Marta Ljubková

Babička mezi prózou a poezií

"Autobiografický cyklus" básníka, překladatele, germanisty (atd.) Pavla Novotného má další díl. Zpracovaný je však jako próza, protože předobraz byl s veršovou strukturou prostě nekompatibilní - jak čteme na autorově webové stránce. Kniha Babička (Trigon 2024) tak vychází po trojici Zápisky z garsonky (2020), Dědek (2020) a Procedura (2022) a s plánovaným Mistrem (viz Souvislosti 2/2024) by měla tvořit volnou pentalogii.

Pavel Novotný označuje Babičku jako "instantní román", což je charakteristika, s níž si popravdě nevím rady; já ji chápu právě jako pokus o přetavení specifického básnivého jazyka do plynulého toku prózy. Vzhledem k tomu, že například jeho zvukomalebnost pracující s refrény je zde přesně taková, jak ji známe z předcházejících děl, mezi prózou a poezií se tu vine jen velmi tenká hranice. I zde promluva patří vypravěči, ostatní postavy se vyjadřují jen výjimečně a jejich přímé řeči jsou vyděleny kurzivou.

Pavel Novotný hlavní hrdinku představí nejprve vizuálně (a často se k té charakteristice vrací), ale zároveň ji charakterizuje její činností. Babička je - jak už to tak v české próze bývá - činorodá žena. Místy až k nesnesitelnosti, takže její svět je světem sloves, světem akce, konání, manipulace. Autor navozuje pocit běhu až letu, neustálého pohybu a aktivity. Činorodost je tu vůbec životní princip, jenž je symptomatický nejen pro babičku, ale i pro "dědka" - dva aktivní lékaři, kteří profesně "spravovali" lidské životy, spravují dál. Jejich počínání je fascinující, ale v intenzitě, kterou jim dává Pavel Novotný, téměř zničující. Jako protiklad v textu vystupuje nepřítomná matka (deponovaná v garsonce, ostatně známe ji už ze Zápisků, nyní se objevuje spíš výjimečně), ale především vnuk Pavel, zde oslovovaný spíš Pavlík - totiž vypravěč. Ten se k prarodičům během dospívání přestěhuje, a stává se tak pozorovatelem, ba zvětšovacím sklem jejich počínání.

Fascinující je neustálá oscilace mezi vypravěčovým znechucením a obdivem, jíž autor dosahuje zejména výběrem slovní zásoby - tatáž věc, tentýž princip či zvyk dostává jiný příznak. Kromě akčních sloves zde totiž čteme řadu charakterizačních adjektiv: dědkovo písmo je "nevzhledné, vzteklé" (s. 68), a tak si podobně můžeme představit i jeho; pes Nero má "chrochtavý dech" (s. 76); babička je "věčná a nezničitelná" (mj. s. 77). V celé próze téměř chybí jakékoliv přímé hodnocení, ale zároveň se i šetří explicitně vyjádřeným citovým vztahem. To vše zůstává na čtenáři: jeho okouzlení či opovržení. Jako by všechno naše konání bylo zároveň hodno obdivu i zhnusení.

Babička má sice formální podobu prózy, ale prací s jazykem zdaleka přesahuje hranice toho, jak dnes u nás prozaici a prozaičky nakládají se svým "vyjadřovacím" prostředkem. Pavel Novotný využívá nejen jeho zvukomalebnost, ale rozličně opakuje, zmnožuje, vrství, kontrastuje anebo mísí jazykové vrstvy, překvapivá spojení, expresivní výrazy. Jeho jazyk je až bohatý, hýří. Jedná se o silný proud slov, který čtenáře strhne. Navigátorem mu je vypravěč, který se svou zálibou v tvorbě jakéhokoliv typu netají. Ostatně tvůrčí (umělecký) princip zde vystupuje do popředí zejména v druhé části textu, kdy se Pavlík-chlapec mění v muže, tedy kdy se od prarodičů emancipuje, kdy hledá vlastní místo a způsob existence - a tím se mu, kromě němčiny, stává umělecká tvorba. Subverzivně lze sledovat, nakolik se takto pojatá tvorba, charakteristická pro oba prarodiče (rozuměj vytváření, opravování, zdokonalování, prostě DIY), vlastně zrcadlí ve vypravěčově posedlosti skládáním slov, vyluzováním tónů, výtvarnými počiny. Racionální, praktický svět starší generace třaská o vnukovy zdánlivě nesmyslné aktivity - dohromady pak vzniká univerzum jednoho domu. Autor oba světy hned v úvodu svým způsobem dokonce ztotožňuje: když vypráví, jak babička jezdila přednášet o svých zahraničních cestách, píše s odkazem na experimentální poezii: "Byla hlas, písmo, obraz, akce, pohyb." (s. 29) Takže vlastně uvádí přesně to, o co se vlastní tvorbou sám snaží.

Vyprávění je konstruováno jako vzpomínka na babičku. Jednotlivé úseky se zabývají různými detaily z jejího života, autor ji nasvěcuje z různých úhlů a situací (například začátky částí: "Pamatuju si, jak s máti stojíme na balkóně", s. 17; "Vánoce bývaly strašidelné", s. 33; "O Vánocích jsme se vždycky sešli jako sesypané fragmenty kolem stolu s naškrobeným bílým ubrusem", s. 68; atd.). Vzpomíná tedy vypravěč, nicméně jeho proud se v určitou chvíli láme. První část je dynamická, babička je při síle, ale později životní tempo klesá, síly ubývají, trhlina nastává dědkovou smrtí a koneckonců sama explicitně vyjádřuje vědomí smrtelnosti. Babička je totiž také prózou o dospívání, oddělování se od rodiny, o plynutí času. Babička při síle, to je permanentní snaha všechno pojmout, obejmout, obstarat, to je dynamika a pohyb (dokonce být průvodkyní v cestovní kanceláři). Úbytek sil pak přináší zklidnění, zpomalení, zastavení: "Někdy se při takových hovorech babička zastavila v jídle, zacivěla se nepřítomně z okna, na moment se mlčky zahleděla do neznáma, proužek zelí či masa jí visel z dolního rtu. Strnulá, s vyjeveným pohledem kamsi, chvilku tak zůstala, aby mi utkvěla už navždy." (s. 65)

V poslední třetině pak přichází na řadu ohlížení, vzpomínky. S motivem konečnosti a smrtelnosti jako by se potvrdil přirozený tok věcí, přinášející nutnou - možná poslední - změnu. Začíná se vyprávět o tom, co bylo dětským, vnukovským očím skryto (např. citový vztah mezi prarodiči), dávné vzpomínky se zhmotňují v podobě historek, prohlížených odpovědí. Stárnutí má přirozený dar rekapitulace a osud rodiny se protahuje daleko do minulosti, za čas, který pamatujeme. Život hlavní hrdinky dostává poslední (osobní, milostný) valér, ale s tímto sdělením pak přichází smrt. Jako bychom své nejbližší nikdy neměli poznat úplně dokonale, a když je už už poznáváme, přirozeně odcházejí.

V závěru Pavel Novotný velmi citlivě mísí nostalgii, smutek z konce, ale nikdy neotupí ostřejší hrany, neztrácí jakousi "vzteklost" hlavního hrdiny, jeho ztracenost a nejistotu. Mísení komického a tragického je ostatně charakteristické pro celou knihu a sebeironický je hrdina do té míry, že mu dokážeme odpustit skoro cokoliv. Zároveň zde čteme vlastní nejistotu, jedna z postav je "zpocená sama ze sebe" (s. 88), druhá zas vesluje na domácím trenažéru "hmit za hmitem sám od sebe pryč" (s. 110). To babička před sebou neutíká nikdy, jako by si říkal vypravěč a dál popisuje její každodennost. Ale není snad právě v tomto upínání se ke každodennosti největší, poslední pokus o únik?

Pojetí rodiny jako řádu zde zastupuje hlavně jídlo. Jídlo jako příznak rodinného setkání, jako okamžik společné konzumace (méně už konverzace), jako sdílení opakovaných rituálů (a tedy i trpělivosti), jako test soudržnosti (vzájemné lásky). Princip "živení" ostatních můžeme chápat jako silný atribut právě poválečné generace, pro niž se nasycenost nikdy nestala samozřejmostí, ostatně i touha po moderních věcech, jimiž je babička fascinována, může působit jako maloměšťácká obsese, anebo ale také věčná zvědavost, modernost, touha po pohybu vpřed.

Série historek, z nichž Pavel Novotný Babičku konstruuje, však s sebou také nese riziko vyčerpání. Jednotlivé příběhy se postupně opakováním překrývají: opakují se popisy, zvukomalebné obraty ("šplouchal pivem v ústech"), vyprávění se zpomaluje. Postupně ztrácí sílu, jíž zpočátku čtenáře doslova zválcovalo, a samo sebou se vyčerpává. Ze života člověk odejde smrtí, ale jak odejít z prózy stejně působivě? Přece poezií, autor se s babičkou a vlastně i dědkem a celou rodinou loučí několika verši. Závěr patří domu, který je "plnej věcí", a zahradě "vyrůstající z popela" (s. 110-111).

Pavel Novotný, Babička. Praha, Trigon-Knihy 2024.