoru je nacistické dobývání nového "životního prostoru" nikoli pouze prostřednictvím vojenské agrese či přesídlováním německého obyvatelstva, nýbrž i uzpůsobováním si prostoru v duchu národního socialismu. Urbanistické koncepce a městské plánování Němec reflektuje jako způsob reprezentace nacistické moci, jako formu propagandy, jejíž podstatu tvoří na jedné straně monumentalita a na straně druhé racionalita. Tyto zdánlivě zcela odlišné přístupy se podle jeho názoru jak němečtí architekti, tak nacističtí politici a propagandisté snažili navzájem propojit a vytvořit tak syntézu, jež měla reprezentovat novou Evropu. V obecném povědomí jsou známy především plány Alberta Speera. Němec však ukazuje, že architektů uvažujících podobným způsobem bylo ve "staré říši" mnohem více. Mnozí z nich ale nebyly ideology a jejich zájmy byly ryze pekuniární a kariérní. To samé podle něho platí i pro architektury v okupovaných částech středovýchodní Evropy, tedy především v Protektorátu Čechy a Morava a na Slovensku. V souvislosti s tím otvírá otázku kolaborace architektů s nacismem, jež rozhodně není tak snadná jako v případě lékařů, kteří se bezprostředně podíleli na programu eutanázie, či soudců a státních žalobců, kteří svými postoji a rozsudky dodávali násilí a brutalitě legitimitu. V Němcově pojetí se ale ona kolaborace vztahuje i na území protektorátu a slovenského státu, což je dodnes velmi diskutabilní a rozdělující téma.

Druhý problém, který Němcova kniha řeší, představuje míra racionality a modernity nacistické architektury. Na jedné straně se architekti a architektura jako taková vehementně snažili odlišit se od dědictví Bauhausu, jenž měl nálepku "zvrhlého umění", na straně druhé ale obdobně jako Bauhaus kladli důraz na prakticistní racionalitu. Ta se podle autorova soudu projevovala především při plánování administrativních budov, jež měly utvářet nová centra měst, a při projektování dalekosáhlých přestaveb, jež se v jím zkoumaných příkladech měla dotknout především Prahy, Liberce, Bratislavy a Varšavy. Především Varšava je dokladem vrcholné racionalizace, v níž hrály důležitou úlohu rovněž politické důvody, neboť zbourané a přebudované město mělo ztratit charakter zemského centra, jež mělo být nahrazeno Krakovem. Němec zároveň ukazuje, jak v nacistickém plánování získávaly výsadní postavení pečlivě vybraná hlavní města jednotlivých žup, jež se měla stát architektonicky vzorovými a do nichž měly plynout největší finanční investice. Paradoxem je, že obdobně po válce uvažovali plánovači v NDR, kde byla centrální města preferována i z hlediska zdravotnické, vzdělávací a kulturní architektury, na něž nacistické plánování nebralo příliš zřetel. Na rozdíl od nemocnic, univerzit a kulturních budov nacisté preferovali v duchu racionalizace administrativní budovy, jež měly demonstrovat systém a řád, i když zároveň plnily i reprezentativní funkce. Výjimky v tomto ohledu, jak Němec velmi dobře ukázal, představovaly Bratislava a její "univerzitní město", nebo architektonicky jednoznačně fašistická budova žilinského divadla. Na tom ale měli podíl nejen němečtí architekti, ale i architekti slovenští, kteří mezi sebou soutěžili o lukrativní zakázky.

Většina z toho, o čem Němec píše, ovšem zůstávala pouze v podobě plánů. Válečná ekonomika totiž po roce 1941 vedla k tomu, že ekonomizace prostoru získala zcela novou podobu. Přestavby měst, velkorysé městské plánování musely být odloženy do doby po konečném vítězství a po nastolení nové tisícileté říše. Racionalita se tedy změnila v utopii, v jejíž uskutečnění po roce 1942/1943 nevěřil snad již nikdo, vyjma nejfanatičtějších ideologů v čele s Hitlerem a Speerem. Podoba válečné ekonomiky zastavila i stavby megalomanských projektů v Berlíně, Norimberku a Mnichově a spojenecké bombardování mnohdy učinilo z monumentální nacistické architektury jen haldu trosek. To ale není případ středovýchodní Evropy, kterou zkoumal Němec. Zde, až na výjimky, zůstala utopie navždy utopií.

Eichmann před Jeruzalémem

Soud s Adolfem Eichmanem obdobně jako norimberský proces či proces s osvětimskými lékaři představují exemplární příklady vyrovnávaní se s nacionálním socialismem a nacistickou politikou ideologicky ukotveného násilí. Díky knize Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, kterou tato původem německá filozofka vydala v roce 1963, přičemž podkladem pro ni byly její reportáže pro časopis The New Yorker, v chvatu a vzrušení psané během Eichmannova jeruzalémského procesu roku 1960, se do obecného povědomí rozšířila představa "banality zla". Reprezentantem, ba přímo zosobněním této banality měl být právě plánovač a uskutečňovatel konečného řešení Adolf Eichmann. Kniha filozofky a historičky Bettiny Stangnethové Eichmann před Jeruzalémem (v německém originále vyšla v roce 2011, česky v Rybka Publishers roku 2024) je otevřenou a vědomou polemikou s Hannah Arendtovou. Vystavěna je na silné tezi, že se Arendtová nechala svést Eichmannovými dokola omílanými slovy o vykonávání rozkazů, že podlehla jeho jistému charismatu, že ji tento zločinec lapil do pasti režie svého promyšleného a předem připraveného plánu, jehož cílem bylo vnutit soudcům a pozorovatelům potřebu jeho činy pochopit, a že tedy ve svém důsledku Arendtová Eichmannovi špatně porozuměla a že jeho postoje nesprávně vyložila. Zároveň prý v jejím pojetí Eichmanna jako zosobnění banality zla hrála významnou roli skutečnost, že neznala Eichmanna před jeruzalémským procesem, respektive že o něm věděla jen velmi málo. Jedním dechem k tomu ale Stangnethová dodává, že to poslední bylo do jisté míry způsobeno tím, že v době jeruzalémského procesu nebyly známy a zpřístupněny všechny dochované materiály vztahující se především k období Eichmannova pobytu a činnosti v argentinské emigraci.

Pokud budeme na knihu Bettiny Stangnethové nahlížet prizmatem, který se snaží čtenáři vnutit, pak je třeba přiznat, že obraz, který představila Arendtová, kniha Eichmann před Jeruzalémem příliš nezměnila. Banalita zla, tak jak ji Arendtová popsala, nadále zůstává přítomna. Možná se změnil akcent, ale Arendtové Eichmann je stejným Eichmannem, jak ho líčí Stangnethová. Pokud však odhlédneme od autorčiných poněkud přepjatých prohlášení a čteme její knihu jako historickou analýzu toho, co bylo o Eichmannovi známo roku 1945, respektive v prvních letech po válce, a především jako příběh nacistického emigranta v Argentině, který nakonec přestane tajit svoji identitu a podlehne iluzím o vlastním významu, pak je třeba říci, že se Stangnethové podařilo vystihnout "Eichmanna před Jeruzalémem" promyšleně, plasticky a s historickou precizností. Využila k tomu především Sassenovy rozhovory s Eichmannem, jež vznikly za účelem legitimizace nacistického režimu a nacistických plánů ve vztahu k Židům, přičemž jejich primárním důvodem nebyla konstrukce osvětimské lži, jak se mnohdy nesprávně soudí. Sama autorka velmi dobře ukazuje, že v Argentině žijící bývalí nacisté byli zděšeni, když Eichmann nakonec vyjevil své ledví a jak o samotném vraždění, tak o plánech na konečné řešení židovské otázky mluvil zcela otevřeně a cynicky a litoval toho, že se mu nepodařilo zavraždit víc než "jen" šest milionů Židů.

Stangnethové se podařilo detailně prozkoumat Eichmannův život v poválečném Německu, systematické kroky po zneviditelnění, odříznutí se od vlastní rodiny, odchod do Argentiny až do podlehnutí iluzi o bezpečí vlastní nepostižitelnosti. Stejně zdařile rovněž prozkoumala pokusy o obrození nacistického, ultrapravicového myšlení jak v Německu, tak mezi jihoamerickými nacistickými emigranty, jež pracovalo s falešnou představou o podprahovém přežití a vnitřním přijetí nacistické ideologie obyčejnými Němci, respektive o touze po revizi poválečné situace. Sám Eichmann byl podle Stangnethové mnohem více nacistou, než jak sám sebe prezentoval před soudem v Jeruzalémě, přičemž nikdy nacistou být nepřestal a rozhodně nikdy neuvažoval o vlastní vině. Toho, že nebyl pouhým vykonavatelem rozkazů, pouhým byrokratem poslušným vůdce a režimu, si ale byla vědoma i Arendtová, jež pouze své teze a své chápání banality zla konstruovala vědomě odlišně než na počátku 21. století Stangnethová. To ale nic nemění na skutečnosti, že Eichmann před Jeruzalémem je nejen zneklidňujícím, ale rovněž veskrze přínosným čtením o povaze nacismu v hlavách i činech konkrétních nikoli vykonavatelů, nýbrž konstruktérů zla. A nejlépe je samozřejmě číst obě knihy najednou, neboť jen tak pochopíme, v čem se přístupy obou filozofek liší a v čem se naopak zcela shodují.

Martin Nodl (1968) působí v Centru medievistických studií AV ČR a je redaktorem v nakladatelství Argo.